13.11.2010 [20:20], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 31×, zobrazeno 6364×

Ve Forks, u Belly

Má představa hudby, kterou Edward skládá, je na mém shrnutí. Plus jedna skladba u téhle kapitoly :-)

Nepřemýšlel jsem. Odmítl jsem se starat o to, co je a co není moudré. Neplánoval jsem, co přesně udělám, až budu na místě. Jen jsem se soustředil na cestu, věnoval se řízení a své myšlenky nechal zaobírat se hudbou. Hudbou pro ni. Pouze silou vůle jsem se nutil nekontrolovat každých pár vteřin čas a nesnažit se prošlápnout pravou nohou pedál plynu. Někde v koutku mysli jsem jasně a zřetelně cítil obrovský rudý vykřičník, který na mě křičel, ať se okamžitě obrátím a jedu zpět do srubu. Dokázal jsem odolat té touze, i když mě její vůně obklopovala a doháněla až na samotný práh šílenství. Tak proč jsem teď odmítl poslouchat jakoukoliv rozumnou řeč vlastního těla a svého já?

Nevnímal jsem nádhernou scenérii kolem sebe, ani jsem si nevšímal architektonických skvostů měst, kterými jsem projížděl. Jediné, v čem jsem souhlasil s tím zbytečkem logiky, který ve mně zůstal, byla nutnost lovu. Připadal jsem si sice až přepitý, ale nesměl jsem dopustit, abych se v její blízkosti přestal ovládat. Nesměl jsem si dovolit chybu.

Na hranicích Kanady a Spojených států jsem odbočil ze svého směru a udělal si krátkou pauzu. I když jsem býval žíznivý a nemohl se dočkat, až mi ta horká tekutina konečně svlaží rty, nikdy jsem nebyl surový. Automaticky jsem se snažil svým obětem poskytnout alespoň co nejrychlejší a nejsnesitelnější smrt. Dnes jsem se musel pekelně soustředit a kontrolovat, abych jelenu ani daňkovi nezpůsobil víc utrpení, než bylo nezbytně nutné.

Můj vnitřní neklid se s úměrně s ujetými kilometry stupňoval a rostl. V nitru jsem se celý chvěl a i přes svou nenáviděnou upíří podstatu měl tendenci se vrtět, poposedat či bubnovat prsty do volantu. Věděl jsem, že dělám něco, co bych v žádném případě dělat neměl, a to vědomí mi nedávalo ani chvilku pokoje.

Cedule Vítejte ve Forks, která se přede mnou náhle jakoby z mlhy vynořila, mi téměř vyrazila dech. Zpomalil jsem a na pár kratičkých vteřin měl dojem, že mi v hrudi splašeně bije srdce. Síla sugesce mě ohromila, ale ne natolik, abych se jí zabýval déle než po ten nedlouhý čas.

Najednou mi nedělalo nejmenší problém dodržovat rychlostní limity a řídit se všemi dopravními předpisy. Až v centru města jsem si s úžasem uvědomil, že vlastně nevím, kde bydlí. Neznal jsem její přesnou adresu. Maloměsto mě však nenechalo dlouho tápat. Stačilo jen zastavit u jediného většího obchodu a poslouchat myšlenky kolemjdoucích lidí. Po půl hodině trpělivého čekání se mi dostalo odměny v podobě docela pohledné blondýnky vedoucí za ruku tak osmiletého kluka. Ve velkém městě by byla pravděpodobnost, že potkám zrovna přítelkyni šerifa místní policie jen o něco málo větší než nulová, ale tady, ve Forks, se naše setkání, o němž ona ani nevěděla, snad ani nedalo považovat za náhodu. Blondýna zrovna myslela na domluvený víkendový oběd s Charliem a jeho dcerou Bellou. Dělalo jí starosti, jestli by Bella její nabídku pomoci s přípravou jídla nepovažovala za nemístné vměšování a podceňování jejích schopností. Kromě skromné kuchyně si vybavila i celý dům a já jen o zlomek sekundy později startoval auto a s úsměvem vyjel k jejímu domu. Věděl jsem, kde je. Iracionálně mě potěšilo, že stojí v nepříliš obydlené čtvrti. Okamžitě jsem se za tu zbloudilou myšlenku zastyděl.

Zaparkoval jsem na lesní cestě vzdálené jen tři kilometry od jejího domu a dál šel po svých. V kapse bundy jsem cítil CD, jehož přítomnost mě popoháněla kupředu. Nemohl jsem se dočkat, až uvidím její reakci na mé skladby. Odmítl jsem se zabývat tím, že třeba vůbec hudbu neposlouchá, a i když bude mít mé CD přímo před sebou, nikdy ji ani nenapadne ho pustit.

Na kraji lesa jsem zastavil a skryt zástupem stromů pozoroval dům i dění v něm. Když jsem se hodně soustředil, slyšel jsem tlouct dvě srdce, ale jen jednu mysl. Usmál jsem se. Opravdu jsem její myšlenky nemohl číst. V té uličce za restaurací se nejednalo o žádné pomatení smyslů. Ona byla výjimečná. A to nejen vůní krve.

Charlie, její otec, sledoval zápas basetballu, druhé ligy, který ho ani moc nezajímal. Upíjel pivo a plánoval návštěvu té blondýnky, kterou jsem viděl a jejíž myšlenky mě sem přivedly. K mé neskonalé úlevě nemyslel na žádné intimní detaily jejich vztahu. Prostě a jednoduše se těšil, až ji obejme a povypráví si o prožitém dni. Překvapila mě čistota a jakási lehkost jeho citu. Měl ji rád a doufal, že i ona jeho. Nebyla v něm žádná vypočítavost, chladná kalkulace, ani touha podmanit si ji. Na to vše jsem byl zvyklý z lidských myšlenek, které jsem většinou slýchal v Plamenech. Přál jsem si, aby Bella byla v tomhle stejná jako její otec. Aby se z ní nevyklubala namyšlená husa, která dokáže mít ráda jen sama sebe.

Mé tělo zaplavil pocit podobný šoku. Nic jsem o ní nevěděl. Vůbec nic. Neměl jsem ani tušení, jaká je uvnitř. Co má ráda, po čem touží, jaké jsou její sny, jak si představuje svůj život. Zdálo se mi, že mi na okamžik zledověly ruce. Hloupost, ale ten dojem tu byl. A já byl neskonale bláhový, když jsem jel až sem, aniž bych si ten fakt, že ona může být úplně jiná než v mých představách, uvědomil. Už jsem se téměř otočil a jako zpráskaný pes se vydal zpět, když mě na místě přikoval pohyb v domě.

Náhle, skoro jako by to bylo znamení, se její hlava objevila v okně pokoje v patře. Prohrábla si vlasy a opřela se lokty o parapet. Dívala se na nebe, které pomalu černalo a dovolovalo tak hvězdám zazářit. Byla nádherná. Snad ještě hezčí než v mé vzpomínce. Na sobě měla obyčejný temně modrý svetr a vlasy jí volně splývaly kolem tváře. Nebyla nalíčená. Přesto se mi zdála být dokonalá. Ne, sice jsem ji neznal, ale něco ve mně mi říkalo, že ona v sobě nemá ani špetku zlého. Byla mým přesným protikladem.

Táhlo mě to k ní. Každičká buňka mého těla se tetelila blahem a zároveň němě naříkala po větší blízkosti. Musel jsem se téměř násilím držet, abych k ní přirozenou rychlostí nevyběhl. Bylo to, jako kdyby v sobě měla magnet. Věděl jsem, že i kdybych sebevíc chtěl, a já nechtěl ani trochu, nemohl bych se otočit a odejít. Už ne. To pouto, které mě k ní bez jejího vědomí svazovalo, bylo příliš pevné. Svět v sobě skrýval mnohem víc nadpřirozena než jen existenci mýtických bytostí. Náhle jsem nepochyboval o kouzlu jakési magie. Protože to, co ve mně ona vyvolávala, to snad ani nemohlo vzejít samo od sebe. Celé to pouto, můj neklid, když ona byla daleko, mé jednání postrádající logiku, mé kamenné srdce, které se jemně rozechvívalo radostí, že jsem jí tak blízko, to všechno bylo bezesporu magické.

Charlie na Bellu zavolal, že jede na návštěvu ke Kate a vrátí se do deseti večer. Neubránil jsem se úsměvu, když si Bella zamumlala, že by se jí měl ještě ozvat, až dojede a pokud poruší večerku, dostane na týden zaracha. Nahlas svému otci odpověděla, že mu přeje hezký večer a domů nemusí pospíchat.

Poté, co odjel, dům až na pravidelný tlukot jednoho osamělého srdce utichl. Zavřel jsem oči a zády se opřel o kmen stoletého dubu. Buch, buch, buch, buch… Tak prostý zvuk, něco, co je ke slyšení doslova na každém kroku, a přesto něco zcela jedinečného a pro mě dechberoucího. Podvědomě jsem svou dlaň přitiskl na svou hruď, která ten přirozený rytmus postrádala. Zbloudila vzpomínka mě zastihla nepřipraveného se jí bránit.

Seděl jsem na lehátku v ordinaci lékaře a nervozita mi svírala žaludek. Na sobě jsem měl jen ke kolenům dlouhé modré spodky a nátělník tělové barvy. Cítil jsem se jako nahý. Prošedivělý muž v bílém plášti mě vyzval, abych vyplázl jazyk a lehce zaklonil hlavu. Bál jsem se a pohledem vyhledal maminku, která stála opodál a povzbudivě se na mě usmála. Poslechl jsem a na jazyku okamžitě ucítil pochuť dřevěné lžičky, která mě nutila držet zuby od sebe. Když konečně zmizela a já mohl polknout, lékař mi prohmatal krk ze stran. Mírně se u toho mračil.

Pak zpod pláště vytáhl hadičku s plochou kruhovou násadou. Dva volné konce hadičky si strčil do uší a mrkl na mě.

„Teď se, hochu, nelekni, zastudí to. Poslechneme si, jak ti bije srdíčko,” promluvil tónem, který mě okamžitě uklidnil.

Přiložil mi chladivou násadu toho stroje na hruď a vyzýval, abych dýchal zhluboka, pomalu, rychle a nedýchal. Vydržet pár vteřin bez nádechu se mi zdálo být strašně těžké.

„Hotovo, můžeš k mamince, Edwarde. Paní Masenová, váš syn má chřipku. Je vlastně obyčejné nachlazení, ale u takhle malého dítěte by, pokud by bylo neléčené, mohlo skončit zápalem plic. Předepíšu vám sirup, který mu budete třikrát denně dávat. Týden by měl zůstat v posteli, pít teplý čaj a odpočívat.”

Maminka všechno odkývala a s úlevou mě pohladila po tváři. Den předtím říkala tatínkovi, že se bojí, abych neměl souchotiny. Umřela na ně maminky chůva a ona se od té doby děsila každého zakašlání.

„Proč měl pan doktor ty hadičky v uších?” ptal jsem se hlasitým šeptem, zatímco mě maminka oblékala.

„Pan doktor ti poslouchal srdíčko. Když je člověk nemocný, tluče mu srdce trochu jinak. Aby to lékař poznal, musí mít ten speciální nástroj. Kdyby ti jen přiložil ucho k hrudníku, nezaznamená tu malou změnu. Proto potřebuje přístroj, který zvuk srdce zesílí,” vysvětlovala mi maminka a já pak večer ležel zachumlaný v péřové peřině s hlavou na její hrudi a napínal uši, abych slyšel každičký úder jejího srdce. Pevně jsem doufal, že nic nepřeslechnu a případnou maminčinu nemoc odhalím. V duchu jsem se přitom modlil ke všem andělům, abych dokázal slyšet jakoukoliv drobnou změnu a nepotřeboval k tomu ten stroj s hadičkami.

To přání se mi vyplnilo, ale úplně jinak, než jsem si v těch nejdivočejších dětských snech představoval.

Zamrkal jsem a musel zatřást hlavou, abych se vrátil do reality. Ta vzpomínka mě zasáhla…

Znovu jsem se silou vůle a nyní téměř násilím přiměl zaposlouchat se do zvuků v domě. Mou pozornost okamžitě upoutal šum tekoucí vody. Bella se sprchovala. Jako největší chlípník jsem si představil, jak stojí pod proudem vody úplně nahá. Ten obrázek se mi vkradl do mysli, aniž bych o něj stál. Bolestně jsem polkl. Tentokrát mě netrápila žízeň, ale úplně jiná touha. Zatnul jsem pěsti a vypudil tu představu z hlavy. Styděl jsem se, že na něco takového vůbec myslím.

Se zuby pevně semknutými k sobě a celý napjatý jsem využil příležitosti, kdy byl její pokoj prázdný, a bez dalšího rozmýšlení se rozeběhl k domu a vyhoupl se oknem dovnitř. Nedýchal jsem, tolik rozumu ve mně kupodivu zůstalo.

Na stole měla otevřený notebook. Uprostřed obrazovky zářila bílá tabulka oznamující, že připojení na internet není v současné době možné. Skoro jsem se radostně zasmál. Proto mi neodpověděla…

Vložil jsem CD do počítače a z náhlého popudu nastavil časovač spuštění hudby. Čtvrt hodiny a systém sám hudbu zapne.

Stejně nečekaný nápad přišel, když můj pohled sklouzl na její postel. U čela měla narovnaných několik polštářků. Jeden z nich jsem sebral a strčil si ho pod triko. Nepochyboval jsem, že je prosycen její vůní. Až budu pryč a nebude hrozit, že ji po nádechu zabiju, budu si na tu vůni zvykat. Naučím se ji ignorovat a potlačit v sobě tu krvelačnou bestii.

S pocitem uspokojení z vydařené mise jsem vyskočil z okna ven a v úkrytu lesa čekal, až Bella vejde do pokoje a hudba začne hrát.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  krista81 (13.11.2010 21:56)

Krása

Edward je uplně a nenávratně zamilovaný Ty jeho pocity a myšlenky jsou nádherně popsány .
Tak jí tam nechal svoji hudbu (mimochodem moc krásná písnička)a vzal jí polštářek aby si mohl zvykat na její vůni - dobrý nápad.
Ovšem nevím co Bella, jesli se nevyděsí, že u ní někdo byl + zjistí, že ji chybí polštářek.

Ta vzpomínka na maminku byla kouzelná

Těším se a moc na další díl.

9)  Dennniii (13.11.2010 21:53)

ahhhhhhh božínku to bylo nádherný jak vzpomínal a jak si potom ukradl polštářek, aby si zvykal na její vůni a jak ji tam narafičil to CD A ta budba byla překrásná těším se na pokračování

8)  Ivanka (13.11.2010 21:51)

Krásná kapitola a úžasná hudba. Když jsem na začátku četla, že si nám sem přiložila skladbu, tak jsem nevěřila, že bude taková. Úplně úžasně si vystihla atmosféru a Edwardovi myšlenky, opravdu obdivuji všechny spisovatelky, které se dokážou dostat mužům "pod kůži" . Jako vždy krása.

7)  Katie (13.11.2010 21:44)

Ách jo... Ty vážně chceš, abych samou netrpělivostí předčasně porodila, že jo?

Ta krásná kapitola, nádherně popsaná vzpomínka z dětství, Edward si konečně uvědomil, že ho k ní něco táhne, a pak... Já celá natěšená, jak to bude, až si poslechne ty písničky, a ono... Konec!
Ale dobře, fakt povedená kapitola, strašně moc se těším na další.

6)  sfinga (13.11.2010 21:13)

Nádherně jsi vystihla jeho duševní rozpoložení
Když k ní vlezl a vložil tam CD, ani jsem nedýchala
A když ukradl polštářek, aby si zvykl na její vůni - frajer je to
Ostatně, ty jsi mistryně klávesnice

5)  Ree (13.11.2010 21:07)

Heh... Tak ten je v tom až po uši Jsem zvědavá, jestli si Bella všimne šlohnutého polštářku A co bude říkat na tu hudbu. Já bych se ho potom asi bála
Krásné, Hani

3)  julie (13.11.2010 20:53)

Evelynko,připadám si fakt jako závislák,kdybys viděla,jak jsem vyskočila na židli,když jsem zahlédla upozonění na novou kapitolku... a hudba,kterou jsi k ní zvolila...tu miluju,je dokonalá, tak jemná, něžná, zasněná- prostě právě k téhle kapitolce Strašně se těším na další

2)  Lenka326 (13.11.2010 20:49)

Bože, to je nádhera! Ty jeho pocity, to, jak si nevěří, ale nemůže se ovládnout, láska je silnější než netvor v něm . Úplné pohlazení na duši. Tak jak z něho šel strach na začátku v té uličce a nedala bych pětník za to, že jí neublíží, tak teď už mu věřím. Snad se nic nepotento...
A teď jsem napnutá, jak bude reagovat Bella - na hudbu, ale taky na to, že tam byl, aby jí přinesl CD a taky bude chybět polštářek. To byl od Edwarda úžasný nápad, "trénovat"

1)  eMuska (13.11.2010 20:48)

On jej vzal vanúš! A to cédéčko!
Inak som strašne rada, že si si ako Edwardove songy vybrala práve tie od Yirumu, strašne ho mám rada a dobre sa pri ňom píše... Dokonalá kapitolka, tešíms a na pokráčko a Bellinu reakciu p otom, čo si vypočuje skladby...

«   1 2