23.04.2011 [17:00], Lioness, ze série Když zapadne slunce, komentováno 6×, zobrazeno 2423×

Tentokrát opět pouze pohled Belly (opravdu bude mnohem častěji, Edward je jen k dovysvětlování... a na okrasu).

Příznivci Jacoba si však rozhodně přijdou na své!

8. kapitola: Dva muži

„Nepřibrala jsi,“ usmál se na mně.

Byla to naše první společná hodina po Vánocích a já nevěděla, co říct. Měla jsem se na tu bonboniéru zeptat? Měla bych to ignorovat?

„Měla bych?“

„Já jen že byly Vánoce, čas jídla a pití,“ usmál se a najednou vypadal mnohem víc jako sedmnáctiletý kluk, než kdykoliv před tím.

Ušklíbla jsem se. „Čas bonboniér?“

„Chutnala ti?“ Nezněl, jako by vyžadoval odpověď. A já mu žádnou dávat nechtěla.

„Měla bys víc jíst. Ačkoliv je tato doba posedlá vychrtlostí, věř mi, že to není ta nejlepší možnost.“

-

„Bude oběd nebo mě taky donutíš k odříkání?“

Protočila jsem oči. Jacob seděl pohodlně rozvalený na naší pohovce, učebnici literatury ledabyle položenou vedle sebe. Usmíval se a pozoroval mě, jak vytírám prach. A nesnažil se biflovat! Rozmrzele jsem se k němu otočila.

„Co mi řekneš o Remarquovi?“ povytáhla jsem obočí.

„Že napsal Miluj bližního svého,“ ušklíbl se.

„Správně.“ Ne, tohle rozhodně nečekal. Nulový obsah zájmu a emocí v mém hlasu určitě přičítal němému přiznání k porážce. A i když jsem mu nemohla vysvětlit, že jsem vlastně vyhrála já, protože ten šokovaný výraz rozhodně stál za to, pousmála jsem se.

„Jen co to tady dodělám, vytáhnu kotlety z ledničky a udělám salát.“

-

Znělo to šíleně, ale bylo to tak. Měnila jsem se. Ta hmota ve mně, má duše schoulená do klubíčka, se pohnula. Trochu se protáhla a našla si pohodlnější polohu. Nebylo to nic, co by bylo vidět navenek. Nic, čeho by si všiml někdo kromě mě. Snad. Ale byl to pokrok.

Prohodit pár vět s Edwardem teď bylo denní rutinou. Kývnout mu hlavou v jídelně bylo častým zpestřením dne. Přemýšlet nad tím, jak je zvláštní, bylo příjemným sítem pro mé myšlenky.

Pro negativní smýšlení nebyl příliš čas ani doma. Doučování Jacoba nebylo tak náročné, jak se mohlo zdát, ale já chtěla vidět výsledky, což znamenalo donutit jeho líný zadek seděl u učebnice i doma. To bylo těžké. A uspokojující.

-

Jacobův pokoj byl... obyčejný. Standartní postel o které jsem pochybovala, že se na ni pohodlně vejde. Menší psací stůl zavalený papíry, odpadky a jídlem. Kancelářká židle, šatník, ošuntělý koberec, zdi polepené plakáty aut. Nic mimořádného. A přesto byl ze všech těch věcí cítit život. Tahle místnost byla domovem. Na rozdíl od mého pokoje, který jaksi dýchal neosobností a sterilitou. Nejraději jsem se učila v kuchyni, odpočívala v obýváku a nespala jsem ráda. Absence nějakých zbytečných drobností, nepořádku, vůní nebo spontánnosti nedělala z mé ložnice příliš pohostinné místo, což jen umocňovalo neklidný pocit, který jsem v sobě každý večer dusila jen fyzickou vyčerpaností.

Ale La Push bylo... Pohostinné.

Charlie mě vzal s sebou tak nějak mimochodem. Jednoduše řekl, že jede za Billym a to, že já jedu s ním, bylo tak nějak... samozřejmé. Předpokládal, že když jsem konečně svolila k nějakému pravidelnému kontaktu, budu o něj stát i při předem nenaplánovaných příležitostech.

A protože jsme to neplánovali, Jacob jen pobaveně zavrtěl hlavou nad návrhem podívat se na další téma jeho oblíbeného předmětu.

„Bello! Nejsi takový suchar!“ prohlásil pevně a v očích mu hrály jiskřičky. „Tedy... nejsi, že ne?“ dodal hlasem prosyceným hranými obavami.

Byla to nahrávka na smeč. Mohla jsem odseknout, říct nějaký vtip, urazit se, začervenat, zakroutit hlavou... projevit nějakou emoci. Ale já jen sklopila oči.

Jsem suchar? Neřekla bych to... takhle. Dokázala jsem pochopit vtipy. Dokázala jsem si utahovat sama ze sebe, a že bylo z čeho. Dokázala jsem nebrat vážně sarkasmus a jemné rýpání. Jen jsem se nikdy nezasmála. Takže jsem vlastně sucharem byla, že? I když já se vlastně bavila, pokud se tím to jemné pohnutí uvnitř mě, dalo nazvat pobavením, ale na povrchu to vidět nebylo. Uvědomovala jsem si legraci, ale neprožívala ji.

Určitě jsem byla sucharem.

„Nejsi,“ prohlasil Jacob pevně a natáhl ke mně ruku.

Ustoupit o krok, dát si ruce do kapes a rádoby zvědavě se rozhlédnout kolem, byla zcela automatická a naučená reakce, díky které toto malé odmítnutí nevypadalo tak neslušně.

„Jak to chceš dokázat?“

Koutkem oka jsem viděla Jacobův zmatený výraz. Možná do mě chtěl jen šťouchnout. Nechtěl se dotýkat. Ačkoliv nejspíš nechápal můj chlad, cítil, že něco není v pořádku.

„Třeba... Pro začátek bys mohla vzdát snahu udělat ze mě knihomola a jít se mnou na pláž, co?“

-

„Ale ale Jaku!“ přerušil to poklidné i když trochu napjaté ticho mezi námi hluboký hlas.

Na nedalekém kopci vybíhajícího od lesa k pláži, stál vysoký svalnatý kluk, který na sobě měl jen kraťasy. Uprostřed zimy a sněhu!

Byli si s Jacobem podezřele podobní. A nebylo to jen jejich indiánskými rysy – tmavou pokožkou, vlasy a očima. Byli stejně abnormálně vysocí, svalnatí a očividně otužilí. Jacob toho na sobě neměl totiž o moc víc – jen lehké tričko s delšími rukávy a džíny. A taky tu bylo něco v jejich pohybu. Rychlá a dravá ladnost, nečekaná pro někoho tak mohutného.

„Nepochlubil ses,“ pokračoval nově příchozí a změřilb si mě pohledem. Nervózně jsem se ošila a odvrátila tvář. Ten kluk mluvil, jako bych tam nebyla. A mě to rozhodně nevadilo.

„Není čím,“ odsekl nepříjemně Jacob. Jeho hlas se snesl o oktávu níž a zněl skoro... výhružně. „Co tu děláš?“

„Nemůžu pozdravit kamaráda a jeho... doprovod?“ zněla vysmátá odpověď.

Rozhodně to nemyslel nijak zle, nevypadal, že by chtěl dělat jakkékoliv problémy. Ale já měla stejně chuť otočit se na patě a vrátit se za Charliem. Něco v hlase toho kluka mi říkalo, že s ním nechci vést rozhovor. Že by mohl být příliš normální. A za mou asocialitu a nezdvořilost vůči svému kamarádovi by mi Jake rozhodně nepoděkoval, ať už se k němu choval jakkoliv.

„Co tu děláš... takhle?“ pronesl Jacob pomalu a sjel očima nahý hrudník před sebou.

Kluk mávl bezstarostně rukou, jako by nebyl počátek ledna. „Znáš to. Šel jsem si zasportovat.“

Jacob si dal ruce do kapes u kalhot a nervózně po mě kouknul. Nebyl v pohodě. Možná toho kluka neměl rád?

„Tak běž sportovat dál,“ navrhl nakonec nevrle.

„Přidáš se?“

„Možná později,“ prohodil neurčitě Jake a kopl do kamínku u své nohy.

„Fajn,“ zakřenil se indián a ještě jednou si mě prohlédnul. „Rád jsem tě poznal...“

„Já tebe taky,“ osekla jsem a Jake se uchechtl. Kluk jen překvapeně vykulil oči, zavrtěl hlavou, praštil Jacoba do ramene, otočil se a utíkal směrem k lesu.

Chvíli jsme tam stáli a koukali za ním, každý zaujatý sám sebou. Nedokázala jsem odhadnout, co se děje za Jacobovým zamračeným výrazem, ale věděla jsem, co cítím já. Prázdnotu.

Lidé okolo mě měli své životy. Měli své opravdové problémy, radosti, drobné šarvátky, touhy... A i když se rozhodli, že do toho roje všech těch myšlenek a pocitů zahrnou i mě, nikdy jsem mezi ně doopravdy nemohla patřit. Protože ve mně se nic takového nedělo.

Neměla jsem naivní sny, které bych si chtěla troufale splnit. Neměla jsem každodenní spory s nepříjemnou spolužačkou. Neměla jsem kluka, po kterém bych pokukovala. Neměla jsem v sobě vztek, lásku ani radost. Jen zoufalou touhu po tom. Chtěla jsem být normální. Chtěla jsem.

Měla jsem pocit, jako bych si prožila standartních patnáct let šedé myšky a pak... dospěla? Ne, narazila na to, jak krutým a dospělým život může být. Nebyla jsem na to připravená. Zničilo mě to a nikdo nedokázal odhadnout, jak velké škody byly napáchány a kolik z nich se dá napravit.

„Promi ň, to byl Paul. Poslední dobou mi fakt leze na nervy,“ zabručel Jacob a skoro mimochodem se rozešel zpátky.

Mlčeli jsme ještě chvíli, ale já jsem si nechtěla dovolit litovat se. Neměla jsem na to právo. Jiné se s tím dokázaly vyrovnat lépe.

„Jaký sport vlastně děláte, uprostřed ledna?“ zeptala jsem se nakonec.

„Hm... něco jako parcour,“ zabručel Jacob.

„Není to nebezpečné?“

„Asi jo, svým způsobem.“ Znělo to, jako by mluvil o něčm úplně jiném, jako by byl na míle vzdálený.

„Nepotřebujete k tomu triko? Aspoň v lednu?“

„Hm. Jsme taky otužilci,“ zamručel stejně nepřítomným tónem.

Uchechtla jsem se. Nebyl to příjemný upřímný smích, ale snaha se počítá.

Jacob se na mě překvapeně podíval a já zavrtěla hlavou. „Parcour a otužování? To jako fakt?“

Pokrčil rameny. „Parcour je super.“ Jenže to neznělo vůbec suprově. „A otužování... My to neděláme schválně. Ale máme tu moře, prostě nemůžeme odolat. Kdo by řešil teplotu? Postupem času jsme si zvykli.“

Pokrčila jsem rameny. Rozhodně nebyl ve své kůži. „Jasně.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Lioness (19.05.2011 19:27)

Inomo, strašně moc děkuju! Za každé slovíčko. A neboj, Edwarda bude čím dál víc.
julie: Děkuji!
hellokitty:
ambra: Tři dny? Tři přečtení? Tolik komplimentů? Ach... děkuju.

4)  ambra (03.05.2011 18:41)

Já už dneska mlátím hlavou o stůl . Tuhle kapitolku mám otevřenou tři dny, pokaždé ji s chutí dám, aby byl koment z první dobré, jenže v téhle rodině... Ech. Ono snad vážně stačí napsat četla jsem a jsem naprosto a setrvale nadšená. Je to Twilight? Jo, zřejmě jo. Jen nás bereš do nějakého svého Twilightu, který je nějakým předpeklím toho vlastně hrozně optimistického Stephina. Všechny emoce jsou opravdovější, bolavější, ostřejší. A všechno "jen" proto, že jsi pohnula dámou. Co to udělá s ostatními figurami na šachovnici příběhu?
Těším se na další - opravdu opravdu moc! A příště ti tam zaskáču zatepla a plky si nechám, až tu bude chvíli klid
Děkuju, Lio, je to naprosto famózní!!!

2)  julie (24.04.2011 01:18)

Líbí!!!Moc!

1