22.03.2011 [15:00], Eleanor, Povídky jednorázové, komentováno 12×, zobrazeno 2361×

Carlisle, Esmé a Edward trochu jinak. Děj se odehrává v součastnosti. Je to jakýsi pokus o songfic, tak snad se vám to bude líbit.

S Carlislem to jde v posledních měsících z kopce. Už nechce být doktorem, léčit a operovat. Bojí se. Od toho osudného dne si není jistý svým sebeovládáním. Snažím se ho denně přesvědčit o tom, že každý z nás jednou uklouznul. Jenže on mě neposlouchá. Vždy se snažil být panem dokonalým a teď se to změnilo. Už nechtěl žít. Kdybych s ním nebyl, šel by k Volturiům a poprosil je o smrt.

Co se vlastně stalo, že se tolik Carlisle změnil? Tak to vám rád povyprávím.

Jednoho dne se vracel z práce a viděl, jak auto před ním se v rychlosti smýklo a vyletělo vzhůru. Párkrát se přetočilo a dopadlo na zem. Carlisle automaticky vylezl z auta a běžel dotyčnému v autě pomoci. Za volantem se nacházel mladý černoch a byl v bezvědomí.

Carlisle automaticky zareagoval jako doktor a jal se zjišťovat, jak na tom mladík je a také zavolal ihned záchranku. Jenže nečekal jednu komplikaci. Tu, se kterou už nějaké století nepočítal - žízeň. Dlouho nebyl na lovu a kluk v autě mu voněl naprosto neodolatelně. Byl jeho La tua cantante. Viděl jsem v Carlisleových vzpomínkách, jak tam stál a bojoval s tím. Snažil se nedýchat a klukovi pomoci. S posledním vzduchem zavolal záchranku a pak nedýchal.

Jenže zraněný se probudil a něco mumlal. Carlisle se ho snažil uklidnit, tak jak mu jeho praxe kázala, aby ho mohl začít obratně vytahovat zpod zdemolovaných plechů auta. Nakonec se odvážil a začal na zraněného mluvit. Už se smiřoval s tím šíleným žárem v krku, když v tom začala jedna z tepen na rukou stříkat, protože se zraněný snažil nějak vyprostit, a trošku krve přistálo Carlisleovi na rtech. Neudržel se a polknul. Pak už se nepoznával. Nevěděl o sobě a jen mlhavě si pamatuje, jak se naklání a zajíždí zuby do jeho krku. Byl v extázi. Nikdy předtím pořádně lidskou krev neochutnal. Hltal, až tělo mladíka bylo prázdné a on už nemohl víc sát.

Vyděšeně se podíval na mrtvého tělo chlapce. Zpanikařil a utekl. Jak se sám později v myšlenkách nazývá: „Zachoval se jako srab.“

Ten večer, když Carlisle přišel domů s červenýma očima, jsem nechtěl uvěřit, že i on uklouzl. Ale já jsem se na rozdíl od něho s touto myšlenkou smířil. Má snaha s ním nějak vyjít vycházela vniveč a neustále jsme se hádali.

Já před jeho depresivními myšlenkovými pochody utíkal pryč z domu. Ale nesměl jsem odbíhat na dlouho, protože jsem se bál jeho náhlého rozhodnutí, že se pojede nechat zničit. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem tu neustále pro něj, i přes všechny naše hádky.

Byl mým stvořitelem a já mu svým způsobem byl vděčný za svůj život. Či neživot? Tuhle otázku stejně nemá cenu řešit. Prostě bych už na světě nebyl a on se postaral o to, abych ze světa poznal více, než jen válku a španělskou chřipku.

Dnes jsme se už zase pohádali a já běžel podél útesů, kvůli provětrání hlavy. Jenže najednou jsem ucítil závan lidské krve, a to mě zastavilo. Bojoval jsem sám se sebou. Nebyl jsem dlouho upírem a mé sebeovládání bylo na bodu mrazu. Jedna moje část říkala, abych se šel podívat, co se komu stalo. A ta druhá mě nabádala, abych běžel domů.

Rozhodl jsem se. Otočil jsem se na druhou stranu, než vanula vůně krve a nadechl se čistého vzduchu, který jsem si pro případ podržel v plicích. Rozběhl jsem se směrem, odkud jsem si pamatoval, že se vůně krve linula. Během pár vteřin jsem zahlédl pod útesem ženu. Její srdce bilo velmi pomalu a ona nehnutě ležela a trpěla.

V myšlenkách volala o pomoc a litovala svého rozhodnutí skočit. Ačkoli její život stál za nic, mýlila se, nechtěla umřít. Když jsem k ní dobíhal, tak jsem v jejích myšlenkách slyšel, že by nejradši volala doktora a při slově doktor se jí vybavil obrázek Carlislea. Vůbec jsem nechápal, jak ho mohla znát, proto jsem přistoupil k ní a zahleděl se jí do tváře.

Poznal jsem ji. Byla to žena, na kterou Carlisle myslel několik dní před nehodou. Přišla k němu se zlomenou rukou a on se jí bál oslovit. Zamiloval se do ní na první pohled. Nakonec se rozhodl jí nadále nekřížit cestu pro její dobro. Chtěl jí nechat žít krásný a poklidný život. On byl upír a nikdy by jí nemohl dát vše, co si zaslouží. S upírem by nemohla mít děti. Poslední kapkou pak bylo, když zjistil, že je vdaná. To jeho rozhodnutí ztvrdilo.

Jenže teď ležela pod útesem a umírala. Umírala žena, kterou miloval, a neměl o tom ani ponětí. Další rána, zasahující do jeho srdce.

Matně jsem si uvědomoval, že ona by ho mohla vyléčit z jeho deprese, ale i tak jsem se rozhodl jí dát nějakou šanci. Bez promýšlení jsem ji vzal do náručí a nesl k nám. Nevěděl jsem, co Carlisleovi řeknu, ale byl jsem rozhodnutý bojovat za její život. Nyní mohla mít alespoň ten upírský. Za naše chyby se prostě musíme zaplatit a ona zaplatí lidským životem.

Vtrhl jsem k nám domů a pak rovnou ke Carlisleovi do pokoje. Ten nechápavě zvedl hlavu a vyděšeně se na mě zadíval.

„Nemůžu ji nechat zemřít,“ vydechl jsem s posledním vzduchem. Carlisleovi oči si ženu prohlédly a zastavil se u její tváře. V jeho mysli se najednou objevila lítost a děs. Vyčítal si, že ji z povzdálí nehlídal. Žena cestou sem upadla do bezvědomí a teď ji dokonce srdce jednou vynechalo. Starostlivě jsem se podíval na Carlislea a ten začínal zmatkovat.

„Nedokážu to,“ bránil se. Já jsem měl na kahánku, ale i tak jsem se snažil přemýšlet a Carlislea uklidnit. Jeho zlaté oči ze včerejšího lovu neztmavly a to bylo znamení, že její krev mu nezpívá.

„Carlisle, nadechni se,“ přikázal jsem mu. Ten se nadechnul a tázavě se na mě podíval.

„Nevypadáš nepříčetně,“ upozornil jsem ho a jemu najednou došlo, že její krev ho téměř neláká.

„Zvládneš to,“ povzbudil jsem ho. „Budu tady. Když tak tě odtrhnu,“ slíbil jsem mu, ačkoli jsem se s nimi v jednom pokoji držel z posledních sil.

Když její srdce znovu vynechalo, Carlisle se urychleně naklonil k jejímu krku a zakousl se. V jeho hlavě jsem viděl, že ani krev nepolkl. Nechal jed vpustit do jejího těla a pak se ihned oddělil. Cítil se na sebe hrdý a na mě se pyšně a šťastně zadíval. Já jsem jen chápavě pokýval hlavou a vystřelil pryč z místnosti. Bál jsem se, že tu vůni krve už nevydržím.

Zamířil jsem do lesa na lov a pořádně se nasytil. Doma mě čekalo pár těžkých dnů. Nevěděl jsem, jak žena měnící se v upírku bude reagovat. Musel jsem být silný a podpořit Carlislea, ať se bude dít cokoliv.

Vrátil jsem se domů a viděl, jak je Carlisle stále u měnící se ženy a utěšuje ji. V její mysli byl stále on a prosila ho o pomoc. Jeho hlas pro ni byl jako halucinace. Byla ve velkých bolestech, proto Carlislea vnímala jen částečně.

Přišel jsem k nim a Carlisleovi poradil:

„Chyť ji za ruku. Chce cítit, že tu opravdu jsi,“ Carlisle na mě nechápavě koukal a začínal pochybovat o tom, že by něco takového chtěla.

„Věř mi,“ poprosil jsem ho. Nakonec mě poslechl a vzal ji za ruku. Žena na posteli ihned zareagovala a uklidnila se. Carlisle nevěřícně koukal a na mé tváři se usadil spokojený úsměv.

Ty tři dny její přeměny byly nekonečně dlouhé. Neustále jsem utíkal pryč z domova. Vidět její bolest v myšlenkách bylo pro mě jako znovu prožívat vlastní přeměnu.

Konečně se po třech dnech její stav změnil a srdce jí tlouklo rychleji. Oba jsme s Carlisleem věděli, že přeměna se blíží ke konci.

Připravili jsme se do pozoru a čekali, až otevře poprvé ve svém upířím životě oči. Její srdce přestalo tlouct a místnost se ponořila do ticha. Kvapně a vystrašeně otevřela oči a začala se rozhlížet po místnosti. Jakmile spatřila nás, ztuhla. Mě si jen krátce prohlédla a u Carlislea se překvapeně zasekla. V jejích myšlenkách se objevila čirá radost a vyslovila:

„Přišels, zachránils mě,“ vzdechla poprvé jejím zvonivým hláskem. Pohlédl jsem na Carlislea a musel jsem se uchichtnout jeho výrazu. Byl naprosto omámený. Opatrně došel k ní a jeden její neposedný vlas jí zastrčil za ucho a usmál se. Navzájem se omamovali svou přítomností a já věděl jen jedno:

„Dnes nám do rodiny přibyl nový člen. Má budoucí matka.“

Shrnutí

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Kate (15.12.2013 00:05)

Překrásné! Carlisle a Esme miluju. Děkuju, Edwarde, že jsi v tom Carlislea nenechal samotného. Děkuju, Eleanor.

11)  jeanine (25.06.2011 12:27)

Teda, říkala jsem si, co se z toho vlastně vyklube, ale tohle jsem nečekala. Bylo to moc hezký!

10)  Zombichlerka (23.06.2011 13:39)

Moc pěkné, úžasný konec, v který jsem ani nedoufala... teda, doufala, ale vůbec jsem netušila, jestli to tak dopadne. Chudák Carlisle... Milé, něžné... hudba k tomu sedla.

9)  semiska (24.03.2011 22:17)

Moc pěkný, líbilo se mi to. Zajímavý songfic.

8)  Eleanor (24.03.2011 16:48)

Holky to by bylo moc depresivní, teda aspoň na mě, nechat Carlisla utrápit. Já snad někdy byla takhle krutá? Přeci romantika nadevše

7)  Janeba (24.03.2011 13:09)

El, báječná povídka, skvělá hudba! Docela jsem se bála, že necháš Carliesla utopit ve výčitkách a Tys mu, jak jinak, nadělila Esme!! Pak že u upírů neexistuje otisk!!
Děkuji!!

6)  Twilly (24.03.2011 11:02)

No to bylo. Něžný, opravdu oddechový a tím pádem, že tak staro-nové,tak do poslední chvíle jsem netušila jaký bude konec. Docela mě to uklimbalo do naděje, děkuju

5)  Joana (23.03.2011 21:20)

tak to přeci jen dobře dopadlo

4)  Eleanor (23.03.2011 17:19)

Holky, jsem ráda, že aspoň někomu se to líbilo. Byla to oddychovka to psát.

1