07.12.2012 [23:30], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 49×, zobrazeno 5589×

Mani

Po té koupeli jsem se cítil snad ještě hůř. Ne snad, že by nebyla upokojující, ale když mi Emmett vyklopil „svůj příběh“ i s následky, cítil jsem se… No… blbě by bylo slabé slovo. Ať už jsem se na to díval z kterékoliv strany, pořád mi nějaký debilní hlásek v hlavě říkal jediné. Možná po Edwardově zásahu skončila Bella věčně mladá a krásná, ale to se nepočítá, protože to byla de facto její svobodná vůle, ať se to Edovi líbilo sebemíň. A naopak po Emmettově řádění nezůstalo zhola nic, co by ho mohlo před světem jako vraha prozradit. Pravdou bylo, už je tomu spousty let a její tělo už bylo v podobně prachu rozfoukáno snad do všech světových stran, no, a i kdyby ne, tak tehdy ještě neexistovala CSI, takže nepotřebuje žádnou Lis ani nikoho jiného. Jo, rozhodně nejsem žádný neviňátko, ale sám sobě jsem se právě tak moc zhnusil, když jsem si uvědomil, že bych asi bral lépe fakt, že Susan to už má za sebou. Takhle… prostě nebudu mít žádnou jistotu, že se někde nepodřekne, nebo si náhodou nevzpomene, nebo…

K čertu! Tohle by nemělo být jediný, na co po útoku na lidskou osobu myslím!

Zabořil jsem prsty do mokrých vlasů a pevně zavřel víčka ve falešné naději, že mě to schová před realitou. Docela bych se spokojil i s chviličkou.

Pak jsem ze sebe sundal ručník, který jsem měl omotaný kolem beder a ještě vlhký jsem jím praštil na postel. Ušklíbl jsem si, když se mi vybavilo, jak moc to Winie nesnáší.

S nahatým zadkem a ještě nahatějším předkem jsem se přesunul ke komodě a po menším nájezdu jsem ze šuplíků vyndal věci, které jsem měl v plánu si obléct.

Pár chvil nato jsem už měl na sobě vše nejnutnější a hlasité zipppp, které vydal kovový jezdec mého zipu u kalhot, bylo v půli své cesty přerušeno tichým klepáním. Nechal jsem zip zipem a předtím, než jsem zahučel na příchozího nevrlé dále, jsem zpražil dveře. Ty se nepatrně otevřely a dovnitř nakoukla blond hříva.

„Co tady, sakra, děláš?“ vyjel jsem po Juls místo pozdravu.

„Takhle mě vítáš?“ oplatila mi až moc sladce a bez okolků vešla. Svým rentgenovým pohledem prolétla inventář pokoje, na malinkatou chvíli se zatvářila absolutně nesouhlasně, přesto, že zde nebyl nepořádek. Mno… alespoň nijak zvlášť veliký.

„Víš, že je to neslušné?“ Zabodla své zlaté oči do vlhkého ručníku skvějícího se na přikrývce, čímž mi jenom úspěšně zvedla tlak. Jelikož hodlala ten ubohý kus hadru hypnotizovat, vystartoval jsem s protočením panenek a taky dost hlasitým odfrknutím k posteli. Hrábnul jsem po ručníku a s vyčítavým pohledem jsem si ho přehodil přes ruku jako pingl.

„Šašku!“ sykla a já se neupřímně zašklebil. Juls byla moje kamarádka, ale zrovna teď jsem na ženskou společnost náladu zrovna neměl.

„Tak řekneš mi už konečně, proč jsi tady?“

Pověsil jsem ručník na sušák v koupelně, do které jsem před Juls v podstatě prchnul. Z té malé místnosti plné ozvěn znělo moje rozčilení docela impozantně, škoda jen, že mě Julie znala jako svoje boty a díky práci byla dokonale splachovací k mým výbuchům hněvu.

Ještě jednou jsem přejel dlaní po froté látce a s nádechem jsem si dodal odvahy čelit ženě, kterou jsem kdysi tolik miloval.

Mezi dveřmi jsem to vzdal a ramenem jsem se opřel o futra. Ruce jsem založil na nahých prsou.

Juls byla, jako obvykle, dokonale sladěná. Měla na sobě úžasný komplet, který vyzdvihoval všechny její klady a velice nápaditě potlačoval zase to, co nebylo zrovna dokonalé, i když toho bylo opravdu moc málo. Někdy jsem se divil, že si nakonec Alice s Juls nepadly do náruče, když došlo na módu a takový ty serepetičky…

„Co kdyby ses pro změnu oblékl?“

Nepatrně jsem se předklonil a prohlédl si sám sebe od prstů na nohou, které byly mimochodem taky bez bot nebo ponožek, a zlehka jsem jimi zahýbal. Pak jsem pokračoval až po lehce zarostlou hruď. Nedovřené džíny jsem velice silně ignoroval, když jsem nakonec promluvil rádoby nevinně: „Vždyť jsem oblečený, nevím, o čem mluvíš.“

„Nehraj si se mnou!“ vyprskla poněkud neprofesionálně Juls, ale tím mě jenom víc popudila. Moje otevřená dlaň dopadla rozzuřeně vedle futer a zanechala ve zdi malinkatej kráter. Pravděpodobně jsem teď vypadal opravdu vážně rozzlobeně, protože se mi zdálo, že se Juls nepatrně stahuje.

„Ne, to ty si se mnou nehraj, Juliette. PROČ-JSI-TADY?! A nechci slyšet žádné báchorky o kamarádech.“

Byl to souboj pohledů. Já prostě věděl, že se NĚCO děje. Juls se chovala jako trhlá, vůbec ne jako ona, a přesto to bylo JEJÍ chování, akorát spíš víc profesionální než kamarádské.

„Jsem tady jako doktor,“ řekla na oko pokojně.

Nesouhlasně jsem odfrkl a svůj pohled se stočil pryč. Věděl jsem, že kdybych svůj rostoucí hněv neodklonil , tak… sakra, já ani nevím, čeho ještě bych byl schopný. Stačila Susan…

„Doufám, že uznáš, že poslední dobou jsi nebyl zrovna… ve formě?“ spustila na mě o poznání měkčím hlasem.

Místo odpovědi jsem opět odfrkl a tentokrát jsem, pro změnu, ruce znehybnil v kapsách pořád ještě rozepnutých džín.

„Chápu, že tohle nebylo zrovna lehké období, ale nemyslíš, že už toho tvého trucování bylo dost?“

Můj pohled se vrátil k Juls rychleji, než když se nastartuje ke běhu superrychlý Edward.

„Winie je v sakra vážném stavu, Juliette, tohle není hra!“ I mně můj hlas zněl vážně děsivě.

„Ale to já přece vím, ty hlupáčku. Z klinického hlediska reaguješ-“

„Dej mi svatý pokoj s klinickým hlediskem!“ uťal jsem její psychokecy až moc rychle. Pár kroky jsem si to přerázoval k posteli a s hlasitým žuchnutím jsem se na ni svalil, nejprve do sedu, a následně jsem si lehl na záda. Ruce jsem rozpažil daleko od sebe, a místo zírání do stropu jsem oči raději pevně zavřel.

„Víš co, ty mezku? Myslela jsem, že si s tebou na dvě minuty promluvím. Inteligence k tomu, abys pochopil, o co mi jde, ti za normálních okolností nechybí… nebo spíš doteď nechyběla, ale jak plynuly roky, asi jsi i tu špetku rozumu někde zapomněl!“

Nechtělo se mi poslouchat žádné její výtky, ale když jsem se jí snažil skočit do řeči, zastavila mě zvednutou dlaní. Nebo to spíš byl ten její zvláštní, ustaraný pohled, který u ní nebyl k vidění často? Nevím, každopádně dosáhla toho, že jsem ji nechal mluvit dál.

„Udělal jsi věci, které byly špatné. A udělals je ve stresu. A ne, není to omluva! Je to jenom konstatování holého faktu.“ U svého proslovu rázovala místností. „Každý z nás má právo se zlobit a taky na to, být naštvaný. Ale…“ Zastavila se a pohlédla mi do očí. „… všechno musíš mít pod kontrolou. Musíš se vzpamatovat, nebo někomu ublížíš tak, že to už nikdy spravit nepůjde.“

„Já nejsem malé dítě, Juls!“ namítl jsem.

„Tak se tak nechovej. Winie rodí,“ praštila mě do ksichtu jobovkou klidným hlasem, jakoby se nechumelilo. Než ta slova dobelhala k mému mozku, zůstal jsem na ni hledět s otevřenou pusou.

„C- cože?“

Doufal jsem, že jsem se přeslechl.

„Říkala jsem, že se nemáš chovat jako malé dítě.“ V očích se jí mihla taková ta zvláštní jiskřička.

„To potom!“

„A jo… že Winie rodí.“

* * *

Od dveří od mého Bentleye mě docela surově odstrčila se slovy: „Řídím!“

„Tak na to zapomeň!“ protestoval jsem horlivě, ale docela marně, protože už mezitím seděla za volantem a na mě zbylo už jenom sedadlo spolujezdce. S její upíří sílou bych ji z toho místa nevytáhl ani omylem. Obrátila ke mně svou hezkou tvářičku a zamrkala medovýma očima s dlouhými řasami.

„Nasedej, ty troubo, nemáme moc času!“

Ač se mi to nelíbilo, v tomhle pravdu měla, a tak jsem raději obešel auto a sedl si dřív, než mi mohla ujet. Ještě předtím knoflíčkem spustila okénko a naklonila se přes něj ven. Stál tam Conor a čučel jí do očí. I po létech jsem měl chuť na toho přeslazeného, sentimentálního blbce začít vrčet.

„Běž do rezervace, nikdo ti nebude dělat problémy, Carlisle by tam už měl být. My tam dorazíme později. Je to rychlé auto, ale lítat neumí, takže…“

V tu chvíli jsem měl opět chuť zavrčet, jak se Juls nehezky opřela do mého miláčka a přede mnou ho tak sprostě urážela.

O další mrknutí oka později už tam Conor nebyl a my jsme mohli vyrazit směr La Push.

„Carlisle tam už je?“ zeptal jsem se po nějaké chvíli a přerušil tak nepříjemné ticho.

„Ovšem,“ odpověděla jednoslovně a dál se soustředila na cestu před sebou.

„A víš něco…“

„Ne, zatím by měla být ještě dva v jednom, pokud vím. Kdyby se něco… Alice by mi zavolala.“ Poprvé, co jsme byli v autě, se na mě podívala. Soucitně, až jsem měl chuť do něčeho praštit, protože akorát tenhle typ pohledů mě obíral o zdravý rozum a taky o poslední zbytky naděje.

„Hmmm…“

„Bude to dobrý, uvidíš.“

Její ruka našla poslepu tu mou a přátelsky mi ji poplácala.

„Já nevím. Myslím, že jsem to beztak celé posral, Julie. Mám o ni strach a o to dítě taky, ale taky se cítím jako nevybuchlá mina.“

„Jo, já vím. Doufala jsem, že to překonáš, ale asi ne sám. Nezlob se, ale až se to narodí, ráda bych tě viděla u mě… v ordinaci.“

Prudce jsem se nadechl k ostrému protestu, ale nakonec jsem jenom polorezignovaně zavrtěl hlavou.

„Neodmlouvej!“

„Nic neříkám! Zatím. Ale nikam nepřijdu, s tím nepočítej! Nejsem případ pro tebe.“

„Jsi ten nejklasičtější případ pro mě, drahoušku. Trauma jak vyšité. Deprese, ztráta soudnosti a pak další deprese. Manueli, teď vážně. Chci tě vidět ve své ordinaci. Dlužíš jí to.“

Na tohle jsem neměl argument.

„Lezeš mi na nervy, Juls, víš to?“ promluvil jsem po chvíli ticha, které se mezi námi rozprostřelo, a zadíval se na její profil.

Nevzhlédla. Pořád koukala před sebe na cestu. Ani jsem si nevšiml, že už jsme se přiblížili k indiánské rezervaci. Julie sundala nohu z plynu a začala brzdit. Když už můj miláček v klidu stál, pousmála se, ale pořád ještě koukala před sebe.

„Víš, co mě děsí nejvíc?“ snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas víc, než jsem byl rozklepaný uvnitř.

„Hmmm?“

„Tohle se mi nechce líbit, Julie. Je to moc brzo a vůbec tohle nemělo takhle vypadat. Carlisle měl udělat plánovaný císařský řez. Neměla začít rodit…“

Mlčela, ale jenom chvíli.

„Taky tě mám ráda, Manueli.“

Nevím, co bych bez ní dělal.

* * *

Winie

„Carlisle!“ procedila jsem mezi zuby, „přestaň do mě zírat jako husa do flašky a už s tím něco dělej! Ty jsi doktor a tohle je porod, tak se přestaň tvářit, jako bys něco takového nikdy neviděl!“

Carlisle na mě vrhl lehce rozpačitý pohled a něco si zamumlal. Musela jsem se nazvednout na loktech, abych na něj přes ten můj pupek, jehož životnost právě končila, viděla. Možná jsem na něj byla příkrá, ale přišlo mi to už jako věčnost, co se „ponořil“ do výzkumu. Jistě, on ji sice má, ale mě to přestávalo bavit.

Konečně asi viděl vše, co bylo nutné, protože se mi přesunul k břichu. V okamžiku, kdy jsem ucítila jeho studené ruce na pupku, mi přišla kontrakce.

„Nešahej na mě!“ zařvala jsem, ale v protikladu ke svým slovům jsem se mu omotala kolem paže.

Sakra, to neskutečně bolí. A to je to teprve začátek. Tohle prý normálně trvá několik hodin. Jak to ty ženský zvládnou? Jak to, že mají i víc dětí než jen jedno? Jsou všechny masochistky či co?

Kontrakce trvala jen chvilku. Ale mně to připadalo neskutečně dlouho. Kde je ten Mani? Nutně jsem ho tady potřebovala.

Carlisle se vrátil k prohmatávání mého břicha, asi mu to, co viděl dole, nestačilo. Nebo nevěřil svým vlastním očím. Možná si myslel, že to jen hraju.

„Carlisle, já to opravdu nefilmuju. Já rodím! Tak mě uspi a fikni. Ať je to už za mnou,“

škemrala jsem. Prosila bych ho i na kolenou, kdyby to bylo nutné a hlavně fyzicky možné.

„Winie, uklidni se,“ chytil mě za ruku, „musíme počkat na Edwarda a Maniho, budou tu hned. Už slyším auto.“

Opravdu jsem se snažila být klidná, ale panika vítězila na všech frontách. Nechápala jsem, že Carlisla tahle situace nechává v klidu. To čeká, až se mrně prokouše samo ven, aby si nemusel špinit skalpel?!

A ani Paul tu nebyl, do háje. Proč já ho posílala pryč?

Sam odjel s Emily chvíli poté, co dorazil Carlisle. Myslím, že by nebylo vhodné, aby tu byla. Na její „těhotenskou“ morálku by to asi nemělo ten pozitivní vliv, kdyby se něco nepovedlo a ona to měla z první ruky.

Konečně jsem auto slyšela i já. A za chvíli stál Mani ve dveřích. Po takové době! I přes všechen ten strach, jsem se na něj vděčně usmála. Konečně byl u mě. Sklonil se nade mnou a já se mu vrhla kolem krku. Byla to taková úleva. Mani byl se mnou a já věřila, že teď už bude všechno dobrý.

Ovšem ne na moc dlouho, protože mi tělo zkroutila další kontrakce. Škrtila jsem Maniho a špitala mu do ouška sprostá slova. Doufám, že to nebude brát osobně.

„Co se to tu…“ozvalo se od dveří překvapeně, „Winie?“

To dorazil Paul. Okamžitě stál u mě a držel mě za ruku. Z druhé strany postele, než stál Mani, samozřejmě. Ostentativně ho ignoroval, herečka, ale bylo to lepší, než kdyby se do sebe pustili.

Konečně jsem si všimla Edwarda, který probíral něco s Carlislem tou jejich upírskou super-extra-rychlou hatmatilkou. A k mému převelikému překvapení tu byla i Juls s Connorem.

DO háje, se mi tu upíři slejzaj jak švábi na pivo. Nemá být porod náhodou soukromá intimní záležitost?

„Co ti tady dělají?“ zasyčela jsem na Maniho.

„Věř mi, lásko, nechceš to vědět,“ řekl mi opatrně.

„Ale já to chci vědět, proto se ptám!“zvýšila jsem jen nepatrně hlas. Rodím, tak se přeci nebudu hádat.

„No tak dobře, ale já tě varoval - byl to Alicin nápad.“ Mani zahanbeně uhnul pohledem a zcela ignoroval moje nevěřícné odfrknutí.

„To se musí cpát úplně do všeho?!“ zasténala jsem.

„Winie?“ přerušil náš duel Carlisle, „bohužel už ti nemůžu udělat císařský řez.“

Myšlenka na Alici zmizela zapomenutá v šeru dávnověku. Skvělý, takže ho opravdu nechá prokousat?

„Cože?!“ zaznělo z mých, Maniho a Paulových úst v jednom okamžiku. A pak, že se na ničem kluci neshodnou.

„Není na to čas. Porod už pokročil. JE to sice zvláštní, ale dítě je v porodních cestách, místo aby se snažilo pro…“ hladil si bradu zaujatě s výrazem vědce bádajícím nad zajímavým shlukem bakterií, ale díky bohu se zarazil v dalším pokračování věty, když se všiml tří vytřeštěných pohledů. „Vypadá to, že budeš moci porodit klasickým způsobem.“

Chtěla jsem se hádat, že na císaře je vždycky času dost a že žádnou klasiku nechci, ale další kontrakce mi v tom zabránila. A tahle byla zatím nejhorší. Teď už jsem byla sprostá cíleně a Manimu jsem sdělila velice jasně, jak vidím náš budoucí sexuální život. Myslím, že Alice právě objednávala hromadu froté ručníků, když už se nám tak její vize vtíraly do života.

I poté, co kontrakce skončila, bolest neustávala. Asi by opravdu nebyl na císaře čas, protože jsem měla pocit, že se mrně rozhodlo dále nečekat a lezlo si ven. Prostě mělo svou hlavu. A dosti tvrdou. Po kom asi bude…

Slyšela jsem, jak na mě někdo mluví. Možná Carlisle. Ale byla jsem tak ponořená do své bolesti, že jsem nebyla schopná rozeznat, co říká. Slova ztrácela smysl. Cítila jsem, jak se něco trhá a ve vzduchu se vznášel pach krve. Ta bolest se už nedala vydržet. Říkala jsem si, že kdyby to mrně nebralo oklikou a prokousalo se břichem, tak by to možná bolelo míň. Do něčeho jsem se zakousla, jen abych nekřičela nahlas.

Prosím, mohl by mě někdo zabít?! Edwarde, prosím!

„Vydrž, Winie, už to bude!“ tahle slova ke mně pronikla. Možná proto, že jsem je chtěla slyšet. I kdyby to byla lež.

A najednou bylo po všem. Ten hrozný tlak a praskání zmizelo a já uslyšela pláč.

„Winie, máme holčičku,“ uslyšela jsem Maniho a namáhavě otevírala oči. Bolelo mě celé tělo včetně očních víček. Ale dokázala jsem to.

Zaostřila jsem na tvářičku dítěte, které Mani držel v náručí. Nevnímala jsem nic jiného, i když jsem zdálky slyšela slova Carlisla, ať Edward okamžitě připraví krev.

„Je tak krásná…“ pronesl Mani zaníceně a já slyšela v jeho hlase zadržované slzy. Po pravdě jsem s ním moc nesouhlasila. Bylo to takové podivně pomačkané a špinavé. Rozeznala jsem tmavé vlásky. Díky bohu, aspoň, že není zrzka. Pak malá otevřela oči. Byly moje. Maniho dítě mělo moje oči.

Šťastně jsem se usmála a snažila se nevnímat ten chlad, co se mi šířil od konečků prstů.

„Hanah,“ zašeptala jsem a chtěla natáhnout ruku a dotknout se té drobné tvářičky. Ale neměla jsem na to sílu. Ten chlad se šířil už celým mým tělem.

„Naše Hanah…“ zvládla jsem ještě zašeptat, a pak vše zmizelo.

Tudy k Bosi

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

«   1 2 3

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!