11.08.2011 [08:15], Ivanka, Povídky jednorázové, komentováno 5×, zobrazeno 2842×

Můj první songfic je inspirován písničkou Je prosinec od pana Svěráka a pana Uhlíře. Shodou okolností mě napadla na pláži, kde bylo zhruba 45 stupňů a já měla trochu přehřátou hlavu.

Ponořme se tedy společně do mrazivého prosincového večera, kdy roztálo jedno ledové srdce.

Je prosinec

Je prosinec a vrabec prosí
mějte lásku v duších
a listonoši klapky nosí
na promrzlých uších.

Na město se snášel soumrak. Rolničky přišité na koňských postrojích jemně cinkaly v lehkém průvanu, co profukoval stájemi.

Ulice byly vylidněné a tiché, přes skla pokrytá jinovatkou prosvítala záře vánočních stromků. Za okny seděli lidé u rozpálených krbů a nasávali do nosu vůni purpury.

Blížila se půlnoc, okna potemněla, krby vyhasínaly, lidé šli spát…

Spí včelí úl,
spí bílá zahrada,
spí světa půl,
mráz řeku opřádá.

Spí včelí úl,
spí bílá zahrada,
spí světa půl,
mráz řeku opřádá.

Ticho v jedné zapadlé ulici přerušil křik zaznívají zpoza starých dřevěných dveří. Vánoční mír byl přerušen nadávkami a zlobou. Po chvilce vyběhla na ulici bosá mladá dívka oblečená jen v lehkých šatech, přes ramena vlněný pléd prožraný od molů.

Světle hnědé vlasy jí stejně jako sukně vlály v ledovém větru, tváře měla obarvené mrazem. Do očí se jí vkrádaly slzy, které se koulely po tvářích, až nakonec spadly na zem a zmrzly v malé kousky ledu. Z úst jí vycházela pára bílá jako její šaty, nohy měla za tu chvilku jako dva rampouchy.

Naposledy se ohlédla k dřevěným dveřím a z očí jí vytryskla nová záplava trpkých slz.

Tiše a bázlivě začala zpívat koledu, kterou jí před lety naučila  máma.

Slyš, koledu si dítě zpívá,
hlas má trochu tklivý,
však v jablku se hvězda skrývá,
budem dlouho živí.

Nebyl nikdo, kdo by slyšel její slova plná naděje, který vyslovovala třesoucím se hlasem. Zima jí ubíjela. Pomalým krokem se vydala pryč od svého domova. Mráz ji svými vlezlými prsty hladil po rukou zpola zakrytými pod plédem, promrzlé nohy už necítila.

Tichými ulicemi se vydala směrem z města.

Spí včelí úl,
spí bílá zahrada,
spí světa půl,
mráz řeku opřádá.

Spí včelí úl,
spí bílá zahrada,
spí světa půl,
mráz řeku opřádá.

Tam, kousek za hradbami viděla řeku, jak se třpytí do noci. Brodila se ve sněhu a byla unavená. Tak… unavená…

Nevšimla si tichého a temného stínu pohybujícího se pár metrů za ní. Z nebe začaly padat bílé vločky.

Postůj chvíli, chvíli, chvíli,
budeš bílý, bílý, bílý,
protože se krásně chumelí.

Temnou postavu obaloval sníh, který ulpěl na jeho plášti.

Bílou plání, plání, plání,
pán a paní, paní, paní,
do lesa si vyšli na jmelí.

Dívčina padla na kolena a stulila se do klubíčka. Před očima se jí mlžilo. A pak je viděla. Viděla tátu s mámou, jak jdou ruku v ruce do lesa pro jmelí, kterým by si alespoň trochu obveselili chudý příbytek. To byly jejich poslední šťastné vánoce.

Zavřela oči a lehce se usmála mrazem popraskanými rty. Za chvíli bude s nimi. Navždy…

V tom se temná postava pomalu pohnula směrem k ní, jakoby se svému rozhodnutí bránila.

Je prosinec a vrabec prosí
mějte lásku v duších
a listonoši klapky nosí
na promrzlých uších.

Zrychloval, posledních pár metrů překonal ve vteřině. Starostlivě ji vzal do náručí a nadlidskou rychlostí se vydal zpět k městu, aby našel teplé místo pro dívčinu záchranu. Svýma citlivýma ušima slyšel její vynechávající srdce. Nestihne to… Příliš pozdě.

A v tu chvíli se rozhodl. Jednou rukou si sundal plášť a rozložil ho po zemi. Pak na něj položil dívku a sklonil se k ní. Jeho červené oči pozorovaly její andělskou tvář. A pak se k ní sklonil a zakousl se do jejího promrzlého krku.

Spí včelí úl,
spí bílá zahrada,
spí světa půl,
mráz řeku opřádá.

Nikoho neprobudil tlumený výkřik, který následoval.

Spí včelí úl,
spí bílá zahrada,
spí světa půl,
mráz řeku opřádá.

Krajinou jako blesk letěl černý stín, v náručí držel zmítající se dívku. Demetri směřoval zpět na jih do Itálie, domů. A v náručí držel dívku, která jednoho mrazivého prosincového večera umožnila roztát jeho ledovému srdci.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  eMuska (23.10.2011 13:25)

to bolo krásne!!! musím priznať, že mi pri čítaní až zima prišla, ale ten koniec... zmes všetkého, nehy, topenia sa srdca - tej krehkej lásky, ktorá sa opatrne zakliesnila do Demetriho srdca. Neuveriteľne krásne!

4)  Kamci (11.08.2011 20:37)

krásné

1)  Nebraska (10.08.2011 20:25)

Ivanko, prosím, zmenši si perexový obrázek. Maximum je 100 px na výšku. Díky.

1