05.12.2014 [10:45], kikketka, ze série I minulost se někdy vrací, komentováno 12×, zobrazeno 2948×

Jaké pak bude Bellino probuzení, a co dalšího se naší hrdince z budoucnosti ještě stane? A Edward? Zůstane i nadále gentlemanem?

„Madam!“ volal na mě uctivě cizí ženský hlas. Naštvaně jsem se otočila na druhý bok a pokoušela se tu protivu za dveřmi ignorovat. Já chci ještě spát! Ječelo navztekané podvědomí na tu dotěrnou služebnou a...

Cože?!

To je přece ono!

Z postele jsem vyletěla jako by mě popíchaly vosy a bosky doběhla až ke dveřím. V polovině cesty jsem málem o spodek té vypůjčené noční košile zakopla a hrozilo, že budu buď plachtit vzduchem, válet sudy nebo brzdit bradou. Žádné katastrofické scénáře se však k mému dobru nekonaly.

Odemknula jsem bez újmy na zdraví, a tak pohotově, že mě ta překvapená žena jen udiveně pozorovala. O krok couvla. Takhle bleskově si to asi nepředstavovala, navíc za doprovodu těch předešlých podivných zvuků, které doprovázely můj akrobatický běh.

„Já se moc omlouvám, slečno, ale je už téměř jedenáct, a tak jsem si říkala, že vás raději půjdu probudit. Přece jen to není zdravý vyspávat až do odpoledne, no povězte,“ domáhala se zřejmě mého souhlasu tahle ženština a byla oblečená ve stejně starejch šatech. Jako Edward.

Co to je za habaďúru?!

„Můžete mi prosím zavolat taxíka? Musím se odsud co nejdřív dostat na letiště nebo policejní stanici,“ vybafla jsem namísto pozdravu.

„Ale já vám, slečno, nic neukradla!“ ohradila se vyděšeně služebná. Vypleštila jsem na ni nechápavě oči.

„Však ne, proboha, to mě tady nikdo nechápe? Letiště -“

„Neberte laskavě jméno boží nadarmo!“ prskla káravě. Aby ses náhodou nepotentovala.

„Zavolejte mi taxíka, to bude stačit. Hned jsem dole!“

„Cože? Koho? A co je to za mluvu?“ stěžovala si dál a já pochopila hořkou pravdu. Tahle osoba určitě nepatřila k personálu sanatoria, ale byla jedním z pacientů.

„Angličtina, pokud jste si ještě nevšimla,“ odsekla jsem vztekle.

„Podivná, taková neuctivá,“ mumlala si. Ještě aby třeba taky držela pusu pěkně na zámek, že? Nebo líp, bylo by něco nepředstavitelného, splnit moji malou prosbičku a brnknout pro odvoz?

„Bože!“ zaúpěla jsem zhrozeně.

„Už jsem vám říkala…“

„Jo! Nejsem blbá, chápu!“ vyštěkla jsem už totálně podrážděná. Ta ženská měla IQ stejně nízký jako orangutan v ZOO. Zabouchla jsem jí před nosem, i když pořád něco vykládala. A než mě nohy odnesly zpátky k posteli, do uší mi ještě dolehl hluboký, zvučný hlas, který patřil tomu podivnému Edwardovi. Praštila jsem sebou do toho oblaku naplněného peřím a málem se znova bezmocí rozbrečela.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále!“ křikala jsem bezradně. Dveře se ihned otevřely a dovnitř nakráčel sebevědomý pan Masen. Kdybych nevěděla, že je to psychouš, už bych se na něj asi vrhla. V té košili a kalhotách, co mu na můj vkus sahaly dost vysoko, nevypadal až tak strašně. Bokový džíny to nebyly, ale kdyby jo… Měla jsem na okamžik dojem, že možná slintám.

„O-omlouvám se,“ vykoktal poplašeně a pohotově se otočil. Zmateně jsem zamrkala. Co tak najednou? „Netušil jsem, že jste ještě v noční košili. Měla jste něco říct,“ omlouval se sladce.

„Můžete se otočit, tahle věc toho stejnak zakrývá víc, než mé včerejší oblečení, tak nevím v čem je háček.“

Nakonec se po delším váhání obrátil čelem ke mně. A já zas mohla pohlédnout do těch uhrančivých očí, které se nějakým zvláštním způsobem dotýkaly snad i mé duše. Prostě úchvatné. Po krátkém hloubání jsem pochopila, že Edward byl svým způsobem dokonalý, takže někde zádrhel zákonitě být musel. A tady zřejmě všechno trůnilo v pomatené hlavě.

„Máte nějaký problém, madam?“ začal opět povýšeně.

„Můžeme si tykat?“ navrhla jsem smírně. Přece jen je to víc intimní a přátelštější.

„Není to moc dobrý nápad, Isabell,“ pověděl už normálněji a já se na něj nakvašeně zamračila. Není to moc dobrý nápad, Isabell! ‚Soplilo‘ se po něm mé podvědomí, kterému haprovaly nervy stejným způsobem jako mně.

„Prosím!?“ Nahodila jsem sladký pohled týraného štěňátka, ale v duchu téměř zuřila.

„Dobrá tedy, ale pouze v případě, že budeme sami, což… se zase tak často stávat nebude. Není to správné, a třebaže se morálka ve městech uvolnila, já ten jejich pokrok moc nesdílím.“ Měla jsem takové nutkání bezmocně spustit hlavu a plácnout se do čela z toho odmítavého postoje vůči jednoduchému Ty.

Obešla jsem Edwarda dost velkým obloukem, aby ho náhodou nenapadlo svoji zastydlou pozici pozměnit, a tentokrát se mě opravdu zmocnit… Samozřejmě s velkou uctivostí, že? Byl to sice pošuk, to se mu muselo nechat, ale taky mi bylo jasný, že v téhle rozložité hrůze mě určitě nikdo nikdy chtít nebude, takže jsem se malinko uklidnila. Došla jsem až ke dveřím a ty jednoduše zavřela. Ta rádoby hospodyňka, nás přeci jen poslouchat nemusela.

„Služebná už vám dnes ráno skočila koupit nové ošacení, já… Doufám, že vám to nebude vadit, dovolil jsem si vám totiž zaplatit několikery šaty a- “

„Šaty?“ vyjekla jsem zděšeně.

„Ano a nepřerušujte mne pořád prosím, je to velmi nezdvořilé,“ napomínal mě jak malou holčičku a asi úplně zapomněl, že si tykáme. „Ženy prostě nenosí to, co vy včera. Ty podivné modré kalhoty. Vypadají tak zvláštně. Přirovnal bych je spíš k jezdeckým kalhotám, jenže jsou příliš upnuté. A k tomu ta modrá barva.“

„Jo, říká se jim džíny, a je to úplně normální oblečení,“ dodala jsem nevrle.

„Ne, není!“ ohradil se zatvrzele.

„Okej, když se musíš pořád hádat, tak si poslechni tohle!“ vyhrkla jsem spokojeně a natáhla se pro mobilní telefon na stolku u okna, jehož baterie byla prozatím docela plná, za což já byla nesmírně vděčná. Signál prozatím nechytil, ale jistě i to brzy přijde.

Zajela jsem do přehrávače, navolila správnou písničku, která měla shodou okolností i video a z miniaturního reproduktoru se s okamžitou platností rozeřval tvrdý Rock. Edward si ihned chytil uši a zamračil se.

„Co to je za infernální rámus?“ vyštěkl vztekle a já poprvé spatřila pana Masena naštvaného tak, že naháněl obavy i mně. Do břicha se mi zakousl osten strachu.

„Tak dobře, něco jemnějšího?“ pověděla jsem blahosklonně a nedala na sobě znát, jak moc mě vystrašil. Pustila jsem tedy jednu pomalou, klavírní melodii a ten tvrdý, rozezlený výraz v okamžení roztál. Opět tu byl milý, příjemný a možná i přítulný Edward.

Opatrně, Bello!

„Nádhera,“ pověděl omámeně.

„Ano, to ano,“ dodala jsem už o poznání klidněji. I tep se mi ustálil, a já se nesměle kochala pohledem na člověka stojícího přede mnou. Byl opravdu nádherný.

„Také hraji na klavír, ale -“ pověděl zbožně, větu však nedokončil. Jako by mu další slova zamrzla v ústech, a on se najednou zamračil. „Tenhle přístroj, tahle podivná věc, to... Je to nemožné,“ mumlal zmateně zřejmě jen pro sebe a prsty si nepřítomně promnul čelo. Pak mým směrem natáhl ruku. Asi abych mu ho půjčila. To víš, že jo! Znovu zkoncentroval rozutíkanou mysl a podíval se do své natažené a stále ještě prázdné dlaně, a hned na to studeným pohledem zakotvil na novém mobilu. Sevřela jsem ho pevněji.

Ach, ne!

Tak fajn, ale… jen na chviličku.

„Opatrně!“ nakázala jsem trochu tvrději a nakonec mu tedy mého Sama nabídla k prozkoumání. Srdce mi vystrašeně poskakovalo a já zadoufala, že ho v záchvatu bigotního návalu nebo hysterie nehodí na podlahu a nezačne po něm dupat s nadávkami o pekelných přístrojích.

„Zajímavé,“ brumlal tiše, když palcem opatrně hladil dotykovou obrazovku. Volil příkazy, aniž by věděl, co dělá. „Tohle opravdu není z naší doby. Nebo alespoň jsem nic podobného neviděl. Navíc ta hudba…“ dodal víceméně sklíčeně. Opatrně mi ho vrátil, aby se hned v zápětí, s očima samozřejmě stále pevně přišpendlenýma na mně, posadil do křesla u postele. Spíš tam tedy sebou zmučeně gecnul.

Dovol?

To já jsem tady v totální prdeli!

„Gréto!“ křiknul bez jakéhokoliv předchozího varování Edward a já sebou jen vyděšeně trhla. Služebná v další vteřině pohotově otevřela dveře a naklusala do pokoje. Nic bych za to nedala, že prachsprostě odposlouchávala. Ještěže to dřevo vypadá masivně!

„Ano, pane?“ broukla pokorně.

„Doneste, prosím, slečně Isabell šaty,“ pověděl rozrušeně, a přitom na mě bez přestání doslova zíral.

„S-samozřejmě, h-hned to bude,“ vykoktala a zmizela jak pára nad hrncem. Dokonce za sebou i zavřela.

„Je to tedy pořádný průšvih, víte? Nemůže tu vytahovat tyhle přístroje z… budoucnosti? Co budeme dělat?“ Tentokrát si obě ruce zabořil do vlasu, hlasitě si povzdechl a konečně ode mě odtrhl ten tíživý pohled. „Oblečete si to, co jsem vám koupil -“

„Co jsem ti koupil,“ napomenula jsem ho přátelsky, ale nevypadalo to, že bych jakkoli odlehčila napjaté ovzduší. Uvolnil ruce z vlasů a znovu se na mě zahleděl. Tentokrát to však byl pohled, který jasně říkal, abych raději mlčela a jen poslouchala.

Jasně, tady jsi chlap ty, co?

Už jsem ticho… jako myška.

„Asi mi nevěříš, že jsme v jiném století a upřímně, ani já tak úplně nedůvěřuji tvému tvrzení o tom, že pocházíš z jednadvacátého stolení, ale tyhle přístroje… Ten telefon, to prostě… Něco takového zkrátka nemůže existovat,“ povídal klidně, ale nevypadal, že se tak i cítí. Byl celý zatuhlý. „Ty jasné barvy. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„Alespoň teď zhruba víš, jak jsem se včera cítila já!“ zavrčela jsem popuzeně. Trocha té empatie by taky nebyla na škodu. „Sakra, vždyť jsem usnula v pronajatém bytě v Seattlu. Byl to už tak šílenej den, to mi věř, a pak se ke všemu vzbudím tady. To nedává smysl ani mně.“

„Ano, celé je to šílené,“ špitnul tiše a povzdechl si. „A z kterého pak roku si se sem dostala?“

„Dva tisíce dvanáct,“ odpověděla jsem rychle.

„Bože,“ vydechl zhrozeně a znovu si rukama zajel do záplavy rozdrbaných vlasů. „To je víc, jak jedno celé století,“ konstatoval zděšeně. A to prý dřív chlapi bývali chlapi! Vždyť tenhle už má naděláno v kalhotách a zjistil jen to, z kterého roku pocházím. Co když skutečně nejsem v žádné minulosti, jak se mi tu ten hlupák snaží nabulíkovat, ale spíš si ze mě někdo vystřelil? Co když tenhle chlápek žije někde mimo Seattle… Jo, ale jak to, že je tady léto, kdežto včera byl podzim? Pěkná blbost, tady vážně něco nehraje.

„Já, chtěla bych se jet podívat do města,“ nadhodila jsem jakoby nic.

„Cože? To snad nemyslíte vážně!“

„Nemyslíš!“ vyjela jsem na něj, protože už zase zapomněl na to, že si tykáme, a stejně jako on zúžila výhružně oči. „To prostě nemůže být pravda. Nejsem v minulosti! Je to nereálný a… naprostá hloupost. Není to možný, takže mě vezmi ven, ať se dostanu mezi normální lidi!“ Poslední dvě slova jsem doslova zaječela.

Tentokrát se pan Masen netvářil pohoršený jako obvykle, ale naštvaný. Parádně rozzuřený. Prudce se postavil a já si opět uvědomila, jak moc malá, maličkatá jsem. Ale vždyť lidé dřív bývali menší, než my teď, ne? To byl další malý bod do mé teorie, že jsem rozhodně neuvázla v minulosti. Z úvah mě však vyrušil vzteklý Edward, který už najednou stál až u mě. O krok jsem ustoupila, na tváři nalepený omluvný obličej.

Bláznům se vlastně nikdy neříká, že jsou pomatení!

Hlavně konečně zapni tu krabici, co nosíš na krku!

„Takže podle vás jsem nenormální? Nějaký dementní jedinec?“ zavrčel. Ztěžka jsem polkla a pokorně se přikrčila.

„Ne, to ne, jen…“ Mysli, Bello, mysli! Opakovala jsem si stále dokola záchranou mantru.

„Jen co?“ zafuněl mi do tváře.

„No…, že bych se ráda přesvědčila na vlastní oči, že je tohle rok devatenáct set pět,“ nadhodila jsem nevinně.

„Nevěříte mi?“ zabručel rozladěně, ale naštěstí se přestal tvářit tak vražedně.

„Jak už jsem řekla, chci to vidět na vlastní oči. Do té doby neuvěřím!“ zvýšila jsem hlas a vytasila se s bojovně vystrčenou bradou. To vždycky pomohlo, když jsem si za něčím paličatě stála.

„Isabell,“ vydechl mé jméno, jako nějakou zatracenou lamentaci, a já si pohoršeně odfrkla. „Tak se prosím obleč do těch šatů, co ti přinese Gréta, a pak tedy pojedeme na vyjížďku do města. Musíš pochopit, kde jsi. A také mi slib, že budeš mlčet a jen se usmívat. Na nic se nevyptávej. Všechny otázky ti později zodpovím sám, až budeme opět v bezpečí domova. Rozumíš?“ Souhlasně jsem mu to odkývala a zahrála si na hodnou holčičku, hlavně že mě vezme ven z téhle díry.

Pryč z jeho vysněného světa…

Jak dopadne Bellina návštěva Chicaga? Bude mít pravdu, a Edward žije pouze ve své vlastní fantazii? Nebo je všechno tak, jak tvrdí on a ona se ve všem jen šeredně plete...?

Ty moje nejmilejší RoPo! Díky, že mi na to vždycky koukneš, a poopravíš! :*

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  SestraTwilly (02.01.2015 17:29)

Infernální hudba .Stret minulosti s budúcnosťou oboch ľahko vykolajil.Edward dostáva zabrať...

8)  Dennniii (07.12.2014 14:10)

Super kapitola, moc se těším na pokračování a návštěvu Chicaga a hlavně na Bellinu reakci.

1)  DopeStars (05.12.2014 12:27)

Tak toto opäť stálo za to!! Chudák Edward, to musel byť pre neho šok! Perfektná kapitola!!! Úžasná poviedka!!! Teším sa na pokračovanie!! Tvoje nápady sú proste neskutočné, Kikky

1