21.06.2013 [07:45], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 8×, zobrazeno 2841×

I upír potřebuje zchladit ...

Stála jsem uprostřed toho velkého pokoje hradu celá zkoprněla a nevěděla, co dělat ani co se vlastně děje. Sledovala jsem, ne, to byla silná slova, já se pokoušela sledovat Edwarda, jak pobíhal po celém pokoji svou přirozenou rychlostí a ani jednou se na mě nepodíval. Nezastavil se.

Náhle a dost nečekaně po posledních několika minutách se zastavil u postele a pak lidským pohybem zavřel můj kufr. Zděšeně jsem vytřeštila oči, do teď jsem netušila, že tam je, a proč tam je, jsem nevěděla stále. On mi zabalil?

„Co to děláš a co se děje? Odpověz!“ vyjela jsem po něm. Mluvila jsem na něj celou dobu, co pobíhal po pokoji jako splašený, co se vrátil od rádců a neřekl ani slovo. Prostě najednou začal dělat tohle. Tvářil se neutrálně a vyhýbal se očnímu kontaktu.

„Prostě jen mlč a poslouchej mě!“ vrátil mi hrubě s trochou zavrčení. Zalapala jsem po dechu, tohle nikdy nedělal.

Rozešel se ke mně. Polekaně jsem udělala krok zpět. Netušila jsem, co chce teď dělat. Nějak na můj ústup nereagoval. Prostě mě popadl za loket a vyvedl z pokoje. Pokoušela jsem se mu vyvlíknout, ale nedovolil mi to, byl silnější a nekompromisní ve svém jednání. Začala jsem mít strach, ale nevěděla jsem kvůli čemu. On by mi neublížil a už vůbec by mi nebalil věci takhle, kdyby mě chtěl jako zákusek.

Zatáhl mě až do tajné garáže hradu, kde byla auta. Dovlekl mě až k jednomu stříbrnému a nasoukal dovnitř. Už jsem se nebránila. Zákusek nebudu rozhodně. Do kufru auta hodil moje zavazadlo a pak si sedl za volant. Nastartoval a natúroval motor a pak vystřelil, až mě to vmáčklo do sedadla. Byla jsem vděčná za bezpečnostní pás, který jsem si stihla zapnout. Projel město a nezajímaly ho žádné předpisy, nechala jsem ho chvíli, než jsem našla odvahu.

„Edwarde?“ ozvala jsem se potichu a nesměle.

„Bello, teď ne, až budeme na místě,“ poprosil mě naléhavým hlasem.

Netrvalo to moc dlouho, než se před námi objevila světla a letištní hala. Střelila jsem po něm pohledem, ale nehnul jediným svalem v obličeji. Zastavil na parkovišti a vystoupil, šel pro můj kufr. Zmateně jsem ho následovala až do terminálu a obsluze tam.

„Tvůj pas,“ poručil mi. Nechápala jsem, o co jde, ale bez řečí jsem mu ho podala. Otočil se k té ženě u přepážky a začal mluvit italsky. Nechal odbavit moje zavazadlo. Pak mě opět popadl za předloktí a odtáhnul až k prohlídce. Tam jsem se mu vysmekla a podívala se na něj.

„Edwarde!“ uhodila jsem na něj.

„Letíš domů,“ oznámil mi, jako by se nechumelilo, a já přišla o řeč. Využil toho a znovu mě kousek odvlekl.

„Cože? To nejde, co zákon?! Edwarde!“ Vytrhla jsem svou paži a postavila se před něj.

„Já jsem zákon. Letíš domů, co chceš ještě slyšet?“ vyhrkl rozhořčeným tonem.

„Ale… to nejde takhle najednou. Proč?“ Zmateně jsem koukala do jeho rudých duhovek.

„Jsi ještě dítě, Bello. A já tě nedokážu zabít. Takže jedeš domů. Nesmíš nikomu nic o tom, co se tu dělo, říct, jasný?!“ Tiše, tak aby to nikdo okolo neslyšel, na mě křičel, ale já to slyšela a ta slova se stále opakovala v mé hlavě.

Stále jsem stála na stejném místě a jen na něj koukala. Nechtěla jsem nikam jít.

„Běž, Bello. Zapomeň na všechno, co se stalo, a nikdy se nevracej!“ Mluvil odtažitě, cize, rozkazovačně, strojeně. Ne tak jako celou dobu, co jsem tu byla s ním.

„Jdi!“ křikl po mně.

Úlekem jsem uskočila a naposledy se na něj podívala.

Po chodbě jsem běžela až na úpatí schodů, kde jsem se poprvé zastavila. Chytla jsem se zábradlí a silně jej stiskla dlaní. Zhluboka jsem se nadechla. Celá jsem se chvěla. Hudbu v domě jsem slyšela tlumeně, moje srdce bylo hlasitější.

Bylo mi zvláštně úzko. Nechtěla jsem, ale ohlédla jsem se ke dveřím, z kterých jsem předtím vyběhla.

Stál v nich a díval se na mě.

Roztřeseně jsem se nadechla a vydala se dolů mezi ostatní lidi.

Hledala jsem znovu Angelu. Do mého zorného pole ale v padla opět jako první Alice.

„Ahoj,“ smála se.

„Co chceš?“ zavrčela jsem na ni podrážděně. To ona mě poslala do té knihovny, kde se pak objevil on.

„Promiň, myslela jsem, že by bylo prima, kdybyste si promluvili,“ krčila rameny a měla výraz jako štěně z výprodeje.

„Jenže já s ním mluvit nechci a nemám o čem, Alice,“ odporovala jsem jejím nápadům.

„Když myslíš,“ prohodila tajemně a pokrčila rameny. „Omlouvám se,“ dodala kajícně. Povzdechla jsem si.

„V pořádku, už žádné plánování, ano?“ zadívala jsem se na ni.

„Vynasnažím se,“ kývala hlavou. A já tak nějak věděla, že nic lepšího z ní ani nedostanu.

„Dobře,“ souhlasila jsem a už byla zase uvězněná jejím pevným sevřením. Na to, jak byla malá, byla díky upírství opravdový silák. Odtáhla se celkem rychle.
„Chtěla bych ti představit mého manžela,“ zašeptala mi do ucha. Jasně, ani jeden z našich spolužáků by nepochopil, proč je v sedmnácti vdaná, jen já. Sedmnáct jí už opravdu dlouho není.
Teprve až teď všimla jsem si osoby vedle nás. Vysoký blonďák. Zahleděla jsem se mu do očí, ano, už jsem znala toho třetího upíra.
„Rád tě konečně poznávám, Bello.“ Usmíval se na mě a prohlížel si mě, přitom natáhl ruku ve zdvořilém gestu. „Jsem Jasper,“ představil se ještě.
„Ahoj,“ podala jsem mu ruku. Říct něco zdvořilého, jako „taky tě rada poznávám“, opravdu nešlo.
Měl ledovou dlaň jako Alice, a stejně jako ona jeho dotyk nebyl tak intenzivní a vibrující jako ten Edwarda. A že jsem před malou chvílí měla šanci si to opět vyzkoušet.
Jessica, vzpomněla jsem si na důvod, proč tu pobíhám. Spustila jsem svou ruku z té Jasperovy.
„Stalo se něco?“ zajímal se.
„Ne, mělo by?“ opáčila jsem otázkou.
„Byla jsi chvíli zklamaná, pak spokojená a teď jsi skoro zoufalá,“ řekl prostě. Civěla jsem na něj a nechápala, jak to mohl vědět.
„Jasper cítí emoce lidí a může je i trochu ovládat,“ prohodila ke mně Alice na vysvětlenou. Super, další upír, co si může hrát. A jak to vypadalo, jeho schopnost na mě působila stejně jako Alice, takže jediný upír v okolí, který měl smůlu, byl Edward.
„Aha,“ vydechla jsem ohromeně. „Musím najít Angelu. Zatím ahoj,“ rychle jsem se rozloučila a šla zase o kus dál.

Proběhla jsem do obýváku, kde bylo nehlučněji a nejvíc lidí, přesto se mi nedařilo zahlédnout ani jednoho z nich. Šla jsem do kuchyně. Teď tam bylo o dost klidněji, skoro nikdo. Taky většina lidí si už vzala potřebnou první dávku alkoholu. Konečně jsem také viděla Angelu.

„Bello, co tu děláš? Myslela jsem, že sem nechceš,“ volala na mě Angela při cestě k ní. Mike se opíral s klukama o kousek dál a mluvili. Všichni věrně v ruce oranžový kelímek s tekutinou.

„Táta mě donutil,“ prozradila jsem nespokojeně a objala ji. Konečně ráda, že vidím někoho normálního.

„To bych do něj neřekla,“ smála se nevěřícně.

„Ani já ne, ale oblíbil si Cullena a pod jeho střechou se mi přeci nemůže nic stát, ne?“ protočila jsem oči a rozesmála Ang ještě víc.

„Neviděla jsi Jess?“ zeptala jsem se a pokukovala okolo. Nemohla být moc daleko.

„Před chvílí se prohnala jako tornádo někam pryč, netuším, co se jí zas stalo?“ krčila nechápavě rameny.

„Já jo,“ připustila jsem a podívala se jinam.

Popadla mě za ruku a přes dveře, o kterých jsem neměla tušení, táhla ven na vzduch. Byla dost zima. Les byl tmavý a jen dům svítil jako lampa na celý palouk okolo něj.

„Co se stalo, Bello?“ zeptala se mě přímo.

„Viděla mě s bratrem Alice, jak si povídáme v knihovně,“ řekla jsem neurčitě. Posadila jsem se na jeden z betonových schodů a ona vedle mě.

„V knihovně?“ nadzvedla obočí a tvářila se dost skepticky.

„Nemůžu za to! Poslala mě tam Alice, když jsem hledala tebe. Objevil se tam, tak jsme si povídali a pak tam vtrhla Jess a rychle zas odešla.“

Povzdechla jsem si.

„Nechtěla jsem sem chodit. Kdyby se on neprokecnul před tátou, mohla jsem být doma v klidu. Stačí, že už tak se se mnou kvůli němu nebaví,“ vztekala jsem se.

„Uvidíš, to bude v pořádku. Ona se vybouří a bude to v klidu. Chvíli ji ještě bude držet a pak zas bude jen Mike,“ uklidňovala mě. A objala mě jednou rukou kolem ramen.

„Jak vůbec vypadá? Ještě jsem ho neviděla,“ zajímala se.

„Ang,“ zakňourala jsem.

„No tak, řekni mi to,“ škemrala.

„Dokonalej popis jsi dostala už od Jess, víš, že já to tak neumím,“ vykrucovala jsem se tomu.

„Takže je opravdu tak pěknej?“ Zamračila jsem se na ni. Ona mi to fakt nemohla ulehčit. „Co?“

„Jo, je, stačí?“

„Ne, nějaké podrobnosti,“ škemrala dál.

„Chytrej, milej. Je s ním sranda. Nevím, co víc bych ti řekla,“ krčila jsem rameny. Nemohla jsem popsat všechny jeho kladné stránky, když jsem nesměla mluvit o těch záporných a děsivých. Když ji to tak zajímalo, ať si ho jde najít a okukovat sama. Já dnes už nechtěla.

„Vrátíme se dovnitř?“ nadhodila. Odkývala jsem to, protože venku byla celkem dost zima, Forks, jinak to tu ani nebylo a tady u domu uprostřed lesa to nebylo o moc lepší.

Vrátily jsme se do kuchyně, kde už kluci nebyli, par jiných spolužáků postávalo u dveří, jinak prázdno. Opřela jsem se o kuchyňskou linku poblíž dřezu a Angela naproti mně.

Vzdala jsem snahu najít Jess, ono se to zas nějak srovná, jako vždy.

Vyprávěla mi o tom, jak se Tyler pokoušel hned ode dveří sbalit Alice, než se objevil její přítel.
„Přijel za ní skoro přes cele státy. No, není to romantické?“ povzdechla si zasněně.
„Asi jo,“ připouštěla jsem opatrně. Ona nevěděla, že tu je Jasper celou dobu, co ona.
„Asi? Netvrď mi tu, Bello, že by ti nepřišlo romantické a nedojalo tě, kdyby za tebou tvůj přítel přijel takovou dálku.“
„Přišlo,“ odkývala jsem jí to. Lidi okolo nás chodili do ledničky i špajzky. Proto jsem neváhala a vytáhla si z lednice láhev vody, té tu byl opravdu dostatek.
Zrovna jsem pila, když Angela naproti mě vytřeštila oči a klesla jí brada. Tohle mohlo mít jen dvě příčiny a já doufala v tu první.
Ohlédla jsem se přes rameno. Ve dveřích do kuchyně postával samotný Edward. Až teď jsem si všimla, co má na sobě – džíny a černou košili podtrhující jeho bledost a krásu. Díval se na mě. Sotva se naše pohledy střetly, zaměřila jsem se opět před sebe na kamarádku.
Nově příchozí došel až k nám.
„Bello, dnes na sebe máme štěstí,“ promluvil na mě usměvavě.
„Pro někoho štěstí, pro jiné smůla,“ opáčila jsem a pokoušela se nekoukat na něj i mou kamarádku, která z něj nemohla spustit zrak.
„Představíš nás?“ zajímal se a hrál si na slušňáka.
„Angelo, Alicin bratr Edward. Tohle je Angela,“ zamumlala jsem a pokoušela se na plastovou láhev v mých rukou našroubovat víčko zpět, moc se ale nedařilo.

„Takže ty jsi ten nový policista?“ ověřovala si Angela a vůbec nekrotila to nadšení v jejím hlase, že ho poznává. Naštvaně jsem se na ni koukala. Angelo, drže se dál! křičela jsem na ni v duchu.

„Už to tak bude,“ usmál se na ni a vytasil svoje zuby. Sakra, tu láhev nikdy nezavřu. Ruce se mi divně chvěly a to víčko taky nespolupracovalo.

„Tohle Jess nerozdýchá, Bello,“ informovala mě vážně Angela a obdařila mě mírným úsměvem.

„Super,“ zavrčela jsem a už opravdu měla chuť hodit s tou falškou o zem a vyprdnou se tu na všechno.

Edward mi bez jakéhokoliv varování vzal láhev z ruky a s napřaženou rukou čekal na vydání víčka.

„Nepotřebuju tvoji pomoc,“ reagovala jsem okamžitě podrážděně.

„Ne? Takže se už dvě minuty nesnažíš marně zavřít tu láhev?“ ověřoval si ironicky a ušklíbl se na mě.

„To není tvůj problém,“ zavrčela jsem na něj. Popadla jsem tu láhev, kterou držel, a škubla rukou. Nic, jen jsem decentně pohnula Edwardovou rukou, ale láhev nezískala.

„Přestaň už být tvrdohlavá, Bello,“ opáčil mi a naklonil ke mně blíž hlavu. Vystrčila jsem bojovně bradu.

„Možná mě to baví.“
„Ale mě ne, Bello. Nech mě konečně mluvit,“ zasyčel.

„Mluvíš pořád. Měl jsi dvě šance. Mluvil jsi a já mlčela, ale nic důležitého jsi mi nesdělil. Už je pozdě,“ vyjela jsem na něj. Měl dvě příležitosti omluvit se, ani jednu nevyužil, a dál to není můj problém.

„Nenechala jsi mě říct to podstatné. Vždycky zbaběle utečeš,“ vyčítal mi. Rukou, kterou jsem svírala tu láhev, jsem trhla a on konečně pustil.

„Já neutíkala,“ křikla jsem po něm a pak mu vychrstla obsah láhve do obličeje.

V šoku na mě zíral a já na něj, nevěřila jsem tomu, co jsem udělala. Angela vedle nás stála tiše jako pěna a všimla jsem si i kluků a Jess, všichni mlčeli, a dokonce i Alice.

„Bello,“ vyšlo moje jméno z jeho úst tiše, smířlivě. Kousala jsem si spodní ret a kroutila záporně hlavou.

„Ne,“ zašeptala jsem nazpět. Otočila jsem se na místě a prošla okolo našeho překvapeného publika do obýváku, kde to stále ještě žilo. Prošla jsem bez zastavení pokojem až na chodbu a rovnou ven na palouk. Už i tady běhalo dost lidí a bavilo se.

Zamířila jsem rovnou ke svému náklaďáčku a nasedla jsem do něj.

„V pořádku?“

„Pane Bože,“ vyjekla jsem leknutím z Alice. Objevila se na sedadle spolujezdce tak nečekaně. Opravdu jsem málem měla infarkt. Chytla jsem se za hrudník a zhluboka dýchala. Praštila jsem rukou do volantu, abych to ze sebe nějak dostala. „Chceš mě zabít?“ vyjekla jsem při opětovném nadechnutí.

„To rozhodně ne, Bello,“ zamumlala nespokojeně. „To, co se stalo v kuchyni…“
„Nechci to řešit, Alice,“ skočila jsem jí do řeči rovnou.

„Kdybys chtěla, jsem tu,“ připomínala se. Podívala jsem se na ni. Vypadala klidně a nevzrušeně.

„Viděla jsi to?“ zeptala jsem se. Tiše se začala smát.

„Ano, chtěla jsem vidět jeho výraz naživo. Varovala jsem ho, když šel za tebou, ale ty víš, je to paličák,“ krčila rameny a stále se u toho smála. Vyloudila tak i malý úsměv u mě. „Nechceš odvézt? Jsi rozrušená, nechci, aby se ti něco stalo.“

„Jak se pak vrátíš?“ opáčila jsem a pak mi to došlo. „Jasně. Já nevím,“ zamumlala jsem nerozhodně. Alice to vyřešila, vystoupila a obešla náklaďáček, a tak jsem se přemístila na vedlejší sedadlo.

Jelo se mlčky, Alice nemluvila, což nebylo u ní tak zvyklé, a já nevěděla ani, co bych řekla. Rádio mi nefungovalo. Dívala jsem se na tmavou krajinu okolo a přemýšlela nad tím, co jsem to udělala. Potřebovala jsem to nějak ze sebe dostat a jemu voda neublíží. Vlastně by mu neublížila ani dobře mířená facka. Zadívala jsem se na svou ruku. Ušetřila jsem si návštěvu nemocnice a zlomeniny. Třeba mě konečně díky tomu nechá být.

Rozloučila jsem se s Alice a šla do domu. Charlie ještě seděl před televizí. Zajímal se, jaké to bylo. Klidně jsem odpověděla, že fajn a prohodila něco o únavě a pak se tiše vypařila do patra. Rychlá sprcha a pak už jen moje postel, na kterou jsem se opravdu těšila.

Třeba nebudu mít žádné sny.

Zůstala jsem stát před svou postelí a jako v transu na ni zírala.

Rudá růže.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Dennniii (24.06.2013 13:18)

Super kapitolka, moc se těším na pokračování
Jen by už se Bella mohla trochu zmírnit a nechat mluvit Edwarda

5)  emam (23.06.2013 19:40)

Přiznávám, že jsem trochu zklamaná. Tolik jsem se těšila na další kapitolu, ale moc nového jsem se nedozvěděla Tak snad v další kapitole?!

1