10.09.2010 [20:30], Lioness, Povídky jednorázové, komentováno 20×, zobrazeno 2482×

...nehodící se škrtněte.

Také jste někdy přemýšleli o tom, že Stmívání by se obešlo bez pokračování a dalo se ukončit rychleji a snadněji? Že některé momenty byste raději ani nečetli?

A tak Edward a Bella na lavičce před školní tělocvičnou během epilogu. Opravdového epilogu. Políbí ji či zabije?

„Takže teď jsi připravená?“ zeptal jsem se.
„Ehm,“ nervózně polkla a sklopila oči. „Ano?“
Usmál jsem se a doufal, že to působí konejšivě, pak jsem pomalu naklonil hlavu, a rty se jemně otřel o svůj oblíbený kousek jejího těla – koutek pod čelistí. Byla na něj velice citlivá a její nádherná u něj byla silná a omamná.
„Právě teď?“ dráždil jsem ji.
„Ano,“ zašeptala příliš rychle na to, abych jí uvěřil. K tomu se téměř nehýbala, vypadala toporně, ruce na mém saku měla zaťaté v pěst a dýchala rychle a nerytmicky. Byla příšerná lhářka. Znovu jsem se jemně usmál. A taky byla příšerně naivní, pokud si myslela, že jí tohle její absurdní přání splním. Copak jsem mohl? Copak jsem to mohl udělat tady, na lavičce u místní tělocvičny, hlavu plnou jejího těla a hlasu, podvědomě registrující myšlenky všech těch lidí okolo? Ne, nemohl jsem jí tak jednoduše vzít všechny naděje a sny, které si vytvořila před tím, než mne potkala. Nemohl jsem jí vzít její duši jen z pouhé sobeckosti a vidiny budoucí osamělosti a tragédie. Nemohl jsem přijít o zvuk jejího srdce.

A pak se stalo několik věcí najednou. Mike Newton žádostivě a vzrušeně pomyslela na Jessicu a její hluboký výstřih, Jasper zaregistroval jemnou hřebíčkvou vůni vedle sebe a jen tak tak se ovládl, já jsem se lehce nadechl Belliny vůně a její srdce udeřilo. Smrtelný koktejl.

Mé zuby se jí zaryly hluboko do krku dřív, než Alice stihla pořádně zaostřit na své okolí a udělat směrem k nám rychlý lidský krok a zároveň na mě v myšlenkých panicky, varovně a prosebně zakřičet.

Edwarde ne!

Bylo pozdě...

Jeho studený dráždivý polibek na mém krku se znenadání změnil. Jeho zuby mi naprosto hladce projely kůží na krku, svaly i šlachami až k tepně. Konečně jsem pochopila, jak loví. Pro to poznání jsem se musela stát lovnou zvěří.

Vysával ze mě život, který tkvěl v mé krvi. V jeho potravě. Hlavou mi projela bláhová myšlenka na to, že zemřít pro něj, pro jeho touhu, které se měl poddat už dávno, není zas tak špatné. Je to přirozené.

Ale on si nevzal vše, co jsem mu mohla nabídnout. Jeho stiskl okolo mého těla povolil příliš brzy a rána na krku se zacelila a začala pálit. Do náruče mně však vzaly jiné ruce než ty jeho, mnohem drobnější...

Až poté mi došlo, co se děje. Přeměnil mě. Chtěla jsem to, byla jsem si tím v hloubi duše naprosto jistá, ale zároveň jsem věděla, že ještě nejsem připravená. Nerozloučila jsem se, neodjela s Cullenovými dostatečně daleko... Možná proto jsem se ho o to nebála požádat, tušila jsem, že můj požadavek nesplní. Alespoň ne teď. Mýlila jsem se. A krutě na to doplatila.

Mé tělo, každá má buňka, i ty o kterých jsem do té doby nevěděla, se staly stravou ohně. Každou ji svými dlouhými pařáty olízl a mučil. Po jedné, dostatečně dlouho na to, abych si byla jistá, že smrt upálením je ta nejbolestivější a přesto bych ji ráda podstoupila. Možná jsem v minulém životě byla čarodějnicí pronásledovanou a dopadenou inkvizicí. Možná se můj osud zvráceně opakoval...

Prosila jsem, vyhrožovala, křičela, sípěla... Ale některá rozhodnutí se nedají vzít zpět. Na to své jsem doplatila, sama jsem se odsoudila. Utápěla jsem se v mukách pekelných, hořela jsem a umírala. Stávala jsem se fénixem, který povstane ze svého popela.

Po době, která mohla být onou věčností, po které jsem prahla, oheň začal pomalu ustupovat z konečků prstu na nohou, rukou... Zanechával za sebou ledovou pustinu bez života. Když se stáhl až k mému srdci, centru obrany mé mysli i těla, vypukl zde požár, který nešel uhasit. Nejdříve musel zpustošit tu malou, urputně se bránící tvrz v samém centru mne. Poslední úder, který onen pomyslný zvon vydal, byl umíráček. Oheň byl uhašen, ukojil svou touhu po ničení. Jediné, co po sobě zanechal, jako bolestnou připomínku své síly, byl plamen v mém krku.

Ležela jsem na něčem měkkém a příjemném. Na mou kůži dopadalo něco jemného a lehoučkého. Okolo mne se vznášela symfonie dokonalých vůní, slyšela jsem, jak se vedle mne někdo trhaně nadechl. Cítila jsem, jak mi silněji stiskl ruku. Okamžitě mně napadlo, jestli mi ji chce utrhnout. Věděla jsem, že je toho schopný. Vytrhla jsem se mu a ustoupila do rohu, kde mě nikdo nemohl napadnout zezadu, všichni mí protivníci stáli proti mně.

Tvářili se překvapeně a bolestně, opatrně mě sledovali. Ženy byly vzadu, před nimi byli muži a u postele, odkud ke mně zavál pach, o kterém jsem okamžitě věděla, že je můj vlastní, vyčuhoval z té formace mladý muž. Byl nádherný, jeho bronzové vlasy, jantarové oči, bledá porcelánová pleť, rovný nos... to vše dohromady tvořilo dokonalost. Zároveň mi byl podivně povědomý.

„Bello, to je v pořádku, nechceme ti ublížit,“ pronesl tiše a udělal směrem ke mně jeden krok s rukama zdviženýma v obranném gestu. I jeho hlas mi připadal jako podoba archanděla. Jen to utrpení, které v něm probleskovalo, se mi příčilo.

Bella... stejně jako u vůně, i nyní jsem si byla jistá, že tohle je mé jméno.

„Kdo jsi?“ zavrčela jsem, nechtěla jsem, aby se přibližoval. Ať si říkal o míru cokoliv, mohl být trójským koněm.

Překvapeně na mě pohlédl a bolest, kterou skrýval, nyní zachvátila všechny jeho rysy. Nelogicky jsem ho chtěla obejmout a utěšit, ačkoliv jsem si uvědomovala, že ta touha mě může zabít.

„Edward,“ šeptl. To slovo bylo jako tsunami, příliv vzpomínek, myšlenek, pocitů...

Jsem upírka. Přeměnil mně. Splnil mé přání. Jsem nekontrolovatelnou bestií lačnící po krvi. A rozhodně nejsem pro tento život připravená.

Myslí mi proběhla stará, napůl zapomenutá, prachem mé mysli pokrytá vzpomínka...

Renée opět přišla domů pozdě, zapomněla se po cestě, takže jsme film, na který mi slíbila, že půjdeme, a na který jsem se nesmyslně těšila (později jsem zjistila, že je to naprostý brak), nestíhaly. Byla jsem na ni vážně naštvaná, nesnášela jsem tuhle její nedochvilnost a zapomnětlivost, byla naprostým opakem zodpovědné matky. A ačkoliv jsem ji milovala, v tu chvíli ta věta, která mi splynula ze rtů, zněla hodně jedovatě:

„Raději bych byla u Charlieho ve Forks, ten aspoň drží slovo!“

O týden později mi před obličejem mávala letenkou do Seattelu a maličko pomstychtivě oznamovala:

„Buď opatrná na svá přání, mohou se vyplnit!“

Jedno století. Poměrně krátká doba po které jsem si zvykla... zvykla na sebe samu. Žár ve svém krku jsem dokázala ignorovat, své touhy krotit, svá malá klopýtnutí jsem měla dávno za sebou, mé rudé oči dávno zežloutly. Ale přesto jsem se nezměnila, nezestárla, nezešedivěla. Jen jsem absorbovala zážitky, zkušenosti, znalosti. Zvykala si na svůj nový svět a učila se znovu žít. Byla jsem novou bytostí, i když tolik podobnou té staré... Vím, že Edwardovi jsem často, ačkoliv nechtěně, ubližovala. Dával si to vše za vinu, hlupáček. Copak jsem ho o to sama nežádala? Copak jsem to sama nechtěla? Byla to má chyba, že jsem se nestihla připravit...

Byla to má chyba, že Charlieho jsem viděla už jen jednou jedinkrát. Byl tehdy starým zlomeným mužem s plešatou hlavou, zabaleným ve flanelové košili a teplé dece, pohodlně usazený u svého zastaralého televizoru. Vypadal tehdy tak sám, ztracený v příliš velkém křesle a příliš prázdném domě...

Renée jsem neviděla už nikdy, i když mi Jasper dokázal sehnat její fotky a informace o důležitých událostech v jejím životě, stejně jako v životě všech mě drahých lidí. S Philem se jí narodil syn, pojmenovala ho William.

Myslím, že ani jeden z nich se z mé údajné smrti nikdy nevzpamatoval. V lehce naivní Renée možná i zůstala jiskřička naděje, že snad jsem naživu. Že mě snad znovu uvidí, živou a zdravou. Vždyť té noci po stužkovací slavnosti se v lese poblíž Forks našlo pouze Edwardovo tělo. Byla to hrůzdná událost, první pořádný zločin po tolika letech... a hned krutá vražda. Kdo mohl zabít tak mladého, kráného a nadaného chlapce a nechat jeho ledové tělo válet v lese, kde ho mohl najít kdokoliv? A jak ten někdo z něj mohl vysát všechnu krev? Tajemná neobjasněná vražda a nikdy nenalezené tělo Edwardrovy přítelkyně... Mnozí lidé kvůli tomu jistě měli špatné spaní.

Alicina vize se tedy vyplnila, stala jsem se upírkou a postupem času, kdy jsem tu zůstala opuštěna všemi lidmi, které jsem znala jako člověk, i šťastnou. Jen jeden detail se změnil: ona nebyla mou nejlepší přítelkyní. Byla jí Rose, se kterou jsme tiše a tajně tesknily po svém lidství, se kterou jsme se navzájem utěšovaly, a se kterou jsme se navzájem ujišťovaly, že nesmrtelnost je lepší, než lidský život bez Emmetta a Edwarda... Nebo ne?

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  kajka (20.03.2012 08:35)

Skvěle napsaná povídka! Ty to prostě umíš, ale jsem pokaždé překvapená, jaké téma si vybereš i jakým úžasným způsobem ho zpracuješ. Pokaždé obdivem třeštím oči . Ano, takhle nějak to mohlo být, kdyby Edward zamilované a naivní Belle její přání splnil. Prostě všechno chce svůj čas. Jenom jsi mě utvrdila v přesvědčení, že opravdu nebyla připravená. Nádherné a smutné!

19)  Lioness (11.01.2011 20:33)

LostriS:
Ewik:
Aalex:
LeahClearwater: Ano, Bella se to dozvěděla.
Eleanor: Jojo, hodně by jich plakalo, ale jak víme, Stephenie má měkké srdce, takže byl tak přeslazený, až mi bylo skoro špatně...
Ivanko: Věz, že nejsem vrah! Momentálně jsem totálně dojatá teenagerka! Děkuju!

18)  Ivanka (11.01.2011 20:28)

Ty mě jednou zabiješ! Přeměna tu byla už tolikrát a tys to měla zase naprosto jinak popsané! Fénix, který povstane ze svého popela... U této věty jsem už nepokrytě slintala a obdivovala tvůj vytříbený a úsporný styl psaní. A pak odstavec o Renné a její slova! To mě už málem kleplo. Poslední kapkou do toho pomyslného koktejlu byl Charlie zanechaný příliš opuštěný ve svém velkém domě a mohutném křesle. Jenže ty sis musela ještě přitvrdit, opět mě nejvíc odrovnal poslední odstavec!

17)  Eleanor (15.09.2010 19:15)

Moc krásná myšlenka. Kdyby takto Stmívání končilo, tak by spoustu holek brečelo jako málé děti.

16)  LeahClearwater (14.09.2010 18:07)

Moc krásné... jen mě napadá - dozvěděla se pak Bella, že to Edward neudělal úplně schválně?? =) )Tedy jestli jsem to dobře pochopila... )

14)  Ewik (11.09.2010 23:35)

Moc krásně napsané.
Děkuji

11)  Lioness (11.09.2010 11:07)

Paike: Tak originální komentář, a pro mě! Děkuju, děkuju! Já obdivuji ty, kteří dokáží napsat celé knihy - udržet myšlenku, emoce a děj po tak dlouhou dobu. Mě se to totiž nevede.
sfinga: Rozhodnutí jsou důležitá, málokdo si ale uvědomuje, že i čas, kdy jsou udělána.
Popoles: *punkrle* Děkuji!
Gassie: Jsem ráda, že to bylo uvěřitelné. A že jsi to přečetla.
eMuska:
Carlie: Díky moc, jsem ráda, že mi někdo výslovně napsal, že si povšiml i toho mého řemesla. U té pasáže jsem se snažila - o originalitu i jakousi poetičnost, a jsem ráda, že se to (snad) povedlo. Vtípek na úvod jsem si odpustit nemohla!
SarkaS: Díky!
Karolka: Obchod s láskou a Edwardem. Úžasná myšlenka! Také Tě miluji!
ambra: Ach, ano malá klopýtnutí znamenají hodně, že? Jednoduchost a genialita. V jednom komentáři věnovaném mně! A od Tebe! Co více si přát?
Amisha: Děkuji!

10)  Amisha (11.09.2010 07:40)

Krásně zpracované, velmi zajímavá úvaha. Tleskám. Moce se mi to líbilo.

9)  ambra (11.09.2010 07:34)

Aúúúúúúú!!!! Lio, Ty mě chceš pomalu umučit... Ne, nemůžu se na Tebe zlobit. Ten nápad je jednoduchý jako všechny geniální myšlenky, a taky skvěle zpracovaný (jak jinak u Tebe ). Já (narozdíl od Karolky) si zase vychutnávám ten neředěný smutek, který z toho na mě padnul - bez toho, že bych se snažila o vlastní pozitivní linku. Malá klopýtnutí mě odrovnala, tesknění za dítětem, o kterém ani nevěděla, že mohlo (mělo!!!) přijít... Ta poslední věta je další dýka od Tebe. Zase míří hrozně přesně...

8)  Karolka (10.09.2010 22:40)

Krásné! Nádherně napsané! Moc dobře se to četlo! A ačkoli je tvá otázka v závěru řečnická, já jsem pořád tak naivní a plná té původní Belly a bláhových ideálů, že musím rezolutně prohlásit, že odpověď zní: "Ne!"
Ano, nebyla ještě tak dokonale připravená a kamenné srdce ji nikdy nepřestane bolet pro bolest Charlieho a Renée, ale v tomto obchodě se platí jen velmi vysoké ceny. A všechno je to o Edwardovi (ať už on sám o sobě a své ceně pochybuje jakkoli).
Děkuju Lio! Miluju otázky k zamyšlení a miluju hozené rukavice. A taky miluju, jak píšeš.

7)  SarkaS (10.09.2010 21:42)

Perfektní, tady jsi nádherně popsala jak důležité je si vše dobře rozmyslet a připravit se. Bella dopadla jako ostatní. Přeměněna bez přípravy a byla to stejná katastrofa...

6)  Carlie (10.09.2010 21:13)

Zaujala mě už předmluva - prý nehodící se škrtněte
Zaujal mě originální nápad a výstižný závěr na tuhle alternativu pasující.
A nejvíc moje literární srdíčko plesalo nad úžasným líčením procesu Belliny přeměny , mám na mysli zejména tyto pasáže:
"Stávala jsem se fénixem, který povstane ze svého popela."
"Po době, která mohla být onou věčností, po které jsem prahla..."
"Poslední úder, který onen pomyslný zvon vydal, byl umíráček."
"Jediné, co po sobě (oheň) zanechal, jako bolestnou připomínku své síly, byl plamen v mém krku."

5)  eMuska (10.09.2010 21:11)

Ja so z toho neskutočne mimo. To bolo perfektné! Ako Bella nebola pripravená a... on sa nedokázal ovládnuť. Neverila som, že by ju premenil, ale ty si to napísala prenádherné...

4)  Gassie (10.09.2010 20:59)

Nádherná povídka. Ukázala jsi nám, že po prvním díle opravdu nebyl čas na to, aby se Bella nechala přeměnit. A stačilo ti na to tak málo. Přesto si nepřipadám nijak ochuzená.
Věřím tomu, že by to tak dopadlo. Nepřipravená, bez možnosti se rozloučit by se z ní možná opravdu stal někdo jiný, než Bella, kterou známe z TS. Zatrpklá upírka podobná Rosalii.

3)  Popoles (10.09.2010 20:56)

Tak tohle mne dostalo. Zkroutila jsi mi žaludek do uzlíku a pořádně utáhla. Vážně síla.
Tleskám a klaním se.

2)  sfinga (10.09.2010 20:53)

Ano, přesně takhle se to mohlo stát a naivní, nepřipravená Bella by na tom byla stejně jako Rosalie
Díky bohu, že se to tak nestalo, že si Bella prošla trnitou cestičkou plnou bolesti, když se vědomě rozhodla a ne jen z náhlého impulsu a slepé zamilovanosti.
Lio tleskám a klaním se, vystihla jsi to přesně

1)  Paike (10.09.2010 20:46)

Lio, tohle byla dokonalá esence všech mých oblíbených a nelíbivých vůní. Meduňka - romantický začátek. (Při velkém množství dráždící) skořice - špičáky v její tepně. Trpká jablka - její vzpomínky a Edwardova bolest. Lilie (ubíjející svou přehnanou vůní) - Bellina bláhová myšlenka, že je připravena.
To několika málo odstavců a stovek slov si vtiskla to, co se jiným nepodařím dát do celé knihy. Emoce. Skrývané zoufalství. Hraná odvaha. Křehká hranice ovládání upíra. A přátelství s Rose - obě touhou po životě zlomené upírky.
Skvělý zážitek!

1