05.11.2010 [16:30], Linfe, ze série Jméno není všechno!, komentováno 22×, zobrazeno 5916×

Bella byla úplně normální holka. Jenže pak jednou dostala od mámy k Vánocům knihu. Jeden by řekl, že obyčejná knížka nemůže nikomu převrátit život vzhůru nohama. Téhle se to ovšem povedlo.

Bude hrát v Bellině životě svou roli nebo se dokáže vymanit z jejího vlivu? A zůstane jenom u jedné náhody nebo jí život a autorka zmíněného titulu připravily i další překvapení?

Prolog

Vřítila jsem se do pokoje a práskla za sebou dveřma. Ještě, že je tohle křídlo postavené z cihel a má masivní dubové dveře. Jinak by nejspíš lítaly třísky. Vztekle jsem zahodila batoh do kouta k pracovnímu stolu a trefila stoh knih stojící na něm.

„Do háje,“ ulevila jsem si.

Na všechno jsem se vykašlala a šla si sednout na svoje oblíbené místo k oknu. Jestli se mám někde uklidnit a vyvztekat, tak jedině tady.

Zády jsem se opřela o studenou zeď a zhluboka se nadechla. Pohled skrz ty malé čtvercové tabulky skla mi vždycky pomáhal. Oči klouzaly po okolních budovách s typickou červenobílou cihlovou fasádou.

Snažila jsem se potlačit všechny svoje myšlenky, které mi tak hlasitě hučely v hlavě, a sledovala hemžení studentů po travnatém nádvoří.

Marně.

Opět se mi před očima vybavila scéna z jídelny. To, jak ke mně zase suverénně nakráčel a kroutil přitom tím svým hubeným zadkem jako nějaká modelka. A všudy přítomné prvačky ve frontě za mnou zase spustily svou oslavnou ódu. Mě se z něj dělalo zle, ještě než promluvil.

Věděla jsem přesně, co z něj vypadne. Nebyl moc nápaditej a těma oplzlejma kecama mě zahrnoval od té doby, co zjistil, že vůbec existuju. Bohužel. Lezl mi na nervy a to byl hodně slabý výraz pro to, co jsem k němu cítila.

Ten idiot si myslel, že díky svému jménu se musím stát automaticky jeho další hračkou. Jenomže já nejsem jedna z těch naivních slepic, která by mu padla do náruče jenom proto, jak vypadá nebo jak se jmenuje.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a slezla z parapetu. Strhávala jsem ze sebe oblečení a tam, kde jsem zrovna byla, tam taky zůstalo. S nějakým uklízením jsem si teď fakt hlavu nelámala. To počká.

Vrazila jsem do skříně a vyhrabala bílý bavlněný nátělník a modré šortky. Z nočního stolku jsem vzala MP3 přehrávač a v rychlosti ještě napustila vodu do láhve. Běžecké boty už na mě čekaly u dveří. Trocha endorfinů mi určitě zvedne náladu.

Doufám.

1. kapitola

Zastavila jsem, opřela se o futra a nadechla se. Vždycky jsem to tak dělala, když jsem byla někde poprvé. Prohlížet si věci očima mi nestačilo. Cítila jsem tady navoskované dřevo, spoustu historie a vzpomínek. A taky nepatrnou vůni po předchozích majitelích tohoto pokoje. Brzy bude vonět jinak.

Nechala jsem stát kufr těsně u dveří a vstoupila dovnitř. Místnost byla větší, než jsem čekala, a díky třem velkým oknům i dostatečně světlá. Rovnou jsem se na jednom z nich usadila. Rukou jsem pohladila studený kamenný parapet. Minimálně na rok tu budu doma.

Nemohla jsem uvěřit, že už jsem tady. Tolikrát se mi o tomhle zdálo. Nový začátek.

Rychle jsem seskočila zase dolů. Potřebovala jsem zaměstnat mozek, aby neměl čas přemýšlet. Ještě chvíli jsem si chtěla hrát na naivní holku, kterou jsem ve skutečnosti nikdy nebyla, a tak jsem si začala vybalovat věci.

Moc jsem si toho nepřivezla. Rodiče mi celý život šetřili na školu a mě se nakonec povedlo získat stipendium. Oni si ty peníze ale nechtěli vzít zpátky. Prý byly moje a měla jsem si tu nakoupit všechno potřebné a ještě něco navrch. Tak jsem si doma zabalila opravdu jen to nejnutnější. Mělo to výhodu. Nalehko se mi pohodlně cestovalo a všechny ty slečny obtěžkané kufry a kabelami mi byly jenom k smíchu.

Bohužel bylo ale moc rychle vybaleno.

Znovu jsem si sedla k oknu a pozorovala dění tam venku. Moje oblíbená činnost. Tohle nebo stejné místo a kniha v ruce.

Hlava si začala dělat, co chtěla. Nemělo smysl se tomu bránit.

Ocitla jsem se zase o Vánocích. Jako už tolikrát předtím. Ušklíbla jsem se.

Sakra. Měla jsem je ráda, ale tyhle postupem času hodně zhořkly.

To ráno jsem klečela pod stromkem a všechny dárky už byly dávno rozbalené. Zbýval ten poslední, který jsem držela v ruce. Nemusela jsem ho otvírat, abych přesně věděla, co v něm je. Jako každý rok, knížka od mámy. Pracuje v knihkupectví a tak má pocit, že je její povinností mi nějakou doporučit. Miluju knihy, ale zásadně si je vybírám sama. Zkoušela jsem jí podstrčit seznam. Málo platné.

Roztrhla jsem balicí papír, pohledem zhodnotila černou, celkem povedenou obálku a odložila ji stranou. Blesklo mi hlavou, že jméno autorky jsem nikdy neviděla.

Později dopoledne, když jsem se už jen tak poflakovala v pokoji, jsem ji znovu vzala do ruky. Jo, vždycky jsem ty knížky od ní přečetla, jenomže měly tu smůlu, že už předem získaly záporné body.

Na první straně bylo napsaný věnování od mámy. Pěkně se pobav! To teda díky, pomyslela jsem si.

Předmluva. Někdo tu rozebíral smrt. Zábavné.

Rychle jsem přelítla prvních pár stránek. Fajn, náctiletá hlavní hrdinka z dysfunkční rodiny. Takže románek pro mládež. Bezva.

Tehdy jsem se ještě ani nepozastavila nad jménem hlavní hrdinky. Koneckonců bylo to celkem běžné jméno.

Otočila jsem stránku a pokračovala dál. Kdybych četla pozorněji, došlo by mi to už mnohem dřív. Takhle to trvalo dalších osm stran, než přišlo zděšení.

Doprdele!

Místnost byla přepůlená dlouhým pultem neuspořádaně zarovnaným drátěnými košíky plnými papírů a se spoustou jasně barevných letáčků připevněných na jeho čelní straně. Za pultem stály tři stoly. U jednoho z nich seděla korpulentní zrzavá žena v brýlích. Měla na sobě fialové tričko, takže jsem si okamžitě připadala moc nastrojená.

Zrzavá žena vzhlédla. „Hledáte někoho?“

„Jsem Isabella Swanová,“ představila jsem se a viděla jsem, jak se jí v očích okamžitě vědoucně zablesklo. Už mě tu očekávali, bezpochyby jsem se stala lákavým soustem pro místní drbny. Dcera přelétavé bývalé manželky policejního ředitele, která se konečně vrátila domů.

Poslední tři věty jsem si musela přečíst ještě jednou.

Doprdele!

Zbytek knížky jsem dočetla během dne. Středoškolská romance o lidské dívce a přeslazeném upírovi, který byl hodný a nezabíjel lidi. Tohle nebyl můj šálek čaje. Navíc už jsem chápala, proč mi máma přála, abych se pobavila. Ha ha! Mě to vtipné nepřišlo.

Ta holka se totiž jmenovala jako já, Bella Swanová. Vlastně skoro. Já jsem opravdu Bella, ne Isabella. Alespoň tak to mám napsaný v rodným listu.

Prostě Bella. Kdybych tušila, jak budu jednou tuhle větu nenávidět.

Doufala jsem, že z toho bude jenom další tuctový románek a titul zapadne v prachu dějin, ale opět marně.

Ještě ten večer mi to nedalo a trochu jsem zapátrala na internetu. Ta kniha byla hned první v žebříčku New York Times. Už tehdy jsem měla tušení, že to nebude moc dobré. Tentokrát správné.

Vypadalo to, jako kdyby všechny mladé holky ve městě dostaly k Vánocům tu stejnou knihu. A nejenom mladé holky a nejenom ve městě.

Všichni řešili, že Edward tohle a Edward támhleto. Bylo mi z toho špatně.

Spolužáci ze třídy a učitelé mě naštěstí znali odmalička, takže po týdnu rádoby vtipných poznámek se to usadilo. Problém byl s prváky a novými studenty. Nebo pokud jsem se ocitla v neznámém prostředí.

Věty typu „Fajn, tak jsme se pobavili a teď mi řekněte své pravé jméno,“ nebo „Děláte si ze mě legraci?“, „Bello, kde máš Edwarda?“ a „Ukaž, taky se na slunci třpytíš?“ byly na denním pořádku.

Dávala jsem dost jasně najevo, že mi to vadí, ale každej si musel alespoň trochu rejpnout.

Rok nato vyšlo pokračování. Celkem ještě další tři díly.

Můj život přestával být jenom můj. Možná jsem začala být paranoidní, ale všichni měli najednou pocit, že mě znají. Anebo si mysleli, že jsem magor, když jsem se nechala přejmenovat po románové hrdince.

Jestli jsem měla nějakou naději, že se najde pár lidí, kteří to nečetli, tak ta umřela velice záhy.

Podle knihy natočili stejnojmenný film. A na filmy přece koukají všichni. Někteří jednou, jiní to zvládnou i desetkrát. Šílenství jménem Twilight definitivně propuklo na plno.

Pár lidem teprve teď došlo, že mám hnědý vlasy a hnědý oči. Ať žije peklo!

Tisíckrát jsem měla chuť napsat milé paní Meyerové, že jí mockrát děkuju za zpackanej život a proklít ji až do horoucích pekel. Ale nebyla jsem naivní, abych si myslela, že by se to k ní vůbec dostalo. A na druhou stranu, moje racionálně uvažující já vědělo, že šance, aby se nějaký pisálek trefil do jména skutečné žijící osoby, je dost velká, vzhledem k počtu lidí. Pochybuji, že by byla tak zákeřná a udělala to schválně. Zrovna mně.

Ale stejně to není fér, bouchla jsem si dlaní do kamene. Au! Já chci taky nějaký fackovací pytel!

Jako správná puberťačka jsem si vysnila, že s příchodem na vysokou se to všechno změní a můj život bude od teď jenom perfektní.

Jenže jako já, tedy dospěle uvažující člověk, jsem věděla, že je to totální hovadina a bude to přinejlepším ještě horší.

Povzdechla jsem si a promnula si obličej. V tom se ozvalo zaklepání na dveře.

„Jo,“ zahučela jsem.

Do dveří vstoupila holka v podzimním kabátu a mokré prameny vlasů, které jí vyklouzly z culíku, se jí lepily na obličej.

„Fuj, no to je odporný počasí,“ prohlásila místo pozdravu. Měla americký přízvuk. Navíc žádný Angličan by si na sebe v tuhle dobu nevzal teplej kabát. My jsme tu měli ještě léto.

„Vítej v Anglii.“

„Hm, u nás bylo ještě včera třicet stupňů,“ stěžovala si.

„A to je?“ zeptala jsem se.

„Na Floridě. Jsem Caroline. Promiň, to je tím nevyspáním z letadla, takže slušný vychování šlo asi do kytek.“

„V pohodě. Jsem Bella.“ Přistoupila jsem k ní a podala jí ruku.

Všimla jsem si jejího lehce nadzvednutého obočí, ale dál tomu nevěnovala pozornost. Zatím neznala moje celé jméno. Třeba budu mít štěstí.

Vrátila jsem se na svoje bezpečné útočiště a sledovala ji, jak si vybaluje věci. Přišlo mi blbý tady sedět jen tak potichu.

„Nechala jsem ti tady tu postel blíž ke dveřím a stůl naproti. Nevadí ti to?“

„Jo, v pohodě. Mě je to jedno, kde budu spát. Hlavně, že to není na zemi.“

„Všechno volný místo ve skříňkách, co najdeš, je tvoje. Nemám s sebou moc věcí.“

„Já taky ne,“ odpověděla. „Do letadla jsme mohli mít jenom dvacet kilo. A vláčet se s dalším kufrem a ještě za něj platit se mi fakt nechtělo.“

Vyndala věci do skříně a zbytek si začala ukládat do nočního stolku nebo na police nad postelí.

Čekala jsem haldy oblečení, ale měla sebou spíš víc knih. Podle známých obalů měla dost podobnej vkus jako já. Začínala se mi líbit.

Jenže pak vyndala ty poslední. Černé obálky s jablkem, kytkou, stuhou a šachovou figurkou.

Bezva, odfrkla jsem si.

Vítejte v Cambridgi. Naivní sen právě skončil.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

22)  Jalle (28.12.2012 15:56)

ešte aj nemá rada taký druh literatúry chudák holka

20)  Karolka (17.01.2011 23:32)

Woooooooooooooooooow! Jo! Tahle holka se mi moc líbí! Námět se mi líbí! Zpracování perfektní! Tak co tu ještě dělám? Jdu dál.
P.S. I když se hlavní hrdinka tváří, jako že hlavní hrdinkou není, plete se. Atmosféra toho příběhu je velmi lákavá. Velmi velmi lákavá...

19)  Lipi4 (15.01.2011 03:17)

Linfe , krásný prolog a ještě nádhernější 1. kapitolka ....... Úžasnej nápad jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál . .. Ke konci komentíku mám ještě malou otázku, ten kluk z prologu je Ed?

18)  Bye (08.11.2010 14:02)

Linfe!
Tohle fakt vzbudilo moji zvědavost!
Vyřiď Belle, že by mě zajímalo, kde má toho Edwarda
Opravdu parádní rozjezd

17)  MisaBells (07.11.2010 17:38)

Holka mazec. Anglie? Bella neBella? Hm Hm Hm... moooooooc líbí. Těším se na další díl a i když jsi tvrdila, že po ZUD si dáš "voraz" tak jsem moc ráda, že jsi to neudělala. Tohle je první důvod a druhý je ti taky jasný. Tleskám a těším se

16)  semiska (07.11.2010 17:27)

Že ses nepochlubila, že píšeš novou povídku? Musím říci, že první kapitolka mě opravdu dostala. Hezky si to napsala. Malinko mi svým námětem připomíná jednu povídku, kde byl stejný nápad, ale jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Moc se na to těším

15)  Janeba (07.11.2010 12:02)

Tak to se ti povedlo! Chudinka Bella, jsem opravdu zvědavá, jaké s ní máš plány! Tak honem další kapitolku, prosím! Díky!

13)  sakraprace (06.11.2010 10:56)

Výborný nápad a skvěle podaný. Já bych se tak nežinýrovala a milé spisovatelce napsala. Alespoň by se mi ulevilo Jsem strašně zvědavá na pokráčko

12)  MaiQa (06.11.2010 10:17)

No bezva. Další závislost. Moc se mi ten nápad líbí. Je by mě jako každého zajímalo jestli se objví Edward.

11)  sfinga (06.11.2010 10:17)

Linfe, já tě zastřelím, kdopak mi vyhrožoval, že další povídku po ZUD nebudeš psát? Ty najednou vylezeš s takovouhle naprosto luxusní záležitostí. Už se moc a moc těším, jak to bude pokračovat
Že přidáš další díl brzo, že jo? Kvůli mě, že jo, prosím...
Těším se

8)  Baruu (05.11.2010 21:38)

6)  Bosorka (05.11.2010 19:02)

Díky, díky, díky za novou povídku! Miluji tvůj styl a tvé jméno v nadpisu jest zárukou kvality....a te%d přestanu podlízat a přečtu si to ještě jednou

5)  Michangela (05.11.2010 17:50)

Chudáček holka!!! No ale aspoň ví, co může od okolí očekávat! Bude dávat autogramy?

4)  Lenka326 (05.11.2010 17:46)

Milá Linfe!
Totálně jsi mě dostala na Zlomených duších, čtu to už potřetí dokola a jak tak koukám, máš nové lákadlo.
Myslím, že už první dílek je slib do budoucna, že to bude stát za to, tohle je velmi originální , tvoje psaní je vždycky záruka kvality. Už teď se těším, co jsi rozehrála za příběh a nemůžu se dočkat, kdy a kde se nám objeví Edward. Bydlí na stejné koleji nebo hned vedle???? Nechám se překvapit a těším se.
PS: Bude i "tvůj" Jacob????

1 2   »