12.10.2010 [13:45], SarkaS, Povídky jednorázové, komentováno 16×, zobrazeno 2846×

Přináším Vám novou jednorázovku, která mě napadla večer při poslouchání mé oblíbené kapely. Jejich skladba mě inspirovala a podle ní jsem to taky napsala. Je to o našich známých Cullenech. Jaké by to bylo po Rozbřesku v jejich životě? Nezačali by se nudit? A co by dělali? S jejich povahou je to skoro jasné, pomáhali ostatním, ale jak taková pomoc může skončit?

Keep breathing

Slunce se odráželo na pokožce dvou nádherných bytostí, ležících vedle sebe na malé louce. Jiskřivé odlesky vrhaly prasátka na okolní stromy. Krásná dívka se usmála na chlapce s bronzovými vlasy. Prstem, kterým ji doteď hladil na holém bříšku, jí přejel po rtech a sklonil se, aby ji mohl políbit. Idylku přerušilo pípání mobilního telefonu. Chlapec se po něm nadlidskou rychlostí natáhl. Podíval se na displej a vyskočil na nohy.

„Promiň, lásko, ale Jazz volá. Musíme jít,“ omlouval se kajícně s pohledem upřeným do jejích zlatých očí. Viditelně posmutněla.

„Opravdu musíš? Znovu?“ ptala se sklíčeně. Klekl si vedle ní a vzal jí bradu mezi prsty.

„Víš, že ne, ale máme tu možnost. Měli bychom pomáhat, když můžeme. Navrch, většina z nás má co odčinit,“ zašeptal už sklesle. Vrhla se mu kolem krku.

„Edwarde, nemůžeš si to přece vyčítat celý život. Ty jsi dobrý, popíráš svou podstatu spolu s námi. Stejně tak je dobrý i Emmett a Jasper. Jen vy to pořád nevidíte,“ vzdychla mu do krku.

„Lásko, nic se nám nestane. Tak jako vždy,“ zasmál se tiše, protože věděl, že se o něj bojí. Odtáhl ji a podíval se jí do očí. „Miluji tě, slibuji, že se vrátím,“ řekl a vstal. Věnoval své krásce poslední zářivý úsměv a zmizel mezi stromy. Dívka si povzdechla a znovu se položila do trávy na místo, kde předtím ležel její anděl.

(hudba povinná)

„Ahoj, Jazzi,“ pozdravil Edward, „tak co tentokrát?“ zeptal se, ale nečekal odpověď. Vyčetl to oslovenému přímo z mysli. „Evakuace továrny a blízkého okolí? Kolik je času? To není moc, musíme spěchat. Kde je Emmett?“ zeptal se, ale to už hledaný sbíhal ze schodů. Za ním se hnala nádherná blondýnka.

„Emmette, už zase?“ zanaříkala tiše a tvářila se smutně. Stejně se tvářila i opodál stojící drobná, černovlasá dívka. Vypadala jako malý elfík, kterému někdo utrhl křídla. To ona, řekla Jazzovi, co se má stát. Věděla, že můžou pomoci spoustě nevinných lidí a to jediné ji donutilo mu to říct. Bála se o něj, stejně jako ostatní.

„Budeš opatrný, viď?“ šeptla směrem ke krásnému, i když jizvami posetému, blonďákovi. Rozevřel náruč a ona do ní přímo vletěla.

„Samozřejmě, Alice, má lásko,“ šeptl jí do vlasů. Edward už měl přistavené auto a mával na ně. Naposledy políbil malou vílu do vlasů a nasedl. Emmett se právě loučil s blonďatou bohyní, poněkud vášnivějším polibkem.

„Emmette!“ ozvalo se z auta dvojitě. Odtrhl se od ní.

„Neboj, Rosinko, já se ti vrátím a pak můžeme pokračovat,“ s úsměvem na ni mrknul a zmizel v autě. Motor zaburácel a auto zmizelo mezi stromy. Ještě dlouho stály dvě dívky před domem a dívaly se na cestu.

Auto se blížilo k továrně obvyklou rychlostí. Museli zůstat nenápadní. Zaparkovali v úzké uličce a vystoupili. Z kufru vytáhli hasičské obleky a navlékli se do nich. Byl to jediný způsob, jak se vmísit mezi pomáhající. Trvalo jim to pouze sekundu. Doběhli na místo, kde velitel hasičů koordinoval pomoc a evakuaci. Edward se zastavil.

„Bože, je to horší než jsem si myslel. Hrozí výbuch, musíme spěchat!“ Okamžitě vběhli do prostor továrny. Mohli chodit tam, kam si to ostatní nedovolili, s jejich rychlostí a silou jim to šlo skvěle. Jediné, co je zpomalovalo, byli lidé, které zachraňovali. Museli se kvůli nim pohybovat pouze lidskou rychlostí. Přesto vbíhali na nejrizikovější místa a pomáhali tam, kde už nikdo nedoufal.

Jedna z částí továrny se zřítila. Emmett se tam okamžitě rozběhl a Edward s Jazzem ho následovali. Z trosek se ozývalo bolestné sténání a nářek uvězněných. Emmett chytil do rukou traverzu a odhodil ji stranou. Kusy betonu, které nešly kvůli místu odhodit, drtili rukama jako hrady z písku. Konečně se dostávali ke zraněným, lidskou rychlostí a nepostřehnutelnými gesty je dostávali ven. Pomalu je pak odnášeli záchranářům. Pracovali rychle a pronikali stále dál a dál do trosek. Emmett s Jazzem se právě vraceli se zraněnými, když se ozvala ohromná rána a země se zatřásla. Záblesk výbuchu ozářil vše v nejbližším okolí děsivou žlutou září. Tlaková vlna všechno a všechny srazila k zemi. Chránili zraněné svými těly, aby se jim nestalo více než dosud, ale pak jim došlo, co se stalo.

„Edward!“ uniklo Emmettovými rty to osudové slovo. Oba se otočili a viděli zbytky továrny topící se v plamenech. „Ne,“ šeptnuly dvoje kamenné rty. Okamžitě se tam chtěli rozběhnout, ale několikery ruce je zachytily. Odmítaly je pustit dál a pomoci jejich bratru. Nemohli se jim vytrhnout, pokud jich nechtěli ublížit a prozradit tak, co doopravdy jsou. Tím by ovšem ohrozili celou rodinu.

„Edwarde!“ křičel Jasper zasažený emocemi nejen svými, ale i svého bratra. Oba věděli, že jediné, co nemohl jejich bratr přežít, bylo tolik ohně. Stačilo by i málo, aby ho to zničilo a on se teď nacházel přímo v pekle.

„Néé!“ zařval vedle něj Emmett a padl na kolena. Zoufalství, které je zaplavilo, se nedalo vypovědět. Ostatní je konečně pustili, ale oni se nehýbali. Věděli, že teď už nic nezmůžou. Nezachrání svého bratra, nepomůžou mu, neuvidí ho. Nevzlykali. Nemohli. Šok, který je zaplavil, jim nic nedovolil. Okolo se strhl shon a všichni se snažili pomoci těm několika šťastně zachráněným. Všechno se pomalu odsouvalo, jen plameny se stále zvětšovaly. Hasiči konečně zasáhli a snažili se plameny utišit. To už ovšem bratři neviděli. Pomalým krokem došli k autu, do kterého nastoupili a vydali se k domovu, který už nikdy nebude takový jako dřív.

Ticho, které celou cestu vládlo, bylo o to tíživější, že věděli, co je na konci čeká. Musí zničit další životy, tou hroznou zprávou, kterou nesou. Ne jen jeden nebo dva. Zničí tím všechny i ty, které tolik milují. Pomalu vjížděli na lesní cestu. Štěrk jim křupal pod koly. Zastavili, ale nevystoupili. Jasper zoufale stisknul volant a ten se rozpadl. Emmett na to ani nereagoval. Slyšel dveře domu, které se otevřely a pět párů nohou vycházejících ven. Vystoupil, pomalu, bolestně. Nevěděli, jak vypadají, ale několikero zalapání po dechu jim prozradilo, že ne dobře. Kolem dvou bratrů se obmotali paže jejich milovaných žen, přesto jedna stále stála na schodech a dívala se na ně očima vyplašené srny. Oba se vymotali z paží svých krásek a dívali se na Bellu. V jejích očích se střídal strach, očekávání a hrůza. Nikdo nic neříkal, jen se dívali. Pak se jí v očích objevilo hrůzné pochopení.

„Ed…“ zlomil se jí hlas v nepoložené otázce. Jejich tváře se zkřivily bolestí, kterou cítili a ještě horší, kterou musí způsobit. Jasper jen zakroutil hlavou.

„Je mi to líto…“ šeptal neslyšně. Někdo zalapal po dechu. Vzlyky otřásaly tělem malé ženy, schovávající se v pažích otce rodu. Bella čekala, nehýbala se, nemluvila… Pak došla poznání.

„Néééé!“ zakřičela a padla do prachu cesty. Chtěli jí pomoci, ale nevěděli jak. Nevěděli, co to je přijít o svoji polovinu, o půl srdce, o půl duše. Vzlyky trhající tělem nádherné upírky je ničily. Alice s Rose se objímaly a vzlykaly. Bratři pořád stáli před Bellou se skloněnými hlavami, jako andělé z pekla. Otec se snažil utěšit matku, která přišla o své dítě. Jeho tvář zkřivená bolestí a tiché vzlyky, které mu unikaly mezi kamennými rty, byly však znakem jeho vlastního utrpení. Bella se najednou zvedla a utíkala. Utíkala, jako by doufala, že ji krutá pravda nedožene. Slíbil jí to. Slíbil, že se vrátí, že ji nikdy neopustí. Co teď řekne jeho dceři? Že se její otec nevrátí? Že už ji nikdy neobejme? Že je mrtvý? Dopadla do trávy a s křikem k nespravedlivým nebesům bila do všeho v okolí. Stromy, skály i trsy trávy od ní odlétávaly, jak se její neutuchající zloba přenášela do činů. Plazila se, křičela a plakala, ale nic nepomohlo. Nic jí nemohlo vrátit její srdce.

„Proč?“ ozývalo se ztichlým lesem, který jako by vnímal její žal a podřídil se tomu. Doklopýtala až na místo jejich dnešního rozloučení. Slunce se stále stejně odráželo od její pokožky, ale už to nebylo krásné. Už to bylo otravné a zbytečné. Jak teď nesnášela svoji krásu, svůj život, tu věčnost, kterou má prožít bez něho. Bez jeho úsměvu, bez humoru, bez doteků, beze všeho. Její tělo se otřásalo drásavými vzlyky, ale slzy stále netekly. Nic jí nemohlo pomoci, nic na světě. Ani představa její dcery, jí nedodávala sílu k životu. Výkřiky beznaděje křižovaly les. Čas utíkal, vzlyky nemizely, strach se stupňoval. Slunce klesalo k západu a les hořel rudými odlesky slunce. Ona neviděla, neviděla postavu, která se vynořila z lesního porostu, která k ní pomalu kráčela. Její vzlyky přehlušily všechny zvuky. I jeho tiché kročeje nežnou květenou. Ruka, kterou jí pokládal na rameno. Prsty, jež jí přejely po šíji. Vzhlédla a myslela si, že sní. Pokřivený úsměv jí ovšem ukázal, že je to skutečnost. Zalapala po dechu a vrhla se mu kolem krku.

„Ty žiješ!“ vzlykala mu do krku.

„Ano, má lásko, vždyť jsem to slíbil,“ šeptal něžně. Malou mýtinku v lese zaplavila vlna jejich štěstí a lásky.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Ivana (27.08.2012 17:51)

wau mala som zimomriavky, neviem prečo som najprv čakala niečo vtipné. Ale veľmi príjemné prekvapenie.

15)  kajka (25.03.2012 09:42)

SarkaS, teda, tys mi dala! Bylo to napínavý až hrůza. Moc se mi líbil nápad věčně žijících upírů záchranářů. Jenom jsou to trošku hazardéři. Oheň, oheň?! Každopádně, když budeš pokračovat, jsem tvou oddanou čtenářkou. Moc se mi to líbilo.

14)  HMR (17.07.2011 07:44)

Taky si myslím!

13)  SarkaS (15.07.2011 16:14)

HMR, příště mu to zkusím navrhnout Ale bojím se, že na hlídání dětí je moc velký srab...

12)  HMR (14.07.2011 20:35)

Á, chvíli to vypadalo děsivě, to je taky nápad, upír a hraje si na hasiče! Nemohli si vymyslet nějaké "bezpečnější" povolání? Třeba odklízení jaderného odpadu, likvidaci smrtelných virů, hlídání dětí?

11)  Lipi4 (13.07.2011 16:16)

Ségra , já tě střelím jednoho krásnýho nde ... . . nejdřív brečí, že je Edward pryč (vím jak ráda ho necháváš umřít ) a on žije? .. Zase sis se mnou pohrála ....

.. .. . krásná a nádherná povídka, která mi před očima probíhala jako film... a hudbu si vybrala dokonale (vím, že je to jedna z tvých oblíbených )

10)  jeanine (12.07.2011 11:07)

No tak toto! Taky jsem ho skoro oplakala.

9)  MisaBells (07.07.2011 16:48)

Ty máš takový štěstí, osobo! Už jsem si chystala pěkně peprný komentář, že jsi mi ho zabila! TO můžu jen já a jen občas. ( ) U jiných vražd se veeelice zlobím, ale posledních pár slov tě zachránilo a mě ostatně taky. Šmrncovní dílko, kočko! Díky.

7)  Carlie (13.10.2010 21:40)

Páni, to bylo drama! A díky Bohu za happy end!
Chůdě Edward, bráchové mu ujedou (a jeho autem, jestli se nepletu? ) a on se musí plahočit domů pěšky

6)  krista81 (13.10.2010 21:11)

Krásně napsané, opravud se moc povedlo + hezká písnička

5)  SarkaS (13.10.2010 10:18)

Holky moc děkuji za takové povzbudivé komentáře Nápad na Edwardův pohled, kde je všechno vysvětleno, už v halvě nějakou dobu mám, jen se bojím, že by to mohlo víc zkazit než objasnit, ale pokud chcete tak ho sepíšu a přidám

4)  Hanetka (13.10.2010 09:39)

Přidávám se k Ambře. Málem jsi mě měla na svědomí. A stejně mi tam ještě něco chybí... jak se sakra zachránil? Kudy utekl, že to neviděla ani Alice? Myslím, že by si to zasloužilo malinkatý bonusek z Edwardova pohledu, co říkáš?

3)  Bye (13.10.2010 09:36)

No jasně, co by asi tak měli finančně zabezpečení upíři, žijící věčně, vážící si lidského života pořád dělat?
Přece zachraňovat lidské životy! Jak logcké. Jenže to má jeden háček - oheň.
Krásně napsaný. Se všemi emocemi, které k tomu patřily.
A s happy endem!

2)  ambra (13.10.2010 08:50)

Málem jsi mě měla na svědomí... . Máš štěstí...

1)  Ewik (13.10.2010 07:59)

Už jsem si myslela, že se nevrátí. :/
Bylo to krásné a strašně smutné. Z každého slova byla cítit ta stravující bolest.
Tleskál a děkuji

1