15.07.2012 [23:45], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 26×, zobrazeno 5177×

Vítejte v Paulově pekle, drahé dámy. Již jsme se setkaly s Winiiným nebem, které pro nás/vás tak mistrovsky přepsala naše dvorní korektorka Hanet a teď se na vás, holky, valí tzv. PPOV, neboli krátký pohled očima Paulovýma. Jak asi vnímá Winiino těhotenství její nejlepší přítel? Jak se cítí? A co vlastně ještě cítí?Jste taky zvědavé? Tak neváhejte a nahlédněte...

Paul

To, že se blížím k Hraniční řece, mi zvuk proudící vody prozradil mnohem dříve, než se přede mnou otevřel výhled na její hladinu. Po nedávných deštích byla řeka neklidná, vzpurná a pěnivá. Prudce se prodírala mezi kameny a kroužila v temných vírech. Rád jsem se na ni díval. Skrývala v sobě stejné množství marastu, jako jsem měl v sobě i já.

Do hajzlu, Paule, přestaň být patetickej!

Šel jsem známou vyšlapanou pěšinou už mockrát a jen bůh ví, kolikrát po ní ještě půjdu, než to skončí…ať už jakkoliv.

Byl jsem tu brzo, a tak jsem se usadil na své oblíbené místo. Před velkým kamenem bylo vždy sucho. Les již zapomněl na můj vpád a vrátil se do něj obvyklý ruch. Nedaleko zakřičela sojka a na stromě, co se skláněl nad hladinu, se objevila veverka. Pomalu vycupkala ze svého úkrytu a upírala na mě pichlavý pohled korálkově černých oči, připravená okamžitě utéci při prvním náznaku nebezpečí.

Jindy bych se nad tím možná usmál, ale ne dnes. Byl jsem tak strašně unavený. Ne tělesně – vlkodlak přece něco vydrží - ale duševně. Ta bezmoc mě ubíjela…

Zavřel jsem oči, sevřel ruce v pěsti a zhluboka se nadechl vlhkého, čistého vzduchu. Byla to taková úleva.

Winie si to ani neuvědomovala, ale její přirozená vůně byla stále více přehlušována tím nasládlým upírským smradem. Nebyla cítit jako normální upír, ale stejně mě ten pach dráždil. Dráždil vlkodlaka ve mně, protože ten nevěděl, co to je. Takže jsem byl pořád ve střehu, připravený zaútočit, a musel jsem se krotit.

Ach, Winie…

Vybavil jsem si její vzhled, když jsem odcházel. To dítě z ní vysávalo veškerou energii, její samotnou podstatu. Prostě jaký otec, takový syn.

Syn?! Proboha, jen ať to není kluk!

Bylo mi jasné, že když je tak silný, víc upírský než je Mani, byla by tu možnost, že by byl i jedovatý. A to by byl konec. Konec všem nadějím, že to pro Winie přece jen dobře dopadne.

Bála se.  Věděl jsem to, viděl jsem ty rychle a kradmo utřené slzy, slyšel jsem ty vzlyky schovávané do polštáře, vnímal úšklebky maskované za smích.

Věděl jsem to a nemohl jsem s tím nic udělat. Nemohl jsem ani přiznat, že to vím, protože Winie by nesnesla lítost… odehnala by mě. Sakra, byla mi tak podobná!

Chyběl jí les. Každý den, za každého počasí jsem musel otevřít okno a ona s tím starým leskem v očích sledovala zelenou barikádu, která byla tak blízko. A pro ni tak daleko.  Zhluboka vdechovala vzduch, když k nám vítr přinášel pach zvířat, mechu a hub.  Musel jsem jí vyprávět, co se kde děje. Jak Colin spadl do potoka a jak Embry narazil na medvěda a málem přišel o ocas. Dlouho jsem ji neslyšel se tak bezstarostně a zplna hrdla smát. A pak jí Drakulín zlomil žebro.

Chyběla mi. Ona byla moje parťačka, moje kámoška, moje spřízněná duše. Myslel jsem si, že může být i víc…moje družka.

Družka.

Válel jsem to slovo na jazyku. Dokázali bychom spolu žít. Ne, nemiloval jsem ji. Ale měl jsem ji moc rád. Sice by to bylo takové „manželství z rozumu“, ale spousta z nich přece snad byla šťastná. Nebo aspoň nebyla nešťastná.

Zatracený Manuel! Ano, přál jsem jí to štěstí. Ale proč právě s ním?! Pravdou je, že jsem jí záviděl a jemu ještě víc. Ona už měla svou polovinu, svou lásku, teď i dítě…a byla pro to ochotna obětovat i sebe.

Udělal bys to samé, vole!

Jo, udělal.

Nezvaná se mi objevila vzpomínka, kdy jsem poprvé uviděl Ellu. Zaskřípal jsem zuby v křečovité snaze ji zahnat. A pak jsem to vzdal. Nechal jsem svou mysl zaplavit obrázky minulosti.

Malá holčička sedící mamince na klíně a hltající vzrušující příběhy, vyprávěné u táborového ohně.

Už větší dívenka, samá ruka, samá noha, která pobíhá s partou stejně starých děcek a nejde pro ránu daleko.

Dívka, která dospívá a červená se při každém pohledu na mě.

Byl jsem namachrovaný blbec. I když jsem byl dle věku už dávno dospělý, choval jsem se stále jako puberťák. Tak pyšný na vzhled, na to, že jsem vlkodlak, na úspěchy u žen, uznání party. „Nelovil“ jsem v rezervaci, přece jenom jsem nechtěl skončit s hrstí broků v zadku. To by i vlkodlaka bolelo. Ale v okolí…

Nechceš? Jdu dál. Chceš? Dobrá, jedna, dvě noci, ale nic víc nečekej!

Moje pověst se šířila a vždycky se našla nějaká bílá nanynka, která se chtěla vytáhnout před kamarádkou, že spala s tím zkaženým indiánským klukem. Využíval jsem já je nebo to bylo naopak? Bylo tu i pár „stálic“. S vlastním životem a s rozumným pohledem na svět. Braly život, jaký je a já se nebál si po prosouložené noci s nima dát kafe a koblihu. A když jsem jim slíbil, že se zase ozvu, tak jsem to myslel vážně. Pokud našly někoho, s kým chtěly trávit nejenom noci, ale především dny, rozloučili jsme se bez hořkosti a já jim přál jejich štěstí. A šel jsem dál.

Ella se na mě dívala svýma velikýma očima a já ji začal vnímat jako ženu. Nechtěl jsem ji jen někde vokulit na záda jako ty ostatní - chtěl jsem ji poznat. Využíval jsem chvíle, když byla sama a začal se s ní sbližovat. Tak rozkošně se červenala. Jenže před partou jsem stále musel být za toho starého Paula, za tvrďáka a lovce žen ve stylu - co neuteče na strom, přefiknu.

Její oči byly smutnější a smutnější, když jsem ji před lidmi ignoroval.

A pak do města dorazila Carmen. Sexbomba. Byla to potulná servírka, co se ve městě zdrží měsíc, dva a jde dál, a mezitím se stane nočním múzou všech onanujících puberťáků v okolí.

Tenhle zářez mi chyběl. Kluci mě hecovali a já jsem do toho šel. A dostal jsem ji, jak jinak. Ale v okamžiku, když jsem se nad jejím výstavním tělem činil v přístavku na lodě u První pláže, objevila se mezi dveřmi Ella. Její zraněné oči vidím dodnes.

Druhý den byla pryč. Doma nechala jen vzkaz, že chce najít své štěstí ve světě.

A já si uvědomil, co jsem ztratil.

Hledal jsem ji, ale její stopa se mi ztratila. A já se vrátil jako zpráskaný čokl.

Byl jsem šílený z představy, že se jí něco stalo. I z představy, že je sice v pořádku, ale někoho má, že objímá jeho tělo a vzdychá jeho jméno.

Jo, jsem hnusnej majetnickej hajzl a ještě k tomu kretén, dobře mi tak!

Uslyšel jsem, jak praskla větvička. Vítr vanul ode mne, takže jsem původce zvuku necítil. Být to nomád, tak jsem už mrtvej. Taková hloupá začátečnická chyba!

Bylo mi jasné, že na tu větev šlápl schválně. Ze slušnosti. Nebo už měl dost toho myšlenkového výlevu.

„Edwarde,“ řekl jsem vcelku zbytečně nahlas, ale bylo mi divné mluvit s ním jen v myšlenkách.

„Paule,“ odvětil, „můžu?“ Kývl bradou na mou stranu břehu.

Protočil jsem oči. Na tohle se ptá vždycky! Co by se stalo, kdybych řekl ne? Hodil by mi to na hlavu?

Edward se usmál a bez viditelného odrazu překonal koryto řeky. Tiše přistál vedle mě s chladicím boxem v ruce.

Závan dezinfekce podráždil můj nos až ke kýchnutí. Snažili se zakrýt svůj pach, aby nedráždil Winie. Stejně jsem ale pokaždé přendal obsah do nového boxu ještě dřív, než jsem vešel k Samovi.

„Tak jaké je dnešní menu pro Winie?“ snažil jsem se zlehčit atmosféru.

„Carlisle zkouší nula negativní… “

No fuj! Napil jsem se jen jednou, protože mě Winie vyhecovala, a byl to fakt kentus! Blil jsem jak šakal.

Edward mlčel a stále měl ten svůj bolavý výraz v reakci na mé vzpomínky.

„Edwarde, nech toho! Takových patetických výlevů jsi už musel za svůj život slyšet!“ zavrčel jsem na něj.

Jeho to ovšem nechalo chladným.

Ty moudré zlaté oči na mě chápavě hleděly. Právě na nich bylo poznat, že ten, kdo stojí přede mnou, není ani ne dvacetiletý mladík. To, co v nich měl, vepíše do pohledu pouze věk a bolestně nabyté zkušenosti. Vzdal jsem to.

„Byla to moje blbost…“

„Paule, chybovat je…“ včas se zarazil a zaměnil slovíčko lidské, které se pro nás dva právě moc nehodilo, „přirozené. Každý dělá chyby. Myslím, že já bych o tom mohl vyprávět. A o tom, jaké to je být patetický, bych ti mohl dávat přednášky.“ Konečně se usmál. Jeho úsměv ovšem zmizel jako sníh na slunci, když se tiše zeptal: „Co Winie?“

Vzdychl jsem si a přehrál mu dnešní den. Obrázky Winie… Teda toho, co z ní zbývalo.  To, jak jí Emily stahuje žebra. To, jak jí vyhublé ruce leží bezvládně na pokrývce. Její neskutečně velké oči v malém hubeném obličeji.

„Stojí to za hovno!“

Edward nekomentoval můj slovník a pokýval hlavou. Myslím, že jeho vlastní myšlenky se vrátily o mnoho let zpět, kdy na tom byla stejně Bella. Jenže tam byla možnost přeměny, byla tam naděje, že upíří jed vše spraví. Ale Winie tuhle naději neměla. Mohla se spolehnout jen sama na sebe, na svou nezdolnou vlčí podstatu, která ale byla schválně potlačována, aby nebojovala s dítětem, které v sobě nosila. A čím slabší byl vlkodlak v ní, tím „lépe“ sice snášela těhotenství, ale o to více jí mohl Drakulín ublížit.

„Co Manuel?“ optal jsem se na oplátku.

Edward se nevesele usmál.

„Do našeho spolku Patetických hrdinů by bez problémů zapadl.“

Byl jsem rád, že trpí! Měl jsem z toho až sadistické potěšení. Když měla Winie nalomené první žebro, chtěl jsem jet za ním a rozbít mu držku na sračku! Jenže pak mi došlo, že se tím nic nezmění. On za svou podstatu taky nemohl. Ale ta touha praštit, vybít si vztek, byla tak silná, že to odnesl nedaleký strom. A mé prsty. Zlomeniny se mi ale rychle hojí. Hlavně u drobných kostí.

Byl čas se vrátit zpátky.

„Půjdu, Edwarde, tak zase za týden.“

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

26)  wuzinka (22.09.2012 23:02)

Kdypak bude další kapitolka?

25)  Bosorka (30.07.2012 07:09)

24)  Twilly (30.07.2012 01:24)

Mnooooo, tady budeš muset zaplakat na jiném hrobě, teď zrovinka by měla být část od Bosinečky. Já budu psát až co ona...

23)  HMR (29.07.2012 22:07)

Prosím pěkně, smutně koukám, sím, sím... písmenka?????????????????? by nebyla?????????? já vím, léto, dovolené, LOH... ale já vážně nemám co číst...

22)  Twilly (22.07.2012 21:25)

Rusalečko, možná tomu není konec

21)  Kamci (22.07.2012 21:21)

docela smutný , no jo no, když se to jmenuje peklo...

20)  Clea (22.07.2012 19:15)

ale no tak!! já si jasně pamatuju, co soudce řekl

19)  Bosorka (22.07.2012 19:09)

Závada je u mě , přemítám totiž jak dál - HE či SE?

18)  MisaBells (22.07.2012 18:46)

Chudák Paulík a chudák Ella... copak jí to vy dvě děláte, hm???? Takový konec... jinak kapitola opět báječná a veselá. Nechyběl ani můj Edoušek! Dámy, zvyšte rychlost, ju? Nesnáším čekačky...

17)  Twilly (17.07.2012 20:45)

Je rozepsanej, Cleoušku

16)  Clea (17.07.2012 20:42)

i na druhý přečtení to je skvělý
jako ten popis Carmen - co to tam bylo s těma onanujícíma puberťákama??
a Winie, jak hecuje Paula, aby se napil
ale ten příběh s Ellou byl dojímavej... přála bych mu, aby ji našel
skvělýýýýýýýýý
mno a teďka ta zásadní otázka - kdy bude další díl??

15)  Twilly (17.07.2012 20:37)

Řekněme, Hani, že tohle je nová, volně přístupná verze pro všechny místní ročníky a Vodopád má určitá omezující kriteria.

14)  HMR (17.07.2012 20:13)

to je sice pravda, ale pokud si pamatuju knihovnice se do Forks přistěhovala... nebo že by se vrátila po nějaké době domů... ale ve Vodopádu to nevypadalo, že by Paula znala z dřívějška...

13)  Bosorka (17.07.2012 20:10)

O jejím zaměstnání tam nebyla zmíňka, Hani

12)  HMR (17.07.2012 19:49)

dno... a dost hluboké... jsem si myslela, že se trápí pro knihovnici a ono nic, tss

10)  Bosorka (16.07.2012 15:54)

Twilluše - já bych taky žárlila, kdyby...

9)  Twilly (16.07.2012 15:33)

Jo, luu, žáríme, co? ... no jo, už mlčím

7)  SarkaS (16.07.2012 12:16)

Twillus, víš, že já si myslela, že tohle bylo Bosino dílo? Jen mi jaksi vypadla z oslovení Snad mě omlouvá jedna hodina ranní

1 2   »