09.11.2010 [19:00], Linfe, ze série Jméno není všechno!, komentováno 22×, zobrazeno 6607×

3. kapitola

Dneska ráno mě pro změnu probudil zvuk fénu z koupelny. Přemýšlela jsem o tom, jestli Caroline zabiju hned nebo až za chvíli. Nakonec to za mě vyřešil řvoucí telefon. Nezabiju, stejně byl čas vstávat. Sedla jsem si na kraj postele a snažila se donutit svoje tělo k nějaký akci. Protestovalo. Takže když vyšla ven, zůstala jsem na ni jen ohromeně zírat s otevřenou pusou a byla ráda, že sedím.

„Caroline?“ zeptala jsem se tupě. Měla jsem pocit, že ji přes noc někdo vyměnil.

Koukala na mě s pozvednutým obočím a čekala, co ze mě vypadne.

„Vypadáš jinak,“ na víc jsem se opravdu nezmohla.

„No jo,“ řekla. „Víkend je víkend, ale jinak raději chodím mezi lidi trochu upravená.“

„Trochu? Vypadáš, jak kdybys právě slezla z filmovýho plátna, nebo co já vím. Sluší ti to.“

Měla na sobě uzký tmavý džíny a k tomu světle fialovej svetr. Na ruce jí chřestil velkej náramek. Vlasy, který měla ty dva dny, co ji znám, sepnutý do culíku, teď měla umytý, vyfoukaný a nechaný jen tak volně.

„Díky za poklonu, ale teď bys měla naklusat do koupelny ty a udělat ze sebe člověka. Proto jsem taky vstala dřív, abysme tam o sebe nezakopávaly.“

Vzhledem k tomu, že jsem ještě napůl spala a můj mozek nebyl schopnej se bránit, jsem jí raději poslechla. Zalezla jsem do sprchy a taky si umyla vlasy. Normálně bych to asi nedělala, nepřišly mi mastný, ale pokud jsem vedle ní nechtěla vypadat blbě, bylo to nutný.

Díky bohu, že jsem se nechala včera přemluvit a koupila si i něco jinýho než džíny a trika. Normálně bych si těch věcí v obchodě ani nevšimla, ale ona to zkombinovala tak, že mi to fakt slušelo. Chvíli jsem bojovala s fénem a pak vylezla jen tak v osušce do pokoje a začala se přehrabovat ve skříni. Hledala jsem ty nový béžový kalhoty a dlouhou bílou košili. K tomu mi Caroline vybrala lesklej hnědej pásek a zlatej řetěz kolem krku. Podpatky jsem odmítla a ona mi zas nedovolila tenisky, takže jsme zvolily kompromis v podobě hnědejch semišovejch balerín.

Už oblečená jsem začala házet do tašky všechny ty nutný blbosti jako blok, tužky, mobil, peníze a klíče. Počkat, kde mám sakra klíče? Caroline se natáhla ke mně na noční stolek a hodila je po mně.

„Díky. Myslím, že mám všechno, můžem vyrazit,“ pobídla jsem jí.

Povzdechla a zakroutila hlavou.

„Já nemám nic proti přirozený kráse, ale aspoň tohle by nezaškodilo.“ Mrskla po mě řasenku a zlatej lesk na rty.

„A jo,“ vyhrkla jsem a hnala se k zrcadlu. Proti malování jsem nic neměla, dokonce mě to i bavilo, jenže většinou to pro mě znamenalo ztrátu času, proto jsem to nedělala.

Rychle jsem dokončila poslední úpravu zevnějšku a cákla na sebe trochu voňavky. Vracela jsem jí půjčené věci, ale vzala si jenom řasenku.

„Tohle si strč do kabelky, copak si myslíš, že ti to na puse vydrží věčně?“ Pokrčila jsem rameny a udělala, co chtěla. Ona si mezitím obula světle šedý kozačky na podpatku a oblíkla ještě lehkej kabát stejný barvy. Popadla svoji tašku a konečně jsme mohli vyrazit.

První přednášku jsme měli až po obědě. Teď nás čekala nějaká informační schůzka a zařizování identifikačních karet a podobnejch blbostí. Málem jsme netrefily ani do auly, ale naštěstí všude postávali studenti vyšších ročníků ve školních trikách, takže jsme se prostě zeptaly. Přišli jsme na poslední chvíli, jediná volná místa už byla jenom vepředu. Scházely jsme dolů kolem všech těch řad naplněných studenty a kdesi za námi se ozvalo: „Áá, Miss Blond přišla studovat práva.“

Caroline se jenom ušklíbla a mrkla na mě. „Dlužíš mi kafe.“

Začala jsem se smát. „Tys to věděla, že jo?“

„Jasně, lidi si dobíraj ostatní, kdykoliv můžou. I moje barva vlasů se jim hodí do krámu.“

„Tak proč si je odbarvuješ, když se pak děje tohle?“ vyhrkla jsem.

Nechápavě se na mě podívala. „Sluší mi ta barva?“

„Jo,“ odpověděla jsem.

„Tak vidíš, nechápu, proč bych se kvůli nim měla měnit, když vypadám dobře.“

Tu holku prostě jen tak něco nerozhází.

Schůzka byla vlastně jenom takový formální přivítání a dozvěděli jsme se, že při odchodu se máme nechat v předsálí vyfotit a za to dostaneme kartu a přihlašovací informace do školní sítě. Na lavici před náma ležely informační materiály na tenhle semestr, ale bližší věci si s námi prej dohodnou vyučující sami. Pak se taky máme stavit na správě jednotlivých kolejí zařídit si internet na pokoj a dohodnout si dodatečný vybavení, pokud o něj budeme mít zájem. Před obědem nás čeká ještě kolečko po škole se studentem vyššího ročníku, který nás posléze doprovodí na oběd.

S úlevou jsem si vydechla, když jsem mezi propagačními materiály našla celkem detailní mapu kampusu.

„Tohle se asi na chvíli stane nutným vybavením mojí kabelky,“ zašeptala jsem Caroline.

„Rozhodně, mám pocit, že teď netrefím ani na kolej,“ odpověděla jsem.

Paní, která byla asi někdo důležitej z vedení fakulty, zrovna domluvila a celá aula se s ohromným randálem zvedla a hnala se ke stolkům s fotografy.

„Tohle bude tak na dvě hodiny,“ povzdechla si.

„A spěcháme někam?“ opáčila jsem.

Nakonec to trvalo jenom půl hodiny. Evidentně už tady nápor prváků párkrát zažili. Když jsme se blížily na řadu, Caroline mě pustila před sebe. Tam seděla příšerně nesympatická holka, která vypadala, že ji tahle šaškárna děsně otravuje.

„Jméno,“ vyštěkla.

„Bella Swanová.“

„Cože?“

Hodila jsem na ni ten nejhorší pohled, kterej jsem uměla, a zopakovala jí to. „Bella Swanová.“

Chvíli něco hledala v počítači a pak překvapeně řekla: „No jo, fakticky. No tak si dřepni, ať tě můžu vyfotit.“ Díky týhle čůze mám na kartě fotku, kde vypadám, jako kdybych se chystala právě někoho zabít.

Když byla hotová i Caroline, odešly jsme pár kroků daleko a já mávla znechuceně rukou ke stolu, kde už ta holka něco šeptala další holce, a povídám: „Už to zas začíná. Tady to sama vidíš.“

Caroline si poklepala prstem na čelo. „Říkala jsem ti, ať se na to vykašleš. Čím víc se budeš vztekat a dávat najevo, že ti to vadí, tím to pro tebe bude horší.“

„Tobě se to řekne,“ brblala jsem.

„No a ne snad?“ namítla.

Nemělo cenu se s ní hádat. Obzvlášť, když měla pravdu. Vytáhla jsem z desek mapu a společně jsme se vydaly zase zpátky na kolej. U vstupních dveří byla fronta, která jak jsme se posléze dozvěděly, vedla do kanceláře správce koleje. Z kýčovitých nástěnek na chodbě bylo jasné, že si můžeme nechat za příplatek dát na pokoj televizi nebo ledničku. Kupodivu jsme se shodly na tom, že televize je k ničemu, ale malá lednička by se mohla hodit. Pan správce byl starší pán, kterej nás sjel od hlavy až k patě a se slizkým úsměvem se zeptal, jestli nám nic nechybí. Pak dal nám číslo účtu, kam máme poslat peníze, a další papíry a brožurky. Když jsme odcházely, ještě nás upozornil na seznam zákazů. Prej si ho máme pečlivě nastudovat. Vyprskly jsme smíchy a rychle vypadly zadním vchodem ven.

Tam jsme narazily na další stánek s nápisem Studentské prohlídky. Šly jsme k němu a hned se nás ujala celkem milá holka ze třeťáku. Jako první nám ukázala hlavní budovu právnický fakulty. Tady jsou všechny přednáškový sály a studovny. Další studovny jsou v budově koleje nebo v knihovně, která byla hned vedle. Pokračovaly jsme do jídelny na snídaně a následně jídelny na obědy a na večeře.

Proč tady sakra maj na každý jídlo speciální místnost?

Nakonec si nechala tělocvičnu, prodejnu skript a knih a pár kolejních klubů. Totálně utahaný nás nechala před jídelnou a popřála nám hezkej zbytek prvního dne. Naštěstí to byla ta na obědy.

„Sakra, už mám zase hlad. Den bez snídaně, to je mor. Ještěže zítra už víme kam jít. Pamatuješ si doufám, kde to je?“ otočila se na mě Caroline.

„Já?“ ohradila jsem se.

„No, moje orientace totiž stojí za starou belu.“ Pak si uvědomila, co řekla a začala se řehtat.

„Promiň, neuvědomila jsem si to. Prostě jsem chtěla říct, že se ztratím i cestou na záchod ve vlastním domě.“

Mávla jsem nad tím rukou. Upřímně mě vlastně taky pobavila.

„Tak jdem, taky už mi kručí v břiše.“

Jídlo bylo výborný, to se musí nechat. Během oběda jsem koukala do studijních materiálů. V prváku máme jenom čtyři předměty, dva v každým semestru. To by nemuselo bejt tak hrozný.

„Hele, co kdybysme se teď zašly mrknout do knihovny, jestli tam nebudou mít ty knížky na občanský a ústavní právo? Máme ještě zhruba hodinu čas.“

„Jasně,“ souhlasila Caroline.

Dobloudily jsme tam a poté, co jsme podrobně prostudovaly seznam doporučené literatury, jsme obě zaúpěly. Knih, které byly považované za úvod, bylo šest. Takže jsme odešly s taškama narvanýma k prasknutí.

„Jenom doufám, že mi něco neuniklo a neměly jsme to mít už dávno přečtený,“ zafuněla jsem. Ta taška byla vážně těžká. S úlevou jsem jí v posluchárně, kde jsme začínaly, hodila na zem a svalila se na židli. Stihly jsme to tak tak, sotva jsem vytáhla blok a tužku, vešel profesor.

No, profesor. Na to byl podle mě ještě dost mladej. Mohlo mu bejt tak maximálně třicet. Černý kratší vlasy, který se mu na koncích neposlušně kroutily, postava tak akorát a jeho oči vyjadřovaly opravdovej zájem. Zkoumavě si nás prohlížel a v koutcích mu cukalo.

Nakonec se ležérně opřel zadkem o katedru a založil si ruce na prsou. Na sobě měl obyčejný džíny a černou košili. Pomyslela jsem si něco o tom, že jestli budou všichni profesoři takový, tak je to teda dost silná motivace chodit na přednášky. Nebyl to vyloženě můj typ, ale byl to setsakramentskej sympaťák. Caroline z něho nespustila oči.

„Jsem doktor Foster a tohle je vaše první přednáška občanského práva a pravděpodobně první přednáška vůbec.“

„Takže, abych to tak nějak uvedl. Vítejte. A vynechme toho doktora, na formality si nějak nepotrpím.“

Vzal do ruky papíry ze stolu a začal předčítat jména. Podle abecedy.

Sesula jsem se o půl metru níž. Ne, dneska ne. Dneska byl tak perfektní den.

„Sandersová, Simonová, Sw…“

Zrovna, když se dostal ke mně, někdo prudce rozrazil dveře do místnosti. Všichni se s leknutím otočili a tam stál nějakej kluk. Na chvíli se zastavil a rozdával úsměvy na všechny strany. Byl vysoký a pod tmavě modrou rozepnutou košilí a bílým trikem se mu jasně rýsovaly svaly. Z nějakýho důvodu měl teď odpoledne mokrý vlasy a na tváři už mu rašilo strniště. Jo, a byl to blonďák.

„Pane Anthony,“ ozval se Foster. „Myslíte si snad, že když tento předmět budete navštěvovat již podruhé, dává vám to právo přijít pozdě? Nebo si snad myslíte, že pozdní příchod vám zajistí náležitou pozornost u zde přítomných dívek a vy ji později budete moci využít?“

„Tak nějak, pane,“ ušklíbnul se.

„Takže tak nějak koukejte někam zapadnout a my budeme konečně pokračovat.“

K mojí úlevě odložil papíry na stůl s prohlášením, že dneska už jsme se zdrželi dost a začal vykládat. Jestli nás zaujal sám sebou, tak jeho přednáška nebyla o nic horší. Byl zábavný a dokonale si dokázal udržet pozornost. Nakonec nám řekl, co si máme do příští hodiny přečíst a poslal pryč.

Unavené, ale příjemně naladěné po prvním dni jsme se doplazily na pokoj.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  MisaBells (09.11.2010 19:00)

outfit mazec! Profesro mazec! Anthony... heh, kdopak to je????? Týnuško jsi boží nadboží! Jak střela! Moment, jak mi to řekla Ivka? Jo, jsi Speedy! a bylo to famózní

1)  sfinga (09.11.2010 18:56)

Tak pan Anthony, jo? Už to vidím, že tam bude nějak haprovat Edwardovo jméno. A sakra. A celá škola je bude dávat s náramným gustem dohromady, co? Chudák Bella, pravdu dí Caroline, když jí radí, vykašlat se na to.
Díky, díky, díky

«   1 2