16.12.2013 [15:00], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 10×, zobrazeno 2920×

„Musíme si promluvit,“ začala jsem. Jeho rysy ztvrdly, hned na mně poznal, že se něco děje.

Čekala jsem na jeho návrat nervózní. Těšila jsem se na něj strašně moc a zároveň se trochu bála jeho reakce na moje rozhodnutí. Seděla jsem v jeho pokoji a byla v domě sama. Rodině oznámil, kdy se má vrátit, a tak vyklidili pole. Všichni včetně Emmetta uznali za vhodné nás nechat samotné večer, abychom si promluvili.

Nervózně jsem si hrála s prsty a napínala uši, abych ho slyšela přijít. Bylo to zbytečné, zaregistrovala jsem jeho přítomnost, až když stál ve dveřích a koukal se na mě.

Dívali jsme se jeden druhému do očí, měl je stále tak zlaté, jako když odjížděl, všechno to zvládnul. Než jsem se pohnula a postavila, to bylo jediné, co jsem stihla, než byl úplně u mě a už mě zatýkal v polibcích. Spokojeně jsem vzdychla a namáčkla se na něj, ruce pevně sevřené kolem jeho pasu. Byl doma u mě.

„Chyběla jsi mi,“ vzdychnul mi do obličeje. Souhlasně jsem kývala hlavou a nebyla schopna žádného slova, hlavně se mi nedostávalo kyslíku, nebyla jsem prostě upír jako on. Byla jsem tak šťastná, ten měsíc byl opravdu moc dlouhý.

„Vše vyřešeno?“ ověřovala jsem si, jen co jsem popadla dech. Pořád mě držel těsně u sebe. Rukama bloudil po zádech a já tak nějak tušila, že mě jen tak nepustí a rozhodně jsem nebyla proti tomu plánu.

„Skoro vše, nic závažného. Spíš to chtělo, jen abych se tam ukázal, že jsem stále tady,“ řekl a natiskl se obličejem do mých vlasů. Slyšela jsem i cítila, jak se zhluboka nadechuje mojí vůně. Stáli jsme tak u sebe namáčknutí, objímající se co nejvíc. Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem se odhodlala.

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Zhluboka jsem se nadechla pro první pomoc jeho vůně.

„Musíme si promluvit,“ začala jsem. Jeho rysy ztvrdly, hned na mně poznal, že se něco děje. Opřela jsem se rukama do jeho hrudníku, aby povolilo jeho sevření a já byla v lepší pozici.

„Stalo se něco?“ zeptal se a přeměřil si mě pohledem.

„Jo, vlastně se stalo,“ připustila jsem. Byla jsem napnutá jako struna v kytaře. Nedokázala jsem odhadnout jeho reakci.

Čekal se svým nečitelným výrazem, který mě spíš provokoval, než uklidňoval a podporoval.

„No?“ popostrkoval mě, dlouho jsem se k ničemu neměla a mlčela.

„Jsem těhotná,“ vybafla jsem to na něj podobně jako na mě Carlisle, když mi to oznamoval.

Chvíli se ani nepohnul a pak mu zacukaly koutky a našpulil pusu. Tak to se mi nelíbilo už vůbec.

„Chytla jsi od Emmetta vtipnou?“ zajímal se pobaveně. Zamračila jsem se a doslova si jako malé dítě dupla na protest, abych plně zaujala jeho pozornost.

„Myslím to zcela vážně, Edwarde. Carlisle potvrdil, že jsem těhotná a i to, že jsem těhotná s upírem, kdybys chtěl pochybovat,“ vyštěkla jsem na něj. Reagoval úplně jinak, než jsem očekávala, já vlastně nic neočekávala, ale stejně to, jak se začal smát, mě rozhodil natolik, že jsem začala prostě vyvádět.

Rysy mu plně ztvrdly, rty měl v úzké lince a očima si mě prohlížel. Nemohl ještě pohledem nic vidět, až za nějakou dobu. Sice to bylo rychlejší než při normálním těhotenství, ale dost pomalé, aby to nebylo ještě nějakou dobu vidět.

„Já… myslel jsem… že…“ začal koktat a pak zatřásl hlavou ze strany na stranu. „Bylo to něco jako nesplnitelný sen,“ vydechl ohromeně. Padl na kolena a objal mě okolo pasu. Zírala jsem na něj a padla mi brada, tak ani tuhle reakci jsem nečekala. Přitulil se obličejem do mého břicha a přes tričko mi po něm jezdil nosem. Stála jsem pár nádechů nehnutě a v šoku, než jsem mu položila ruku na rameno a jednou se přehrabovala v jeho vlasech. A náhle ze mě vypadla ta slova sama.

„Carlisle na to přišel, když se mi začalo dělat blbě a ztvrdlo mi nepřirozeně břicho. Neví se, jak to bude probíhat, jen to, že je moje těhotenství o něco rychlejší než normální. Carlisle byl proti tomu, abych si to malé nechala, ale nenechala jsem se přemluvit, je naše a doufám, že ty nebudeš taky proti.“

Pohnul se, zvedl obličej ke mně a o břicho se mi opřel bradou. Jeho zlaté oči lehce potemněly a hleděly na mě.

„Je to nějak nebezpečné?“ zeptal se tiše a já jasně slyšela, jak mu hlas zakolísal.

„To se přesně neví. Ale asi nebude nejlehčí porod,“ připustila jsem. „My to ale zvládneme,“ dodala jsem pevně a odhodlaně. S Edwardem a tím malým zvládnu všechno.

Zhluboka se nadechl, zavřel oči a opět se přitulil uchem k mému břichu. O něco pevněji sevřel paže okolo mě a přimáčkl se.

„Zvládneme to,“ souhlasil tiše. Musel slyšet tu obrovskou ránu, jak mi spadl kámen ze srdce, že je na mé straně.

„Vaše veličenstvo musí mít vždy něco extra,“ prohodila jsem žertovně. Postavil se, objal mě a odnesl si mě k posteli, na kterou se posadil a mě sbalil do zvláštního klubíčka na jeho klíně, nebylo to nepohodlné.

„Ano, jinak to s vámi ani nejde, slečno Swanová,“ připustil o dost veseleji. „Aro a bratři žádají, abys byla přeměněna kvůli uchování tajemství a pravidlům,“ připustil zdráhavě. Tak přeci jen se něco takového řešilo, říkala jsme si to celou dobu, že to tak bude. Usmála jsem se na něj.

„Trochu si myslím, že to to malé vyřešilo. Carlisle podle toho, jak to probíhá, připouští, že budu muset být po porodu přeměněna,“ připustila jsem. Opět na mě vytřeštil oči, ale mlčel.

„Co bude s Charliem?“ zeptal se. Vzala jsem si jednu jeho ruku a hrála si s ní, proplétala naše prsty nebo ty jeho zkoumala.

„Bude to těžký se s ním loučit. Určitě ho nebudu smět nějakou dobu vidět, ale… časem bychom se mohli ukázat a on teď má Sue a máma má zase Phila, nebudou ani jeden sám,“ mluvila jsem a dívala se na jeho ruku.

„Už máš naplánované, co uděláme?“ zeptal se mě. Určitě věděl, že jsem přemýšlela nad variantami, co dál.

„Nevím, jestli o dítěti říct nebo ne. Ale na druhou stranu, malé by nám zajistilo alibi. Mohli bychom se odstěhovat do Chicaga, kde máš dům a já bych mohla mít později komplikace, a tak bych se dlouho nemohla tady ukázat.“ Jen trochu jsem nad tím přemýšlela. Měla jsem celkem dost času a snažila jsem se, abych zas tak moc nelhala a zároveň neublížila. Pokud jsem si matně pamatovala, byla jsem přijatá i na univerzitu v Chicagu, kam jsem chtěla kvůli Edwardovi.

Podívala jsem se na Edwarda, který se mračil.

„Nebudou to až takové lži. Dítě bude, komplikace taky a stěhování taky, a pokud vím, v Chicagu máš opravdu dům,“ dodala jsem.

„Máš pravdu,“ souhlasil. Usmála jsem se na něj a opřela si hlavu o jeho rameno. Nic mi ke spokojenosti nechybělo.

„Nakonec, uspokojíme jak bratry, tak i Charlieho s Renée a dokonce i sebe,“ usmála jsem se.

„To máš pravdu, Bell. Nedoufal jsem, že bych tě našel, když jsi mi pak náhle vstoupila do cesty a teď ke všemu bude ještě dítě,“ usmíval se.

Myslím, že jsme měli konečně oba pořádný kus štěstí. Na to, jak dlouho si na mě Edward musel počkat.

Nemohla jsem popřít, jak se mi ulevilo, když se takto vyřešila má situace s proměnou, jinak bychom se s Edwardem o ni hádali dlouho, teď to bylo už za námi.

Měl ten tajemný úsměv a díval se do dálky. Přetočila jsem se mu na klíně a objala ho s polibkem.

„I věčnost může být krásná, Edwarde,“ pošeptala jsem mu s úsměvem.

Nejdůležitější bylo povězeno a vyřešeno, už nebyl důvod dál mluvit. Byl čas na pořádné přivítání. Pochopil to hned, jak jsem si přetáhla sama tričko přes hlavu a zakřenila se na něj.

***

Cullenovi se vrátili až v noci, když jsem spala, aby se s Edwardem přivítali. Možná došlo k nějaké potyčce, ale nic mě nevzbudilo, jen byl Edward chvíli trochu nabručený, když jsem se probudila, pravděpodobně mluvil s Carlislem, ale mlčel, mně nic neřekl.

Válela jsem se ještě po snídani, kterou mi přinesl do postele, a dívala se na něj. Chvílemi vypadal, jako by se potuloval v jiné realitě, než si mě začal zase vnímat.

„Pojedeme za Charliem?“ zeptal se mě.

„Bereš to nějak rychle. Na to, že ses vrátil v noci a chceš být už ráno zastřelený,“ zamračila jsem se. Natočil se na bok a opřel se o jednu paži do matrace, naklonil se nade mě a zakřenil se, teď vypadal jako malý kluk.

„Zapomínáš na tu obrovskou výhodu, kterou ve mně máš,“ zašeptal velmi tajemně. Nereagovala jsem, a tak pokračoval. „Jsem neprůstřelný,“ dodal ještě veseleji.

„Na tom něco bude,“ zasmála jsem se a nadzvedla, abych mu vlípla pusu. Ještě než jsem usnula, domluvili jsme se na rychlé uspořádání svatby, než „odjedeme do Chicaga“. To znamenalo i oznámit to Charliemu, i když jsem mu před měsícem slíbila, že to nebude hned po Edwardově návratu, okolnosti se změnily, a to by měl pochopit i on. Chtěla jsem tátovi o dítěti říct až později, vlastně až po svatbě, do té doby ne, protože by začal protestovat, že kvuli dítěti se v dnešní době nemusíme hned brát. Netuší, v jaké době Edward vyrostl a mravně ještě žije.

Oblékla jsem se a nasedla do auta, po dlouhé době jako spolujezdec majitele.

„Koukal ses na Volvo pořádně?“ zjišťovala jsem a nahodila trochu smutný pohled.

„Ani ne, proč?“ podezřívavě po mně hodil očkem a nastartoval.

„Nic,“ odbyla jsem ho a připoutala se. Zamračil se a našpulil pusu. V hlavě mu to začalo pořádně šrotovat. Chvíli jsem ho nechala, když jel a pořád po mě koukal.

„Nic se autu nestalo, jen jsem čekala pochvalu, jak řádně jsem se o tvého miláčka starala,“ přiznala jsem nakonec šťastná. Nemohl to moc zamaskovat, jak mu proběhla úleva v očích. Nic jsem si s tím nedělala, budu raději, když bude obskakovat spolu se mnou auto než nějakou upírku.

„Ty víš, že kdybys ho poškrábala, nic bych z toho nedělal,“ usmál se na mě láskyplně. Jasně, možná bys nic nedělal přede mnou, ale vyváděl bys o samotě, to ti tak budu věřit.

Dojeli jsme k nám domů, Charlie se dnes nechystal na ryby, večer měl rande se Sue, a tak odpočíval.

„Ahoj tati,“ křikla jsem do domu a zouvala se.

„Zdravím Charlie,“ zvolal na něj Edward. Slyšela jsem, jak televize v obýváku zmlkla. Bylo to tady.

„Rád tě vidím, Edwarde,“ usmál se na něj, ale významně se na nás podíval. Nabídl mu pivo. Nechala jsem je, aby se chvíli přivítali a zašla si jako něco dělat do kuchyně. Nechala jsem Edwarda, aby ho zpracoval do dobré nálady, než mu dá tu nečekanou ránu. Slyšela jsem i smích, Edward mu vyprávěl smyšlenou pohádku o tom, co se dělo v Chicagu a jeho domě.

Vzala jsem z lednice další dvě piva a došla do obýváku, byla to už hodina, déle se mi ani čekat někde uklizená nechtělo.

Posadila jsem se vedle Edwarda a položila mu levačku na koleno, abych ho upozornila. Ještě že mám tak chápavého upíra.

„Charlie, víš, jak jsem ti říkal, že tu svatbu neuspěchám? Tak to asi nebudu moct dodržet. S Bellou jsme se po mém návratu dohodli na svatbě, než odjedeme do Chicaga, mám tam dům a Bella tam byla přijata na univerzitu.“ Řekl to velmi pěkně a nenuceně.

Charlie se zamračil, podíval se na mě a pak na Edwarda. Povzdechnul si, znělo to unaveně.

„Už jsem k tomu stejně svolil, je to na vás,“ odpověděl rezignovaně. Tak to bylo lepší, než jsem čekala. „Mámě bys to měla oznámit co nejdřív,“ kouknul na mě a já protočila oči, ještě jsem jí neřekla ani o zasnoubení, které bylo na dobu neurčitou.

„Ale varuju tě, Edwarde, mám tě rád, ale poděláš to a budeš mít co dělat se mnou,“ dodal ještě výhružně s očima přilepenýma na mém snoubenci.

Ani jsme nepotřebovali Edwardovu neprůstřelnost.

Epilog

Bum… bum… bum…

Ticho.

Nastalo ticho, tedy jen v mém těle, jinak jsem jasně slyšela všechny zvuky okolo. Zpěv ptáků venku, šumění větru mezi stromy a další zvuky, o kterých jsem jako člověk neměla ani páru.

Před pár vteřinami, než dobilo moje srdce, skončilo i speciální promítání mého lidského života. Viděla jsem opět svou svatbu, která byla nádherná a velká. Větší, než jsem chtěla. Ty poslední chvíle, kdy jsem předstírala normální život a ukázala tak Charliemu že udělal době, když věřil Edwardovi. Všechny chvíle s Edwardem i ty z hradu. Prostě malé shrnutí mého dosavadního života.

Už jsem se těšila, až znovu uvidím naší dceru Renesmé. Byl to jen mžik, kdy jsem ji po porodu viděla, než mě museli přeměnit.

Ta bolest za to vše, co mě čekalo, stála, tím jsem si už teď byla jistá.

Dnes začínal můj nový život upírky.

„Bello?“ ozval se krásný sametový hlas, který jsem znala velmi důvěrně, a přestože zněl trochu jinak, mnohem čistěji než kdy předtím, přesně jsem věděla, že to je on. A být ještě člověk, srdce by se mi rozbušilo jak o závod.

Otevřela jsem oči do světla nového dne a života, nekonečně dlouhého života po boku mého upířího krále.

KONEC

Informace o připravované povídce - Skrytá pravda na mém profilu.

Děkuji všem, kteří komentují ;-)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  emam (16.12.2013 21:02)

Konec Přiznám se, že jsem čekala ještě pár kapitol
Ale i tak děkuji, že mě tvá povídka upozornila na existenci těchto stránek

3)  DopeStars (16.12.2013 17:34)

1