31.05.2010 [23:45], Karolka, ze série Múzáci, komentováno 39×, zobrazeno 6021×

Tak zkusíme další, jo? Dokud nás to baví...

Podélně jsem rozkrájela čtyři housky a pečlivě je natřela máslem. Obě poloviny, to dá rozum, přeci na něm nebudu šetřit. Na máslo přišel sýr, šunka a navrch plátky rajčat. Přiklopit. Hotovo.

„Co budeš pít?“ zavolala jsem z kuchyně.

„Zbyly ještě bublinky?“ ozval se sametový hlas.

„Trochu. Tak já ti to doleju, jo?“

V tu chvíli už byl u mě a objímal mě kolem pasu.

„Tak už pojď,“ zašeptal mi do ucha. Po zádech mi přeběhlo slastné mrazení. Krotká jako ovečka jsem se nechala vést do obýváku. Jsem prostě klikařka. Nejenže mám nejnádhernějšího Múzáka široko daleko. Ten kluk po mně dokonce touží.

Jenže místo ke gauči mě nasměroval na opačnou stranu místnosti, k pracovnímu stolu.

Zamračila jsem se na něj a zůstala tvrdohlavě stát.

To mě tam budeš muset odnést!

Zasmál se. Někdy dokáže být fakt za potvoru, dobře věděl, že na psaní teď nemám ani pomyšlení.

„Už dva dny jsi nenapsala ani slovíčko,“ řekl trochu káravě, jeho oči se ale čtverácky smály.

„Hmm. Asi mám nešikovnýho Múzáka,“ odsekla jsem a pořád ho naštvaně probodávala pohledem.

Zarazil se. Chtěla jsem ho trochu podusit a honem myslela na to, co všechno je potřeba nakoupit k jídlu, ale neoblbla jsem ho.

„Dobře víš, že to tak není,“ durdil se. „Během noci jsi dostala tolik nápadů, že by ti trvalo pět let, než bys je všechny sepsala. Jenže to bys s tím aspoň musela začít.“

No, to má vlastně pravdu. Ale lezte v noci z vyhřáté postele do nevlídné chladné tmy, že?

Povzdychla jsem si. Vážně bych se už konečně měla pustit do práce.

Došourala jsem se ke stolu a zapla počítač. Zatímco s tichým bzučením nabíhal, sledovala jsem Edwarda, jak si obléká tričko. Bylo to neskutečně zajímavé. Nechápala jsem, jak to s těmi křídly dokáže, ale zvládnul to během mrknutí oka.

„Jak se z tebe vlastně stal Múzák?“

Usmál se a opřel se o můj stůl. Ne, že by mě nezajímalo, co mi odpoví, ale vždycky, když byl takhle blízko, nějak na mě přišla touha sčítat...

„No, já taky kdysi psal. Docela dobře. Jednou ke mně přilítla malá Múza...“

„Měl jsi s ní něco?!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Zrudnul.

„Malá! Jako dítě!“

„Aha...“ kuňkla jsem provinile a naznačila, aby pokračoval.

„No, prej se o tom v Múzalandu radili...“

Vyprskla jsem. Trochu káravě se na mě podíval.

„Promiň, pokračuj,“ kvíkla jsem přidušeně a doufala, že se dokážu nerozesmát.

Odkašlal si.

„Říkala mi, že se o mně v Múzalandu radili, a že mi nabízejí místo Múzáka. Prej by z tolika nápadů, co mám já, vyžila spousta spisovatelů.“

Fascinovaně jsem na něj zírala.

„Takže jsi byl člověk? A co ta křídla?“

Pokrčil rameny.

„Ty fasujeme.“

Chvíli jsem mlčela a snažila se trochu si to přebrat. Jsem odjakživa strašně zvědavá, takže mě to napadlo prakticky okamžitě...

„Já nevím, musel bych se zeptat,“ odpověděl na mé myšlenky trochu skepticky.

„Jen na zkoušku,“ žebronila jsem. „A stačily by mi úplně malinkatý křidýlka...“

Zasmál se.

„Natloukla by sis. Na velikost křídel jsou přesný tabulky.“

Přikývla jsem a dál na něm prosebně visela pohledem.

„To jako hned?“ zeptal se překvapeně.

Zuřivě jsem přikyvovala.

„Housky ti dám s sebou,“ navrhla jsem honem, když jsem viděla, jak se zatvářil. „A ani jsi ještě nepil, tak snad můžeš letět...“

„Napadlo tě, že by se mi taky mohlo stýskat?“ zeptal se zamračeně.

Zčervenala jsem a radostně se mi rozbušilo srdce.

„Tak se mi brzy vrať, jo?“ Políbila jsem ho na tvář a celá nadšená běžela do kuchyně pro ty housky.

xxxxx

„Tak, teď se, prosím tě, pořádně soustřeď,“ říkal Edward a něžně mě při tom držel za ruku. Stáli jsme na střeše mého domu, kolem tma jako v pytli. Trochu se zvedal vítr a chvílemi se nebezpečně silně opíral do mých duhových křídel.

„Stačí se zhoupnout v kolenou a začít mávat křidly. Poletí samy. Reagují na myšlenky. Jen pomyslíš, kam chceš letět a poletíš.“

Celá roztřesená jsem přikyvovala a sbírala odvahu.

Ježkovy voči, já mám křídla! Já poletím!

„Neboj se, budu s tebou. Zatím jen zakroužíme nad sídlištěm.“

Přikývla jsem a zhluboka se nadechla. Pokrčila jsem nohy, mávla křídly a najednou jsem se vznášela o deset metrů výš.

„Nepanikař!“ vykřikl Múzák, když viděl, jak se zděšeně snažím mávat i rukama a kormidlovat.

To se ti řekne! Kolik ty máš nalítaných hodin?!

Už byl u mě a držel mě kolem pasu. Konečně jsem přestala plašit a mrskat sebou, jako moucha, která právě nabourala do žárovky. Začala jsem si to užívat. Dokonce mě napadlo, jestli by se ve vzduchu dalo...

„Na to zapomeň! Sotva udržíš směr!“ řekl rychle.

„Myslela jsem dělat vývrtky!“ ohradila jsem se.

Se smíchem zavrtěl hlavou.

„Tak, teď tě pustím a ty to zkusíš sama, jo?“

Jen jsem přikývla a o chvíli později už mě vítr unášel na jih.

„Mávej křídly!“ křičel za mnou a honem se mě snažil dohnat.

Udělala jsem to. Nejdřív jsem nezaznamenala žádnou změnu, ale o pár mávnutí později jsem už Edwardovi letěla naproti. A strašně se mi to líbilo.

„Jů! Já letííím!“ vykřikovala jsem a riskla pár obloučků.

„Tak tolik nekřič,“ napomenul mě můj Múzák, ale bylo vidět, jak je na mě pyšný.

Jenže bylo pozdě. Tmou zazněl výstřel. Brok těsně minul mé levé křídlo. Podívala jsem se směrem, odkud se ozvala ta rána a uviděla pana Majera na balkóně se vzduchovkou.

„Vrány uřvaný!“ ječel a strkal do flinty další brok.

Edward mě chytil za ruku a brzy jsme mu zmizeli z dohledu. Nabrali jsme závratnou rychlost. Když jsme se ocitli na kraji města a vítr se trochu utišil, natrénovala jsem pod pečlivým dohledem Múzáka couvání a brždění.

„Tak. Už umíš všechno, co potřebuješ,“ řekl mi, když jsme spolu usedli na cihlový komín dávno zavřené továrny.

„A co bude teď?“ zeptala jsem se stydlivě. Nenápadně jsem si přisedla o trochu blíž. Pořád jsem musela myslet na ty vývrtky.

„Co si zkusit první úkol?“ odpověděl.

Ta představa mě nadchla.

„Jé! A můžu si vybrat?“

„Na to je brzy. Nejdřív se musíš osvědčit. Někoho ti přidělí.“

Trochu zaraženě jsem pokývala hlavou.

„A jak se to dozvím?“ zjišťovala jsem.

„Moment.“ Edward zavřel oči a vypadal soustředěně. Pak se začal podezřele pochechtávat. Chytil mě za ruku.

„Tak pojď. Máš práci.“ A zase jsme se vznesli.

„Kdo to je? Kde bydlí? Co píše?“ chrlila jsem jednu otázku za druhou.

„Uvidíš,“ smál se čím dál, tím víc.

Začala jsem z toho mít divný pocit.

„A co když mě nic nenapadne a nebudu mu umět poradit?“ starala jsem se.

„Neboj. Jen mu dáš pusu a nápad mu přijde přímo z Múzalandu.“ Vyprsknul.

„Edwarde?!“ houkla jsem varovně a už se cítila trochu naštvaná. „Ty mi něco tajíš!“

Hihňal se a vrtěl hlavou.

„Už jsme tady,“ řekl po chvíli. Nesmál se, ale podivně sebou škubal. Bylo mi jasné, že má co dělat, aby se v záchvatech smíchu neválel po zemi.

„Já tě varuju!“ zavrčela jsem na něj, když jsme přistáli na terase krásného moderního domu.

Nemluvil. Nemohl. Jen mi rukou naznačil, abych šla do otevřených prosklených dveří.

Chvíli jsem ho rentgenovala očima. Cítila jsem v tom nějakou lumpárnu, ale zrovna teď jsem neměla moc na vybranou.

„Tak jo,“ povzdychla jsem si. „Ale počkáš na mě.“

Kýval a z očí mu vyhrkly slzy. Asi jsem se vážně zbláznila.

Došla jsem ke dveřím a nakoukla dovnitř. Viděla jsem nádherný prostorný pokoj, zařízený moderním luxusním nábytkem. Vyjeveně jsem zírala na prosklený sloup uprostřed místnosti. Byl plný akvarijních rybiček vznášejících se v záplavě bublin.

Nesměle jsem vešla.

Kde ho asi najdu?

Do nosu mě uhodil nakyslý pach vína. Aha! Tohle znám, tvůrčí krize.

Vyšlapala jsem schody do vyššího patra. Teď už jsem kromě vína cítila i nikotin a pot.

Ach jo. Ten se asi pěkně zasek´.

Brzy jsem se ocitla ve dveřích rozlehlé pracovny. Podobné mají asi ředitelé bank a prezidenti.

A pak jsem ho uviděla.

To mi zaplatíš!

Venku se ozval řehot.

Na moment jsem zavřela oči a snažila se sebrat odvahu.

Nejsem přece žádný ořezávátko, tohle zvládnu. Je to jen pusa...

„Ahoj,“ pozdravila jsem vesele, když jsem došla až k velkému koženému křeslu.

„He?“ ozvalo se a vykoukla na mě lysá otylá hlava.

Polkla jsem.

„Přišla jsem vám pomoct.“ (Venku za oknem se ozýval smích a škytání).

Křeslo se za hlasitého funění otočilo. Uviděla jsem obrovské vyvalené břicho a krví podlité oči. Celé to páchlo jako septik po dešti.

„Múza... jsem...“ vykoktala jsem.

„Jupí!“ vykviklo břicho a odněkud ze záhybů se vynořily dvě krátké tlusté nohy. Pan spisovatel už zřejmě dlouho ze svého křesla nevstal.

Vrávoral ke mně a začal špulit pusu.

Vytřeštěnýma očima jsem sledovala knoflíky umolousané košile. Bylo mi jasné, že je jen otázkou vteřin, kdy uletí. Začala jsem couvat.

„Pusůůů!“ zamlaskal a napřáhl ke mně ruce.

Zabiju tě!!! I kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám!

To už jsem zamávala křídy a částečně běžela, částečně letěla ze schodů. Těm rybičkám se vážně nedalo vyhnout.

Edwarda jsem pronásledovala až do svítání. Skoro jsem ho chytila, jenže ve chvíli, kdy jsem ho čapla za nohu, mi zmizela křídla. Byla jsem nakonec ráda, když mě celou vyděšenou vzal do náručí a odnesl domů.

Trvalo mu hodně dlouho, než ze mě dostal něco jiného než vrčení. Odpustila jsem mu jen pod podmínkou, že v následujícím měsíci bude pracovat dvakrát usilovněji než já.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

19)  Bye (01.06.2010 12:28)

Nikdo tu fakt nevěří
v existenci upírů,
i když o nich popsány
jsou už tuny papíru.

Důkaz toho jednoduchý,
všem nám stále přece
těch pět litrů krve
uvnitř těla teče.

Začínám mít podezření,
s Múzáky že to je jiný,
existenci jejich stvrdí
povídky od Karoliny.

Tak už nám je taky pošli,
doma si je nesysli!
Nekrkej a rozděl se,
na nás taky pomysli!

18)  AliceBrandon (01.06.2010 10:56)

Mocinky pěkné!
Není nad příjemné nastartování dne takhle po ránu *pisatelka zírá na hodiny* ehm, takhle před obědem. Skoro jsem si myslela, že ta nová múza Karol poletí ke mně, no škoda.
Co ty nápady, co Karol napadly během noci? Bude z toho ta kniha? Chudák Eda se kvůli tomu tak nadřel...

17)  Melani (01.06.2010 09:45)

Já jsem se tak smála! Moc hezký...

16)  Ewik (01.06.2010 09:34)

Krásný.

15)  Bosorka (01.06.2010 09:32)

A tu sváču bych si taky dala líbit - Kačenka je strašně nenažraná!

13)  magorka (01.06.2010 08:53)

Klika, že ten Majer tak blbě střílí! Kdo by pak psal super povídky o Můzácích,kdyby se trefil he? Karolko, příště prosím buď na sebe (křídla) opatrnější A moc příjemné počtení, jojoo Děkuju M.

12)  Abera (01.06.2010 08:34)

Úžasný Ty fasujeme
prostě nejlepší

11)  Bosorka (01.06.2010 08:14)

Karolko - díky bohu, že jsi se zachránila (příště si ber do vany dětský kruh, nikdy nevíš, kdy to na tebe zase příjde ). Moc hezký!

10)  Karolka (01.06.2010 08:12)

Moc vám děkuju! Jsem ráda, že jste spokojené. Napadlo mě to ve vaně a málem jsem se přitom utopila. Jen jsem si včera v noci nebyla jistá, jestli si nebudete myslet, že jsem to napsala pod vlivem LSD.

9)  Hanetka (01.06.2010 07:58)

Karolkooo, no a mám na dnešek tu nejlepší náladu. Múzáci a Myška mě vždycky spolehlivě podepřou, abych prokulhaha dalším pracovním dnem! Díky, ó veliká!

8)  Amisha (01.06.2010 06:32)

No to mě podrž, ty jsi mi tedy dílo!

7)  Nebraska (01.06.2010 06:30)

Vrány uřvaný!
A chudák otylý zpocený spisovatel! Nicméně to vysvětluje, proč občas marně čekám u otevřeného okna, vějířem naháním ven vůni pečeného kuřete a cinkám skleničkou o láhev vína. Ony jsou ty mrchy múzácký vybíravý! To by mě zajímalo, kolikrát to u mě někdo otočil těsně před oknem a i přes kručení v břiše a hroznou žízeň to vzdal a odletěl!

6)  sakraprace (01.06.2010 06:14)

Housky, Múzaland křídla, fasování, pan Majer a pan spisovatel
Jsi geniální

5)  Popoles (01.06.2010 00:47)

Karolko díky.
Tohle byla přesně ta pohádka na dobrou noc, která mě hodila do pohody!
Múzaland...křídla...housky...couvání a brždění...septik po dešti.... úúúáááá

4)  dorianna (01.06.2010 00:46)

Zabiju tě!!! I kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám! Jááj to je věta k nezaplacení, zvláště po tak úžasným romantickým začátku

3)  krista81 (01.06.2010 00:15)

Hezký

2)  Silvaren (01.06.2010 00:08)

Múzaland a "Ty fasujeme." a vývrtky a moucha bourající do žárovky a ten voplizlej spisovatel mě nakonec rozsekal.
To byla nádhera!

1)  ambra (01.06.2010 00:05)

Housky ti dám sebou...
Ty fasujeme!
Vrány uřvaný!
Jupí, vykviklo břicho.
Ne, neděkuj, dobře vím, že tak inteligentní komentář jsi ještě nevyfasovala, ale já na to mám tabulky!
A teď vážně: JAK JE TO S TĚMA VÝVRTKAMA???!!!

«   1 2