20.03.2011 [20:45], Pajam, Povídky jednorázové, komentováno 2×, zobrazeno 1954×

Jdi na scénu, Pocahontas! - 1. část

„Quile, ještě jednou a přísahám, že tě roztrhám!“ vyhrožovala jsem mému kamarádovi. Zářivě se na mě usmál a nasadil nevinný obličej.

„Ale no tak, Bello, byl to jen vtip,“ snažil se snížit můj hněv.

„To, že mi roztrháš všechny šaty, není vtip!“ Přimhouřila jsem oči a pokoušela se ho zabít pohledem. Nezdařilo se. Sedl si vedle mě, smířlivě mi dal ruku kolem ramen a vydechl.

„Bells, tohle přeci není konec světa,“ mluvil na mě jako na prvňáčka a mě to ještě víc rozčílilo.

„Ty prašivý čokle!“ vykřikla jsem a snažila jsem se ho nějak udeřit. Jenomže mě rychle prokoukl a už upaloval z domu. „Jednou ho uškrtím,“ brblala jsem si pro sebe.

Tohle mi dělal pořád. Věčně mi něco prováděl a provokoval. Společně s Levim byl pro mě dost nebezpečný, teda… co se jejich vtípků děje. S těma dvěma se člověk nenudil.

Takhle to bylo do nedávna. Teď už se od nás drží Levi dál a kamarádí se s Ephraimem. Dříve spolu s Quilem byli kamarádi, ale asi před měsícem začal být odtažitý a nechtěl se s ním bavit. Nikdo netušil, co se s ním děje, ani Quil. Ale asi před týdnem se zničeho nic i on ztratil tak, jako Ephraim, a když se objevil, bavil se jen s ním.

S Quilem jsme se nad tím mnohokrát zastavili, pokoušeli jsme si s ním promluvit, ale nic. Prostě nás jen od sebe vyhodil a ještě nás varoval, abychom se k němu nepřibližovali. Nechápali jsme, proč to dělá. Dřív jel s námi v každé špatnosti, ale dnes se jen vždy na celý den ztratí, a když je večer doma, tak spí, nebo je někde u Ephraima.

Nelíbilo se mi to, ale co jsem s tím měla já udělat? V kmeni jsem neměla velké slovo. Spíše žádné, byla jsem dívka a ta se nijak zvlášť ve společnosti neprosadila. Byla to ale taky záhada.

Podle legendy by můj otec měl být přímý potomek vlkodlaků – jako že by tomu někdo chtěl věřit – a tedy by měl mít syna a ne dceru. Mnohokrát jsem slyšela, jak se s ostatními „staršími“ našeho kmene o tom baví, ale i tak mě měl rád a nedal by mě.

Vyšla jsem z domu a šla se jen tak projít. Procházela jsem se po pláži a jen tak nechala své myšlenky plout. Na nic konkrétního jsem nemyslela, užívala jsem si té procházky. Našla jsem naplavené dřevo a posadila se na něj. Nebylo ještě zasazeno do písku, takže když jsem si na něj kecla, přetočilo se a já spadla na zem. Musela jsem se smát. Bylo to tak hloupé. Lehla jsem si na zem a jen se nekontrolovaně otřásala smíchy.

Přestala jsem tehdy, když jsem uslyšela zlostný výkřik. Lekla jsem se a dívala se, odkud mohl vyjít. Muselo to být od domu Quila. Žádný jiný nebyl poblíž. Rychle jsem vstala a běžela k nim. Před dveřmi jsem se zastavila a chvíli poslouchala, co se to tam děje. Slyšela jsem splašené funění jako od nějakého koně a nějaké tiché šeptání. Bušila jsem do dveří a čekala, až mi někdo otevře.

Objevila se Quilova matka. Nedovolila mi nakouknout dovnitř. Jen opatrně vyšla ven a rychle za sebou zabouchla.

„Bello, co ty tady?“ snažila se o uklidňující hlas, ale nepovedl se jí, nervózně se třásl.

„Dobrý den, paní Atearová. Slyšela jsem odtud nějaký křik, tak jsem se přišla podívat, co se děje.“

„To je dobrý, Bello. Jen se Quilovi nelíbí, že nesmí teď ven.“ Křečovitě se usmála.

„Proč nesmí ven?“ divila jsem se.

„Zkazil si známky,“ vyhrkla rychle.

„Vždyť má skoro samá áčka,“ podotkla jsem a přimhouřila podezřívavě oči.

„Prostě si teď pokazil známky,“ ukončila celá nesvá. „Celý týden nesmí z domu.“ A zapadla dovnitř. Koukala jsem se, co se to děje. Pokud jsem věděla, tak on měl v poslední době opravdu jen dobré známky. Taky jsme si z něho dělali legraci společně s Levim. Otočila jsem se k odchodu, když do mě právě on nechtěně vrazil. Spadla jsem na zem a třela si čelo, které se srazilo s jeho hrudí. Poslední dobou hodně vyrostl a co bylo zajímavější, nenosil trička, ačkoliv jsem já měla mikinu a div se neklepala.

„Promiň.“ Pomohl mi na nohy.

„Ahoj, Levi. Dlouho jsme se neviděli,“ podotkla jsem sarkasticky.

„Jo, já vím. Nemám teď nějak čas. Musím jít,“ rozloučil se kvapně a šel ke... Quilovi!

Tak on tam může a já ne? rozčilovala jsem se v duchu.

Naštvaně jsem kopala do kamínků, které se mi připletly do cesty, a hodlala to všechno povědět tátovi. Ten se sice stále zastával Ephraima, ale tohle už je moc!

Naštvaně jsem třískla dveřmi. „Tati!“ zakřičela jsem do útrob domu.

„Copak je, Bells?“ Byl hned u mě.

„To je nemožné!“ začala jsem se svojí rozpravou. „Nejdřív si Ephraim podřídil Leviho a teď to vypadá, že i Quila!“ stěžovala jsem si.

Zamračil se. „Jak jsi přišla na Quila?“

„Dneska jsem od nich slyšela divný řev, tak jsem za ním běžela a jeho máma mi řekla, že nesmí ven kvůli známkám, chápeš to? A když jsem odcházela, potkala jsem Leviho a toho klidně pustili dovnitř. To je tak nefér!“

„Quil? No, je to logické,“ šeptal si můj otec pod vousy.

„Tati,“ upozornila jsem ho na sebe. „Co se tady děje! Chci to vědět. Proč mi Ephraim bere dalšího kamaráda?“

„Nemusíš se bát, holčičko, Ephraim jim jen pomáhá. Nic jim nedělá,“ uklidňoval mě.

„To tak,“ prskla jsem a zabouchla dveře od mého pokoje. Naštvaně jsem po něm chodila a kopala do polštářů. Byla jsem hodně naštvaná a začala se podivně třást. Zastavila jsem se a sledovala své ruce, které se pomalu vracely z podivného třesu do normálu.

„Tati?“ zavolala jsem zase na něj, ale nikdo nepřišel. Sešla jsem tedy dolů a na stolku byl papírek s nápisem, že se šel podívat za Quilem.

Ještě chvilku jsem pak sledovala moje ruce, ale nakonec to nechala být. Muselo to být tím rozčilením.

 

Druhý den jsem šla do naší školy v rezervaci. Nebylo zvykem, aby do školy chodily i dívky. Začalo to být až v současnosti u bílých tváří, ale u nás k tomu už dávno přizpůsobili školy. Všechny dívky Quiletů byly vzdělané. Měly sice jen základní vzdělání – více se nesmělo -, ale i to stačilo, aby si naše křehčí pohlaví nepřipadalo odstrčeně. Já končila právě druhý stupeň. Kluci – Quil a Levi - už byli dávno na střední škole. No, dávno… Byli tam teprve první rok.

Chtěla jsem se po škole Quila zeptat, co se dělo doma. Měli jsme školy blízko u sebe, tak jsme vždycky šli domů spolu. Jenomže, ať jsem dneska čekala, jak jsem chtěla dlouho, tak nevyšel. Odchytla jsem si proto jednoho z jejich třídy a ten mi řekl, že dneska ani nebyl ve škole. Prý volal jeho otec, že má chřipku. Poděkovala jsem mu, ale v hlavě jsem byla zmatená, až to bolelo.

Nechápala jsem, co se to děje. Takhle podobně to probíhalo i kdysi s Levim. Nedostavil se do školy, a když se konečně objevil venku, tak se pohyboval jen u Ephraima a nás okatě ignoroval.

Nevěděla jsem, co dělat. Doma jsem byla pěkně napružená. Čekala jsem, až otec přijde z práce. Musela jsem se už konečně dozvědět, co se to tady děje a rozhodně by mě neuspokojily žádné výmluvy.

Jakmile jsem dole uslyšela cvaknutí dveří, už stála u schodiště a netrpělivě si poklepávala nohou.

„Ahoj, Bells.“ Usmál se. Hned však zvážněl, když uviděl, jak se tvářím. „Stalo se něco?“ zeptal se.

„Stalo. Můžeš mi vysvětlit, co se tady děje? Proč nebyl Quil ve škole? Proč mě k němu jeho mamka nechce pustit? Co se stalo s Levim? A kdo je sakra ten Ephraim, že ho všichni poslouchají?!“ Div jsem neřvala, jak jsem byla rozčílená.

„Bello, jsou věci, které ti prostě nemůžu prozradit.“ Nasadil vážnou tvář a pokynul mi, abychom si šli sednout do kuchyně.

„Co mi nemůžeš prozradit?“ zeptala jsem se ho mnohem klidněji.

„Nemohu ti prozradit, co se s našimi chlapci děje. Ty víš, že patřím ke starším tohoto kmene a že tedy znám všechny legendy nazpaměť. Zkus si připomenout některé z nich a třeba to pochopíš, i když pochybuji, že jim uvěříš.“

„Já je ale znám taky a všechny, ale v žádné není vysvětleno, co by se s nimi dělo. Proč by se chovali tak, jak se chovají,“ pozoufala jsem si.

„Věř mi, že to tam je. Jenomže tohle je tajemství kmene a já ti to nemohu prozradit.“

„Já to nikomu neřeknu,“ prosila jsem.

Lehce se usmál. „I kdybych ti to prozradil, tak mi neuvěříš. Zkus to neřešit. Dneska jsem s nimi mluvil a oba se bojí o tebe, že tě tu nechali samotnou. Momentálně se s tebou nesmí bavit. S nikým se nesmí bavit. Mají to zakázané.“

„A budou někdy?“

„V nejbližší době ne. Bude trvat dlouho, než jim to dovolíme.“

„Moc ti nerozumím,“ přiznala jsem.

„To je dobře.“ Usmál se a pohladil mě po zádech.

Ještě chvilku jsme tam tak mlčky seděli. V myšlenkách jsem se přesvědčovala, že to pro mě myslí v dobrém, ale pak se ve mně něco vzepřelo.

„Proč se s nimi tedy nesmím bavit? Myslím, že by mi nic neprozradili,“ začala jsem trochu víc naštvaně.

„Nemohu ti říct víc. Prostě nesmí.“ Byl trochu zaražený nad mým tónem.

„Ale mně je jedno, že nesmí. Přece jim nikdo nezakáže, aby se se mnou bavili!“ začala jsem vřískat.

„Bello, uklidni se,“ mluvil uklidňujícím hlasem.

„Nechci se uklidnit!“ řvala jsem a opět se začala třást jako den předtím. Otec se na mě překvapeně podíval a potom téměř nevěřícně.

„To není možné,“ zašeptal si pro sebe, ale já to moc dobře slyšela.

„Co není možné!“ Po těle jsem cítila podivný třes, jako bych snad měla vybuchnout z těla.

„Ephraime!“ zakřičel. Nemělo to cenu. Ten by asi nebyl poblíž. Místo něho se ale rozrazily dveře a dovnitř vstoupil Quil. Nejdřív se podíval na mého otce, ale potom následoval jeho pohled a šokovaně hleděl na mě. „Běž se přeměnit, potřebuju tu Ephraima!“ zavolal na něj. Ten ho poslechl a rychle odešel.

„Co se to tu, sakra, děje!“ zakřičela jsem, ale poslední slovo už neznělo jako slovo člověka. Spíše jako štěkot. Ocitla jsem se na všech čtyřech a naštvaně vrčela na svého tátu.

V jednu chvíli jsem měla v hlavě ticho, ale v následné se tam ozvaly nějaké hlasy. V momentě jsem zamrzla a nevěděla, co dělat. Slyšela jsem volání Ephraimova jména, které se ve skutečnosti změnilo ve vytí. Ale to nepocházelo ode mě, poznala jsem Quilův hlas.

Netrvalo to dlouho a uslyšela jsem i další hlas. Tentokrát právě volaného. Chvíli se ptal Quila, co se děje, a mě úplně přehlíželi. To mě dopálilo nejvíce a začala jsem opět vrčet. Proč mi nikdo nechtěl nic vysvětlit?

„Bello.“ Uslyšela jsem uklidňující hlas ve své hlavě, který patřil Ephraimovi. „Chápu, že jsi teď zmatená, ale, prosím, snaž se uklidnit. Všechno ti vysvětlíme,“ mluvil pomalu. V jeho hlavě jsem viděla, jak běží lesem k našemu domu.

„Co se to děje?“ zeptala jsem se ho roztřeseným hlasem a neměla jsem daleko k hysterii.

„Všechno ti vysvětlím, nemusíš se ničeho bát.“

Snažila jsem se zhluboka dýchat a tím se uklidnit, ale fakt, že nevím, která bije, tomu moc nepomáhalo.

Najednou mi jeho hlas v hlavě zmizel a chvilku na to se ozvalo zaklepání na dveře. Táta okamžitě otevřel a dovnitř vstoupil Ephraim. Usmál se a pomalu šel až ke mně. Začala jsem na něj varovně vrčet, ale absolutně si toho nevšímal.

„Nemusíš se ničeho bát, Bello. I mně se to stalo,“ skoro šeptal, ale neustále udržoval oční kontakt. „Zkus se uklidnit. Jsme tu s tebou.“ Pohladil mě po hlavě.

„Jo, jsme tu s tebou.“ Uslyšela jsem v hlavě i hlas Leviho a Quila. Trochu to pomohlo k tomu, abych se uklidnila. Dokonce jsem se chtěla i usmát, když se začali ti dva dohadovat, který je pro mě důležitější. Jak bylo vidět, Ephraim o tom neměl ani tušení, protože mě stále uklidňoval.

Pomáhalo to, pomalu jsem si lehla na zem a snažila se dýchat. Kluků jsem se v hlavě ptala, jak se přeměnit zpět a ty mi poradili, že když se dostatečně uklidním, tak to půjde samo. Prý už to Levi umí dost dobře, aby se přeměnil, jak chce, ačkoliv občas se neudrží a vybouchne.

Opravdu netrvalo dlouho a já se zcela uklidnila a přeměnila se do své lidské podoby. Ležela jsem před nimi nahá a nutno říci, že museli mé červenání vidět, až na prd…

Táta naštěstí zachoval chladnou hlavu a rychle po mně hodil deku, co ležela na pohovce.

„Co se to stalo?“ zeptala jsem se, stále ležíc na zemi.

„Bells,“ začal táta, „před chvilkou jsi mi řekla, že znáš všechny naše legendy nazpaměť. Pamatuješ si i tu, kde je napsáno, že se Quileti přeměňují ve vlky, pokud je někde blízko nebezpečí?“ Přikývla jsem. „Nedaleko odsud se usadili Studení. Je jich pět. Tím, že přišli tak blízko k nám, narušili naše území a přímí potomci Taha Akiho se přeměňují do podoby vlků. I ty máš v sobě něco, co způsobilo tvou přeměnu, ačkoliv je to divné, protože se nikde v minulosti nepíše o žádné dívce, která by se změnila,“ uvažoval sám pro sebe.

„Divná jsem už dávno,“ pronesla jsem skrz zuby a zašklebila se.

„Bello!“ ozvalo se ode dveří a dovnitř vlítli Quil s Levim. Usmívali se od ucha k uchu. Víc jsem si k sobě přitáhla deku a posadila se.

„Měli jsme si toho všimnout už dávno,“ mluvil táta na Ephraima. Jejich rozhovor už jsem dál nevnímala, jen jsem se otočila na kluky a pozvedla obočí.

„Takže tohle je to tajemství, které nesmím vědět?“ zeptala jsem se.

„No, jo.“ Plácl rukou ve vzduchu Levi. „To víš, prý přísně tajný, ale to je super, že jsi s námi, můžeme společně blbnout.“ Sehnul se ke mně. „Víš, Ephraim to bere všechno tak vážně,“ zašeptal a povzdychl si. Musela jsem se usmát. Ten si to snad ještě užíval.

„Vy dva! Ven!“ zaburácel táta a Ephraim se snažil schovat úsměv.

„Já se půjdu obléct,“ zavolala jsem, ale to už jsem byla dávno nahoře.

Můj šatník byl poslední dobou hodně malý, protože jsem teď stále rostla a jen málo věcí mi bylo. Vzala jsem si na sebe jen lehké šaty, protože jsem zjistila, že je mi najednou dostatečné teplo a zima mě nijak netíží, a sešla zpátky dolů.

Tam se mezitím objevili všichni starší kmene a nesměli chybět ani mí dva blázniví kamarádi. Jakmile mě uviděli, tak mi pokývali, abych si sedla mezi ně a soustředili se opět na ostatní.

Byli tu naši otcové a my – ti, co se mění v příšerky.

Ze začátku se jen dohadovali, jak je to možné, ale později se soustředili na to, že by nechtěli, aby se začali měnit i další. Naštěstí by už další neměli být naši pokrevní příbuzní, takže nehrozilo, že by se někdo další proměnil. To nic neměnilo na tom, že jsme se přeměnili my a tedy hrozba od studených vzrostla.

„Musíme je zničit!“ zaburácel Levi a já se ho skoro lekla.

„Je jich pět,“ namítl Ephraim.

„To zvládneme, už je nás zase o jednoho víc.“ Přimhouřil oči a byla jsem si jistá, že plánoval, jak by se to dalo provést.

„To není moc dobrý nápad, Levi. Jsme oslabeni a mám dojem, že ani moment překvapení by nám nepomohl. Navíc sám víš, že se málokdy od sebe vzdalují.“ Ephraim vystupoval jako skutečný vůdce, takže i neposeda, jako byl Levi, uposlechl a stáhl se.

„A co tedy s nimi?“ zeptal se Quil. Tu otázku jsem chtěla položit sama, ale zatím jsem netušila, jak to tady probíhá.

„Zatím je budeme sledovat. Rozdělíme si hlídky, a pokud se k nám víc přiblíží, tak na ně zaútočíme. Nesmíme dovolit, aby někomu z našich lidí ublížili,“ rozhodl Ephraim, pak se otočil na mě. „Bello, ty pojď se mnou.“

Poslušně jsem vstala a šla jsem s ním. Kluci šli překvapivě s námi. Vyšli jsme na kraj lesa, který byl za naším domem. Postavil se přede mě a pomalu začal.

„Bello, stal se z tebe vlkodlak – ochránce našeho kmene. V naší smečce jsem já vůdce, přeměnil jsem se první a i můj otec je náčelník kmene. Převzal jsem jeho povinnosti. Nerad to dělám, ale pokud nebudeš poslouchat, přikážu ti to a už několikrát jsem se mohl přesvědčit, že proti tomu se bránit nedá, rozumíš?“ Přikývla jsem. „Chci po tobě jen naprostou poslušnost, pokud bude pocit nebezpečí. Jestli budeš v lese lítat jen tak, tak ti nikdo nebrání, dělej si, co uznáš za vhodné, ale jestli tě budu potřebovat, tak přijdeš, aniž bych na tebe musel použít rozkaz, ano?“ Opět jsem přikývla.

„Máš nějaké otázky?“ optal se ještě.

„Jak se mohu proměnit?“ zeptala jsem se nesměle.

„Ze začátku je to těžké a v podstatě to závisí na emocích. Jakmile tě cokoliv rozčílí, a ty se nedokážeš kontrolovat, vybuchneš. Časem bys to měla zvládat.“ Usmál se.

„Mohu to zkusit?“

„Můžeš,“ smál se, „ale je lepší, když se proměňuješ nahá a bez bot, pak totiž o všechno při přeměně nepřijdeš.“

„Před vámi se svlíkat nebudu!“ zdůraznila jsem a zvlášť se dívala hlavně na ty dva spiklence, kteří se uchechtávali vedle.

„To je v pořádku, běž za strom a šaty si nech tam, já ti pak budu říkat, co máš dělat.“ Snažil se můj vůdce o klidný tón, ale i on se snažil nesmát.

„Je to strašné!“ brblala jsem si pod nos, když jsem šla za nějaký tlustší strom.

„Víš, Bello, že teď máme dokonalejší sluch a tedy tě slyšíme?“ smál se Levi a já myslela, že ho zabiju. Začala jsem se zase třást, proto jsem zaběhla za nejbližší strom a rychle se vysvlékla. Stihla jsem to jen tak tak. Hned na to jsem se proměnila ve vlka.

Byl to takový osvobozující pocit. Zdokonalily se mi všechny smysly a, i když se už stmívalo, tak jsem viděla téměř jako ve dne. I můj čich byl lepší a já ucítila úplně všechno – tedy dřevo, trávu, zem…

Netrvalo dlouho a uslyšela jsem v hlavě další zvuky, spíše hlasy. Byl to Ephraim a vysvětloval mi, co všechno se teď děje.

 

Už za týden jsem na tom byla tak jako Levi. Učila jsem se rychle a to Quila štvalo. Byl zvyklý, že byl vždy nejlepší a teď ho předběhla nějaká holka. Asi by mi to nikdy neřekl, ale tím, že jsme spolu sdíleli myšlenky, jsem to věděla.

Byla jsem sice dobrá v přeměňování… Dokázala jsem se ovládnout, ale co se týkalo fyzické síly, tak jsem na to byla dost bledě.

Mezi nimi jsem byla nejpomalejší. Ač jsem se snažila, jak jsem chtěla, prostě mi to nešlo. V tom se vyžíval Quil, cítil v tom zadostiučinění. Ephraim mě uklidňoval, ale upřímně mě to štvalo a všichni to díky propojení myslí věděli.

Jednou jsme ucítili pach Studených blízko nás. Nutno přiznat, že mi tolik nevadil jako ostatním ze smečky. Jenomže jsme od té doby zavedli hlídky. Já měla odpolední směny od 12 do 18 hodin. Přede mnou měl hlídku Ephraim a po mně Quil.

Museli jsme to tak vyřešit, protože jsme stále chodili do školy. Mně naštěstí už tolik ve škole nehonili, tak jsem se ulejvala. Táta to chápal, protože věděl, proč to dělám. Několikrát se stalo, že jsem večer zaslechla vytí. To byl jasný poplach. Většinou to byla jen obyčejná schůze, ale někdy se i stávalo, že Quil vrčel na měsíc a neuvědomil si, že nám takhle přivádí infarkt.

 

 

„Bello, co tam tak dlouho děláš?“ ptal se mě v myšlenkách Quil. Měla jsem už jít domů, ale nějak se mi nechtělo. Líbilo se mi být dneska vlkem. Mohla jsem tak pozorovat zvířata, která se mě sice bála, ale ne tak moc, aby hned utíkali.

„Nic,“ odpověděla jsem mu.

„To ti tak budu věřit. Dělej. Tvůj táta nás zabije, jestli nebudeš včas doma, už tak ho štve, že nechodíš do školy,“ přemlouval mě.

„Nech mě být,“ vydechla jsem a běžela hlouběji do lesa. V hlase jsem si mrmlala, jak jsou na mě všichni nespravedlivý a že mi slíbili, jak si mohu mimo hlídky lítat po lese, kdy budu chtít a teď tohle! Quil s Ephraimem se mi začali smát. I on byl teď vlkem, ale radši mě nechal být.

V hlavě jsem si představila, jak na mírném kopečku zabíjím na gilotině Quila. Místo toho, aby ztuhl strachy, začal štěkat smíchem. To přilákalo i Leviho. Když mu Eph poslal, co jsem si myslela, začal se i on smát. Teď jsem si jen představovala, jak ty tři postupně rozdrásám.

Nepřestávali. „A to si říkáte mí bratři,“ urazila jsem se a běžela dál.

Ephraim se mě pokoušel zastavit, ale přes jeho hlasitý štěkot, kdy se smál, mu nebylo rozumět.

Chtěla jsem jim ještě něco nehezkého povědět, ale přede mnou se něco rychlého mihlo. Lekla jsem se a to konečně způsobilo, aby se ti tři přestali smát.

„Bello, nehýbej se!“ rozkázali mi všichni, ale jen jeden hlas mě dokázal přikovat na místě. Ani ne do minuty byli u mě.

„Byli to oni?“ zeptala jsem se na úplně zbytečnou otázku.

„Byli,“ přisvědčily mi všechny jejich myšlenky.

„Co budeme dělat?“ ptala jsem se se stopou nervozity.

„Asi na ně zaútočíme,“ povzdychl si náš vůdce.

Všichni jsme se netrpělivě ošili. Věděli jsme, že někdo z nás to nemusí přežít.

Před námi se zase objevila ta bílá šmouha, ale byla následována další. Zastavilo se to přímo před námi. Objevilo se pět lidí, pět zcela nádherných lidí. Jistě to byli Studení, všude tak byli popisováni.

„Nechceme vám ublížit,“ řekl jeden z nich. Nejspíš jejich vůdce.

„Jak mohli vědět, že nejsme jen přerostlí vlci?“ zeptal se Quil sám sebe, ale samozřejmě jsme ho slyšeli všichni.

„Chceme se domluvit, nechceme nikomu ublížit,“ dodal ještě.

Ephraim chvíli přemýšlel, ale pak mu v mysli vyvstal jasný plán.

„Bello, přeměň se, a kdyby něco, tak se rychle vrať do vlčí podoby. Potřebuju ty nejsilnější takhle, promiň,“ omluvil se mi. Nesnášela jsem, když mě považoval za méně zdatnou, ale dalo se to pochopit, uměla jsem se nejrychleji přeměňovat a přitom jsem byla slabá při ohrožení. Vcelku jasná volba.

„Jdi na scénu, Pocahontas!“ zavolal za mnou ještě Levi a společně s Quilem se tomu strašně smáli. Ephraim je napomenul, ale i jemu to připadalo vtipné. Blbci!

Rychle jsem zaběhla za strom, přeměnila se, a pak si oblíkla šaty, které jsem měla připevněné na noze.

Když jsem byla hotova, šla jsem za nimi.

„Dobrý večer, jmenuji se Carlisle,“ představil se mi jejich mluvčí.

„Dobrý den, jsem Bella,“ špitla jsem. Tohle si s klukama ještě vyřídím.

„Podle všeho víte, co jsme zač,“ začal opatrně.

„Ano, víme,“ připustila jsem. „V našich legendách se o vás mluví.“ Vzpomněla jsem si na popis Studeného, ale něco mi tu nesedělo. Neměli červené oči, ale podivně žluté.

„Abyste nám rozuměli. I my tušíme, kdo jste,“ začal, ale přerušil ho jiný muž. Až teprve teď jsem se podívala na ostatní a mohla se uslintat.

Ten, co tomu Carlisleovi něco šeptal do ucha – rozuměla jsem mu něco o tom, že jsme si všimli jejich očí –, byl opravdu krásný! Když si všiml, že ho pozoruji, tak se usmál, ale hned na to se zachmuřil. Na mě to působilo jak jinak než červenáním. Stočila jsem raději svůj pohled na Carlislea.

„My ale nejsme tací, jaký jste asi doposud potkali. Nelovíme lidi, ale zvířata, proto barva našich očí,“ vysvětloval. Trochu mě to udivilo, tak jsem otevřela pusu dokořán. Ten kluk, jenž se předtím bavil s Carlislem, se mírně uchechtl a já z pomocí červeně na mé tváři, jsem navrátila svou tvář do pořádku. I tak mi ale vyjela otázka:

„To jde?“

Za sebou jsem uviděla nechápavé kroucení hlavy červenohnědého vlka.

„Ano, jde to,“ odpověděl mi se shovívavým výrazem. Teď si o mně určitě mysleli, že jsem totálně retardována.

„Aha. Víte ale, přesto vám tak nějak nevěříme.“ Snažila jsem si vsugerovat, že jsou stále nebezpeční.

„Ano, tomu rozumíme. Opravdu bychom vás nechtěli nijak ohrožovat, ale rádi bychom tu zůstali. Nebudeme tu dlouho. Maximálně tak šest let.“

Podívala jsem se na kluky, zvláště na našeho vůdce a ten se zdál nerozhodný.

„Pokud chcete, tak můžeme přijít zítra a dohodnout se, kam můžeme,“ navrhl.

Ephraim pokýval hlavou, jakože souhlasí a já jim to přetlumočila.

Dohodli jsme se, že skutečně zítra přijdou a jakmile mi zmizeli z očí, tak jsem se běžela přeměnit.

„Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se hned.

„Byl bych pro. Ještě se zeptáme starších, jaký o tom mají názor, ale podle mě nám nehrozí nebezpečí. Viděli jste jejich oči. Zdá se, že mluvili pravdu.“

Všichni jsme jako zblblí přikývli a rozhodli se jít s nimi hned domluvit. Během cesty mě ale kluci provokovali.

„Quile, viděl jsi, jak na tom zrzounovi visela Bella na očích?“ zeptal se ho Levi a já temně zavrčela. Ignorovali to.

„Viděl jsem to, ale i on na ni věčně koukal.“

„To víš, my jsme byli jako vlci, jinak by visel pohledem na mně,“ smál se.

„Jste blbci,“ zavolala jsem ještě a proměnila se. Domů už to nebylo daleko a já rozhodně nechtěla poslouchat ty jejich blbý kecy. Musela jsem si ale přiznat, že se mi ten „zrzoun“, jak ho oni oslovili, líbil.

„Tati? Jsi doma?“ zeptala jsem se ve dveřích.

„Jsem v obýváku,“ zavolal na mě. Našla jsem ho, jak seděl na gauči a u něj měl položené noviny.

„Potřebujeme tě u Ephraima. Potkali jsme Studené,“ vysvětlila jsem mu na rychlo.

„Bojovali jste s nimi?“ zděsil se a začal mě probodávat pohledem.

„Ne, neboj. Všechno se dozvíš, až tam budeš.“

Rychle na to vstal, čapl mě za ruku a vyrazili jsme k našemu náčelníkovi kmene.

 

V domě to tam zatím žilo. Nikdo ze starších jim nevěřil. Naše smečka tomu mezitím jen přihlížela. Nikdo se neprojevoval, jen jsme se dívali na jejich nesouhlasné tváře. Ve mně to vřelo a musela jsem co dělat, abych se nepřeměnila. To samé jsem viděla i na klucích. Oni se s nimi prát nemuseli, a tedy nezvážili všechna pro a proti, když nepodepíšeme dohodu.

Chytla jsem Quila pod stolem za ruku. Stačilo málo a mohl se přeměnit. Vděčně se na mě podíval, ale moc mu to nepomáhalo. Rozhodla jsem se, že mu přelezu na klín. Občas jsme to dělali, když jsme se cítili naštvaní. Překvapeně se na mě podíval, ale tohle mu opravdu pomohlo. A nejen jemu. Všichni se na nás překvapeně podívali, někomu zacukaly koutky a nakonec to vypadalo, že jediný, kdo pochopil, o co se pokouším, byla naše smečka.

Naštěstí to ale způsobilo, že všichni zmlkli. My čtyři jsme se tomu potichu smáli, ale po chvilce toho Ephraim využil a zase zvážněl téma.

„Jsem pro, abychom s nimi uzavřeli dohodu o území,“ vyhrkl a všichni se na něj překvapeně podívali, až na nás, samozřejmě.

„Já jsem zásadně proti.“

„Já taky.“

„Já taky.“

„Já taky,“ vyjádřili se všichni starší. Kdyby hlasovali jen oni, tak by to jistě vyhráli, ale důležité slovo jsme měli i my.

„Já jsem pro,“ začal Quil.

„Taky pro.“

„A já taky pro,“ ukončila jsem.

„Je rozhodnuto,“ podotkl Ephraim a zvedl při tom obočí na ně.

„Jestli něco nevyjde…“ začal jeho otec.

„Proč by to nevyšlo? I kdyby, tak se s nimi popereme my a upřímně z nich žádnou hrozbu necítím. Oni by nás mohli už dávno zabít!“ skočil mu do řeči.

Tiše jsme pozorovali tu výměnu mezi synem a otcem.

Nakonec se rozhodlo. Zítra se s nimi sejdeme a dohodneme se o území.

Já šla ještě spát, přeci jen už jsem měla po službě a druhý den byla škola, i když jsem to poslední dobou hodně flákala.

 

Druhý den jsme netrpělivě přecházeli opět na stejném místě v lidské podobě. Tu jsem si vydupala já, protože jsem to chtěla slavnostně podepsat všemi ze smečky a všemi z jejich klanu.

Skutečný důvod byl trochu jiný, ale ten jsem se styděla přiznat i v myšlenkách. Ve skutečnosti mě trápilo, že bych ho už svýma lidskýma očima neviděla. Všichni o tom věděli, ale rozhodli se mě neprovokovat.

Ještě, když jsem byla ve škole, dohodl se Eph se staršími o důležitých bodech dohody.

Prostě na ně nezaútočíme, pokud neporuší to, co předtím slíbili, tedy, že nezaútočí na člověka. K tomu všemu jsme i chtěli, aby nikoho nepřeměnili, ale v tom jsme si nebyli jisti, že by to splinili.

I o území přemýšleli. Rozhodli se, co všechno nám bude stačit. Nakonec nám postačí asi patnáct kilometrů kolem hranic rezervace. Dál stejně nepůjdeme, co bychom tam dělali. Vždycky jsme se raději drželi doma. Prostě… Doma je doma.

„Už je cítím.“ Zkřivil nos Levi.

Ano, voněli trochu sladčeji, ale nebylo to tak hrozné, jako to cítili oni. Prostě měli citlivé nosánky, suchaři.

Ale opravdu se za chvilku objevili. Okamžitě můj pohled zabloudil k němu, jenomže i on se na mě díval, takže jsem okamžitě sklopila pohled. Levi nás s úsměvem pozoroval a následně na to mě objal kolem pasu. Dřív by mi to nevadilo, ale teď to bylo nepříjemné. Vymanila jsem se mu a on se tiše zasmál. Podívala jsem se ještě na „zrzouna“ a on se taky lehce usmíval.

„Dobrý den, jmenuji se Ephraim Black a jsem náčelník kmene Quiletů,“ představil se Eph jako první.

„Těší mě, já jsem Carlisle Cullen a má rodina.“ Podali si ruku. „Tohle je Esme, má žena, a naše děti Edward.“ Ukázal na toho „zrzouna“, „Rosalie a Emmett.“

„Tohle jsou mí bratři Levi Uley, Quil Ateara a má jedinečná sestra.“ Ušklíbla jsem se a on se uchechtl, „Isabella Swanová,“ použil celé mé jméno. Naštěstí jsem se jim představila předtím, proto jsem jen teď kývla hlavou a usmála se.

Ihned na to se začali dohadovat o území. Eph jim na začátku představil můj návrh o podpisech a oni souhlasili s úsměvem. Během vyjednávání jsem několikrát zavadila pohledem o Edwarda a – jak jsem zjistila – i on se na mě díval. Vždycky jsem pak cítila červeň na tváři a sklopila hlavu.

Nakonec jsme začali sepisovat smlouvu. Vzala si to na starost Carlisleova žena – Esme. Nevím proč, ale jí jsem důvěřovala a ačkoliv jsem ji měla já kontrolovat, necítila jsem tu potřebu. Nakonec jsem si to po ní ještě přečetla a měla jsem pravdu. Neudělala nic jinak, než jak se domluvilo.

První to museli podepsat hlavní mluvčí – v našem případě Ephraim v jejich Carlisle. Potom přišla u nich na řadu Esme, u nás Levi, později Edward a Quil, pak Emmett a já a nakonec Rosalie. To, jak jsme to podepisovali, ve mně zase zvedlo zvědavost, protože i tak nějak jsme si sedali při schůzi naší smečky.

„Snad už se nikdy nesetkáme,“ rozloučil se Ephraim smíchem, ale mně to směšné nepřišlo. Až panicky jsem se podívala na Edwarda a ten mi věnoval obdobný pohled. Mé srdce se na okamžik rozhodlo, že takový maraton by nebyl vůbec špatný nápad a já si proto vysloužila několik nechápavých pohledů. Jen jeden byl plný porozumění.

„Taky v to doufám,“ rozloučil se obdobně i Carlisle a otočili se zády. Dívala jsem se na ně s neuvěřitelnou panikou. Chtěla jsem ho ještě někdy vidět. Potřebovala jsem ho ještě někdy vidět, ale oni mi to nějak nechtěli dopřát.

„Pojď už, Bello,“ zavolali na mě kluci sborem. Pomalu jsem se otočila a šla jsem za nimi. Nechtěla jsem se teď přeměňovat. Znali by mé myšlenky a to jsem rozhodně nechtěla, proto jsem se vymluvila, že se chci domů jen projít. Podezřívavě se na mě podívali, ale nakonec to nechali být.

Pomalu jsem se ploužila až domů a brečela jsem. Nesmyslné slzy se mi valily po tvářích a já je nemohla zastavit. Snažila jsem se přesvědčit, že je to nepřítel, ale nějak to nešlo, pořád jsem ho viděla se mnou, jak mě lehce objímá, přibližuje se ke mně a...

Nešlo na něj nemyslet.

Došla jsem domů, a ačkoliv se mě otec ptal, jak to probíhalo, se slovem „dobrý“ jsem odešla nahoru a zabouchla dveře.

Věděla jsem naprosto jasně, že my dva spolu bychom nikdy nemohli být, ale nedalo mi to. Nějak jsem se do něj zakoukala.

Celým tím rozpoložením, brečením a emočním zmatkem jsem nakonec usnula. Asi jsem byla hodně vyčerpaná, protože se mi žádné sny nezdály a já se tak probudila ještě před budíkem. Jen jedno jsem musela udělat. Za žádnou cenu jsem se teď nechtěla přeměňovat, aby nevěděli, jak na tom teď jsem. Proto jsem hned ráno vyběhla k Ephraimovi, který měl jít teď na hlídku. Splašeně jsem doběhla k domu Blacků a bušila na dveře. Otevřel mi už připravený. Jen vyběhnout.

„Bello?“ divil se.

„Ahoj, chtěla bych s tebou o něčem mluvit,“ vyhrkla jsem a sápala se k nim do domu.

„Co potřebuješ?“ Změřil si mě podezřívavým pohledem.

„Víš, chtěla bych si teď vzít volno. Alespoň do konce školy. Poslední dobou to opravdu flákám a teď, když jsme se Studenými uzavřeli příměří, tak bych mohla zůstat doma, ne?“ vysypala jsem na něj svou prosbu.

Zkoumavě mě pozoroval. „Vysvětlím to klukům. Myslím, že to teď ve třech zvládneme,“ souhlasil nakonec a mně se ohromně ulevilo. Snad jsem i slyšela, jak mi spadl obrovský balvan ze srdce. „Asi nejsem ten správný člověk, komu by ses chtěla vyzpovídat, ale asi by ses měla s tím někomu svěřit,“ dodal ještě a už mě vyhazoval z domu. Tím mi bylo jasné, že tak nenápadná zase nejsem, ale alespoň neměl tušení, o co mi jde.

Ještě jsem zaběhla domů pro věci do školy a letěla se vzdělávat.

 

 

2. část

Povídkové království u Pajam

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!