22.11.2010 [18:30], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 44×, zobrazeno 7893×

Dneska oba pohledy. A předem slibuji, že pokračování bude brzy :-)

Edward Cullen, upír. Edward Cullen, upír. Edward Cullen, upír.

Opakovala jsem si ta tři slova stále dokola a čekala, kdy se začnu jejich absurdnosti smát. Nějak k tomu ale nedošlo. Spíše jsem docílila jen toho, že se mi vrývala hlouběji a hlouběji do mozku a stávala se nezapomenutelnými.

Po několika minutách jsem svou snahu vzdala a podívala se na budík. Tři hodiny v noci. Zaúpěla jsem a praštila sebou zpět do peřin. Zírala jsem do stropu a myslela na něj. Bylo absolutně nemožné, aby byl upír. Tyhle bytosti patří do mýtů, strašidelných historek a hororů. Nejsou skutečné a rozhodně nežijí tak blízko mě. Přesto jsem navzdory rozumu a logice nedokázala tu představu vyhnat z hlavy.

Nemohla jsem spát. V půl čtvrté jsem rezignovaně zaúpěla a vstala. Oblékla jsem si župan a teplé ponožky a s notebookem se posadila do křesla k oknu. Hodnou chvíli jsem bojovala sama se sebou a uvažovala, jestli ho mám nebo nemám zavřít. Pak jsem se rozhodla, že opravdického upíra by zavřené okno asi nezastavilo, a nechala čerstvý vzduch proudit do pokoje. Měla jsem v plánu pohledat na internetu a najít nějaké bližší a konkrétnější informace, ale stále jsem byla bez signálu. Zvláštní, za ty tři roky, co jsem žila u Charlieho, síť nikdy nespadla. A zrovna když připojení snad poprvé potřebuji, není k dispozici.

Při pokládání notebooku zpět na stůl jsem prsty zavadila o cédé mechaniku. Otevřela se a já spatřila lesklý stříbřitý disk. Rozum mi říkal, že bych ho měla zničit, ale ta hudba byla tak nádherná, že by byl hřích CD jakkoliv poškodit. Nebo neposlouchat. Nepřítomně jsem ho zastrčila zpět a zapnula přehrávání. Stačilo, aby první tóny tiše zazněly, a já se rázem cítila krásně.

Zamyšleně jsem notebook odložila a pomalu došla ke knihovně. Posadila jsem se před ni do tureckého sedu a prsty začala přejíždět po hřbetech knih a zároveň četla jejich názvy. K osmnáctinám jsem od Billyho Blacka dostala soubor indiánských legend. Tenkrát jsem je jen zběžně prolistovala a nijak zvlášť mě nezaujaly, ale v paměti mi utkvělo, že se na několika místech zmiňovaly o studených. Upírech. Temně modrá kniha se stříbrným písmem. Vítězně jsem se usmála a opatrně ji vyprostila ven.

Cestou zpět ke křeslu jsem stáhla deku z postele a zamotala se do ní. Měla jsem chuť na horký čaj s medem, ale při jeho přípravě bych musela do kuchyně a tím bych pravděpodobně vzbudila Charlieho. A vysvětlovat mu, proč uprostřed noci nespím, to se mi ani trochu nechtělo. Pohodlně jsem se uvelebila v křesle a nalistovala první stránku.

Četla jsem o duševních bojovnících, o důvodu spojení se s vlky i o prvním setkání s tvory podobnými lidem, ale tak zlými a temnými, že se živili lidskou krví. Ani jsem nedýchala, když jsem narazila na popis zvěrstev upírů při napadení indiánské vesnice. Tolik životů vyprchalo jejich rukama a tolik bolesti rozeseli, že mi bylo až do pláče. Před očima se mi objevil obrázek Alice, Jaspera, Rosalie a Emmetta. I když Emmett jistě hrůzu uměl pouštět a Rosalie se dokázala zatvářit tak chladně a povýšeně, až to donutilo člověka o pár kroků ustoupit, neuměla jsem si je představit, jak někoho vraždí. A doktor Cullen! Směšnost toho, že on by někoho bezcitně zabil a vysál, mi zvedla náladu.

Ovšem s Edwardem to bylo jiné. Živě jsem si pamatovala naše první setkání. Ten okamžik, kdy se naše oči setkaly, a já se bála jako asi nikdy předtím. Vybavila jsem si tvář Alice a pak tu Edwardovu. Alice měla oči zvláštně medově zlaté. Teplé a hřejivé. Zatímco v těch Edwardových jako kdyby hořel oheň. S jistotou jsem věděla, že v nich měl i červené odstíny. Jako pramínky krve.

Otřásla jsem se a knížku hlasitě zaklapla. Řekl, že je nebezpečný. To jsem mu věřila. Nevěřila jsem ale, že by mě mohl zabít. Ta možnost se mi zdála být na hony vzdálená realitě. Klidně mohl být upír, ale ne ten klasický, vraždící lidi.

Přistihla jsem se, že lehce a rytmicky podupávám nohou. To jsem dělávala už jako malá, když jsem se k něčemu těžkému a složitému rozhodovala. Vnitřní neklid se přenesl i na tělo a nervozita dostala volný průchod. S tichým povzdychem jsem vstala a začala přecházet po pokoji. Šest kroků ke dveřím a šest k oknu. Tam a zpátky. Pořád dokola.

Nerozuměla jsem sama sobě a tomu, co se ve mně dělo. Neznala jsem ho. Viděla jsem ho dvakrát. Poprvé jsem z něj měla strach a později ho považovala za přelud, po druhé jsem mu přeochotně padla do náručí a kdyby chtěl… Raději ani nedomýšlet, co všechno bych dělala. A dělala bych to ráda. I když to bylo úplně proti zdravému, a možná i proti chorému, rozumu, něco mě k němu táhlo. Něco mě k němu poutalo. A to něco bylo příliš silné. Mnohem silnější než já. Vzpomněla jsem si na jeho polibek. Na jeho rty dotýkající se těch mých. Na jeho dlaň bloudící mi po zádech. Na jeho pohled, kterým se mi díval až do duše.

Najednou jsem měla chuť se smát. Snažila jsem se přemýšlet a rozhodnout se. Jenže ono nebylo o čem přemýšlet a o čem se rozhodovat. Všechno bylo už předem dané.

Úplně klidná jsem zhasla lampičku a zalezla do postele. Budík ukazoval čtvrt na sedm ráno. S úsměvem jsem zavřela oči a doufala, že se mi bude zdát o něm. O Edwardovi.


Znovu a definitivně jsem se vzbudila v poledne. Nikdy dříve jsem takhle nespala. Ale byla jsem čilá a měla báječnou náladu. Nesnášela jsem proces rozhodování jako takový. Jakmile jsem si ale jednou něco zvolila, všechna ta tíha ze mě spadla a mně bylo dobře. Jako právě teď.

Vylezla jsem z postele a s očekáváním, že jsem doma sama, vykoukla z pokoje. Zkusmo jsem zavolala na Charlieho, ale odpověď nepřišla. Usmála jsem se a dveře zase zavřela. Dopřála jsem si krátkou sprchu a pak se oblékla. Sama sobě jsem měla chuť se smát. Málokdy jsem se trápila volbou oblečení. Pro tentokrát zvítězily černé džíny, bílé bavlněné tričko s dlouhými rukávy a temně modrý svetr s velkým límcem. Jemně a nenápadně jsem se nalíčila a pečlivě si pročesala vlasy, až se hedvábně leskly.

Neměla jsem hlad a vlastně ani chuť snídat. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bála jsem se, že kdybych meškala snídaní, ztratila bych odvahu. Obula jsem si kozačky a přehodila přes sebe nepromokavou bundu. Do kapsy strčila klíče a na první list zápisníku ležícího na botníku napsala, že jsem se šla projít a možná se někam zajdu s bývalými spolužáky. Kousla jsem se do rtu, když jsem odkládala propisku. Nerada jsem lhala, ale tohle tak velká lež nebyla. Nebo jsem se o tom alespoň přesvědčovala.

Záměrně jsem telefon zapomněla na nočním stolku. Nezáměrně  se mi to stávalo docela často a Charlie si na to už zvykl.

S bušícím srdcem, ale plná odhodlání jsem vyrazila na cestu k domu Cullenů. Neměla jsem jistotu, že Edward bude tam, ale doufala jsem v to. Nikdy jsem nebyla ve vnitř, ale věděla jsem, kde dům stojí. Svého času o něm mluvilo celé město.

…………….

Lovil jsem několik hodin, než jsem získal jistotu, že nepoběžím k ní a nezabiji ji. Kvůli žízni. Kvůli své slabosti.

Seděl jsem na dřevěné bedně, která v domě po stěhování jako jedna z mála věcí zůstala. Přenesl jsem si ji do pokoje, jenž býval můj, a položil ji k prosklené stěně. Zády jsem se opíral o zeď, jednu nohu měl pokrčenou na bedně a druhou se dotýkal holé podlahy. Sledoval jsem probouzející se les a zvykal si na Bellinu vůni.

Její polštářek mi ležel na klíně a já zhluboka vdechoval. V prvním okamžiku jsem měl dojem, že tohle nezvládnu. Že se zblázním a zešílím. Jen zázrakem se mi podařilo bez pohnutí zůstat sedět na místě a nerozběhnout se za ní. Představa, že bych ji zranil, nebo dokonce zabil, mě drásala a mučila. Představa jejího bledého těla bez života a bez krve mi způsobovala utrpení, o jehož existenci jsem zatím neměl ani ponětí.

Carlisle mi kdysi řekl, že náš druh miluje vášnivě, osudově a bez výhrad. Toho pravého druha pro věčnost prý poznáme takřka na první pohled. Připadalo mi to absurdní a tak trochu romanticky přehnané, ale nyní jsem chápal, jak to myslel. Nedalo se říct, že bych Bellu miloval od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil. Ale něco ve mně na ni nemohlo zapomenout, nemohlo ji nechat žít její život a nutilo mě to vyhledat ji. Okouzlila mě, aniž by cokoliv udělala. A poté, co jsem okusil její polibek, jsem byl v její moci lapen navěky a celý. Omámila mě a očarovala.

V průběhu noci jsem se dokázal pomalu uvolňovat a vnímat její vůni bez té zkázonosné touhy. Radostně jsem se usmál a z okamžitého popudu zabořil do polštáře obličej. Na tisícinu vteřiny se mé hrdlo ocitlo v plamenech a já pocítil až fyzickou potřebu uspokojit tu bestii ve mně. Pak ale prvotní nápor čerstvé a koncentrované vůně pominul a já si uvědomil, že se dotýkám něčeho, čeho se dotýkala i ona. Že mám hlavu na místě, kde ji mívala ona.

Před pouhými pár sekundami jsem měl krk v jednom ohni, nyní po ohni nebylo ani památky, ale hrdlo mi natolik vyprahlo, že jsem nemohl ani polknout. A se žízní to nemělo nic společného.

Celé mé tělo vnímalo blízkost její vůně po svém. Nikdy jsem podobný pocit nezažil. Až jsem se zachvěl, jak intenzivní to bylo. Kam se hrabala touha po krvi… Tahle, nová a mnohem intenzivnější touha, mi nedávala prostor k úniku. Zoufale jsem do polštářku zasténal. Tohle byl hřích. Bylo neskonale špatné myslet na bytost tak jemnou a čistou takhle. Tak přízemně a jako muž. Snažil jsem se, opravdu a usilovně, na ni tak nemyslet. Nepředstavovat si její nahé tělo ve svém objetí… Ale nešlo to.

Zhluboka jsem se nadechl a oheň v mém hrdle se znovu rozhořel. S intenzitou, jaká mě ochromila. Nechápavě jsem se podíval na polštář ve svých rukou. A pak jsem uslyšel ten jedinečný a nezaměnitelný zvuk. Tlukot lidského srdce. Jejího srdce. Pomalu jsem zvedl zrak a otočil se ke dveřím. A ona tam byla. Stála na prahu mého pokoje a dívala se přímo na mě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

21)  Ree (22.11.2010 20:40)

Fjuuuuu... Tak jestli ji teď zahryzne a tím skončí povídka, dostaneš hammertimekem
Chudák Edward, jestli on by si neměl užít neoangin

19)  SarkaS (22.11.2010 20:25)

A kruci!!! Uff, no tak to je silný risk. Ta holka je jak zmámená, ne že bych se jí divila, ale tohle zavání průšvihem... Jen doufám, že se dokáže ovládnout alespoň natolik aby vzal roha, dřív než mu poslouží jako svačinka.. Ale to ty nedopustíš, viď že ne? Nádherná kapitola

17)  Katie (22.11.2010 20:12)

Neee!!! Takový konec nevydýchám!
Skutečně krásná kapitola, opět vše tak nádherně popsané, vše tak perfektně sladěné. A ta hudba k tomu... Skutečně dokonalé!

15)  Linfe (22.11.2010 19:56)

Po náročném dni mě zase Klavírista pohladil po duši. Sedím si tu, úsměv ve tváři a ač už je kapitola dočtená, ztrácím se ve stále znějícím hudebním doprovodu. Teprve když zkončí, povzdechnu a jdu psát komentář. Komentář, který ani není potřeba. Stačí jen

14)  churinka (22.11.2010 19:52)

začínají mi u této povídky docházet slova...Jak je vůbec možné napsat něco tak krásného. Je to fakt bomba. Jen tak dál.

10)  eMuska (22.11.2010 19:29)

Moje nervy! Cítim sa blbo, keď teraz v rukách zvieram svoj vankúš, ale pri tebe to vlastne nijak nejde... Nijak INAK nejde... Úžasné, ako si ma dokázala vtiahnuť do deja... A akú nádej si mi, IM, vložila do srdca... Normálne mám chuť písať. Paráda... Skvelé, zmáham sa len na búrlivý potlesk...

9)  Lenka326 (22.11.2010 19:21)

úžasné, jeden pohled lepší než druhý!!! Ale takhle to utnout? Kdo to má vydržet do příště??? Už se moc těším, Bella u Edwarda mezi dveřmi, ááááách

8)  sfinga (22.11.2010 19:19)

Wow šokovaný smajlík ani zdaleka nevystihuje stav, ve kterém se nacházím. Přeskočím první část téhle nádherné kapitoly a zaměřím se hned na Edwarda. To, jak jsi zde popsala pocity šelmy, která se vší silou brání svému přirozenému instinktu, který jí velí zabíjet, to bylo opravdu silný
děkuju a nemohu se dočkat dalšího dílu

7)  Janeba (22.11.2010 19:14)

Kde jsou další písmenka?! Ještě další písmenka!!! To se dělá, takhle to utnout! To přece není fér! Evelynko - tohle se ti báječně povedlo, nádherně vykreslený emocionální boj Belly, ale i Edwarda! Krásně podbarvené hudbou! Děkuji!

6)  Chobotnicka (22.11.2010 19:12)

áááááááajajaj, já jsem v sedmém nebi, rozplívam se... to je nádherááááá

5)  Dennniii (22.11.2010 19:00)

ahhh to bylo zase tak nádherný Je prostě jejich osud, a moc doufám, že to bude mít šťastný konec Nádherná hudba a moc se mi líbílo, že tady jsou oba pohledy A moc se těším na další dílek, prosím prosím ať je hodně rychle

«   1 2 3   »