11.10.2010 [21:15], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 25×, zobrazeno 7346×

Bella Swanová vystudovala střední školu v deštivém Forks a nyní slaví první úspěšně ukončený semestr na vysoké v Seattlu.

Edward Cullen hraje každý večer na klavír v luxusní restauraci. Jeho osoba je opředena mnoha mýty a povídačkami. S nikým se nebaví a o nic kromě hudby nejeví zájem.

Edward není oním Panem Dokonalým, jak ho známe z knih. Má větší problémy se sebeovládáním než Jasper. Snaží se se svým vnitřím démonem bojovat, ale ne vždy se mu to úplně stoprocentně daří...

Bezmyšlenkovitě jsem přejížděla bříšky prstů po studeném okraji skleničky na stole. Podivně namodralá tekutina odrážela tlumené světlo a velmi nepřirozeně se třpytila. Specialita podniku, prý. Koktejl s kapkou alkoholu v několika módních barvách. Já chtěla obyčejnou minerálku s pomerančovým džusem, ale holky mě přemluvily k tomuhle experimentu. Takže přede mnou se skvěla modrá, před Lisou růžová, Molly zelená a Karin fialová sklenka. Ony na rozdíl ode mne po zahajovacím ťuknutí statečně upily. Já to jen předstírala a snažila se vymyslet, jak se toho nepozorovaně zbavit.

,,Bello, ty jsi zase mimo. Seš si jistá, že nejsi zaláskovaná? Danny na tebe kouká víc než zálibně,” vesele do mě štouchla Karin a spiklenecky na mě zamrkala.
,,Danny je děvkař, prosím tě. Kouká na každou se zálibným leskem v očích. Ale Joan mi říkala, že jí Sam povídala, že se Alex zmínil Bobovi, že se mu Bella líbí,” převzala slovo Molly. Drby, to bylo její. Oči jí svítily a ona se přímo vrtěla nedočkavostí, aby nejnovější klep poslala dál.
,,No nekecej, že se Joan zase baví se Sam! Nevím, jestli to víte, ale Sam byla na kafi s Gregem, ještě když s Joan chodil. Ty dvě se nesnesou, to je zaručený,” trumfla Molly Lisa, čímž se na mě a způsob, jakým jsem se dostaly až k rozebírání někoho, koho jsem ani neznala, dočista zapomnělo. Já uvažovala, jako už asi tisíckrát během těch deseti minut, kdy jsem tu seděly, co tady jenom dělám.

Všechny tři jsem měla svým způsobem ráda, ale ne najednou. Každá zvlášť byly vtipné, v rámci možností přirozené a hlavně normální. Jakmile se ale sešly, stalo se jim něco s hlavou a zeslepičatěly. Nechtěla jsem sem dnes jít. Pekelné plameny byla velmi drahá a luxusní restaurace. Měkké, tlumené světlo a oddělené boxy slibovaly soukromí a intimitu. Cena pouhé polívky dosahovala astronomických výšin. Necítila jsem se tady nijak dobře. Nechala jsem se ale přemluvit. Úspěšné složení všech zkoušek a ukončení prvního semestru na vysoké se musí řádně oslavit, že.
Přesunula jsem pozornost k jídelnímu lístku. Měla jsem peníze, docela dost peněz. Charlie i mamka mi šetřili na studium, ale protože jsem získala stipendium, našetřené peníze jsem dostala na útratu. Také jsem chodila na brigádu do knihkupectví kousek od fakulty. Přestože prázdná peněženka mě netrápila, utratit takové sumy za večeři a pití k ní se mi zdálo jako plýtvání. Utéct do bezpečí svého pokojíku na koleji jsem ale už nemohla.

S tichým povzdychem jsem se rozhodla pro lasagne. Pevně jsem doufala, že to budou klasické lasagne a ne nějaká jejich moderní úprava, u níž bych nevěděla, jak se má jíst, a která by mi nejspíš ani nechutnala. Holky se živě bavily a vybíraly mezi exoticky znějícími názvy jídel. Nepochybovala jsem, že nemají ani tušení, co se za těmi shluky písmen skrývá.
Nezaujatě jsem se rozhlédla po restauraci. Vybavení bylo jednoduché, elegantní a nepochybně nesmírně nákladné a vyrobené na zakázku nějakým proslulým designován salónem. Na ostatní hosty jsem moc neviděla. I v tom spočívalo kouzlo tohoto podniku. Soukromí se zde velmi cenilo. Za barem naléval jedno pití za druhým docela hezký barman. Ani na chvilku se nezastavil. Otevíral další a další lahve s všemožně barevnými tekutinami, vybíral z mrazáku led, krájel citrony, pomeranče a limetky, sundával sklenky nejrůznějších tvarů a velikostí, přeléval do nich namíchané nápoje a dozdoboval je ovocem. Zaujal mě, ale ne nadlouho. Putovala jsem pohledem dál, přes dveře do kuchyně až k mírně vyvýšenému pódiu s klavírem. A právě tehdy jsem ho uviděla. Muž, celý v černém, se zrovna usazoval na stoličku. Nebylo mu vidět do tváře, ale z držení jeho těla vyzařovalo něco zvláštního. Nedokázala jsem z jeho zad spustit oči. Hypnotizovala jsem ho. Připadala jsem si jako omámená. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo. Skousla jsem si ret a napjatě čekala, co se bude dít.

Sklonil hlavu a prsty položil na klávesy. Zatajila jsem dech. Restaurací se nesly první tóny složité, ale velmi krásné skladby. Veškerý hovor utichl. Snad každý host i zaměstnanec se otočil směrem k pódiu. Předpokládala jsem, že když začne hrát, pódium se osvětlí. Nestalo se. Dál se topilo v šeru. Nikdo se nad tím očividně nepozastavil. Jeho hra byla dokonalá. Přímo jsem cítila vibrace jednotlivých tónů ve vzduchu. Ta hudba mnou prostupovala a zanechávala ve mně dojem něčeho jedinečného, výjimečného a neopakovatelného. Ani jsem nedýchala, abych nepřišla o jediný tón a neporušila to kouzlo.
Po pár vteřinách a možná i minutách, čas se stal neuchopitelným a nepodstatným, se lidé pomalu vrátili ke své předchozí činnosti. Klavírista dál hrál a já, i když hudebně nijak nevzdělaná, měla pocit, že jsem se ocitla v koncertním sále. On měl zcela zjevný a nepopiratelný talent. Musel to být někdo známý. Ano! Měla jsem chuť zatleskat své úžasné inteligenci. Určitě to byl slavný hudebník, který se třeba zná s majitelem restaurace, a protože nechce být poznán, zůstává během hry skryt ve tmě.

,,Bello!” dolehl ke mně Lisin pobavený hlas. Zmateně jsem na ni zamrkala a zaostřila na ni. Smála se a Molly taky. Karin se dokonce dusila tím fialovým čímsi. Nějak mi unikalo proč.
,,Právě jsi poznala Edwarda Cullena,” prozradila mi Molly a snažila se tvářit se vážně. Nechápavě jsem se na ni zamračila. Přikývla a schovala obličej do dlaní jako uhihňaná puberťačka. Měla jsem pocit, že čekají na nějakou mou reakci. Pomalu jsem se otočila zpět k baru. Barman se díval naším směrem a usmíval se. Zrudla jsem a rychle se odvrátila. Holky propukly v další záchvat smíchu.
,,To není on, Bell. Klavírista,” vyrazila ze sebe mezi hi hi a ho ho Molly. Znovu jsem očima vyhledala jeho záda a po těch mých přejel mráz. Velmi příjemný mráz. Jen silou vůle jsem se donutila věnovat pozornost svým společnicím.
,,Vy… vy se s ním znáte?” zeptala jsem se rádoby nedbale a byla tak zaujata hrou na nenápadnost, že jsem upila té tajemné tekutiny. K mému neskonalému překvapení chutnala dobře, možná až opojně. Po jediném doušku mi trošku stoupla do hlavy.
,,S ním se nezná nikdo. Vůbec nikdo. I jeho jméno bylo až do nedávna tajemstvím,” prozradila mi Molly a bezděčně u toho ztišila hlas a naklonila se ke mně blíž. Rozbušilo se mi srdce. Nechápala jsem proč, ale nedokázala jsem se opanovat.
,,Říká se, že má znetvořenou tvář a proto se nikdy neotáčí ke svým posluchačům,” převzala slovo Lisa.
,,Já zase slyšela, že je slepý. Bylo by to logické, když nosí sluneční brýle i sem,” přišla s novou teorií Karin.
,,Jak víš, že má sluneční brýle, když je ke všem hostům pořád zády?” nechápala jsem. Karin roztomile zčervenala.
,,Občas si vyjdu na kafe s Robinem, to je jeden místní číšník,” přiznala stydlivě a Molly s Lisou se okamžitě začaly vyptávat kdy, jak, kolikrát, kde, proč… Neposlouchala jsem je. Nemohla jsem vnímat jejich slova, když mou mysl opět zaplavila jeho hudba.

Edward Cullen… Na střední se mnou chodili sourozenci Cullenovi, ale žádný Edward mezi nimi nebyl. Emmett, Rosalie, Alice a Jasper. Nikdy se nikdo nezmínil, že by měli dalšího sourozence. A oni sami společnost někoho jiného než rodiny nevyhledávali. Spíše naopak. Dokonale a cíleně se jí stranili. Jen Alice se se mnou občas bavila na společných hodinách biologie. Při vzpomínce na ni jsem se musela usmát. Na to, jak byla drobná, měla neuvěřitelné množství energie. A dokázala celou vyučovací hodinu mluvit úplně o ničem, ale se strhujícím zápalem. Nepokládala jsem ji vyloženě za kamarádku, to by ode mě bylo příliš troufalé, ale měla jsem ji ráda. Alici nešlo nemít rád. Docela mě mrzelo, že jsme si po maturitě ani nevyměnily mailové adresy. Řekla mi jen mezi řečí, že se asi přestěhují někam do Evropy. Kdo ví, kde jí teď byl konec.

,,Máte vybráno?” probral mě ze zamyšlení nad Alicí Cullenovou a shodou jmen s tajemným panem klavíristou číšník.
,,Lasagne,” vyhrkla jsem a s úlevou zjistila, že mé společnice jsou zase zabrané do jídelních lístků, takže si mého dalšího výpadku v rozhovoru nevšimly. Snažily se přečíst názvy zvolených specialit, ale nakonec stejně jen zabodly prst na požadovanou lahůdku a číšníkovi to prostě ukázaly.
S drobnou úklonou, jako ze starého filmu, se opět vzdálil i s našimi objednávkami. Znovu jsem se napila koktejlu a přestala vymýšlet, jak ho tajně a nenápadně někam vylít. Chutnal mi a způsoboval mi příjemné teplo na hrudi.

V kabelce u nohy mi zavibroval telefon. Než jsem ho stihla najít a zvednout, utichl. Táta. Volal mi každou středu večer. Sice jsem mu říkala, že půjdu s kamarádkami do restaurace, ale buď mi nevěřil, nebo na to zapomněl. Musela jsem mu zavolat zpátky, jinak by se ukousal strachem. Seattle pro něj představoval místo, kde na mě číhalo nebezpečí na každém kroku. Zkusila jsem vytočit jeho číslo, ale zmizel mi signál.
S telefonem v ruce jsem zamávala holkám před očima.

,,Musím si zavolat. Jdu ven.” Neochotně jsem se zvedla a zamířila k východu. Nechtělo se mi ani na minutu se vzdalovat od té úchvatné hudby, ale kdybych se Charliemu neozvala do pěti minut, byl by schopen zalarmovat i FBI.
,,Bell, počkej, jdu si s tebou zakouřit,” dohnala mě Lisa s balíčkem cigaret a zapalovačem. ,,A nechci slyšet klasickou přednášku o škodlivosti kouření a nepříjemném zápachu cigaretového dýmu.”
Zasmála jsem se. Už dávno jsem pochopila, že Lisu nepřesvědčí nikdo a nic. Pokud mi nefoukala ten hnus pod nos, neměla jsem důvod pro námitky. Společně jsme tedy vyšly ven a Lisa si krok po překročení prahu restaurace zapálila. Já vytočila tátovo číslo a opět na mě zablikala zpráva, že mám slabý signál. S povzdychem jsem držela telefon před sebou, očima hypnotizovala display a slepě našlapovala kolem obrubníku za účelem najití signálu.

Tři čárky, nutné k uskutečnění hovoru, naskočily až v postranní uličce vedoucí ke vchodu pro zaměstnance Plamenů. Okamžitě jsem vytočila Charlieho, který po jediném zazvonění hovor přijal.
,,Bells, kde lítáš, že mi to nebereš?” spustil místo přivítání. Takže zapomněl. Znovu jsem mu převyprávěla příběh o ukončení semestru a nutné oslavě takového úspěchu. Táta zabrblal něco v tom smyslu, že se mu to vykouřilo z hlavy, mám si to užít, neopít se a nechodit domů sama. Pak se spěšně rozloučil a poněkud zahanbeně se mi omluvil, že mi kazí zábavu s kamarádkami. Ujistila jsem ho, že tak to není a chápu jeho strach o mou bezpečnost, jen to nemá přehánět. S úsměvem jsem zaklapla telefon a zimničně se zachvěla.

Bylo něco kolem deváté večer, nebe zakryto těžkými mraky hrozícími každou chvíli spustit déšť, tma narušená jen blikajícím světlem nad dveřmi kus ode mě a pouliční lampou vzdálenou celou tu uličku. Opět jsem se zachvěla. Ne zimou, ale nepříjemným pocitem, že tady bych být neměla. Jedině Lisina přítomnost před restaurací mě uklidňovala. Objala jsem se a třením dlaní o kůži jsem se snažila zahřát si paže. Svižným krokem jsem se vydala zpět ke vchodu a Lise.

Dívala jsem se přímo před sebe a nevšimla si kanálu na zemi. Měla jsem sice nízký podpatek, ale i ten se dokázal zaklínit mezi mřížky tak, že jsem skoro spadla. Vlastně byl zázrak, že se tak nestalo. Těsně před tím, než jsem se důvěrně seznámila s asfaltem mě něco zachytilo. Něco velmi pevného a silného. Ne něco, ale někdo. Příšerně jsem se lekla. Srdce se mi rozbušilo závratnou rychlostí a žaludek sevřel ledový pařát strachu.
Najednou jsem vzpřímeně stála s mírným točením hlavy a záchranný dotyk byl pryč. Podlomila se mi kolena, ale včas jsem se opanovala a našla ztracenou rovnováhu. Zmateně jsem zamrkala a po chvíli se mi podařilo zaostřit na postavu stojící zhruba dva metry ode mě. Světlo lampy mu osvětlovalo tvář. V tu chvíli se moje srdce zastavilo. Z nadpozemsky krásné tváře se na mě dívaly ty nejzvláštnější oči, jaké bych si jen dokázala představit. Podivně světle hnědé s červenými nitkami u panenek. Propalovaly mě a já měla pocit, že se snaží podívat se mi až do duše. S tichým zajíknutím jsem si uvědomila, že každou vteřinu jsou ty oči tmavší a tmavší, až zčernaly úplně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

5)  Carlie (11.10.2010 21:49)

Evelyn, už předmluvou jsi mě chytla za srdce a živým vyprávěním plným záhad jsi to dokončila , tak si tu přivázaná na vodítku budu čekat na další dílek
Moc se mi ten nápad líbí

4)  Gassie (11.10.2010 21:42)

Evelyn, to bylo úžasné. A krásné.
Jsem opravdu zvědavá na Edwarda, co se neumí ovládat.
Těším se na pokráčko.

3)  gucci (11.10.2010 21:32)

...tajemné jako vždy....a samozřejmě se nebudu mci dočkat dalšího pokračování jako vždy...mám ráda temné Edwardy jako vždy Jako vždy tu máme nádherné vyprávění...a jako vždy se nebudu moct dočkat dalšího pokračování!!!

2)  eMuska (11.10.2010 21:27)

Moje nervy! Po kráľovstve si mi ponúkla novú drogu a ja ju chcem a chcem a chcem! Prosím! Ten začiatok bol úžasný! A tie fámy, ktoré sa toča okolo Edwarda . proste úžasné. Dúfam, že pokračovanie bude čo najskôr...

1)  Ree (11.10.2010 21:10)

Miluju tě, Hani! Vážně a nefalšovaně. Tohle bylo naprosto... ech Pár tvých povídek jsem už četla, ale žádná nebyla taková
Naprosto jsi mě dostala do kolen a je mi jasné, že budu každou chvíli mžourat na stránky, jestli jsi ještě nepřidala další díl.
Tohle bylo vážně dokonalé

«   1 2