14.11.2010 [13:45], Lily, ze série Já jsem Blacková, ty jsi Cullen, komentováno 5×, zobrazeno 2533×

Ahoj všichni, je tady další kapitola. Je taková oddechová a vzpomínková. Je z pohledu Jacoba, tak snad se bude líbit. Moc vám všem děkuju za komentáře, jsem ráda, že to čtete, hodně mě to nabíjí a dává mi odhodlání psát dál. Krásné čtení!

Pohled Jacoba

Byl jsem u Belly v pokoji. Ležela mi v náručí a tiše oddechovala. Já jsem spát nemohl, musel jsem ji hlídat. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo. Je tím nejdůležitějším stvořením na této planetě.

Jak jsem tak ležel, začal jsem vzpomínat na časy, když jsem byl malý. Jedna vzpomínka se i přes všechnu bolest vydrala na povrch.

Ten den bylo opravdu škaredě. Temné mraky halily pláž, útesy, dokonce i moře bylo nepřirozeně černé. Rebeca seděla v křesle u nás doma a na klíně měla posazenou Emmu. Mojí nejstarší sestře stékaly velké slzy po tmavé tváři.

„Musíme jít, děti.“ Billy vyšel z kuchyně a chytil mě za ruku. Rebeca nesla Emmu v náručí a Rachel se toulala někde vzadu. Nastoupili jsme do černého auta. Sedělo se mi nepohodlně. Sestry na mě navlékly malé černé sako. Pořádně jsem si neuvědomoval, co se děje. Vždyť mi bylo jen pět. Auto zastavilo. Rachel mi řekla, že jsem ve Forks. Byla tam spousta lidí, všichni směřovali na hřbitov.

Neposlouchal jsem nic z toho, co říkal kněz. Vůbec mě to nezajímalo. Z očí mi vyteklo pár slz. Chtěl jsem mámu. Táta mi vysvětloval, že už se nevrátí, že umřela, ale nechtěl jsem to chápat. Co si asi má myslet pětileté dítě, když mu řeknete, že jeho máma je pryč? A co teprve maličká Emma, ta z toho neměla rozum.

Najednou mě otcovy ruce táhly zpět na parkoviště. Nevnímal jsem, neposlouchal jsem. Rebeca mě vzala za ruku a Emmu předla tátovi.

U nás doma bylo hodně lidí. Byl tam i strejda Charlie a strejda Harry. Teta Sue mi donesla čokoládu. Nikdo si mě v domě nevšímal a já zmizel na pláž. Uslyšel jsem za sebou tiché cupitání. Emma na vratkých nohách utíkala za mnou.

„Jaku, pockej na mě!“ křičela. Vzal jsem ji za ruku a vedl zpátky k domu.

„Chci mámu,“ zanaříkala.

„Já taky,“ zašeptal jsem.

Stekla mi osamělá slza při vzpomínce na mámin pohřeb. Rychle jsem chtěl myslet na něco jiného a před očima se objevila další vzpomínka.

„Emmo! Už zase jsi dostala z trigonometrie čtyřku?“ ječela Rebeca. Emma seděla na parapetu okna a trucovala. Rachel byla pryč, šla studovat na vysokou a já seděl v křesle a snažil se s ním splynout. Nebylo dobré dostat se Rebece do rány, když byla takhle rozčílená. Emma se na ni podívala.

„Já za to nemůžu! Učitel si na mě zasedl,“ odsekla.

„Jistě, tohle je ohraná písnička, Emmo. Vůbec se neučíš!“ Rebeca byla v obličeji rudá stejně jako Emma.

„Tebe jenom štve, že nejsem stejně dobrá jako ty a Rachel! Ale já jsem jiná, nejsem šprtka a nikdy nebudu. Nechci se vám podobat! Jste obě dvě barbinoidní.“ Emmě vyhrkly slzy vzteku.

„Máš domácí vězení!“ Rebečin hlas se rozléhal snad po celé pláži. Emma seskočila z parapetu.

„Hraješ si na mámu, ale nemáš na to!“ vřískla a zmizela zadními dveřmi ven. Rebeca zůstala stát jako opařená. Po tváři jí stekla slza a já rychle vyběhl za Emmou. Rázovala si to někam do lesa, ale rychle jsem běhal a brzo ji dohnal. Chytil jsem ji za ruku a otočil ji, takže se mi musela podívat do očí.

„Nech mě,“ prskla nebezpečně.

„Tohle jsi přehnala, Emmo,“ řekl jsem naštvaně.

„Já vím, kruci! A co jako teď mám dělat?“ vřískala.

„Co třeba zkusit se omluvit?“ zeptal jsem se ironicky.

„Nech mě laskavě vychladnout Jacobe, nebo jednu schytáš.“ vyhrožovala. Pustil jsem její ruku a ona zmizela v lese.

Musel jsem se usmát. Rebeca si s Emmou vážně dost užila, jenže potom se vdala, odjela a Emmě, i když to nechtěla přiznat, její sestra chyběla. Tuhle vzpomínku nahradila téměř vzápětí jiná, ve které už byla moje Bella.

Bella se hodně změnila. Nechápal jsem, jak ji mohl ten Cullen opustit. To já bych nikdy neudělal. Byla moje kamarádka, ale já cítil, že se náš vztah stává daleko hlubším. Seděla na naplaveném kmeni s Emmou a o něčem vesele diskutovaly. Od doby, co k nám začala jezdit, se zlepšila, ale když se smála, připadalo mi to hrozně umělé, nikdy se totiž nesmály její oči.

„Ahoj brácho, právě plánujeme výlet do Port Angels. Určitě se k nám přidáš, že jo?“ ptala se mě sestra.

„Vezmu i nějaké spolužáky, jestli ti to nevadí,“ řekla mi Bella.

„Ne, bude to super,“ usmál jsem se a když se Bella nekoukala, mrkl jsem na Emmu. Moje sestra dělala všechno proto, aby se Bella odreagovala. Byly opravdu dobré kamarádky. Byl jsem Emmě neskonale vděčný, že se ji snaží rozveselit. Musel jsem uznat, že její úsilí se pomalu ale jistě začínalo vyplácet.

Do kina jsme nakonec šli jen já, Emma, Bella a nějaký kluk, tuším, že se jmenoval Mike. Bylo mi divně, připadal jsem si jako bych měl horečku. Mike vypadal, že se každou chvilku pozvrací a taky že jo. Bella se obětovala a odvezla ho domů.

„Co je ti, Jaku?“ zeptala se mě sestra, když oba odešli.

„Já nevím, Em, je mi nějak divně,“ odpověděl jsem. Emma mi sáhla na čelo.

„Celý hoříš!“ zděsila se. „Odvezu tě domů,“ řekla a vytáhla mi z kapsy klíčky od auta. Tu noc jsem se poprvé proměnil ve vlkodlaka. V tu chvíli jsem myslel jen na jednu věc. Už se s Bellou nemůžu scházet.

Vybavila se mi vzpomínka na moji vlastní přeměnu. O to víc hrozná byla přeměna Emmy.

Emma, v tuto chvíli černá vlčice, zmateně pobíhala po lese.

Co se mi to stalo? Její mysl křičela. Byla tolik zmatená, nevěděl jsem, jak jí mám pomoct.

Emmo, poslouchej mě! Samův hlas byl přísný, snažil se upoutat její pozornost, ale Emma ho nevnímala. Byla úplně bezradná.

Emmo! Poslouchej mě! Hlas Alfy nemohla ignorovat. Cítil jsem, jak ztuhla, zakňučela a stulila se na zemi do klubíčka. Rychle jsem za ní vyběhl a sedl si k ní.

Je z tebe vlkodlak, Emmo, stejně jako z nás ostatních, stejně jako z tvého bratra. Vysvětloval jí Sam.

Jak je to možné? Zaskučela vyčerpaně.

To nevím, ale z Leah se taky stala vlčice. Máš to v genech.

Takže ty legendy byly pravdivé? Zmatenost v jejích myšlenkách byla téměř hmatatelná.

Ano, Emmo, teď mě dobře poslouchej, poradím ti, jak se přeměnit zpět do lidské podoby. Sam jí vše vysvětlil. Emma se učila velice rychle. Byl jsem na ni pyšný. Nejdříve se se svojí srstí nemohla vyrovnat, potom ale objevila i lepší stránku vlčí kůže a srovnala se. Billy byl zmatený z toho, že je Emma vlk. Rebeca ani Rachel se vlkodlaky nestaly, ale Emma se tomu smála. Konečně byla něčím jiná než ony. Byla výjimečná.

Bella se v mé náruči zavrtěla. Políbil jsem ji na čelo a další vzpomínka, ta nejdůležitější, vyplula na povrch.

Emma mě vystřídala na hlídce a já rychle spěchal za Bellou. Vůbec se mi nelíbilo, že se dala znovu dohromady s tou pijavicí. Ničilo mě to, tolik jsem ji miloval.

Když jsem vrazil do domu, seděla na sedačce a čekala na mě.

„Nechceš se jít projít?“ zeptal jsem se. Jen přikývla a zvedla se. Jako vždycky jsem ji chytil za ruku a vyšli jsme do deště. Ani jeden z nás nemluvil, až jsem to nevydržel a zastavil se.

„Bello, ničí mě, když tě musím pokaždé nechávat odjet s tou pijavicí,“ řekl jsem bez okolků. Už jsem to nemohl dál dusit, prostě to ze mě vyletělo.

„Jaku…“ otočila se na mě a podívala se mi do očí. A v tu chvíli se to stalo. Vždycky jsem věděl, že ji miluju, ale teď to bylo jiné. Potřeboval jsem ji. Potřeboval jsem ji stejně, jako loď potřebuje svůj přístav. Vpíjela se do mých očí.

„Jaku, ty jsi se vážně… My jsme se…?“ Nemohla pořádně mluvit, ale to nevadilo. Umlčel jsem ji dlouhým polibkem. Konečně byla moje. Navždy.

Bella se najednou posadila a vykulila na mě oči.

„Ty nespíš?“ zeptala se rozespale. Jen jsem se usmál.

„Přemýšlel jsem,“ odpověděl jsem jí.

„A nad čím?“ zeptala se zmateně.

„Nad tím, jak je život nádherný,“ usmál jsem se a něžně ji políbil. Stulila se mi opět v náručí a já byl nejšťastnějším člověkem na světě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1