26.08.2011 [12:00], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 54×, zobrazeno 6936×

Mani

 

„Kam půjdeme dnes?“ přitančila Alice do kuchyně a s výrazem naprostého neviňátka se dlaněmi opřela o desku ostrůvku.

 

Neměl jsem na tuhle debatu chuť ani náladu. Ještě pořád jsem měl vztek. Na sebe, že tak blbnu, a na Winie, že jsem jí evidentně úplně ukradený. A taky na to, že jí nestojím ani o blbou zprávu na mobil.

 

Abych nesežral samým „štěstím“ všechny kolem sebe, musel jsem si pořád opakovat, že Winie je JENOM PACIENTKA. I když to už dávno nebyla pravda. S hrůzou jsem si uvědomil, že ona byla pro mě něco víc už od samého začátku.

 

„Nikam,“ zavrčel jsem zcela nespolečensky na Alice.

 

„Nebuď labuť, Manueli, mám plány. Hodně plánů!“ Dramaticky rozhodila drobné ručky a udělala jimi efektní obloučky. Oči jí zářily vzrušením, které bylo - z mého pohledu – nutno co nejrychleji utnout, nejlépe teď hned.

 

„Jsem ti opravdu vděčný za záchranu, ale já už nemůžu. Mám toho dost a potřebuji vlastní prostor. Nech mě alespoň vydechnout… prosím…“ Moje tvář musela být výmluvná sama o sobě, protože Alice, snad prvně v životě, neměla žádný protiargument. Tedy, jen v případě, pokud nepovažujete její štěněčí pohled a rozklepanou bradičku za naprosto normální přírodní úkaz!

 

Bylo toho na mě za poslední dobu opravdu moc a tímhle jsem celou debatu s Alice považoval za ukončenou. Tiše jsem vzal talíř s příborem k lince a poklidil za sebou. Neslyšel jsem, kdy přesně odešla, nebo zdali vůbec. Ale když jsem byl se vším nádobím hotov, v kuchyni už nebyla.

 

Chvíli jsem jen tak tiše zůstal se svými myšlenkami, ale pak mě zlákalo slunce a otevřené francouzské okno. Paprsky mě zvaly k sobě. Vyšel jsem tedy ven a užíval si tepla i světla, tak vzácného ve Forks.

 

„Řekni, jestli chceš pomoci,“ překvapil mě hlas za mými zády. Byl plný tepla a vřelosti, bez ohledu na to, že patřil chladnému upírovi.

 

„S čím, Edwarde?“ ohlédl jsem se přes rameno, ale pořád jsem zůstal opřený předloktími o zábradlí. Uvědomil jsem si, že moje černé myšlenky patrně řvaly do daleka.

 

„Jdi klidně za ní, já mezitím Alice nějak… zabavím,“ rozverně na mě mrknul.

 

„Myslíš? Já nevím…“ V hlavě jsem měl naprostý zmatek. „Vždyť ji ani vůbec neznám,“ namítl jsem bezradně.

 

To Edwarda nejspíš hodně pobavilo, protože se hlasitě rozesmál.

 

„Tomu se říká udělat první dojem, Manueli,“ usmál se a přátelsky mi položil ruku na rameno.

 

Netušil jsem, co se v takovéhle situaci říkává. Ale Edwarda ticho mezi námi zjevně netrápilo.

 

„Říkám ti, běž za ní do toho motelu. Třeba bude ráda, co ty víš,“ v jeho tváři byla vepsaná naděje. A tu jsem potřeboval jako sůl.

 

„No jo, třeba… jen doufám, že mě tou sádrou neskolí,“ ušklíbl jsem se, ale víc jsem nestihnul, protože mě Edward už netrpělivě vystrkával z domu.

 

Do svého autíčka jsem přímo vlítnul a plynový pedál zůstal po celou dobu na podlaze. V téhle chvíli mi bylo úplně jedno, že můj miláček trpí, protože já jel za svým rajčátkem. V hlavě jsem měl naprostý zmatek. Útočily na mě myšlenky plné euforie z toho, že Winie uvidím, a střídal je neuvěřitelný pocit strachu, že mě prostě odmítne. Nejhorší bylo, že já netušil, co jí mám vlastně říct. Nevěděl jsem, jak jí vysvětlit svou přítomnost v tom zpropadeném motelu.

 

Po cestě jsem zbaběle vzal alespoň to Latté a doufal v přízeň osudu.

 

Do jejího motelového pokoje jsem doslova vpadnul. K mému zděšení jsem tam načapal chlápka, který si to právě rozdával s nějakou ženskou… naštěstí to nebyla Winie. K jeho štěstí? K mému štěstí?

 

„Vypadni, sakra!“ zařval na mě vztekle ze své prapodivné pozice a já poslušně vycouval. Další cesta vedla do malé motelové recepce. Za pultem seděl můj starý známý pupkáč.

 

„Kde je!“ zařval jsem ode dveří, které jsem rozrazil tak prudce, až panty zaplakaly. Na tři dlouhé kroky jsem se ocitnul u pultíku a praštil jsem o něj tím umělohmotným kelímkem.  Kdyby tam nebylo víčko, tak má vymalovanou recepci v novém odstínu.

 

Chlápka jsem vyděsil až tak moc, že jsem ho viděl šáhnout do šuplíku pro zbraň. Oči měl vykulené a na čele se mu během pár krátkých vteřin začal perlit studený pot.

 

„Pláchla, ale ti chlápci, co si přišli pro její věci, to zacvakali,“ sypal ze sebe poslušně. Pořád měl ruku na své zbrani.

 

Měl jsem pocit, že do mě udeřil blesk! Chlápci? Jací chlápci?!

 

„Sakra, o čem to meleš!“ Opřel jsem se o pult a nahnul se k němu, co to dalo. Málem jsem ho chytil pod krkem.

 

„Jací chlápci?“ Myslím, že jsem nikdy tolik neřval jako teď na tohohle chlapa.

 

„Ti nabouchaní indiáni, přece…“ Ten chudák vyděšeně polknul a já se vrátil mlčky do vzpřímené polohy. Beze slova jsem se otočil a co nejrychleji jsem vyšel ven.

 

Hněv mě prostoupil od konečků vlasů až po špičky na nohou.

 

Nestál jsem jí ani za tu podělanou textovku! A to bolelo. Moc bolelo! Místo toho si užívá pozornosti všech těch steroidových měničů! Kdo jiný by to byl!

 

Klepal jsem se jako sulc a nadával tak sprostě, že to moje autíčko ještě nikdy neslyšelo, ani v tom nejhustším provozu.

 

Uprostřed cesty, po které jsem se vracel zpět ke Cullenům, jsem najednou prudce sešlápnul brzdu. Když jsem tu hromadu plechu zastavil, řvalo na mě odporné ticho. Křečovitě jsem svíral volant i čelist. Najednou jsem měl chuť do něčeho praštit.

 

„Sakra! Sakra! Sakra!“ Ticho okolního lesa proťaly moje výkřiky a tři tupé rány mé dlaně o volant.

 

* * *

 

Halou jsem už jen nakvašeně proletěl a odmítal odpovídat na jakékoliv dotazy Cullenů. Praštil jsem sebou o postel a zíral do stropu. V hlavě jsem měl čisto jako v klícce a srdce srovnané se zemí. Ta malá zrzka mě srazila do prachu a plivla na mou mrtvolu.

 

Do pěti minut na dveře mého pokoje klepala Alice. Vyhodil jsem ji. Ještě mnou cloumal vztek a taky uražená ješitnost. O půl hodiny později to zkusila pro změnu zase Juls. Už jsem na ni tak neřval, ale do háje jsem ji poslal taky. Neměl jsem ani tu nejmenší chuť se s někým vybavovat. S nikým, dokonce ani s Juls ne.

 

Dolů jsem nakonec sešel jenom pro to, abych si od Carlisla vyžebral chlast. No jo, divný, ale jenom bohatý upír může mít doma sbírku toho nejlepšího pití – v podstatě jediného pití v tomhle baráku - i když on sám to nikdy pít nebude. Byly to takový ty kousky, které se normálně draží v nejlepších aukčních síních jako rarity, ale já se prostě potřeboval setnout a nejlépe OKAMŽITĚ!

 

V tu chvíli, kdy jsem kráčel schodištěm do haly, rozdrnčel se telefon stojící na malém stolečku. Zvonil, ale jen chvilku, protože vzápětí už u něj stál Carlisle s kamenným výrazem ve tváři. Bylo slyšet jenom fragmenty z Carlisleova monologu. Mluvil v krátkých, úsečných větách.

 

„… za chvíli jsem tam!“ ukončil svůj hovor.

 

„Miláčku,“ promluvil na Esme, „v rezervaci se něco stalo. Je tam problém s jedním z mladých měničů. Zranil se, když zlikvidoval svého prvního nomáda, a teď mu nezbývají síly na proměnu,“ vysvětloval jí, zatímco si kontroloval obsah své brašny.

 

V hlavě mi zatím šrotovaly kolečka. Doktor ve mně se zcela automaticky „zapnul“ a mě se tak nějak pořád vynořovaly fragmenty Carlisleova povídání: v rezervaci… problém… mladý měnič se zranil… prvního nomáda… nezbývají síly… SAKRA!

 

 * * *

Winie

Už jsem zase vnímala. Bohužel! Bolest se vrátila s neztenčenou intenzitou. Na srsti jsem ucítila dotek a automaticky jsem se po jeho zdroji ohnala zuby.

„Bacha, Same!“ ozvalo se odněkud.

Otevřela jsem oči, byla jsem v pokoji vedle kuchyně. Mezi námi, vlky, to byla tzv. marodka. Tady se většinou uzdravovali poranění vlkodlaci.

Vzpomněla jsem si, co se stalo. Upír, bolest, Leah, plachta… Fuj, díky bohu jsem omdlela bolestí chvíli poté, co mě do ni dali.

„Neboj, Winie, už jsme zavolali doktora!“ ubezpečoval mě konejšivě.

„Skvělý! To se veterinář podiví, co to máte za domácího mazlíčka!“

„Zatraceně, proč to tak bolí? Kde je ten doktor tak dlouho?! Já chci uspat! Nebo aspoň zase omdlít.“

Venku jsem uslyšela auto, že by konečně… ?

Dveře se otevřely a já to ucítila. Sakra, tady je upír! Proč nikdo nic nedělá? Proč po něm nejdou?  nešlo mi do hlavy.

S vrčením jsem se snažila vydrápat na nohy. V okamžiku, kdy jsem došlápla na tu zlomenou, se mi zatmělo před očima a já byla nazpět na zemi. Nepřestávala jsem výstražně vrčet.

„Winie, klid!“ Sam si klekl přede mě, „to je jen Dr. Cullen! Podívej se!“

„Zatraceně, doktore, pojďte sem!“ vyzval ho.

Byl to on. Přestala jsem vrčet. Mohlo být mi jasné, že asi „normálního“ doktora tahat do doupěte vlkodlaků asi nebudou. Ale to mě, sakra, nemohli varovat?

Uvědomila jsem si, že jeho „odér“ není tak drásavý jako toho upíra v lese. Chyběl mu ten podtón lidské krve.

Carlisle položil svou brašnu a klekl si vedle Sama.

„Jak dlouho to trvá?“ ptal se ho. Asi měl na mysli, jak dlouho nejsem schopná se přeměnit.

„Už pár hodin…“ viděla jsem pohledy, které si vyměnili, a vůbec se mi to nelíbilo!

Carlisle po mě vztáhl ruku, chtěl se mě dotknout. Mé bolavé tlapy!  Zavrčela jsem.

„Same?“ ozval se doktor s otázkou v hlase.

Najednou jsem byla obklopena celou smečkou a drželi mě na zemi jako ve svěráku.

Doktor mě začal vyšetřovat.

Strašně to bolelo… a tak jsem začala bolestí zase výt. Cukala jsem sebou a prosila všechny svaté, ať toho nechá.

„Proboha!“ ozvalo se najednou. A stál tam on. Mani….

* * *

Mani

Carlisleovi jsem se doslova vecpal do auta. Na mé chabé argumenty typu „nikdy nevíš, kdy mě budeš potřebovat!“ zachovával dokonale profesionální tvář. Samozřejmě, že jsem ho tím urazil! Ale nebyl by to Carlisle, kdyby se nezachoval zdvořile a ještě mi sám neotevíral dveře od svého mercedesu.

Já prostě do tý zatracený rezervace musel! A patrně jsem to dával najevo celým svým JÁ!

Kdyby motor Carlisleova mercedesu neřval jako pominutý, vypadalo by to, jako bychom si jenom vyjeli na výlet. Tedy, když jsem se na něj tak díval, byl klidný, ostatně jako pokaždé. Dokonalý profesionál. Zatímco já… prsty jsem zatínal do stehen, jen aby nebylo vidět, že se mi chvějí. V hlavě mi běžel film, konkrétně sekvence s Carlisleovým telefonátem.

 v rezervaci… problém… mladý měnič se zranil… prvního nomáda… nezbývají síly…

Byl to jenom pocit, ale prostupoval mě od konečků vlasů až po špičky na nohách. Jako bych tušil, kdo je ten mladý měnič. Ano, moje podvědomí v tom po celou dobu mělo jasno, zatímco hlava si to odmítala přiznat.

„Tohle není dobrý,“ přerušil tok mých myšlenek a vlastně ticho ve voze Carlisle. Na chvíli jsem si myslel, že taky čte myšlenky jak Edward, protože ke stejnému závěru ohledně Winie jsem došel taky. Přece nemůže vědět, na co právě teď myslím, nebo jo?

Znepokojeně jsem se podíval na jeho profil.

„Myslím, ty nomády. Nelíbí se mi, že je tady upír živící se lidskou krví. Tohle opravdu není dobrý,“ pokračoval. A mně odlehlo. Mluvil o něčem úplně jiným.

„Ale od toho tu přece měniči jsou, ne? Mají je zlikvidovat…“ Slova to byla zcela logická, ale pořád jsem měl tak zvláštní pocit. 

„Manueli, tobě možná na tom nezáleží tak moc jako nám, ale tady ve Forks máme svůj domov. Vybudovali jsme si ho tady a máme tu zázemí. Každý upír, který není jako my, ohrožuje místní lidi, měniče a taky nás. Takže to není jen na měničích. Je to prostě na nás všech. Musíme to tady chránit, chápeš?“

Vypadal pořád stejně, ale to napětí v hlase naznačovalo, jak moc to tady Carlisle miluje. Možná jsem opravdu sobecký. A možná je to tím, že jsem ještě pořádný domov vlastně ani nikdy neměl.

Zavřel jsem oči a nepokojně vzdychl. Před zavřenými víčky mi probíhala scéna jako vystřižená z romantického filmu. Viděl jsem malý domek se zahrádkou, bílý laťkový plot a v zahrádce Winie. Stála hned u plotu, za který se přidržovala jednou rukou. Na sobě měla kostkovanou košili a dlouhou sukni, kolem bledé tváře se jí ve větru kroutily drobné zrzavé prstýnky. Pak mi kývla na pozdrav. A ten její úsměv…

Opět jsem tiše vzdychl.

Carlisle na mě kouknul a povzbudivě se usmál.

„Hned jak ošetřím pacienta, promluvím si se Samem a uvidíme…“

Tím jsme naši konverzaci ukončili a tiše přemítali každý o tom svém.

Když jsme zastavili před malinkatým – v porovnání s Cullenovic sídlem – domkem v rezervaci, Carlisle neváhal a vystřelil z auta, jako kdyby mu hořelo za zády.

Uvolnil jsem prsty a natáhl je před sebe. Letmý pohled kolem mi napověděl, že Carlisle je už v domku u pacienta. Moje ruce se chvěly. Měl jsem být tam, jsem přece taky lékař, měl bych mu okamžitě jít pomoci! Místo toho tady dřepím a sleduji své rozechvělé ruce a bojím se myslet na to, co najdu v tom domku.

Jako ve snu jsem se vypotácel z mercedesu, ze kterého se mi nakonec povedlo vystoupit. Těch několik kroků bylo… já nevím, jako bych kráčel ke zdi, chyběl mi už jenom šátek a poslední šluk z cigarety.

Mezi futry jsem se zastavil a nabíral odvahu k dalšímu kroku. 

Pak mě ochromila JEJÍ vůně. Praštila mě do nosu a já si naplno uvědomil, KDO je pacientem.

Téměř v tom samém okamžiku jsem spatřil svou noční můru. Důvěrně známou rezavou barvu chlupů.

„Proboha!“ vyletělo z mých úst zděšeně.

* * *

Winie

Dívala jsem se vyděšeně na něj a on mi můj pohled snad ještě vyděšeněji oplácel. Lepší už to být nemohlo – ležím tu na zemi, domlácená, nahatá a…

Sakra, já jsem nahatá?! Ani jsem nevěděla jak a přeměnila jsem se. Stihla jsem si všimnout, že ze mě dali všichni ruce pryč a koukali se všude možně, jen ne na mé tělo. Pak na mě přistála něčí košile. Paulova košile! Vděčně jsem na něj pohlédla a pokusila se na něj usmát, což mi ovšem díky zatnutým zubům moc nevyšlo. Pokýval na mě hlavou a v pohledu se mu zableskl… snad soucit? Rychle ho ale nahradil svým obvyklým nezájmem.

„Všichni pryč!“ zavelel Sam, „Leah, ty tu raději zůstaň!“

Všimla jsem si, že měl Paul němou výměnu názorů s Manim, ale vzhledem k tomu, že Carlisle se začal opět věnovat mému zuboženému tělu, neměla jsem příležitost zjistit, co se děje.

„Ááá…“ zařvala jsem z plna hrdla, když se mi pokoušel manipulovat s rukou.

 „Kurva, doktore, dejte mi něco proti bolesti!“ Carlisle na mě udiveně pohlédl.

Teda omlouvám se, že nedodržuji bonton, ale mě to fakt bolí, upíre!

Vyndal sice injekci, ale plácal přitom něco o rychlém metabolismu měničů, spalování analgetik a podobně. Pochopila jsem, že ať se mnou bude dělat cokoliv, bude to hodně bolet. Mani mezitím stál v koutě místnosti a tvářil se, jako by měl kudlu v břiše. Zakázala jsem si se na něj podívat, což jsem taky dvakrát porušila bleskurychlým juknutím. Kdybych měla spatřit v jeho očích lítost, vím, že bych to neunesla. A třeba bych tam ani nenašla lítost, třeba by to byl jen pouhopouhý profesionální zájem. To by bolelo víc, než ty zlomeniny…

* * *

Doktor Cullen skončil mé vyšetření a konstatoval zlomená žebra, klíční kost a pár kostí v ruce.

„Ta žebra jsou v pořádku, už srůstají, ale ta klíční kost a ruka se mi nelíbí…“ řekl a podíval se významně na Sama. Sam byl stále naštvaný, ale v jeho pohledu bylo i něco víc. Byla v něm starost a to nevěštilo nic dobrého – samozřejmě pro mě!  

A ještě k tomu ty léky přestávaly zase zabírat.  Dívala jsem se na ně s tázavým pohledem. Leah mi šeptala do ucha, že to bude dobrý.

„Musíme to zase zlomit!“ odpověděl Carlisle na mou němou otázku. Tak tohle jsem opravdu slyšet nechtěla!

 

 

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!