05.07.2010 [14:00], AnneCullen, ze série Když se upír nudí..., komentováno 7×, zobrazeno 2523×

Když se upír nudí…

Když se upír nudí, není mu pomoci. Takový stav zažívají dokonce i Cullenovi! Jak si poradí s nudou Esme, Carlisle, Emmett, Rose, Alice, Jasper a Edward? Zvládnou se zabavit, nebo při tom nechtěně pobaví i ostatní členy rodiny?

Když se Emmett nudí…

Čekám a čekám… Já stále čekám! Kdy se už konečně někdo začne nudit, aby tu bylo zase živo? Poslední dobou to stojí za pendrek, teda, když nepočítám návštěvy Belly. Je hrozně vtipné ji sledovat, jak se snaží před Esmé utíkat. Ale co mám dělat, když si Alice uráčila, že ji vezme včetně Edwarda a Rose nakupovat a na ostatní nebrat ohled. Esmé se ještě pořád s Carlislem udobřuje a to už je měsíc! To mi připomíná, že je dnes Haloween a já nemám žádnou masku. Mohl jsem jít za nabušenýho Drákulu a místo toho byla moje geniální maska použita na nepovedené napodobení Ara.

Smutně jsem se opřel o nosnou zeď našeho domu a popleskal jí po krémovém nátěru.

„Chudáčku domečku. Ani jeden nemáme žádnou masku a Heloweenský večer se blíží…,“ posteskl jsem si, když mě něco napadlo.

„Ale neboj se, já to napravím. A celé Forks bude koukat, jakou jsem já, Emmett I., vymyslel výzdobu!“

Kdesi v nákupním centru se dva upíři pleskli dlaní do čela…

Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Nenápadně jsem se vkradl do ložnice „Rodičů“ a ukradl tam Esmé papíry a tužky. Jako správná Inženýr jsem si prošel celý dům a pustil se plánování.

„Čtyři nosné sloupy ve předu a vzadu, komín na uchycení hořáku. Plus, koupit spoustu černé, bílé a červené látky, nepromokavé!“ zapisoval jsem si na papír. Když bylo všechno sepsáno a z půdy dotažená starý šicí stroj, mohl jsem začít s akcí.

Vzal jsem si Jeep a vydal se do krejčířství v Port Angeles. Prodavačka mě po prozrazení údajů, kolik látky potřebuji rovnou poslala za jejich dodavatelem. Ještěže tak udělala! Kdybych kolem obchodu s reflektory neprojel, určitě bych na ně zapomněl. Takhle jsem se ale s narvaným Jeepem a dvěmi dodávkami za sebou vracel do Forks. Když u nás všechnu látku vyndali, pustíl jsem se do akce „zavařit mašinu“. Musel jsem uznat, že ten stroj toho za sebou měl hodně, ale měl výdrž. Zvládl ušít celou polovinu mého projektu – pak se rozpadl. No, a co já mám teď dělat s polovinou? Nakonec vyhrála logika nad čistým svědomím a rozhodl jsem se krást.

Nenápadně jsem vlezl do domu paní Rafaelové, místní drbny, která se baví mimo drbů také pletením ponožek a vůbec šitím všeho oblečení podle vzoru módy z roku raz dva. Její šicí stroj, který šil oblečení jistě i pro mého pradědu, jsem opatrně vytáhl z okna. Dobře, ne opatrně. Hodil jsem ho do křoví. Ale přežil a to se počítá! Když můj lup proběhl bez potíží, ani na mě stará Rafaelka neposlala svého třínohého, jednookého psíka, který si hodní ocas s přesvědčením, že našel Bin Ládina, mohl jsem pokračovat v šití – a světe div se, došil jsem svůj historicky první létací balón ve tvaru Drákuly. Jeho rudé oči zářily do dálky a musel jsem si přiznat, že tahle megaverze Ara vystraší každého, kdo ji uvidí. Vsadím se, že můj balón bude vidět až do Volterry a i sám Aro se lekne jak je ošklivej.

Začal jsem s akcí: uchycení! Balón jsem řádně přivázal ke všem osmi nosným sloupům a protože mi jedno ocelové lano zbylo, přimontoval jsem ho k nosné zdi v domě.

Na jedné silnici, v jednom Volvu dostane střapatá upírka vizi. Její bratr,čtenář myšlenek, okamžitě sešlápne plyn až k podleze, ačkoliv to nemá cenu. Přijedou pozdě.

Ještě jsem nastavil reflektory, aby z každé strany osvěcovaly moje mistrovské dílo. Na komíně už byl připevněn hořák a tak už nezbývalo nic jiného, než ho zapnout a čekat. Když se balón začal nafukovat, pravděpodobně to uslyšelo rodičovstvo, protože za chvíli už stáli před barákem a nevěřícně zírali na napodobeninu Ara.

„Co to má být, Emmette?“ ptal se mě Carlisle.

„Co? Závidíš, že umím lepšího?“ nedal jsem se a ukazoval na vzdouvající se obludu. „To je Aro II.!“

„Emmette, krucinál, co to zase vyvádíš, proč je okolo MÉ stěny to lano?!“ začala na mě vřískat Esmé a já se začal bát. Takhle rozohněnou jsem ji teda ještě neviděl. Jestli je taková i v posteli, už Carlisla chápu.

„Zastavte to!“ zakřičel Edward z přijíždějícího Volva, když tu se ozvalo kruté zapraskání. Najednou už náš dům nestál na zemi, ale letěl stále výš a výš. Měsíc v úplňku a reflektory tu scénu krásně dokreslovaly.

„Aro nám krade dům?“ vyjekla Rosinka. No jo, blondýna.

„Děkuji Emmette,“ promluvil Carlisle s ironickým úsměvem. Někdy za sebou jsem slyšel sténat Alici nad ztracenou šatnou. A tak jsme tam stáli a koukali, jak Aro odnáší náš dům dál a dál do vesmíru. Nakonec promluvila Rose.

„A to se teď jako máme stěhovat na měsíc?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  eMuska (29.08.2010 14:13)

Takže už nie Olympijský polostrov... Hmpf, zmena je život...

4)  SarkaS (07.07.2010 15:09)

To je priostě boží

3)  Stebluska17 (05.07.2010 17:23)

2)  Mili (05.07.2010 15:06)

málem jsem se uválela smíchy. Skvělá kapitola

1