08.08.2011 [15:45], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 36×, zobrazeno 5747×

Croissanty, latte a žárlivé ženské...

Mani

To kytičkové křeslo se stalo mojí základnou. S malými výjimkami jsem se z něj celou noc ani nehnul. Z motelového pokoje jsem se vzdálil jenom dvakrát. Z toho jednou, ještě večer, abych Carlislovi sdělil, že dnes už do práce na noční nepřijdu, ať mě omluví.

Carlisle to nějak blíž nekomentoval. Naštěstí.

Při té příležitosti jsem si taky objednal večeři. Žaludek mi už beztak hrál jak padesátičlenný orchestr. Jo, pizza se jevila jako docela dobrý nápad. Kvůli zrzce jsem moc nekombinoval a vynechal protentokrát ostrý. A taky jsem tajně doufal, že nepatří mezi ty ženský, co se živí jenom plevelem a kořínky. Předpokládal jsem, že kdyby se vzbudila, bude patrně taky hladová, ale moje podvědomí tomu tak nějak nevěřilo. Byla tuhá jak špalek.

Počkal jsem si na dovoz a vrátil se zpět k zrzce i s papundeklovým čtvercem, intenzívně vonícím kořením, šunkou a sýrem, a zasedl jsem na své květované stanoviště.

Bylo s podivem, jaký požitek jsem měl z pohledu na spánek úplně cizí ženský. Jak jsem tak na ni zíral, měl jsem pocit, že jsem si uložil do paměti každičký – i ten nejdrobnější – detail její tváře.

Zírání na zrzčin spánek ve mně vyvolalo pocit, že je to tak nějak SPRÁVNÉ. Ne, jako když jsem tajně okukoval Juls, i když ona toho jako upír moc nenaspí. V duchu jsem se ušklíbl nad svým pokusem o humor.

Promnul jsem si palcem a ukazováčkem kořen nosu a na chvíli zcela přesunul váhu hlavy na prsty.

Moje zírání si přes noc vyžádalo svou daň. Padal jsem na hubu. Ještě teď jsem si děkoval, že můj znavený mozek napadlo, že jediný – teď už i studený jako psí čumák – trojúhelník pizzy, který po mém hladovém nájezdu zůstal, asi nebude pro Winie to pravé ořechové.

Vyšel jsem tedy z pokoje podruhé a v mobilu jsem vyhledal číslo, který si tady ve městě každý doktor, krom Carlislea  ovšem, považoval. Donášková služba čerstvých pekárenských výrobků a kofeinových nápojů slečny Megg. Naprázdno jsem polknul ve snaze potlačit onen slavný Pavlovův reflex, který se mi vplížil do mozku, jen co se mi to magické telefonní číslo objevilo na displeji.

Objednal jsem čokoládové croissanty a latté pro zrzku a dvojité presso pro sebe. Teď to tady všechno stálo na docela pofidérním stolku vedle mě a neskutečně božská vůně prostupovala každý krychlový milimetr této místnosti.

Pak se najednou její dech změnil. Zadrhl se a na chvíli úplně ustal a já přišpendlil svůj pohled k její tváři. Protahovala se jako divoká šelma, natahovala štíhlé ruce a ve tváři slastně rozespalý úsměv. Až po chvilce jsem si uvědomil, že se culím jak přitroublé tele a docela nemístně na ni zírám veřejně.

Její dech se zasekl, úplně zmrzla vpůli svého pohybu. Vytřeštila na mě kukadla, aby je v zápětí zase zavřela a sevřela pevněji víčka.  Byla jako malé dítě, které se řídí pravidlem – pokud zavřu oči a nikoho nevidím, taky mě nikdo nevidí. Pak pomalinku pootevřela jedno oko, které povýšila na hlavního průzkumníka. Koukala na mě jen úzkou škvírkou.

„Byl jste tady celou noc?!“ hlas se jí chvěl rozhořčením a možná taky trochu studem. Nejistě polkla a povytáhla si peřinu výš ke krku.

„Jo, byl jsem tady celou noc.“ Snažil jsem se o krotký tón.

Napětí mezi námi začalo houstnout. Nevím, co jsem si představoval že bude, až se tahle divoženka vzbudí. Ale, díkybohu, vůně jídla a pití rozfoukala  veškeré chmury v jejich očích.

„Snídaně pro vás,“ snažil jsem se zachránit situaci. A nespustil jsem z mého právě nádherně rudnoucího rajčátka pohled.

Zavřela labužnicky oči a nasála vůni z teplého francouzského pečiva.

„Hmmm… croissanty,“ vzdychla a já se jejímu blaženému výrazu prostě musel křenit.

Pak se její zelenošedé oči rozzářily ještě víc.

„… a kofein, já cítím opravdu kofein?“ mumlala si sama pro sebe. To už byla málem na vrcholu  blaha.

„Latté,“ poopravil jsem ji. „Ale jestli chcete něco silnějšího, mám tu presso. Stačí říct a je vaše.“ Tak nějak mi dělalo dobře dělat v té chvíli ze sebe hrdinu.

Zdálo se, že mě nezabije hned, protože její drobnou tvář prozářil další blažený úsměv. Moc jí to slušelo, takhle se usmívat po ránu. A vůbec, slušel jí už jenom samotný úsměv.

Pak se ale malinko ošila. Když jsem zaznamenal, že se hodlá z postele vzdálit, neváhal jsem.

„Winie, slíbila jste mi, že budete poslušný pacient. Takže žádný pohyb. Cokoliv potřebujete, to zařídím!“ vyjel jsem na ni a svá slova jsem hodlal hodně rychle změnit na realitu. K realizaci mi chyběla už jenom její definice požadavku, na kterou jsem dychtivě čekal.

Její blažený výraz k mému velikému zděšení zmizel, znejistěla, a pak začala rudnout jako na povel.

Sakra, mění se v rajčátko! Copak jsem pohnojil tentokrát?!

„No jo…“ začala váhavě, „ale když já… no… musím.“

Zaujatě si likvidovala svou manikúru.

A do prdele! Tak na tohle jsem úplně zapomněl.

„Pomůžu  vám,“ vystartoval jsem k ní jako raketa.

„Sama…“ pípla a omluvně sklopila zrak.

O pár úkonů a Winiiných peprných nadávek později jsem už spokojeně sledoval, jak se rozplývá nad snídaní. Usrkával jsem své dosud nedopité presso a hypnotizoval malý čokoládový flíček nad Winiiným rtem. Přemýšlel jsem, jestli jí to mám bonznout nebo ne. Škodolibě jsme se rozhodl, že ten flíček budu ještě chvíli pozorovat.

„Vý-bou-ný…“ kňourala s plnou pusou a mě to přišlo velice roztomilý.

„Tak to vám bude chutnat taky moje druhá nabídka.“ Vstal jsem ze své základny a přistoupil k ní. Sedl jsem si ze strany postele a bez ohledu na to, že ještě  baští, začal jsem ji vyšetřovat. Jo, jasně, jsem srab a krysa, bojím se toho, aby mě nesetřela šedesátikilová ženská!

Dalo mi hodně velikou práci nesmát se, jak na mě vykulila oči, zatímco se snažila rychle polknout to, co měla v puse.

Využil jsem její snídaňové paralýzy a zkontroloval jsem dlaní čelo kvůli teplotě. Pak jsem vzal do rukou její krk a prohmatával jsem uzliny. Nic. Vlastně, nic jiného jsem ani neočekával, u neotevřené zlomeniny k infekcím nedochází, ale já měl najednou tak silnou posedlost co nejrychleji se jí dotknout, že jsem neměl čas myslet.

Zvláštní…

Celé to bylo takové… já nevím… a pak, najednou, ty její zelenošedý kukadla zalily slzy. Vědomí, že dělám něco špatně a netuším co, mě začalo hezky žrát.

Raději jsem své ruce opět stáhl, ale zrzečka je zadržela dřív, než jsem to stihl udělat.

Držela mě za zápěstí s křečí, ale přitáhla si je blíž, ke tváři.

Při pohledu na slzy, které se jí tlačily přes víčka, mi v mysli vyvstala vzpomínka na noční monolog.

Co že to říkala? Že ten Dough je hajzl? Sakra, copak jí asi udělal? prolítlo mi hlavou.

„Dough?“ zavrčel jsem to nenáviděné jméno. Nechtěl jsem ji děsit, ale v té chvíli jsem měl dojem, že bych slupnul kohokoliv, kdo by se na Winie byť jen nehezky kouknul.

Sakra, co je to za ochranitelský komplex? Copak už úplně Edwardovatím?!

Dívala se na mě docela vyděšeně.

„Jak o něm sakra víš?!“ hlas jí o půl oktávy poskočil a v očích měla dva veliké otazníky.

„Mluvíš ze spaní, zrzko,“ pohladil jsem její tvář a lehce jsem se pousmál, když jsem si uvědomil, že jsem oba přešli do poněkud neformální roviny.

„Aha,“ hlesla neurčitě a já si ji raději přivinul blíž. Její rezavé pramínky mě lechtaly na bradě.

„Ublížil ti ten parchant, Winie?“ Musel jsem se zeptat.

Zmrzla v mém náručí, ale jenom na chvilku.

„Je to hajzl, ale ne… ne fyzicky, jestli se ptáš na tohle,“ pravila hořce a pak prostě zmlkla.

Kývali jsme se v rytmu konejšivého pohybu, když přerušila to tíživé ticho: „Máma mi vždycky, když jsem byla nemocná, stejně jako teď ty, zkoušela teplotu. Nesnášela teploměry, neměla k nim důvěru.“ Vydala zvuk, který mohl být stejně tak vzlyk jako drobné uchechntutí.

„Chybí mi,“ dodala tiše.

* * *

„Kde. Jsi. Byl?“

Čekala na mě u dveří, vedoucích na terasu. Její tělo bylo v silné křeči, i když bylo zcela rovné, jako by spolkla pravítko. Ruce měla sepjaté na hrudi a pohled, který na mě upírala, by mohl docela efektivně zabíjet. Drobná nožka rytmicky dupala o dlažební kameny tak intenzívně, až jsem měl strach, že Esme o tu svou novou dlažbu přijde.

„Mluv!“ vyštěkla.

„Neblázni…“ hrnul jsem se k ní s úsměvem na tváři a snahou ji obejmout.

„Mlč! Tedy mluv!“ prskala povely, zatím co já na ni zmateně zíral.

„Si vyber, má milá…“ vzdal jsem to nakonec a nešťastně  rozmáchl rukama.

Otočil jsem se k odchodu, tenhle rozhovor neměl žádný smysl.

„Stůj! Kam si myslíš, že jdeš?“ zapištěla o půl oktávy výš, než měla ve zvyku.

Prudce jsem se zastavil, ale neotočil. Měl jsem ji rád, ale teď mi lezla na nervy. A hodně!

„Co vlastně po mě chceš, sakra?!“ procedil jsem přes zuby. Na čelisti mi hrály svaly, jak jsem zatínal chrup. Ruce byly už dávno semknuté do pěstí.

Počítal jsem do pěti. Pořád mi neodpověděla. Ale byl jsem už trochu klidnější a tak jsem se odvážil obrátit se k ní čelem.

Stála tam jako oukropeček, tak malinká, až se úplně ztrácela ve vlastním smutku.

„Já… bála jsem se o tebe.“ Hrozně smutně se usmála a mě zabolelo u srdce.

„Pojď ke mně, ty malá ďáblice!“ zašeptal jsem a rozevřel náruč.

Neváhala a raketovou rychlostí se mi vrhla k hrudníku. Její drobné ručky mě docela silně obemkly v pase, zatím co se mi snažila zavrtat tvář do hrudě.

„Alice, pomalu, jsem rozbitný, pamatuješ?“ protestoval jsem, ale veškerá vážnost mých slov vzala za své, protože mi cukalo koutky.

Trochu ubrala na sevření, ale pořád jsem byl zaklestěný v jejím objetí.

Pohladil jsem jí po rozčepýřených vlasech.

„Hele a teď mi už konečně řekneš, proč ta žárlivá scéna alá zhrzená manželka?“ šeptal jsem.

Zvedla ke mně hlavu a zamrkala svými dlouhými řasami. Uraženě špulila spodní ret.

„Neviděla jsem tě!“ vytýkala mi.

„No a?“ nechápal jsem, kde je problém. Ale tyhle dvě nebezpečný slovíčka se asi nevyplatí říkat před Alicí nahlas. O tom jsem se záhy přesvědčil.

„No a?! Jaký no a!“ zařvala mi u ucha, že jsem málem ohluchl.

„Odešel jsi z noční s nějakou ženskou, celou noc jsi byl pryč a já tě NEVIDĚLA!“ řvala zase jak pominutá.

Pustila mě a demonstrativně se ode mě odvrátila.

„Ale já byl jenom s jednou pacientkou, Alice, jako lékař. Nic víc!“ Zatím. To slovíčko, co se mi neustále vkrádalo do mého podvědomí, mě už začínalo pořádně štvát.

Její změny nálad mě poněkud vykolejovaly. Já vím, Juls taky uměla pěkně zuřit, ale tohle bylo jiný. Juls obvykle zdrhla a trucovala pěkně u sebe v pokoji. Alice zase útočila nebo jihla, dle její libosti. Byla opravdu jak neřízená střela.

„Tak proč jsem ji neviděla?“ Opět se změnila v jehňátko. Upřela na mě ty svoje štěněčí kukadla.

Nešťastně jsem rozhodil rukama. Ještě chvíli a vzlétnu! prolítlo mi hlavou.

„Víš,“ vzdychla tak nějak nespokojeně, „já Cullenovy moc miluji. Všechny. Oni se už hodně dávno změnili v mou rodinu. Byli mi souzeni.“ Na chviličku se jí jakoby zaseknul hlas. „Ale u tebe to je jiné. O tobě jsem nevěděla a přesto JSI má rodina. Ty ses tak už narodil. Máš zvláštní místečko v mém srdci. Já o tebe NEMOHU přijít.“ Ztichla  a koukala mi upřeně do očí.

Bylo to zvláštní, ale věděl jsem, co mi tím chce říci. Cítil jsem to samé. Nešlo to vysvětlit, bylo to  prostě… jo, rodina. To bylo to správné slovo. Byla moje rodina a já už jsem nebyl jen sám za sebe. Vše, co udělám, mělo najednou dopad i na někoho dalšího než jsem já. Než je Juls, Conor nebo… nebo Aurel? Jsou oni moje rodina? Nebo to bylo jenom dočasné soužití?

„Nikdy o mě nepřijdeš, ještěrko. A tím, žes nic neviděla, se netrap. Beztak jsem na nic nemyslel.“ Lhal jsem. Milosrdně, ale lhal. Myslel jsem celou dobu na rajčátko, přemýšlel o ní, zatímco jsem se díval jak spí, a rozebíral vše, co se jí týkalo. Okupovala mou mysl jako spojenecké jednotky pobřeží v Normandii.

„Nech ji,“ řekla smutně. „Za tou ženskou už víc nechoď. Mám z ní špatný pocit, Manueli.“ Zase měla ten svůj štěněčí pohled. Ale i když se mi sebevíc nelíbilo, co říká, věděl jsem, že to myslí upřímně. Že to na mě prostě nehraje.

„Je jenom pacientka, ještěrko,“ chlácholil jsem ji, zatímco mi v mysli rezonovalo to odporné slovíčko… ZATÍM…

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  sakraprace (11.08.2011 09:52)

Chudák Alice. Zase někoho nevidí
Ti dva spolu jsou super. Moc jsem se bavila.

15)  monikola (08.08.2011 20:39)

jsem srab a krysa, bojím se toho, aby mě nesetřela šedesátikilová ženská! ale toto je viac pravdivé ako vtipné
skvelé dámy táto poviedka je tak osviežujúca

14)  Bosorka (08.08.2011 18:48)

Ani za zlatý banán!

13)  Twilly (08.08.2011 18:23)

Bosi, o jednom bych věděla , jenom nevím jestli nám ho "někdo" půjčí

12)  Bosorka (08.08.2011 17:34)

Pořád má plnou tlamu kůrovce! Ale snad už vyleze... TeĎ jen sehnat mužného motorkáře

11)  MisaBells (08.08.2011 17:28)

Jééééé Alice! Ale kde je Rajče? Pořád s keřem v tlamě? Téééda a dál? Tohle bylo tak slaďoučký! Nejdřív ve mně hrklo, co to je za stíhačku, ale je to jen Alička!

10)  Evelyn (08.08.2011 17:20)

Zatím Jsem si jistá, že nejen zatím se mi vlk, tedy vlčice, líbí

9)  Twilly (08.08.2011 16:45)

8)  Bosorka (08.08.2011 16:43)

Jen jsem se chtěla ujistit, zda-li si to dobře pamatuji

7)  Twilly (08.08.2011 16:42)

Jsou... - zvláštní, když se ptá spolupachatel???? Ačkoliv, tehdy jsi ještě spolupachatelstvím netrpěla... no jo, moc kombinuju, co?

6)  Bosorka (08.08.2011 16:36)

Twilluš -nejsou oni bratranec a sestřenice?

5)  Twilly (08.08.2011 16:34)

Milá Nossko, Manuel je moje postava, která prvně uzřela světlo světa v kapitolovce "Prepáčte, poznáme sa?" a svůj příběh začala vyprávět v další kapitolovce "Cesta za šťastím". Tak nějak začít vyprávět jeho příběh nanovo v komentářích.. by bylo patrně zdlouhavé...

4)  SarkaS (08.08.2011 16:20)

Zatím, zatím, zatííím... Nevím co se mu na tom slově nelíbí, já si ho tu div nezpívám. V prvním momentě jste mě dostaly va dvě, vážně jsem si myslela, že na něj doma čeká ta Juls nebo někdo podobný. Hodně se mi ulevilo, když to byla jin velmi zvláštní Alice Maniho pohled je úžasný, dokonce lepší něž od Winnie

3)  Nosska (08.08.2011 16:19)

Copak už vážně Edwadovatím? - je vážně hustý, že Edward má už vlastní syndrom, jsem jen zvědavá, kdy se to ujme i mezi doktorama
Je mi víc než jasný, že příští díl bude věnovaný vlčí otázce, přesto by mě oopravdu zajímalo spojení Manuela s Cullenovic rodinkou, budete tak moooc hodný a osvětlíte nám to? Díky

2)  Hanetka (08.08.2011 16:19)

Ti jsou tak úžasně legrační, když jsou spolu... a pouto se utužuje, že jo?

1)  Bosorka (08.08.2011 16:16)

«   1 2