10.11.2010 [18:15], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 33×, zobrazeno 6546×

Předem se omlouvám za délku, která je pro mě poněkud nestandartní. Ale mám už kus pokračování a dohromady by to bylo zase až moc dlouhé...

Na otázku proč Bella neodpověděla na mail existují dvě odpovědi :-). V první řadě za to mohla Alice a její telefonát (Ano, jednou je Alice nechce dát dohromady. Ona totiž ví, co se stane, když se ti dva znovu potkají.) a v řadě  druhé - to se dozvíte příště. :-)

Hrál jsem celý den. Všude po pokoji se válely notové zápisy ne jedné, ale sedmi nových skladeb. Prsty jsem měl černé od uhlu, jediného psacího nástroje, který jsem v domě našel. Se svou pamětí jsem noty a přepis nepotřeboval, ale pociťoval jsem až fyzickou potřebu mít tuhle hudbu, to, co ve mně ona vyvolala, zapsané a uchované na papíře.

Když dozněl poslední tón poslední skladby, nechal jsem ruce volně klesnout do klína a zavřel oči. Bylo mi dobře. Prostupoval mnou klid, úžasný klid, který mě hladil na místě, kde pravděpodobně bývala má duše. Prvně po spoustě let jsem snil. Snil jsem v bdělém stavu. Spánek mi byl zapovězen. Snil jsem o ní. O jejím úsměvu, který bych způsobil já. Myšlenky na ni mě činily šťastným. Toužil jsem po tom, aby se jí moje skladby líbily. Záleželo mi na tom víc, než bylo normální. Nedokázal jsem vysvětlit tu svojí fascinaci tou drobnou lidskou dívkou, kterou bych měl pro její vlastní dobro nechat být a zapomenout na ni. Měl bych… Měl bych dělat soustu věcí a přesto dělám pravý opak. Měl bych ji nechat žít její život a neplést se do něj. Měl bych být pod zámkem, abych již nikdy nikomu neublížil. Měl bych už konečně zvládnout svou temnou podstatu a bez větších problémů a obtíží odolat čarovnému mámení lidské krve. Měl bych ležet mrtvý v rakvi několik metrů pod zemí, zasypán a pohřben těžkou hlínou. Měl bych, ale skutečnost je jiná.

Nedokázal jsem ani na jediný okamžik vyhnat z hlavy vzpomínku na její vůni. Na tu sladkou a tak svůdnou vůni, která mě trýznila a mučila. Nedokázal jsem zapomenout na její pohled. Na oči barvy nejjemnější čokolády. Na jistě jemné a hebké kaštanové vlasy lemující její krásnou tvář. Na lehký ruměnec na lících. A na její světle růžové rty němě artikulující, abych jí neublížil.

Sevřel jsem ruce v pěst. Stačilo tak málo, tak směšně málo, abych podlehl své slabosti a ji připravil o život. Uvědomoval jsem si, že jsem blázen, nebo možná spíš šílenec, když se snažím se jí znovu přiblížit. Nechápal jsem, proč to dělám. Proč ji prostě nemůžu nechat být.

V mé mysli se okamžitě vynořilo slovo Láska. Ušklíbl jsem se mu. To bylo směšné. Docela k popukání. Viděl jsem ji sotva pár minut, prohodil s ní jen tolik slov, že bych je spočítal na prstech jedné ruky, neznám ji. Neznám ji a přesto žádnou jinou už poznat nechci. Bylo to, jako kdyby mě k sobě připoutala nějakým kouzlem. Jako kdyby mávla čarovným proutkem nebo zašeptala magickou formuli a já byl navždy lapen. Nepatřil jsem k romantickým snílkům, vlastně jsem k nim nemohl mít dál, ale ona mi pronikla před kamennou slupku mého srdce až k tomu poslednímu nepatrnému kousíčku živé hmoty ve mně. Neuvěřitelné a naprosto pravdivé.

Venku zafoukal vítr a ve svém náporu změnil dráhu dešťovým kapek, které se hlasitě rozbily o okenní tabule. Ani jsem si do té chvíle neuvědomil, že prší. Miloval jsem déšť. Já plakat dávno nemohl, ale někdy se mi zdálo, že nebe tak činí za mě. S lehkým úsměvem jsem pomalu vyšel ven a posadil se na zápraží. Chyběl mi ten pocit, který člověk zažije, když se studená kapka prvně dotkne jeho vyhřáté kůže. Chybělo mi mrazení v zádech způsobené zimou. Chyběl mi lezavý chlad, který vytrvalý déšť lidem způsobuje, už jen když vyhlédnou z okna. Chybělo mi mé lidství. Tak strašně moc, až to téměř bolelo.

Poryv větru mě skropil silným proudem vody. Oblečení se na mé kamenné tělo lepilo a i z něj už crčela voda. Jako kdyby na mě někdo vylil kýbl ledové vody a snažil se mi tím říct, ať se vzpamatuju. Nevyčítal jsem Carliesleovi, že mě proměnil a pokusil se mě tak zachránit. Jemu se nedalo vyčíst zhola nic. Ale litoval jsem, že jsem tenkrát nezemřel. Naše existence nebyla přirozená. A i když jsem to věděl a neuplynula jediná vteřina, kdy by mě to vědomí nesráželo k zemi, nedokázal jsem odolat myšlence na Bellu po mém boku. Na Bellu s porcelánově bledou pletí a zlatýma očima.

Složil jsem hlavu do dlaní a z hrdla se mi vydral zoufalý vzlyk. Něco mě k ní táhlo a to tak silně, že jsem nemohl na vzdor ani pomyslet, natož ho skutečně uplatnit. Já ji musel slyšet v telefonu, potřeboval jsem, aby mi odepsala na email a moc jsem si přál ji znovu spatřit. Třeba jen z dálky a bez jejího vědomí. Bodlo mě u srdce. Lhal jsem sám sobě. Ve skutečnosti jsem chtěl, aby ona o mně věděla a chtěla být v mé blízkosti tak, jako já v té její. Chtěl jsem, aby byla stejná jako já, přestože jsem já sám svou existenci a sebe sama nenáviděl.

Daleko od ní a její vůně se mi zdálo být až nemožné, aby mě její krev až tak moc lákala. Přesvědčoval jsem sám sebe, že mě jen ošálila ta krvelačná bestie ve mně. Hluboko uvnitř sebe jsem věděl, že pravda je jiná, ale odmítl jsem rozum poslouchat.

Vzpomínal jsem na uplynulá léta strávená ve Forks. Já sám tam moc času nepobyl, ale má rodina ano. Pět let. Můj čas v tom deštivém městečku se dal počítat spíše na dny než týdny, či dokonce měsíce. Všichni jsme si uvědomovali, že vlci z La Push jsou moc blízko a jakékoliv mé selhání by mělo fatální následky pro celou rodinu. Přesto jsme se do Forks nastěhovali. Nebo spíše moji rodiče a sourozenci se nastěhovali a já využil dávné nabídky Eleazara a na těch několik málo let rozšířil jeho rodinu. Tanya mi poskytovala útěchu a podporu pokaždé, když jsem své primitivné upíří pudy nezvládl. Stala se mou nejlepší přítelkyní a nechybělo mnoho, aby i milenkou. Zdá se to být až ironické, ale já si nedokázal vzít to, co ona tak ochotně nabízela. Za svůj předlouhý život jsem neviděl mnoho krásnějších žen. Nepotkal ženy, které bych měl raději, a které by mi byly tak blízké. Byl jsem si ale jistý, že Tanyu nemiluji. Nemiluji a nechci se s ní oženit. Asi nikdy nezapomenu na její šokovaný a naprosto nevěřícný výraz, když jsem se jí pokusil vysvětlit své důvody proč neuznávám předmanželský sex. Spáchal jsem tolik hříchů, že porušení jediného dalšího přikázání by zákonitě muselo otevřít zem pod mýma nohama a nechat mě spadnout přímo do plamenů pekelných. Tanya si napřed myslela, že žertuji, ale pak konečně pochopila mé stanovisko i to, že my dva jsme příliš dobří přátelé, abychom náš vztah zkazili vzájemným uspokojením tělesných potřeb.

A zatímco já žil na Aljašce a sžíval se širší rodinou, moji sourozenci každý všední den navštěvovali forkskou střední a potkávali na jejích chodbách dceru tamního policejního náčelníka, Bellu Swanovou. Alice s ní dokonce sedávala na některé předměty v jedné lavici. Párkrát jsem v její mysli viděl Bellinu tvář a slyšel slova vyslovená jejími ústy. Měl jsem ji tak blízko tolik let… a nevěděl jsem o tom.

Ztemnělé nebe ozářil blesk následovaný takřka okamžitě úderem hromu. S povzdychem jsem se přesunul zpět do domu a okamžitě usedl k laptopu. Neodepsala… Musela mé zprávy považovat za omyl nebo nebezpečný a otravný spam. Smutně jsem pohlédl na papíry poházené po celém pokoji a v hlavě mi samovolně zněla má hudba. Hudba pro ni. Musela ji slyšet. Nemohl jsem dopustit, aby se skladby, k nimž mě inspirovala, nedostaly k jejím uším a pokud možno i k jejímu srdci.

Ten nápad přišel znenadání a na pár vteřin mě až ochromil. Existoval spolehlivý způsob, jak zajistit, aby si mou hudbu složenou pro ni poslechla. Existoval způsob, jak já mohu znát její názor a dojem z ní. Existoval způsob mnohem rychlejší a lepší než posílání mailů či telefonování.

Mohl jsem ji navštívit.

Mohl jsem ji navštívit a nechat CD s nahranými písněmi v jejím stereu nebo notebooku a pak jen z povzdálí sledovat její reakci. Bylo to nebezpečné, bláznivé, riskantní a úplně nerozumné, ale zároveň neodolatelně lákavé. Odmítl jsem poslouchat rozum. V rychlosti jsem posbíral notové zápisy a uklidil je do psacího stolu. Z laptopu jsem vytáhl CD, strčil ho do obalu a o necelou vteřinu později jsem startoval auto.

Vyrazil jsem směr Forks.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

12)  Janeba (10.11.2010 21:18)

Nádhera! Edward je k pomilování ve své touze, škoda jen, že ty jeho skladby nemůžeme taky slyšet a něco z toho mít! Docela závidím Belle, že se dočká a bude je smět sdílet! Strhující, emocemi překypující NÁDHERA! Díky!

11)  milica (10.11.2010 20:04)

Uf, takových emocí. Malej je mi ho líto, chce mít Bellu upírkou, tak to tu ještě nebylo . No honem další

10)  sfinga (10.11.2010 19:54)

Páni, ten je ale nejistý Mám sto chutí mu pošeptat - Edwarde, TO je láska Nebraň se, stejně ti to není nic platné. Podlehneš jí, stejně jako podlehli jiní a jiné

9)  Michangela (10.11.2010 19:38)

Doufám, že ho Alice jistí! A delší přemýšlení mu mohlo pomoct, aby to spolu zvládli.

8)  Carlie (10.11.2010 19:36)

Evelyn, dokonalost! Každé slovo přesně zapadalo do celé skládačky zvané Edwardova duše, ani jeden falešný tón
Moc se mi líbilo, jak si uvědomil, že měl Bellu tolik nablízku, když studovala s jeho sourozenci ve Forks .
Alice asi ví, proč mu zatím brání, že... možná dosud nebyl připraven se s Bellou sejít... ale co teď? Uvidí jeho rozhodnutí a zarazí ho, nebo se našemu milému messengerovi podaří zásilku doručit?

7)  eMuska (10.11.2010 19:33)

To je také napínavé!!! On ide k neeej! A myslím, že Alice vidí len Bellu ako upírku, preto nechce, aby sa s ňou Edward stretol... Asi si mylí, že ju premení Edward pri istej... nehode... Ale je celkom možné, že sa Bella zamiluje, bude si to sama priať a potom sa Alicina vízia naplní bez akéhokoľvek pošmyknutia...
Tak, koniec mojich špekulácií, táto kapitola bola doslova úchvaťná. A ten risk...
Teším sa!

6)  Katie (10.11.2010 19:24)

Strašně nádherné! Je mi Edwarda hrozně líto. Je v tom až po uši chudáček.
Hrozně obdivuju tvůj styl psaní. Takový lehký, něžný, nikde nic nedrhne a do děje se dokážu naplno ponořit. Skutečně máš talent. Doufám, že někdy vydáš nějakou knížku. (V tom případě dej vědět a já budu první, kdo si ji koupí! )

Strašně moc se těčím na další ídíl, nedočkavostí snad prasknu! Tak doufám, že tu bude brzy.

5)  krista81 (10.11.2010 19:07)

Skvělej Edwardův pohled, moc krásně napsáno
Jede za ní potkají se??? Nebo jenom nechá Cd aby si ho poslechla??
A co se to máme dozvědět příště????
Nemůžu se dočkat

3)  Ree (10.11.2010 18:48)

Cože udělal? Zbláznil se?
Ty jo, no, tak to hodně štěstí, Edwarde Jinak opět dokonalé, Hani. Už jsem ti říkala, že tě miluju?

1)  churinka (10.11.2010 18:29)

Jsem hrózně moc zvědavá jak dopadne jejich setkání. Tedy jsem zvědavá na všechno...Úžasné...

«   1 2