10.04.2015 [13:45], kikketka, ze série I minulost se někdy vrací, komentováno 21×, zobrazeno 6026×

Podaří se Belle splinit své poslání...? ;)

Vrátí prsten i slib?

Hezké čtení přeje Kikky. Snad se bude kapča líbit. :)

Zpět do toho obrovského domu se mi vůbec nechtělo vracet, přesto jsem cestu nazpět urazila v celku rychle. Děsila jsem se okamžiku, kdy se střetnu s Edwardem. Chystala jsem si v duchu hned několik přijatelných výmluv a omluv pro mé ukvapené jednání a útěk. Ačkoli to bylo beztak fuk. Nehodlala jsem si ho vzít. Zničila bych mu tím život. Copak si to ten mezek pitomá neuvědomoval? A já byla kretén číslo dvě, že jsem mu řekla tak rychle ano!

Nynější společnost byla vysazená na takovéhle hovadiny s rodokmenem. Kdo ví, co by mu provedli? Přestali by jej zvát na plesy, slavnosti a jiné stupidnosti téhle doby. On by tím nejspíš trpěl, a po čase to dával za vinu právě mně. O dětech nemluvě. Teď je nechtěl, ale jednou mi vyčte i to.

Čím blíž jsem se dostávala, tím víc mi bylo úzko. Hvězdy se však z ničeho nic přesunuly z nebe na trávu, což nebylo možné… Taky že ne! Byly to lucerny. Horlivě pohybující se lucerny. Spolkla jsem ten gigantický knedlík, co se mi v krku utvořil, a přikrčila se. Třeba si mě nevšimnou. Možná dokonce proklouznu až do ložnice!

Našlapovala jsem jak 007 na misi, a stejně tak obezřetně se rozhlížela okolo. Celé spodní patro domu bylo rozsvícené a humbuk pobíhajících sluhů se nesl tichou nocí jako randál punkového koncertu. Překřikovali se, rozhlíželi a běhali sem a tam. Z povzdálí se dokonce ozval řehot koní.

A jé je.

Bože, to mi nemohli dát chvíli o samotě?

Nepamatuju si přesně, jak jsem se dostala až ke stájím, ale nikdo mě při mém tajném přesunu nezmerčil. Nalepila jsem se tedy zády na stěnu a pomalu se po ní sunula až na druhou stranu. Odtud jsem měla v plánu přeběhnout tu menší vzdálenost k domu a vklouznout dovnitř vchodem pro služebnictvo, přímo do kuchyně.

Nabrala jsem vzduch, připravila se ke sprintu a odrazila právě v okamžiku, kdy se vrata stáje rozletěla. Kvaltovala jsem si to nocí k cíli a soustředila se jen na dveře před sebou. Když mi bude štěstí přát, třeba se nepozorovaně dostanu až do pokoje. Mého samozřejmě. No..., nepovedlo se. Přesně v ten moment, kdy jsem zmínila vrtkavé štěstí, ve futrech mé dočasné mety vykoukla služebná, a jakmile mě zmerčila, oči se jí spokojeně zaleskly.

„Panééé!“ zaječela hned na to zprudka. „Slečna se vrátilaaa!“ I na tu dálku jsem si musela dát dlaně na uši a zapíchla to na místě. Dusot kopyt v povzdálí mi úplně unikl. Očekávala jsem Edwarda, který se jak rozdivočený tur vyřítí z domu, ale překvapením mi bylo, když mě, dřív než jsem stačila nabrat dech a vyhubovat jí, kdosi zezadu nabral do náruče.

„Bello!“ špitnul káravě do mého ucha právě on. „Kam ses mi to zatoulala?!“ promlouval stále tiše, přesto byl jeho hlas podivně rozechvělý. Díval se na mě těma temně zelenýma očima, které obviňovaly.

Bolelo mě z toho u srdce.

„Já- chtěla jsem být na chvíli sama,“ hlesla jsem stydlivě a klopila přitom oči.

„Mohla jsi utéct do ložnice. Nikdo by tě tam nevyrušoval, kdyby sis to nepřála,“ stál si za svým a nesl mě směrem k domu. Nejspíš mu už otrnulo. Vstoupili jsme do kuchyně. Porozhlédl se okolo a já s ním. Majordomus rovnal špinavé nádobí a byl bledý jako… Cullenovi. Fuj! Když mě ale spatřil, malinko pookřál.

„Angusi?“

„Ano pane?“

„Nachlaďte to šampaňské a přineste jej společně s malým občerstvením do mých pokojů,“ nakázal rázně, a už se chystal odejít.

„Ovšem, jak si přejete.“

„Edwarde,“ zastavila jsem ho prosebně u schodů. „Polož mě na zem!“ Nelíbila se mi pozornost, kterou jsme přitahovali. Všichni na nás koukali a… špitali drby. Tohle nešlo, zvlášť pak ne před tím, co jsem se mu chystala oznámit.

„Ne, to tedy nemíním udělat,“ prosadil si neústupně svou a jeho sevření se o chlup utáhlo.

„Prosím,“ naléhala jsem a zavrtěla sebou. Nepovolil však ani trošku. „Všichni se na nás dívají,“ namítla jsem nakonec vážně.

„Tak ať!“ štěknul směrem k soužícím, které jsme právě míjeli, když stoupal do schodů. I se mnou! „A odedneška bydlíš v mé ložnici!“ rozhodl neoblomně.

„To tedy ne! Jak by to vypadalo?“

„Ať to vypadá, jak chce!“

„Edwarde, nejsme manželé,“ nadhodila jsem to samé, co mi řekl už tolikrát on sám.

„Prozatím, ale hodlám to co nejdříve napravit,“ zavrčel rezolutně.

„Mohli bychom si o tom promluvit jako dospělí lidé?“ promluvila jsem rozechvěle. Edward se zarazil, bohužel už stál na prahu svého pokoje. Odhodlaně se mi zadíval do očí.

„Isabell,“ řekl mé jméno tak temně, až se mi na vteřinku zauzloval žaludek. „Pohovoříme si později. Teď máme na programu daleko příjemnější věci,“ ukončil chvatně. Jo. Regulérně jsem zalapala po dechu. Překvapil mě, a poslední dobou to dělal neustále.

Velmi opatrně mě položil na zem, vzal za kliku a drze vtáhnul dovnitř. Ani jsem nepípla na protest, a už měl paže okolo mého těla. Rty na těch mých hřály. Jazykem dost obratně proklouznul dovnitř. Nohy se mi roztřásly, pak podlomily. Naštěstí mě držel pevně. Zasténala jsem, ale z očí se mi zase spustila ta nepříjemná, slaná voda. Copak jsem si nepoplakala dostatečně?

Ano, ale tam se nechýlilo k tomu, k čemu tady.

Musela jsem mu to říct.

Odlepil se ode mě, jako by věděl. Jeho ruce mi uvěznily tváře a vážně se na mě podíval. Nedokázala jsem uhnout.

Držel mě na místě.

„Bello,“ vyslovil ochraptěle. „Ať chceš říct cokoliv, neříkej to,“ žádal.

Jak? Že by snad tušil?

„Ale -“

„Bello!“ Znovu to jméno, pronesené tentokrát jako lamentace. „Ne,“ odbil mě důrazně a zakroutil nesouhlasně hlavou. Pak už jsem ho najednou měla za zády. Cosi tam šermoval na mých věcech. Když ale vršek malinko povolil, došlo mi, co provádí.

„Hej!“ okřikla jsem ho a uskočila. „Zbláznil ses?“

„Jsem absolutně normální, miláčku. A nerad se opakuji, ale řekl jsem, že mluvit budeme později.“

„Zatraceně, kde je ten… ten… sešněrovaný, zdrženlivý Edward? Hm?“

„Po dnešní večeři už tu není,“ pronesl neochvějně.

„Cože?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Co chceš slyšet, Isabell!“ vyjel najednou zostra. „Že mě k smrti vyděsilo, když jsi se ztratila? Myslel jsem si, že se ti něco stalo, nebo ses…“ odmlčel se, vjel si rukou do rozdrbaných vlasů a vyhlédl ven oknem. „Měl jsem strach, že jsi se ztratila… vrátila nazpět.“ Znovu mě doslova proklál tou svojí vzplanutou zelení v pohledu. „Uvědomil jsem si, že mě opravdu ani v nejmenším nezajímá, co si kdo bude myslet o sňatku nás dvou. Já tě miluji.“

Šokovaně jsem ustoupila.

„Nemůžeme se vzít,“ vypálila jsem to na něj jak atomovku.

„A to tedy proč?“ zamračil se zle.

„Nechci ti působit problémy,“ hlesla jsem a v zatnutých pěstech přidržovala látku. Oči jsem nervózně sklopila dolů.

Nevěřícně zamrkal. „Posloucháš se?“ odbyl mě nakonec naštvaně a o krok se přiblížil. V hrudi mi škobrtlo.

„Ano,“ špitla jsem s pohledem zapíchnutým do lemu sukně. „Bude to tak pro tebe jednodušší a -“ Ani jsem si nevšimla, kdy se zas tím bleskovým pohybem přesunul až za mě. Ozvalo se další trhání, které mě přerušilo v mluvení. „Edwarde!“ vypískla jsem a pokusila se opět odtáhnout. Chytil mě však za rozervanou látku, a dál spíš škubal, než rozepínal to, co na mně ještě drželo.

„Edwarde, prosím…“ Zkoušela jsem ho přivést k rozumu.

„O co prosíš?“ vyštěkl.

„Můžeme si promluvit?“ naléhala jsem.

„Ne,“ uzavřel nezlomně a pokračoval v ničení mých šatů, pak se ale zarazil, a jeho horký dech mi olízl sloup hrdla. „Chtěl jsem se chovat ohleduplně po tom, co ti ta… jak tě urazila. Bylo to velmi nezdvořilé, odvážil bych se tvrdit přímo sprosté a útočné, a Carlisle s Esmé se velmi omlouvali, ale…“ Odstoupil. „Uvědomil jsem si jedno. Ani v nejmenším mne nezajímá, jak se na cokoli bude dnešní společnost dívat, Bello. Já. Mám. Tebe. A to je víc, než co jsem si kdy přál,“ pověděl něžně, pak se ale zprudka nadechl. „Ovšem potom se vrátíš a navrhuješ zrušení zasnoubení? Jediné věci, která je pro mne důležitá! Nepřeji si, abys naše spojení, pošpinila pouhou myšlenkou na to, že by mělo být odvoláno. Něco takového bych pochopil pouze v případě, že bych ti k tomu sám zavdal velmi vážný důvod,“ mluvil rozohněně. Nakonec se hluboce zamyslel. „Tušil jsem to, už když jsem tě nesl nahoru, že nad něčím podobným smýšlíš, jenže jsem si bláhově namlouval, že to tak jistě není!“

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem kajícně.

„Omlouváš se,“ pronesl s náznakem hořkého smíchu.

„Ano. Je mi to líto. Měla jsem ti věřit, když jsi řekl že…“

„…tě miluji?“ doplnil bez váhání a já mu to jen souhlasně odkývala. „Miluji tě!“ vykřiknul nahlas, zatímco se znovu postavil čelem ke mně. V rukou stále držel kusy látky. Přiskočila jsem kupředu a pokusila se mu dlaní zalepit pusu, aby ho neslyšeli až ven. Nenechal se, jen na mě odhodlaně shlédl. „A vypovím to klidně celému světu, jestli je tohle to, co tě o mé lásce přesvědčí.“

„Ale já…“

„Co ty?“ obořil se rázně.

„Se mnou to budeš mít těžké, Edwarde! Copak to nechápeš?“

„Zdá se mi, že už mi to zbytečně těžké děláš,“ prohodil trpce a rozhodil ruce. „Jenže se tě nemíním vzdát. Nikdy! Takže urychleně zapomeň na to, co jsi mi tu před chvílí navrhovala. Ujednáno? Opravdu mě do hloubi duše mrzí, co ti ta osoba pověděla, a dal jsem jí to velmi jasně najevo, a poté ji vykázal z domu. Také lituji toho, že jsem jí  k tomu dal záminku. Vůbec jsem nemusel vymýšlet ty ohavné lži o tom, že jsi z chudiny, ale chtěl js- “

„Nelhal jsi,“ přerušila jsem jej zdráhavě.

„Bello?“ Přistoupil blíž a zopakoval to s tím uvězněním tváří v jeho roztopených dlaních. U srdce mi tak krásně zamravenčilo. Zpříma na mě kouknul a zatvářil se smrtelně vážně! Aj, aj... „Ty,“ přidal důraz na to jednoduché slovíčko, „nemusíš mít ani penci, to nejdůležitější pro mě je, že existuješ! Že jsi tu se mnou. Po mém boku. A napořád?" dodal s tichou prosbou a otazníkem na posledním slově.

Oči jsem měla v momentě zas plný slz. Já ho snad přerazím. Brečela jsem a souhlasně kývala hlavou tak radostně, až i vlasy ožily vlastním životem. Edward si mě opět přitáhl do náručí a pevně objal. Opravdu těsně. Sotva jsem dokázala dýchat, přesto jsem měla nos v jeho hrudníku a vdechovala to uklidňující aroma. Odtáhl se sotva na pár milimetrů.

„A odedneška budeme sdílet jedinou ložnici,“ pronesl mi do ucha hlasem, který nepřipouštěl smlouvání. „Nechám ti sem přinést veškeré věci! Už jsem v životě promrhal víc než dost času spoutaný hloupými konvencemi z obavy, co by to mohlo přinést do budoucnosti. Od dnešní noci jsme to jen ty a já, Isabell. MY!“

Otřela jsem si tvář o jeho prsní svaly. „To poslední slovíčko se mi hrozně líbí,“ zavrněla jsem šeptem, vytáhla mu košili z kalhot a vklouzla dlaněmi na jeho záda. Celý se příjemně napjal a prudce mi vydechl do vlasů. Horlivě jsem začala jezdit po té pevné kůži, která tak dokonale hřála. Rozpouštěla chlad v mé duši.

Edward mi ruce vytáhl jen proto, aby si mě opět vyhodil do náruče a odnesl k posteli. Do peřin jsme spadli společně. Nečekal a přetočil se nade mě. Bříšky prstů přejel po mém čele a přivřel víčka.

„Nechci, abys víc plakala, ano?“ dodal něžně.

„Když odpřísáhneš, že už se mi nebudeš tak krásně vyznávat, pak ti to mohu slíbit,“ odpověděla jsem s jemným úsměvem a nezměrná radost projela mým srdcem jako ničivé tsunami, a šířila se do celého těla. Vypadalo to, že zasáhla i Edwarda. Šibalsky mu povyskočil koutek. Ten polovičatej úsměv jsem prostě milovala.

„To slíbit nemohu.“ Políbil mě na špičku nosu.

„Pak mě nejspíš uvidíš brečet znovu,“ pípla jsem s tvářemi výstražně obarvenými na rudo, ale mluvit s ním, zatímco jedna jeho dlaň mi nestydatě klouzala po vnitřku stehna směrem vzhůru, bylo téměř nemožné. Hleděl na mě tak zapáleně, až se mi dole v odezvě protrhla přehrada. Našel už všechno zmáčené. Pohled mu snad chytil dvojnásob, když vklouzl pod spodní prádlo. Pak se zarazil, prudce se na kolenou narovnal a nadzvedl mi sukně.

„Co to máš na sobě?“

„Kalhotky,“ špitla jsem s rukama na obličeji. Nechtěla jsem vidět ten jeho. Když však zaúpěl, rozhodla jsem se odkrýt skrýš.

„Tohle jsi měla na sobě i dnes večer?“ zavrčel.

„Ano?“ Oči mu ztmavly nad mou odpovědí a ven vyšlehly divoké plameny.

„Teď abych se velmi snažil prodloužit moji následující výdrž,“ zamručel rozladěně. „S tímto nemravným oblečkem -“

„Který vždy a navždy uvidíš pouze ty, Edwarde,“ pověděla jsem zpříma. Netuším, kde se to ve mně bralo, ale po tom všem co mezi námi proběhlo, jsem ho potřebovala ujistit, že jsem pouze jeho. A jen pro něj.

„To tedy ano,“ odpověděl bez váhání, jako by nad jinou možností nikdy ani nepřemýšlel, a stejně tak hbitě zaháknul ty dlouhé prsty za lem gaťek, a už mi je prudkým pohybem stahoval dolů. Znovu jsem si zakryla oči, ale ten stud byl prostě… věčný.

Dalším zbytečným vysvlékáním se opravdu nezdržoval. Zadíval se mi omluvně do tváře, zatímco si už rozepínal knoflíky na jeho kalhotách. Když se na mě položil, sotva jsem si pamatovala, jak se správně dýchá. Vzal si ho do ruky a navedl ke vstupu. Neotálel ani vteřinu a pomalu se zasunul. Pozvedla jsem boky, abych mu to usnadnila. Zpočátku to nebylo příjemné, ale potom… neměla jsem slova, která by tu rozkoš dokázala popsat. Nedalo se to vystihnout.

Edward mi za vlasy držel zvrácenou hlavu vzad a líbal naprosto divoce. Boky neúnavně pumpoval proti mé pánvi a já vycházela vstříc jeho nárazům, které uvnitř hladily a zároveň zanechávaly ohnivou čáru. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem rychleji. A nebála jsem se mu to říct!

Jak v mrákotách jsem cítila, když mi šeptal do úst.

„Konečně- jsem opět v tobě. Zdálo se mi to… jako věčnost.“

Já nemohla jinak, než s ním souhlasit.

A pak se mi svět a vše okolo, rozprsklo a někam vytratilo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2