04.12.2011 [18:30], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 70×, zobrazeno 7917×

 

Winie

Probudila jsem se tak, jak jsem usnula – v Maniho náručí. Naše těla byla jako dvě lžičky v příborníku, Maniho paže mě stále objímala, jeho dech mě lechtal na rameni a na pozadí jsem cítila další jeho „součást“.

Kurnik, to je ale hodin, měla bych vstávat, pokud chci před hlídkou stihnout zajet za Carlislem do nemocnice. Sice by mi recept mohl napsat i Mani, ale požádat ho o to – na to jsem fakt ještě neměla odvahu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zazíval Mani, když jsem se snažila vstát. Přitáhl si mě zpátky k sobě a políbil mě na krk. Sakra, to není fér! Takhle z té postele fakt nevylezu.

„Musím na hlídku.“ Držel a nepouštěl a ještě k tomu mi začal zákeřně přejíždět nosem po krku. Padouch jeden zákeřná. Dýchej, Winie, dýchej.

„Bude mi tu zima…“ zaškemral a zajel mi nosem za ucho.

„Půjčím ti svoji peřinu!“ kontrovala jsem.

„A bude mi tu smutno.“ Rty sevřel lalůček mého ucha. A dost, tuhle hru můžou fakt hrát dva! řekla jsem si zavrtěla pozadím v jeho klíně. Ztuhnul… teda, ještě více ztuhnul a přitiskl si mě k sobě pevněji. Zavrtěla jsem se ještě jednou a on mi zavrčel do ucha. Bylo to takové tichounké zavrčení vycházející z hloubi hrudníku. Nikdy jsem neslyšela nic víc sexy! Já si prostě musím sehnat tu antikoncepci, tohle dlouho nevydržím!

Nedá se nic dělat, musím vytáhnout těžké zbraně!

„Musím jít na záchod!“ Je zajímavé, že tahle větička vždycky zabere…

Z koupelny jsem vycházela už oblečená. Pro jistotu.

* * *

„Ty opravdu odejdeš?“ řekl nešťastným hlasem Mani. Hele, ty herečko, na psí oči bych tu měla být já.

„Mani, no tak…“ odvětila jsem prosebně, líbla ho na tvář a odtáhla se dřív, než mohl použít některý ze svých triků. Dole jsem Esme, jako vždy, našla v kuchyni. Když jsem do sebe nasoukala její skvělé tousty, zeptala jsem se, zda-li by se pro mě našel nějaký ten povoz.

„Jistě, Winie, to není problém.

Kde se vzala, tu se vzala, najednou mě držela za ruku Rose a vláčela mě kamsi. Když jsem dospěla k názoru, že let skončil, otevřela jsem oči. Byla jsem v garáži, takový menší hangár na Boeingy to byl. Rosalie cvakla vypínačem a já musela přivřít oči, jak mě oslepil lesk všech těch nablýskaných krasavců. Myslím, že cena těch aut byla ve stejné hodnotě jako HDP menšího subsaharského státu.

„Tak které chceš?“ zeptala se a láskyplně pohledem i konečky prstů přejížděla po těch pokladech.

Nejlépe to nejlevnější, Rose!

„Nějaká starší ojetina by nebyla?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase, načež Rose znechuceně zamlaskala.

„Tak co preferuješ? Diesel nebo benzín? Automatickou či manuální převodovku? SUV-éčko, teréňák nebo raději něco sportovnějšího?“

Koukala jsem na ni s pusou dokořán. „Auto?“ řekla jsem opatrně, když se mi zdálo, že krátká chvilka ticha přerůstá v trapnou chvilku ticha.

Nakonec jsme se domluvily, že mě do města sveze sama. Opravdu se mi ulevilo, protože při představě jak jí vracím autíčko se škrábancem… Vyděšeně jsem polkla, brrr, radši nemyslet!

Netrvala dlouho a stála jsem před nemocnicí. Sentimentálně jsem si zavzpomínala, že tady vlastně všechno začalo, a s úsměvem jsem vešla dovnitř. A u recepce stála moje stará známá, Kudlanka. No není to hezké, potkat známé tváře? Zdálo se, že je stále obětí spiknutí zdejší prádelny, kde jí schválně srážejí oblečení. Přistoupila jsem k recepci a ona na mě vrhla ten pohled – já jsem za pultem a ty jsi míň než vzduch. Jo, dám ti to sežrat, holka!

„Kde bych našla doktora Cullena?“ Med z mého hlasu nekapal, ale tekl po litrech.

„Pan doktor ordinuje a neobjednané nepřijímá!“ odsekla a neuznala mě hodnou svého pohledu.

„Buďte tak laskavá a zavolejte mu, že je tady Winie.“ Ještě chvilku a utopíme se v medu.

„Pan doktor ordinuje a neobjednané nepřijímá!“ Kudlanka evidentně navštěvovala kursy asertivity. K její smůle mi ovšem metoda gramofonové desky taky nebyla neznámá.

„Buďte tak laskavá a zavolejte mu, že je tady Winie,“ řekla jsem hlasitěji a taky důrazněji.

Za mnou se začala tvořit fronta a já se nehodlala hnout. Kapitulovala a zavolala. Z výrazu její tváře bylo jasné, že očekává, že mě Carlisle odmítne. Pohled na její tuhnoucí rysy, když s ním mluvila, byl k nezaplacení. Když na mě zavrčela číslo jeho ordinace, neodolala jsem a naklonila se k ní.

„Slečno, nezdá se vám, že je vám ta uniforma nějak velká?“

* * *

Ke Carlisleovi jsem vcházela s opravdu s velkým úsměvem. Taková blbost a jak potěší.

„Co tě ke mně přivádí, Winie?“ usadil mě Carlisle ke stolu a věnoval mi jeden profesionální úsměv. Je to doktor, Winie, tak neblbni a nečervenej se! řekla jsem si a okamžitě jsem byla rudá.

„Potřebovala bych antikoncepci,“ vykoktala jsem a pohledem fixovala těžítko na stole.

* * *

Nemůžu… Zavrčela jsem a zatřásla hlavou ve snaze zapudit tu myšlenku. Ta měla bohužel povahu malého uštěkaného a vzteklého ratlíka a neustále dorážela. Znovu jsem potřásla hlavou, až mi sliny odlétly od pootevřené tlamy. Cítila jsem Paula za sebou. Zrychlila jsem a snažila se zatlačit veškeré myšlenky za mentální ohrádku. O tohle jsem se opravdu nechtěla dělit. Mé tlapy dopadaly na zem v zdánlivě uklidňujícím tempu, ale já v nich slyšela slova. Carlislova…

Nemůžeš…

Nemáš…

Bohužel…

Je mi to líto…

Líto?! Nechci, aby mě kdokoliv litoval!

„Winie!“ Ignorovala jsem Paulův naléhavý hlas.

Ještě, ještě rychleji. Třeba to pomůže…

„Winie, sakra, zpomal! Nejsme placeni od kilometru!“

Nereagovala jsem.

„Winie, mluv se mnou! Co se děje?“ Ťukala jeho slova na má mentální vrátka. Klopýtla jsem a zastavila. Vrátka se otevřela a já zahrnula Paula svými pocity. Couvnul a zakňučel.

„Winie…“ zašeptal Paulův hlas v mé mysli až příliš lítostivě.

„Nech mě být, Paule! Nech to prostě být!“

„Ale měla bys…“

Tohle byla poslední kapka. Bez varování jsem vystřelila a přišpendlila jeho velké vlčí tělo pod sebou. Stoupla jsem mu předníma tlapama na hrudník a vztekle cenila tesáky přímo před jeho očima.

„Sakra, čemu jsi na tom nerozuměl? Já o tom prostě nechci mluvit! Nechci, aby mě kdokoliv litovat. Jo, ta nebohá malá Winie… No, tak nemůžu mít děti! Jsem vadná, porouchaná. Divná. Vždyť nejsem ani pořádný Indián. Bílej šmejd. Já to slyšela, Paule, vím, co se o mně ve vesnici říká!“ Unaveně jsem potřásla hlavou a slezla z něho. Jindy bych byla radostí bez sebe, že se mi podařilo složit samotného velkého Paula, a možná bych se i pokusila o vítězný taneček v podobě měsíční chůze, ale dnes ne…

„Ale má to i své výhody. Můžu si vesele souložit a nedělat si hlavu s nějakou ochranou. No, není to skvělé?“ Přiznávám, byla jsem trochu ironická. Úplně mi ale uniklo, že v éteru nejsme sami.

„Ou“ ozval se Sam, „ehm…no, já nebudu rušit!“ Odpojil se.

„Mluvila jsi s Carlislem?“

„Ne, řekl mi to sv. Petr!“

Lehla jsem si na zem. Půda kolem mě voněla mechem a jehličím. Zavřela jsem oči a položila hlavu na tlapy. Hlava mě doslova brněla ze všech těch myšlenek, kterým jsem se už nebránila a nechala Paula, ať si užívá se mnou. Přehrála jsem mu návštěvu ordinace.

„Příčinou je přeměna… ztráta cyklu… zvláštní hormonální profil… řešil jsem to již s Leah… možná, až se nebudeš měnit…“

Není nad to dát trochu naděje. Ušklíbla jsem se sama pro sebe.

„Víš, co je nejhorší? Ta možnost, že bych mohla jednou… , ale ne s Manim. S ním se nepřestanu měnit…“ Zatnula jsem zuby, vlkodlaci přece nebrečí.

Ucítila jsem lehký šťouchanec do ramene. Paul ležel vedle mě a čumákem se mě dotýkal. Snad mě tak chtěl uklidnit. Moc to bohužel nepomáhalo.

„On mě opustí, Paule!“ vzdychla jsem zoufale. Tohle byla ta myšlenka, kterou jsem potlačovala nejvíce.

„Podívej se na mě a na něho – on je vzdělaný a tolik toho viděl a prožil a já… A já mu ani dítě dát nemůžu!“ Tohle bolelo, hodně bolelo. Vždyť i s Kudlankou by si mohl pořídit kupu osminových upírků. Třeba by jim nedávala o číslo menší dupačky…

„Winie, vzpamatuj se!“ Paulův hlas zněl naléhavě, „jasně, že toho hodně viděl a prožil, vždyť je o dobrých 130 let starší než ty. To on si může gratulovat, jakou má mladou holku! A co se týče toho druhého… Pokud to udělá, zabiju ho!“ Na potvrzení svých slov hrábnul tlapou, až v lesní půdě zanechal stopy svých drápů, a vztekle si odplivnul, no aspoň se o to pokusil. S vlčí tlamou to moc nejde.

Nevesele jsem se zasmála. „To nemůžeš, porušil bys smlouvu. A ochrana citů bláznivé vlkodlačice do ní opravdu nepatří.“ Zvedla jsem se a zhluboka jsem se nadechla. Ač to bylo divné, cítila jsem se líp. Zmocnil se mě až stoický klid. Kdybych si nebyla jistá, že v okruhu pěti mil není z upíra ani kamínek, řekla bych si, že Jasper stojí za bukem. Za tím velkým, co má uraženou špičku.

Co se má stát, to se stane. A já si hodlala užít a vzít si všechno, co mi budoucnost s Manim přinese. Nebudu se trápit s tím, co prostě nemůžu změnit. Nemůžu změnit své datum narození, svou tělesnou „indispozici“, jeho náskok ve zkušenostech. Prostě budu žít. S ním. Dokud mě bude chtít!

Jo, tak to prostě bude!

„Koukej zvednout ten svůj líný zadek, Paule, máme hlídku, tak se tu neválej!“ Zamrkala jsem na zmírnění svých slov a vyrazila.

* * *

Mani

„No to je dost, že se jednou zase ukážeš v práci, Manueli!“ Na rameno mi dopadla Carlisleova ruka a záhy se objevila taky jeho věčně  usměvavá tvář. V očích mu tančily jiskřičky a vůbec, měl nezvykle dobrou náladu, která pomalu, ale jistě začínala ovládat i mě.

„To jsem vám tady, v nemocnici, tak chyběl?“ No jo, ten happy face byl dokonale infekční. Netrvalo dlouho a já se zubil jako lečo.

„Čím je nás tady víc, Manueli, tím víc můžeme pacientům pomoci!“ zdůraznil důležitě, přestože se jeho karamelové oči smály. Jeho ruka se svezla z mého ramene doprostřed zad a lehkým plácnutím mě uvedl do pohybu. A tak jsme jenom tiše procházeli dlouhou nemocniční chodbou.

„Proč tak svítíš, ven s tím, Carlisle,“ nevydržel jsem to a jednoduše jsem se optal.

Překvapeně jsem zaznamenal, že se na mě necarlisleovsky uchechtnul. Z téhle stránky jsem ho často nevídal, vlastně, když tak nad tím uvažuji, je to prvně, co na jeho tváři viděl škleb, který se hodí spíš k třiadvacetiletému mladému muži, než k tři sta let starému upírovi.

„Právě jdu od povedeného porodu,“ dmul se jako mladý krocan. „Dvojčata a všichni jsou v naprostém pořádku,“ hlesl ještě a opět se tím způsobem zazubil a my jsme si najednou chlapecky plácli. Pomalým krokem jsme došli k recepci. Ta příšerná ženská se jako na povel rozsvítila jako vánoční stromeček a mně se z jejího přeslazeného neupřímného úsměvu zhoupl žaludek. Jen těžko jsem odolal stáhnout Carlisla před sebe a použít ho jako svůj štít.

„Susie, rád bych vás požádal…“ oslovil Kudlanku Carlisle, zatímco já přemýšlel nad co nejrychlejším útěkem z jejího vražedného dosahu.

Kudlanka vypnula hruď snad ještě víc, ostatně jako pokaždé, když ji Carlisle oslovil.

„… byla byste tak laskavá a příště uvedla slečnu Goodmanovou ke mně rovnou?“ Na odpověď nečekal, jenom nepatrně kývl hlavou na pozdrav a zamířil k sobě do ordinace. Po pár krocích zjistil, že tam ještě pořád vyjeveně stojím, stejně jako Kudlanka.

„No pojď, oslavíme ty dvojčata a taky tvůj návrat do práce, ne?“ promluvil na mě a nerušeně odkráčel. Za zády jsme zaslechli  jenom naštvané, přes zuby prolisované: „Samozřejmě, pane doktore!“

* * *

Když za námi zaklaply dveře, vrhl jsem se na Carlislea jako Emmett na medvěda.

„Winie byla tady? Kdy? Proč?“  Hlas se mi trochu chvěl. Cokoliv, co se jí týkalo, mě neskutečně zajímalo a informace, že ONA se objevila tady, v nemocnici, mě bůhvíproč znepokojila. Hlavou se mi honily snad všechny možné varianty od zcela nevinné návštěvy až po hrozbu smrtelné nemoci.

„Byla,“ přisvědčil Carlisle.

Netrpělivě jsem sledoval, jak si zlehýnka sedl na stůl. A dál nic, mlčel. A já začínal rychle panikařit.

„A?“  Oči mi už málem lezly z důlků.

„A nic,“ pronesl.

Nechtěl mi nic říct, to mohlo znamenat jenom jediné, byla za ním jako za lékařem. Kristepane, co když jí něco je?! To bych nepřežil! prolítlo mi hlavou a patrně i můj výraz byl dokonale čitelný, protože Carlisle sesedl ze stolu a konejšivě mě poklepal po rameni.

„Je v pořádku, nemusíš mít obavy.“

Jemu se to řekne, jeho Esme je nesmrtelná, o ni se bát nemusí…

„Tak tedy, proč tady, sakra,  byla?“

„No proč asi?“ Teď se už na mně regulérně tlemil. Vykulil oči a v obličeji se mu usadil dychtivý výraz. Ne, nedocházelo mi to! Jakkoliv jsem se snažil, z mysli mi nescházel obrázek nemocné Winie.

„No proč asi?“ zopakoval jsem to po něm zcela neznělým hlasem jako vyjevená zombie.

Carlisle nade mnou zakroutil hlavou a protočil oči. ON!

„Uklidni se, opravdu se jí nic zlého neděje.“ Vrátil se ke svému stolu a sednul si na židli. Jeho obličej opět dosáhl onoho klidného, vlídného a vyrovnaného výzoru, který s oblibou používá k upokojení pacientů. „Když se trochu zamyslíš, Manueli, přijdeš na to i sám.“

Zavařoval jsem svůj mozek jak se jen dalo, ale ten mi podsouval samé černé scénáře.

Na Carlisleově stole zazvonil černý telefon s otáčecím ciferníkem. Takový ten ze začátku minulého století. Samozřejmě, byla to povedená replika, kterou dostal od Esme, protože se mu líbil.

Carlisle telefonát přijal, ale jeho obsah jsem nevnímal. Pořád jsem přemýšlel a přemýšlel a přemýšlel…

„Tak, milý příteli, je na čase vrátit se opět do pracovního kolotoče,“ vytrhl mě z mého přemýšlení bodrým hlasem, „já mám pauzu a ty na příjmu pacienta, tak si pospěš. “

Než bys řekl švec, už mě strkal ke dveřím.

„No jo, vždyť už jdu,“ bručel jsem, nespokojný, že mě tak trestuhodně natahuje.

„Dobře víš, že ti nic jako její lékař nemohu říct. Ale taky vím, že na to hodně rychle přijdeš, uvidíš,“ povzbudivě na mě mrknul chvíli před tím, jak mi zaklapl dveře před nosem.

Naštvaně jsem se tedy vydal na příjem.

* * *

Winie

Zastavila jsem se na kraji lesa. Vilu jsem měla před sebou jako na dlani. Svítila do tmy jako vánoční stromeček. Snad z každého okna se linula světelná záře, i když většina rodiny byla v hale. Evidentně si nedělali hlavu s fakturou za elektřinu. Tohle by měli vidět skalní ekologové, takové plýtvání přírodními zdroji. Vůbec by mě zajímalo, co by řekli na to, že jim Cullenovci vybíjejí chráněné druhy, místo aby přijaly své řádné místo v potravním řetězci… Třeba by za to dostali pokutu!

Místo k domu jsem zamířila k malé bílé besídce na louce. Usadila jsem se na jejích schodech. Voněly tu růže, které pod rukou Esme prostě jen…kvetly. Lépe se to vyjádřit nedalo.  Vítr rozehnal mraky a na mě blikaly stovky nebeských světýlek. Jako dítě jsem často hledala, která z hvězdiček je ta moje. Většinou jsem si vybrala tu nejjasnější. Dnes by to byla nějaká slaboučká blikající chudinka, nějaký skomírající bílý trpaslík. Svůj k svému…

Opřela jsem hlavu o dřevěný trám a zavřela oči. Uslyšela jsem tiché kroky a bijící srdce.

„Winie?“ ozval se tázavě Mani, „můžu k tobě?“

Podívala jsem se na něj a došlo mi, že všechno ví. To ten jeho pohled – ostýchavý a trochu smutný. A pak že jsou vlkodlaci drbny! Musela jsem si ovšem přiznat, že se mi ulevilo. Beze slov jsem poklepala na schod vedle mě.

Hned jak se posadil, opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Asi to nečekal, protože se na chvilku zarazil, než mě s úlevným povzdechnutím objal a já se mohla uvelebit v jeho náručí.

„Měl jsem o tebe strach!“ řekl po chvilce, „bál jsem se, že …“

„Že zase uteču?“ skočila jsem mu do řeči. Musela jsem se usmát – jo, to bývalo obvyklé řešení mých problémů. „Já už nechci nikam utíkat, nechci utíkat od tebe, Mani!“ zdůraznila jsem.

„Řekl ti to Carlisle?“ musela jsem se zeptat. Nějak mi nesedělo, že by právě on porušil lékařské tajemství.

Mani zakroutil hlavou. „Byl jsem dnes v nemocnici a on se jen zmínil, že jsi ho navštívila… a zbytek mi došel sám.“

TO jsem nechápala, mohl sice vydedukovat, že chci antikoncepci, ale jak přišel na to, že jsem neplodná? Vtom mi došlo, že Carlisle mluvil v množném čísle, když mě informoval o stejných vyšetřeních, které dělali Leah. Takže on to věděl už od začátku… A přece mě chtěl! Jo, mohla bych být naštvaná, že mi to neřekl dřív, ale teď jsem byla spíš dojatá, že o mě i přesto stál a bojoval.

„Jak to..“,  na to jsem se musela zeptat, „jak to, že ti to nevadí?“

* * *

Mani

Na chvilku zaváhal a přitáhnul si mě k sobě blíž.

„Víš, lásko, když jsem měl... období s Juls, tak mě to ani nenapadlo. Ona je upír a ti prostě neotěhotní, ani za svět... prostě ne. A před ní jsem to řešit nemusel, protože jsem nebyl do nikoho zamilovaný. A po ní... jsem to už ani řešit nechtěl. Nenašel jsem totiž žádnou, se kterou bych si přál mít děti.

A když jsi přišla do mého života ty, lásko, bylo to jako by se celým mým světem prohnal uragán. Toužím po tobě, po tom, mít tě pro sebe a u sebe každou možnou vteřinu. Samozřejmě, že bych dal všechno, co vlastním, za to mít s tebou rodinu... kdyby to šlo... Ale mám víc, než bych si mohl přát, a to mi k životu stačí. Nic víc nepotřebuji, jen tebe.  Přísahám..."

* * *

Winie

Mluvil tak naléhavě, s tak zoufalou touhou mě o tom přesvědčit, že jsem nevěděla, co na to říct. Díkybohu se jeho rty začaly dožadovat mé pozornosti a já tomu lákadlu s radostí podlehla.

„Ty se mi jenom zdáš!“ zasmála jsem se udýchaně o značnou chvíli později a Mani se ke mně přidal. Přitiskl si mě k sobě ještě blíž, až jsem skoro upustila Paulův „dáreček“.

„CO to máš?“ zaostřil pohled na láhev v mé ruce.

„Prý je to nejlepší lék proti vlkodlačí trudnomyslnosti.“ Pokrčila jsem rameny. To, že je od Paula a jeho varování o tom, že se ten nápoj by neměl přijít do styku s kovovými předměty, jsem si raději nechala pro sebe.

„Víš, potřebovala bych si teď trochu posedět, pozorovat hvězdy a zahánět vlkodlačí chandru.“

„A lít do sebe ten utrejch, co?“ usmál se Mani. „Pojď!“ zvednul se a podal mi ruku, „ukážu ti místo, kde se dobře pozorují hvězdy a můžeš tam být sama.“

* * *

Nevím, jak se mu to podařilo, ale protáhl mě celým domem, aniž bychom někoho potkali. A pak mi ukázal schůdky, kterými jsem se dostala na střechu. Wow, nebe plné hvězd se nade mnou otevřelo  v celé své odhalené nádheře. A pak jsem uviděla padat hvězdu. Ten vesmírný poutník právě v ohni ukončil svou cestu a já zavřela oči a ze všech sil jsem myslela na své přání. Když můžou být upíři a vlkodlaci, třeba i na padajících hvězdách a vyslovených přáních je něco pravdy….

Otevřela jsem láhev a okamžitě jsem si přála, abych neměla tak skvělý vlkodlačí čich. Sakra, kolik to má procent, když z pouhé „vůně“ mi slzí oči? K tomuhle by se měla dávat bílá hůl a slepecký pes, jen pro jistotu! Odhodlaně jsem se zavřela oči a přiložila hrdlo k ústům. Teď nebo nikdy! Díky bohu, hned první lok mi vypálil chuťové buňky. Teď bych mohla vypít i destilovaného stoprocentního upíra a měla z toho jen lehkou žaludeční nevolnost.

„Můžu?“ ozvalo se od poklopu vedoucímu k mému dočasnému útočišti. „Nechci tě rušit, jen jsem ti donesla deku,“ řekla Esme omluvně, ale káravým pohledem střelila k láhvi v mé dlani. Potlačila jsem instinkt schovat ji za záda. Ač mezi námi nebyl skoro žádný věkový rozdíl… teda ten lidský, Esme na mě působila důrazným rodičovským dojmem a já ji brala jako velikou autoritu.

„Děkuju,“ usmála jsem se na ni a natáhla se pro deku.

„Esme?“ zarazila jsem ji z náhlého popudu. „Nechtěla bys tu být chvilku se mnou?“

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4   »

1 2 3 4   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!