Jaspere, umíš plavat?

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

26.06.2013 [09:00], Kate, Povídky jednorázové, komentováno 4×, zobrazeno 3238×

Opět seznámení, ale tentokrát Alice a Jaspera. Příběh mě napadl, když jsem relaxovala u bazénu a bylo krásné počasí. Tohle deštivé se mi vůbec nelíbí, a tak doufám, že to krásné počasí touto povídkou přivolám. Děkuji KalamityJane :)

Alice

Bylo krásně, sluníčko svítilo, nádherný červnový den. Rozhodla jsem se, že se půjdu koupat na moje oblíbené místo, do lomu.

Rozložila jsem si deku, nasadila sluneční brýle a relaxovala. Konečně chvilka klidu a ticha.

„Ahoj Alice!“ zavolala na mě dvojčata Brownova. Nevěděla jsem, že tu budou. Obě si mne děsně prohlížely. Starší z nich, Vikky, se zatvářila, jakoby mnou opovrhovala. Cítila jsem z ní závist, nevím proč. Já měla vždycky ráda módu, oblékala jsem se hezky, ale nevím, proč mi záviděly. Nikdy jsem neměla moc kamarádek, i presto že jsem se ničím nechlubila, ani na sebe moc neupozorňovala. Zakroutila jsem hlavou a dívala se někam jinam. Na protější stranu. Bylo tam 5 snědých kluků. Opálená těla jim svaly jen hrála. Házeli se navzájem do vody.

Začala jsem si číst-časopis Vogue, přečetla jsem asi 3 stránky, když se mi najednou chtělo šíleně spát. Lehla jsem si tedy na deku a usnula. Zdálo se mi o nějakých lidech, 4 páry krásných, opravdu krásných lidí. Já jsem stála před nimi a vedle mě stál blonďák. Chytl mě za ruku, v tu chvíli jsem se probudila. Byla jsem unavená, ale ono opravdu nejde spát, když na vás někdo šplíchá vodu.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, no to snad ne! Viděla jsem blonďatou hlavu, jak mizí pod hladinou. Nejspíš se šel projít kolem zaplaveného lomu a zakopnul nebo uklouznul a spadl do vody. Proč sem chodí, když neumí plavat? Rychle jsem odhodila knížku a sluneční brýle a skočila do vody. Doplavala jsem ke klukovi a snažila se ho uklidnit. Rychle jsem si opakovala kurz první pomoci, podle něj bych toho blonďáka zachránila, kdyby mi někdo neskočil na hlavu. Vzduch, rychle vzduch. Začala jsem polykat vodu. Pomoc! Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Kolem bylo velké množství bublinek. Neviděla jsem toho kluka, jen jsem cítila, jak kolem sebe kope. Najednou se uklidnil, viděla jsem červenou barvu. Pane bože …Krev! Bouchl se o nějaký kámen do hlavy. Rychle, dýchat! Ucítila jsem, jak mě něčí ruce táhnou z vody. Byla to příjemně horká náruč. Kašlala jsem vodu. Zastřeně jsem viděla, jak další postava vytáhla z vody i blonďáka.

Vzali nás oba do náruče a nesli někam pryč. Blonďákovo tělo leželo bezvládně.

„Paule, ty idiote, cos to udělal?“ křičel ten kluk, co nesl mě.

„Promiň, já nechtěl, myslel jsem, že tu holku vytáhnu, ale nějak jsem si ten skok nevyměřil.“

„Ty už radši nemysli. Nikdy!“ odpověděl kluk, který běžel vedle nás.

„Rychle, Sethe, dělej, zaneseme je k Belle!“ řekl můj nosič.

Edward

„Carlisle, slyším Jacoba, nesou sem nějaké dva lidi. Kluka a dívku. Kluk je v bezvědomí, krvácí na hlavě, ale dýchá a dívka má hodně odřenin, prý na tom není tak zle, jak ten kluk, ale je nějak mimo.“

„Bello, jdi otevřít, prosím.“

„Jaku, co se stalo? Koho to sem neseš? Pane bože, on krvácí!“ zakřičela Bella.

„Omlouvám se, Carlisle, Paul nechtěl, on se je snažil jenom zachránit.“

„Položte je sem,“ nařídil Carlisle a ukázal na gauč, který před chvílí Rosalie pokryla nemocničním prostěradlem.

„Jacobe, to není tvoje chyba,“ usmála se na něj moje dcera.

„Renesmee má pravdu, neboj se, Carlisle s Edwardem je zachrání. Teď byste měli jít,“ přitakávala Esmé, když vyprovázela vlky ke dveřím.

Alice

Byla jsem mimo, slyšela jsem hlasy a cítila jsem, jak mi někdo ošetřuje rány. Cítila jsem taky, jak kolem mě víří vzduch, jakoby tady někdo běhal.

„Edwarde, jinak to nepůjde, ten kluk, bez proměny nepřežije a ta dívka je …“ a právě v tu chvíli jsem ztratila vědomí. Poslední, co jsem cítila, byla bolest na krku.

Zdálo se mi několik zmatených snů, zobrazovaly se mi tváře lidí, které jsem neznala. Blonďatý muž v bílém plášti, že by to byl doktor? Jeho obličej se zničehonic rozplynul. Objevila se hnědovlasá žena, usmívala se, vypadala velmi mile, cítila jsem z ní maminkovskou starost. Pak jsem viděla obrovského muže s blondýnou v náruči. Šeptal jí něco do ucha a hurónsky se při tom smál. Dívka se na něj zamračila a v tu chvíli se mi zobrazil jiný obraz. Tři hnědovlasí lidé, vysoký muž, kterému vířily kolem hlavy barevné bublinky, žena, kterou obklopovala obrovská duhová bublina a holčička. Hodně se podobala té ženě. Muž a žena se drželi za ruku, žena nesla v náruči holčičku, které, když se dotkla její tváře, se z ruky rozletělo na tisíce různě barevných bublinek. Žena se na ni usmála. Pochopila jsem, že to byla rodina. Zničehonic se mi tento obraz rozplynul. Viděla jsem mladého muže, který šel lesem, poté se na mě podíval, rozeběhl se a skočil. Proměnil se ve vlka, bylo to něco, jako když jsem byla v kině na 3D. Strašně jsem se lekla. V tu chvíli se mi před očima objevil blonďák. Poznala jsem ty blonďaté vlasy, jejichž majitele jsem se snažila v zaplaveném lomu zachránit. Byl krásný, ti lidé před ním byli také neskonale krásní, ale on byl ze všech nejvíc. Asi jsem se zamilovala. Asi určitě. Kolem něj pro změnu nevířily bublinky, ale velmi zvláštní pulzující barevná energie. Pokaždé, když se dotkla mé kůže, cítila jsem rozdílné pocity. Radost, vztek, bolest, štěstí, lásku, smutek, zamilovanost. Potom zmizel. Jako poslední obraz jsem viděla sebe. Něčím jinou, krásnější. Stála jsem uprostřed všech těch lidí a v hlavě mi znělo slovo rodina. Znovu se mi v rychlém sledu zobrazovaly tváře lidí, které jsem viděla před chvíli. Přesně podle toho v jakém byly pořadí. Carlisle, Esmé, Emmett, Rosalie, Edward, Bella, Renesmee, Jacob, Jasper (tak krásně znějící jméno) a já-Alice. Pak jsem se probudila.

„Vítej u nás,“ usmála se na mě moje nová sestra. Mám pocit, že to byla Bella.

V pozadí stáli všichni, které jsem viděla ve snu. Vlastně ne úplně všichni, nebyl tu, jak se jmenuje? Ano, Jacob. Posadila jsem se a pořádně si všechny prohlédla. Pohled mi spočinul na Edwardovi. Velice zaujatě na mě koukal, jakoby si v hlavě přehrával všechno to, co se mi před chvílí zdálo. Nebo to nebyl sen? Potom vykřiknul.

„Pane bože! Ona … Alice … ona vidí do budoucnosti a on, ehm Jasper ovlivňuje emoce.“

Všichni se na mě podívali, potom na Jaspera a potom znovu na mě. Usmáli se.

Bylo tu tolik nových vjemů, pocitů, zvuků, pachů a myšlenek, že jsem na okamžik na Jaspera zapomněla. Ležel vedle na posteli. Ještě než jsem položila nohy na zem, už jsem u něj stála. Nechápala jsem to, ale v tuto chvíli jsem neřešila nic jiného než Jaspera.

„Co se mu stalo? Jak to, že se taky neprobudil, tak jako já?“ pronesla jsem a zarazil mne zvuk svého hlasu. Byl jiný a zněl jako miliony zvonečků.

„Neboj se,“ stál u mě hned muž v bílém plášti, doktor-Carlisle, „probere se za pár dní, bude mu to trvat déle než tobě, měl více vážnějších zranění než ty.“ Uklidnila jsem se. Nic jiného mi totiž nezbývalo.

Bellu a Renesmee jsem si oblíbila ze všech nejvíc. Bella mi pomáhala s přeměnou, pomáhala mi při lovu, poznávání pro mě nového světa nesmrtelných, seznámila mne s vlkodlaky. Paul se mi znovu a znovu omlouval. Já Belle slíbila, že jí budu pomáhat s módou a šatníkem. Ostatní mi pomáhali taky. S Edwardem jsem se cvičila v boji, Esmé mě učila vařit lidské jídlo, Rosalie byla jako já nakupovací maniak, s Emmettem jsme se nasmáli, skoro každý den na mě připravoval různé kanadské žertíky, byl fakt nepoučitelný. Bylo mi ho trochu líto, vždycky jsem totiž věděla, co chystá, ještě dříve než to stačil nastražit. Naoko se tvářil smutně a utíkal za Rosalie. Carlisle se mě pořád vyptával na moje vize do budoucnosti, pokaždé jsem mu je musela popsat a vysvětlit a on si všechno poctivě zapisoval. S naší nejmladší a nejmilejší Renesmee jsme si hrály. Jediná ona z nás rostla. Už se těším na její dospívání.

Každý den jsem se chodila dívat na Jaspera, věděla jsem přesně, co zažívá, jak z vlastní zkušenosti, tak z Carlislova vyprávění. Seděla jsem u něj dvě hodiny. To bylo nic proti nesmrtelnému životu upírky.

Po 4 dnech od mé proměny jsem se vracela s Bellou a Emmettem z lovu. Najednou se mi zamlžil zrak a já viděla Jaspera, jak se probudil. Dala jsem se do běhu, Bella s Emmettem mě tak tak dobíhali. Vřítila jsem se do dveří a utíkala nahoru do pokoje.

Mezi dveřmi mi Esmé řekla: „Jasper se probudil.“

„Já vím,“ odpověděla jsem a zastavila se u něj. Právě otevíral oči. Posadila jsem se k němu na postel.

Najednou se mi před očima zatmělo a já uviděla nás dva. Drželi jsme se za ruce a šli jsme po cestě. Nakonec ani můj dokonalý zrak nedohlédl. Ano, ona pověstná věčnost. Zamrkala jsem, abych se vrátila zpět.

„Ahoj Jaspere,“ usmála jsem se něj a v jeho očích spatřila svoji budoucnost.