17.12.2011 [18:15], miamam, ze série Jmenuju se En, komentováno 9×, zobrazeno 2339×

Susannah, Susan, Sue... Jestli se najde někdo, kdo ví o tom, odkud tohle šídlo je, hlašte se v komentech, dostanete ode mě malé bezvýznamné plus :)... Nessie dostává druhou šanci a má z toho pěkně zamotanou hlavu.

p.s. doporučuju si před lítáním vzít Kinedril.

9.

Byla jsem naprosto ztuhlá šokem. Čte mi myšlenky? Nebo náhoda?

„O… čem to mluvíš?“ Sue se usmála.

„No o tvojí zvláštní rodince. O tobě samotný. A taky o všech těch zvrhlících, co jsi cestou buď vyděsila, nebo rovnou zabila,“ dodala temně a zamračila se. Pozorovala mě teď trochu naštvaně.

„Nic jsi nepochopila a skoro všecko jsi podělala,“ řekla a otočila svou rybu.

Byla jsem naprosto konsternovaná. Koho že jsem to odvezla s sebou?

„Nepotřebuješ to vědět. Ne nutně,“ přesvědčovala mě. „Asi bys to ani nedokázala pořádně pochopit,“ zavrtěla hlavou a potáhla nosem.

„Co všechno víš?“ zeptala jsem se po chvilce. Podívala se na mě smutně.

„Kromě těch blbých her na boha? Že jsi do hloubi duše rozervaná. Zničená a pošlapaná. Proto jsi mě taky potkala. Nebo, líp pro tvoje chápání, proto jsi mě odvezla od toho lidskýho prasete. Tam sem stejně nemohla nic udělat. To místo chcípá na svoji podstatu, na to, jak je zkažený. Stephen tomu dal poslední tečku. Ale to odbočuju.“ Sundala svoji rybu z klacku a nechala ji ležet v prachu na zemi. Zkontrolovala další dvě pečínky a přistrčila je blíž k ohni.

„Vím o tvejch rodičích, úplně všecko. A taky vim o Jakeovi. I to, co se s nim stalo. Nějakou dobu tě mám ve svým kouzelným kukátku,“ usmála se slabě.

„Jak to všechno můžeš vědět? Neznám tě… Nebo jo?“ zeptala jsem se zpitoměle.

„Pojď se na to nejdřív najíst,“ podala mi rybu. Rozpůlila jsem ji a zamyšleně vybírala maso mezi kostmi. Jedly jsme mlčky. Kosti jsem pak hodila do ohně. Zasyčely a popraskaly.

„Život tvojí úrodě,“ zamumlala tiše Sue. Čím dál divnější.

„Kde to jsme?“

„V bezpečným světě, kde se můžeš na chvilku uklidnit. A taky zjistit, co je pro tebe podstatný. Já ti v tom můžu pomoct. Ale znáš to. Chytrýmu napověz,“ zazubila se.

„No, zatím toho vážně moc nechápu. Potkám tě zuboženou a zmlácenou životem. Málem tě přede mnou znásilní, tak se tě snažím ochránit… Najednou jsme na tomhle divným místě s mapama, který nic pořádnýho neukazujou, a ty mi tu chceš vykládat o mým uplynulým životě a co si z něj mám vzít? Trochu ujetý.“

„Tak nějak. Renesmé.“ Otřásla jsem se.

Co jsi zač? Dívala jsem se na ni zkoumavě.

„Je pro tebe těžký uvěřit, že jsem něco jako čarodějka?“ usmála se a rozhodila ruce.

Zasmála jsem se.

„Jo, to trochu jo,“ zachechtala jsem se znovu. „Ale tenhle svět je tak praštěnej, že bych tomu mohla věřit. Po chvíli. Snad.“

„Tenhle. Svět,“ Sue naklonila hlavu trochu na stranu a propalovala mě očima. Bylo zvláštní dívat se do těch starých vědoucích očí, když jsem se podívala na ni jako celek a viděla dítě.

„Tohle není tvůj svět. Tenhle je jenom můj. A ještě teda jednoho potrhlýho a zákeřnýho čaroděje, co chce jedný sympatický skupince neustále kazit dobrodružství. Občas jim ale pomůžu já. Mám trošku slabost pro svoje jmenovkyně… Tady na tý planetě bys marně hledala letiště, New York, svou rodinu nebo Kiru,“ vrtěla pomalu hlavou. Měla jsem pocit, že se mi za krkem ježí chloupky…

„Tohle je pravej ráj. Ale ne na zemi,“ zasmála se. Pak tleskla a vyskočila na nohy.

„Pojď se projít. Jen tady kousek po cestě.“

Vstala jsem a cítila se dost nepatřičně. Ne, nepatřila jsem do tohohle světa. Cítila jsem to. Jen mi to docházelo dost pomalu. Podívala jsem se na oblohu, kde kroužili draví ptáci. Ušli jsme pár kroků a najednou mě zabrnělo celé tělo a myslela jsem, že se každou chvíli pozvracím.

„Jo, je to trochu hnusný. Ale dá se na to zvyknout. Poď dál,“ mávla na mě Sue.

Ohlédla jsem se a divila se ještě víc.

Viděla jsem, jak se za mnou vlní vzduch. Jako clona z tekoucí vody. Auto přes tu divnou clonu skoro nebylo vidět. A oheň nebyl cítit, jak jsem si uvědomila v zápětí. Ohlédla jsem se po Sue, abych se jí zeptala, ale byla přede mnou dobrou míli. Viděla jsem ji jako malou tečku vpředu na silnici. Jak mohla tak rychle… No, to je jedno.

Rozeběhla jsem se a po chvilce ji doběhla.

„Bylo to snadný, co? Tohle tvoje běhání.“

„Je to moje přirozenost. Otcovy geny,“ odkašlala jsem si.

„Nic není tak snadný, jako to, co je ti přirozený,“ Sue se začala pomalu otáčet dokola kolem své osy, jako by se rozhlížela po okolí. Rozpažila ruce a začala jimi složitě mávat. Kolem ní se začal zvedat vítr.

„Mnohem víc ale musíš zamakat na tom, co je pro tebe těžký! Chápeš to?“ zněla trochu naštvaně, ale nerozuměla jsem proč.

„Bože, ty jsi fakt případ. Odeženeš ty, který ti chtějí být nejblíž. Ubližuješ těm, který na tebe zbyli. I ti teda pro tebe můžou bejt dobrý. Ale musela bys v tu chvíli potlačovat svou přirozenost!“

„O čem to mluvíš?!“ musela jsem trochu křičet, protože vítr skučel a svištěl kolem nás, stromky se vlnily, jako by nad nimi přistával vrtulník.

„Nesmíš už utíkat! Všechno jsi totálně zvorala! Vrať se tam, kde jsi pošlapala hafo duší a koukej to napravit. Nemůžu nad tebou mít furt ochrannou ruku. Navíc tě posílám někam, kde je všechno konečný. Aspoň jeden takovej konečnej svět z několika,“ zasmála se, jako nějakému starému vtipu, který mi teda unikal. Točila se jak korouhvička na střeše, občas vykopla do vzduchu a mávala rukama a kroužila zápěstími. Hihňala se jak pominutá a vítr se pořád zvedal, až jsem měla co dělat, abych neztratila rovnováhu. Ona očividně byla v centru toho všeho, vůbec to s ní neházelo.

„Zavaž si tkaničky, Dorotko, teď pofičíš pěkně daleko, haha!“ Krátké vlasy jí vlály kolem umazaného obličejíku, ale ona si jich nevšímala.

Najednou třikrát tleskla –

A já slyšela nesnesitelný zvuk, něco jako když hrajete na pilu, ale intenzivnější, možná i kvůli mému sluchu. Začala jsem dávit, jak se mi udělalo zle a setmělo se mi před očima –

Tma mě pohltila docela.

**

Něco mě lechtalo na tváři. Snažila jsem se to rukou odehnat, ale vrátilo se to. Pomalu jsem otevřela oči, ale nejdřív jsem neviděla vůbec nic, jen jsem cítila píchnutí bolesti v očích, jak mě oslnilo světlo.

Mě bolí světlo???

Zamžikala jsem a protřela si oči. Stébla trávy se nade mnou nakláněla a občas mě pošimrala na čele. To bych přece musela spát věky, aby mě to nějak poznamenalo. Jako člověka.

Odkašlala jsem si, abych si pročistila krk. Jako bych týdny nepoužívala hlasivky.

Nakonec jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Uprostřed pouště, deset metrů ode mě vyhaslé ohniště… Hodně dlouho vyhaslé. A co se to tamhle leskne…

Motorka!

Vyskočila jsem a pajdala k ní, nohy jsem měla trochu ztuhlé. Kousek od ní jsem se zastavila. Byla celá umaštěná a zaprášená, odlesk byl od světlometu. Jinak by ani nebyla vidět mezi bujícími keři. Vytáhla jsem mašinu z roští a zvedl se oblak prachu. Otřela jsem rukou sedačku a zmámeně ji pozorovala. Zdála se být v pořádku, ale chtěla jsem se ujistit. Vytlačila jsem ji po náspu na silnici a zkusila nastartovat. Nic. Odšroubovala jsem víčko nádrže a zjistila, že benzín vyprchal.

Nespokojeně jsem zafuněla a podívala se nejdřív doleva a pak doprava. Kam půjdu?

Rovnou za nosem, frajerko, slyšela jsem Susan.

Trochu jsem při tom nadskočila a zatřepala hlavou. Pak mě vzpomínky uhodily jak rána kladivem.

Co to ta malá mrška…?

Někdo se mi zasmál v hlavě. Zakoulela jsem očima a nespokojeně mlaskla. Ne jen tak někdo, Sue se mi v hlavě smála.

Nikde nebyla ani noha, až na ty moje dvě, tak jsem si motorku hodila na záda a vykročila někudy. Nějak se začít musí a já vybrala tuhle cestu.

No, tak aby ti to vydrželo! Uchechtla se Sue a pak díky bohu na několik hodin zmlkla.

A je to tu zas. Obzor, západ slunce, kopce, stromy, horizont zvlněný horkem…

Kurva!!!

Málem jsem leknutím upustila motorku. Sue v tu chvíli neříkala nic, ale měla jsem pocit, jako by mě pozorovala a usmívala se.

Přede mnou byl motorest. Ten motorest. Motel Coaster.

Postavila jsem motorku na silnici a dotlačila ji až k první budově. Zaparkovala jsem ji vedle shnilého Dodge a otřela si loktem obličej od prachu. Zírala jsem na blikající transparent night clubu Puss Y a přemýšlela, co budu dělat. Nakonec jsem si řekla, že nemám co ztratit v tuhle chvíli, kdy opravdu nic nemám, a tak jsem váhavě vykročila k baru. Bylo tam prázdno, asi bylo pondělí. Z kuchyně bylo slyšet cinkání a rachtání, jak někdo myl nádobí a k tomu slabé pohvizdování jako doprovod písničce linoucí se tiše z rádia.

Posadila jsem se na barovou židli, složila ruce na pult přede mnou a čekala. Jestli tu je… Jestli tu jsou oba… No, jsem zvědavá, jak se zachovají, až mě uvidí. Udělalo se mi nějak úzko.

Lehla jsem si čelem na lokty a povzdechla si.

Po několika minutách jsem uslyšela, jak se otevřely lítačky a prošel… Chuck. Ten pach si pamatuju. Prošel za pultem až ke mně.

„Co si dá… He?!“  Nějak mu došla řeč, když jsem zvedla hlavu a zadívala se na něj. Zamrkala jsem. Tohle nebyl tak docela Chuck, kterého jsem si pamatovala.

Tak předně, shodil asi třicet kilo. Ramena měl nějak širší, rovná záda…

„Nekecej,“ vydechli jsme oba současně.

Nějakou dobu jsme se navzájem nevěřícně pozorovali, až se pak Chuck prohrábl strniskem na tváři, které teď ale nevypadalo zanedbaně, ale… atraktivně. Usmála jsem se a oba jsme se uvolnili.

„No. Ahoj,“ zazubil se. Pokývala jsem hlavou.

„Jak je? Koukám, že sis moji radu vzal k srdci,“ usmívala jsem se trochu připitoměle. Všechno ve mně plesalo. Že by mi tenhle týpek tolik chyběl?

Božínku, hlavně se teď nerozbreč, na to bude ještě času! Zavrčela Sue v mé hlavě.

Chuck si odkašlal a nevěděl kam s očima. Figuru měl jak model, ale v jádru zůstal stejný, jak se zdálo.

„Tak nějak, jo. Ty ses ale za tu dobu nezměnila vůbec. Až na to, že jsi umazaná z pouště, dobrý,“ mávnul rukou neurčitě k mým vlasům.

„Hm, já jsem asi furt stejná. Jak je to vlastně dlouho, co… Dyť víš,“ pokrčila jsem rameny. On se trochu nahrbil a otočil se, aby začal míchat nějaký drink.

„Věky. Tak… Pět let, myslím,“ řekl smutně a ve mně hrklo.

„Kecy!“ vyhrkla jsem posměšně. Chuck se otočil a zvedl obočí.

„No fakt, skoro pět let. Kdes´ byla, Růženko?“ usmál se a otočil se ke mně zas zády, aby dodělal, co začal.

Byla jsem jak opařená. Co to ta malá můra se mnou udělala? Kam mě to odvlekla? Nemohlo to být dýl, než pár týdnů, co jsem tu nebyla. Jenže Chuck vypadal starší. Všechno to tu vypadalo starší… Až na mě, samozřejmě.

Potřebovala jsem se taky zeptat… Jenže jak načít tohle téma? Nedělala jsem si iluze, že by to tu po mém odchodu bylo tak růžový. Mohla jsem vlastně začít právě od toho okamžiku, kdy jsem odešla.

„Hm, Chucku? Jak to vlastně šlo, když… Když jsem odešla?“ zeptala jsem se tiše a čekala jsem příval výčitek od Chucka. Něco jako: „Bez tebe nám bylo líp.“ Jenže jsem se spletla.

Chuck se ještě víc nahrbil a zhluboka si povzdechl.

Teď to přijde. Teď začne nadávat...

„Bylo to pěkně na prd. Dost jsem s tebou počítal a ty zatím… Když se Kira vrátila z nemocnice, byla jako vyměněná.“ Otočil se ke mně a chvilku mě upřeně pozoroval. Potom pomalu obešel pult a sedl si vedle mě, akorát natočil židličku bokem, aby mi dál zíral do očí.

„Ený, proč jsi to udělala? Proč jsi aspoň něco neřekla?“

Žádný vztek. Žádné výčitky. Tohle bylo mnohem horší. Jeho výraz byl plný smutku a zrady. Tělo ranaře, oči nakopnutého psa. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami.

Rychle jsem zamrkala, přestože Chuck určitě věděl, že skoro bulím. Odkašlala jsem si.

„Moc mě to mrzí. Ale je to moc složitý.“ Zavrtěla jsem hlavou. Zamračil se a narovnal se.

„No to bych řek. Když to vlastně nechápe ani Kira.“

Zaskočilo mě to. To její reakce mě posunula dál. Pryč od ní i od Chucka a od tohohle baru. Myslela jsem, že právě ona to bude chápat a hlavně vítat.

„Myslel jsem, že jste s Kirou jako… No jako ségry ne, to je blbý. Prostě že si jste blízko. Něco jste si provedly?“ Pořád ten starostlivý výraz. Jako by Kira byla jeho dcera. Ale vysvětlovat mu moje pohnutky by nebyl dobrý nápad.

„Chucku, tohle je jen mezi ní a mnou, nezlob se,“ špitla jsem. Chuck na chvíli zrudnul a sevřel rty do úzké linky. Rychle se ale uklidnil a promnul si nervózně čelo.

„Jasně, to máš pravdu. Měla by sis to s ní vyříkat.“ Vykulila jsem oči.

„Kira je pořád tady?“

Chuck přikývnul a vstal ze židle.

„Nevím, kvůli čemu tady vlastně seš, když ne kvůli ní. Tak za ní zajdi, pořád bydlí v tý starý boudě na kraji. Ale varuju tě. Dost se změnila. Co se vrátila z nemocnice…“ Chuck se odmlčel a zavrtěl hlavou.

„Tancuje pořád, ale je to s ní jiný.“ Odešel do kuchyně. Seděla jsem chvíli nehnutě a přemýšlela, co jí asi tak řeknu. Pět let jsem jí nedala zprávu. Rozleželo se jí to v hlavě? Uvidí mě ráda a přijme moji omluvu? Co si vlastně vůbec myslí o mém odchodu?

Seskočila jsem ze stoličky, otočila se k východu a v tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal.

Dveře byly otevřené a proti ostrému venkovnímu světlu stála ženská silueta. Ruku měla položenou na otevřených dveřích a stála tak ztuhle, že vypadala spíš jako transparent.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Jalle (29.12.2012 17:27)

som pekne mimo

8)  Bosorka (20.12.2011 07:51)

NEchám tě v blažené nevědomostí , jak mám teda vyjádřit, že bývám často natvrdlá?

7)  miamam (20.12.2011 07:37)

Mozkově nedostatečné osoby se na tomto webu nevyskytují, Bos! ... D. v. d. pochopí určitě všichni, kdo ho budou pak číst

6)  Bosorka (19.12.2011 21:22)

Jsme nejúžasnější a taky strašně skromné
A doufám, že ten doplňkový vysvětlovací díl bude počítat s mojí mozkovou nedostatečností

5)  miamam (19.12.2011 08:01)

muhehe... Tak já asi pak udělám takovej doplňkovej díl, až tohle celé skončí (ale to bude až za dýl...), abych některé věci vysvětlila, případně doplnila.

Děkuju vám za tu "duševní potravu", totiž komenty, jste fakt úžasné, holky!

4)  Twilly (18.12.2011 21:26)

áááááááááááá, proč se pořád divím, že je to TAK dobrý? No to fakt nevím, ale JE . Taky hořím zvědavostí, jak to Kira veme, že je Nessie zpět a taky... kurňa kdo pak je Sue?

1)  Bosorka (17.12.2011 19:33)

Tak popořadě -Kdo je Sue, nevím vůbec...prostě ani ťuk, buď je to tak složitý, že na to můj inteligenční kvocient nestačí nebo mi rýma zatemnila mozek .
Ale to jak ji vyčinila a navrátila ji zpět - i když jsem si teda tipovala, že jí vráti k rodině - to na mě učiilo dojem. Když se objevil "nový" starý Chuck myslela jsem, že se ti dva s Kirou dali dohromady, ale evidentně se tak nestalo.
A co bude dál?

1