19.11.2010 [20:45], Lily, ze série Já jsem Blacková, ty jsi Cullen, komentováno 5×, zobrazeno 2499×

Ahoj jsem tady s další kapitolou. Je to taková více méně oddechovka. No posuďte sami. Moc všem děkuji za komentáře a tahle kapitola je věnovaná vám, kteří tuhle povídku čtete.

Sam nás nutil pořádně pracovat. Když jsem nebyla na hlídce, cvičila jsem se v boji. Ani Edward neměl dost času. Neusínala jsem, spíš jsem padala do bezvědomí. Můj brácha to na mně viděl.

„Řeknu Samovi, aby ti dal volno,“ nadhodil, když jsme se chystali v kuchyni na další trénink s Cullenovými. Zrovna jsem se cpala čokoládovou tyčinkou.

„To nejde, Jaku, musím se cvičit,“ namítla jsem.

„Vidím, jak jsi unavená, pár dní jsi se s Edwardem pořádně neviděla a já už se na tebe nemůžu dívat,“ řekl mi sklesle.

„Prostě to není dobrý nápad,“ kysele jsem se usmála.

„Jdu za Samem.“ Dal mi pusu na tvář a upaloval po pláži na druhý konec vesnice. Absolutně nemělo cenu na něj volat, stejně by se nevrátil. Šla jsem hodit špinavé prádlo do pračky. Byla to práce Rachel, zatímco já a Jake jsme běhali po lese, ale dneska měla schůzku s Paulem. Paul! Jak to, že on na trénink nemusel jít a my ostatní ano? Něco v tom určitě bude. Jak jsem se zvedala od pračky, neubránila jsem se pohledu do zrcadla.

„No ty teda vypadáš,“ řekla jsem sama sobě nahlas a hned za tím následoval můj smích. Raději jsem koupelnu opustila. Jacob už seděl v obýváku na sedačce.

„Tak co?“ zeptala jsem se nedočkavě. Mrkl na mě.

„Vše zařízeno,“ usmíval se. Vrhla jsem se mu kolem krku.

„Ty jsi úžasný. Děkuju, děkuju, děkuju!“ skákala jsem radostí.

„Em, neblázni, pusť mě. Musím jít!“ smál se a sunul se se mnou na krku ke dveřím. Dala jsem mu pusu na tvář. Usmál se a odběhl do lesa. Rychle jsem utíkala do pokoje pro mobil.

„Ahoj Edwarde,“ vyhrkla jsem do telefonu.

„Lásko, děje se něco?“ Jeho hlas byl ustaraný.

„Ne, nic vážného,“ uklidňovala jsem ho rychle. „Jen… Sam mi dal dneska volno a já si říkala, že jsme spolu pár dní nebyli a tak jsem myslela, že by ses třeba chtěl taky ulít a přijet za mnou…“ Nevěděla jsem, jestli to, co jsem řekla, vůbec dávalo smysl, ale on to určitě pochopí.

„Za chvilku jsem u tebe.“ Musel se usmát, poznala jsem mu to na hlase. Zaklapla jsem telefon a hodila ho zpátky na postel. Popadla jsem knížku, aby mi aspoň to čekání rychleji uteklo. Přečetla jsem sotva dvě stránky a už klepal na dveře. Rychle jsem se vyšvihla na nohy a utíkala otevřít.

Stál tam, tak nádherný, tak neodolatelný. Kapky deště mu jiskřily na bronzových vlasech. Beze slova jsem ho chytila za límeček a přitáhla si jeho rty v naléhavém polibku. Velice mě potěšilo, že se bez protestů ihned přidal. Jednou rukou si mě chytil okolo pasu a druhou mi držel zezadu hlavu, jako by se snad bál, že mu uteču. Já mu zapletla ruce do vlasů a polibek prohlubovala čím dál tím víc. Trošku zvolnil, když uslyšel moje srdce. Ruku přesunul na levou stranu mé hrudi a nechal ji tam, kde mi bilo srdce.

Chyběl jsi mi. Prolétlo mi hlavou.

„Ty mně taky,“ zašeptal mi do vlasů. Ta chvíle byla tak úžasná, že bych tam takto stála klidně po zbytek života.

„Něco jsem ti přivezl.“ Jeho hlas zněl nadšeně. Trošku podezíravě jsem si ho měřila. Chytil mě za ruku a táhl mě k autu. Nebylo to ovšem jeho stříbrné Volvo. Stál tam černý mini cooper.

„Ty máš nové auto?“ zeptala jsem se ho a nevěřícně koukala na vůz.

„Já ne, ale ty ano,“ usmíval se. Vytřeštila jsem oči.

„Tys mi koupil auto? Ty ses úplně zbláznil!“ vyhrkla jsem.

„Je to předdárek k tvým osmnáctinám,“ usmíval se dál. Měla jsem chuť ho praštit.

„Narozeniny mám až za měsíc,“ upozornila jsem ho nasupeně. Kolik za to auto asi dal? Určitě balík, on je prostě naprosto nenormální.

„Jako svoji doživotní partnerku tě nenechám jezdit na motorce. Obzvlášť, když tady neustále prší,“ vysvětloval mi. „Líbí se ti?“ vyzvídal.

„Je krásné, ale nemůžu si ho nechat,“ odpověděla jsem.

„Proč?“ čelo se mu zkrabatilo. Povzdechla jsem si.

„Nechci ani vědět, kolik peněz jsi za něj utratil. A kromě toho - auto rozhodně není dárek, který ti dá kluk k osmnáctým narozeninám.“ Koukal se na mě a v očích mu probleskl smutek. Okamžitě jsem litovala, že jsem raději nedržela pusu. Ovšem jeho obličej se hned rozjasnil.

„Tohle ale není hlavní dárek,“ řekl mi. Hystericky jsem se uchechtla.

„A co mi dáš jako hlavní dárek? Vzducholoď?“ Hlas mi vyletěl o oktávu výš. Zamyšleně na mě koukal.

„Ty bys chtěla vzducholoď? Myslel jsem, že ti koupím něco jiného, ale když na tom trváš.“ Ne, tohle není možný.

„Můžou se upíři zbláznit?“ zeptala jsem se zoufale. Chytil si mě okolo pasu.

„Dobře, žádná vzducholoď,“ uchechtl se. „Nechceš si to auto vyzkoušet? Mám nápad, kam bychom mohli jet,“ usmiřoval si mě.

„Dobře, Einsteine, co tě napadlo?“ zasmála jsem se poraženecky.

„Umíš bruslit?“ zeptal se mě s úsměvem. Přikývla jsem.

„Pojedeme do Port Angels do haly bruslit,“ navrhl. Oči se mi rozzářily.

„To je skvělý! Jen se převlíknu, jo?“ Rychle jsem ho políbila a zmizela v domě. Čekal na mě v obýváku. Naškrábala jsem na papír vzkaz tátovi a vyšli jsme do deště. Edward mi otevřel dveře na straně řidiče a vtiskl mi do ruky klíčky. Hned seděl vedle mě.

„Děkuju,“ broukla jsem a políbila ho. Vyjeli jsme z vesnice. Moje autíčko krásně předlo a bylo naprosto snadné ho ovládat.

„Takže se na mě nezlobíš, že jsem ti koupil auto?“ zeptal se mě můj upír s úsměvem.

„Už jenom trošku,“ zasmála jsem se a přidala plyn.

V portangelské hale Edward půjčil dva páry bruslí na led. Dlouho jsem na nich nestála, ale nezapomněla jsem jezdit. On byl samozřejmě dokonalý. Ladně sekal zatáčky, rozjel se obrovskou rychlostí a mě táhl za ruku za sebou. Taky jsem nebyla žádný béčko. Předvedla jsem mu s úsměvem pár piruet. Takto jsme se předháněli asi hodinu. Hodně mě to unavilo. Edward to na mně poznal a rozhodl, že pojedeme domů. Nic jsem nenamítala, když mi oznámil, že bude řídit. Pamatuji si jen, jak jsem si sedla, a potom už jsem usnula. Probudila jsem se, až když mě Edward nesl u nás před domem.

„Můžu jít sama,“ protestovala jsem. Byla už tma a pršet nepřestalo. Edward mě postavil na nohy až přede dveřmi.

„Nechtěl by ses v noci zastavit?“ Ten nápad mi jen tak probleskl hlavou, ale byl neuvěřitelně lákavý. Dal hlavu na stranu a v očích mu zajiskřilo.

„Přijdu.“ Usmál se, políbil mě a zmizel v křoví. Srdce mi radostně poskakovalo, když jsem vcházela do domu. Billy, Jake i Rachel seděli v pokoji. Byl tam i Paul. Televize byla vypnutá, to bylo divné.

„Ahoj,“ přivítala jsem je s úsměvem.

„Ahoj Emmo, Rachel a Paul by nám chtěli něco říct.“ Billyho hlas byl protkaný nesouhlasem, to jsem nechápala. Rachel se začervenala.

„No, chtěli jsme vám oznámit, že se za měsíc budeme brát,“ zazněl její nadšený hlas. Zalapala jsem po dechu a s bráchou jsme oba naráz protočili oči. Paul byl štěstím bez sebe a já měla chuť zakroutit mu krkem. Teď to bude oficiální, že patří do naší rodiny. Taková ostuda.

„A ty, Emmo, mi samozřejmě půjdeš za družičku.“ Zvedla se nadšeně z křesla a objala mě. Rychle jsem se ji snažila setřepat.

„Dobře, Rach, ale jestli mě navlečeš do růžové, do konce života s tebou nepromluvím,“ upozornila jsem ji.

„Neboj, vše mám naplánované,“ ujišťovala mě. No, z nějakého důvodu jsem jí nevěřila.

„Přijede i Rebeca,“ oznámil mi Paul a moje srdce vynechalo jeden úder. Rebeca, jak dlouho jsem ji neviděla. V mojí bouřlivé pubertě jsem ji nesnášela, teprve teď jsem chápala, jak byla skvělá sestra. Nahrazovala mi mámu. Stekla mi slza. Zamířila jsem do pokoje s tím, že si toho nikdo nevšiml. Ale nebyla to pravda. Jacob se za mnou díval.

Padla jsem na zem vedle postele a začala se přehrabovat v krabicích pod ní. Konečně jsem našla, co jsem hledala. Album s fotkami. Vlezla jsem si pod peřinu a slzy jsem nechala volně téct. Procházela jsem staré fotky a vzpomínala. Takto mě našel Edward.

„Co se děje, Em?“ ptal se vyděšeně.

„T-to ni-nic,“ posmrkávala jsem. Objal mě a zadíval se na album.

„Můžu?“ zeptal se a já přikývla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Jalle (22.12.2012 11:23)

taková ostuda

1