17.05.2010 [17:45], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 14×, zobrazeno 3992×

Bella byla skvělá studentka a žádaná dívka. Jednoho dne se však všechno změnilo. Máma ji zavrhla a čas trávila raději v práci než doma. Ten den zanechal na Belle následky, které si ponese do konce života. Následky, které teď řeší drogama. Stala se z ní rebelka, ale to má brzo skončit. Máma ji pošle na letní převýchovný tábor, kde se jí opět změní život od základů.

Námět by anamor... :)

Prolog

Někteří lidé jsou závislí na čokoládě, někteří na kávě, všichni na vzduchu a já… já jsem závislá na drogách.

Alkohol, cigarety, drogy, flámy a rebelství. Tyhle věci byly mou každodenní náplní. Holdovala jsem večírkům a nevyhýbala se žádným experimentům. Ať už šlo o alkohol, o drogy, nebo vkrádání se do soukromých objektů. Byla jsem grázl a všichni to o mě věděli. Do školy jsem sice občas chodila, ale na policejní stanici jsem byla jako doma. Možná proto, že tady mi věnoval pozornost alespoň někdo.

Trestní rejstřík taky nebyl zrovna nejkratší. Opilectví, vykrádačky aut, ničení majetku, přechovávaní a užívání drog, a to všechno v šestnácti letech.

Jak říkám, nebyla jsem svatoušek. Ruce jsem měla propíchané od jehel a většinu času byla zfetovaná, jenom tehdy jsem se totiž cítila uvolněně. Nic mě nebolelo, nic mě netrápilo. Dokázala jsem se uvolnit a nemyslet na okolní svět. Na svět, který na mě shlížel skrz prsty. Z nejlepší studentky jsem se stala feťákem a z oblíbené holky akorát individuem s problémy. Celý svět se mi jednoduše zhroutil a může za to jen jediný den prázdnin. Do teď za to všechny proklínám.

Slunce svítilo, což se v tomhle městě moc často nestává a nezáleželo, jestli je leden, nebo poslední týden prázdnin jako teď. Byla jsem nadšená a s radostí se potulovala venku. Táta si kvůli toho vzal volno, abychom spolu mohli někam vyrazit. Měla jít i máma, ale na poslední chvíli musela do práce. Takže jsem si měla užít den jen se svým otcem. I tak jsem byla nadšená, s tátou jsme měli dokonalý vztah. Měli…

Od toho dne jsem se uzavřela do sebe. Vztah s mámou ochabl, vinila mě za to. A já se za to vinila taky. Všechny jsem od sebe odehnala, ale nezapomněla jsem vymetat každý večírek v okolí několika kilometrů. Máma začala více pracovat a dorozumívaly jsme se jenom přes vzkazy. Odcházela brzo ráno a vracela se pozdě večer. Na mých problémech měla svou dávku viny. Nestarala se o mě, nedokázala si se mnou promluvit, vyslechnout mě. Nenáviděla mě a já ji chápala. Taky jsem se nenáviděla, jenže já to řešila rozhodně jiným způsobem než prací.

Svět se ke mně obrátil zády. Nebo jsem to možná byla já, na tom nesejde. V téhle chvíli mi už nesejde na ničem.

Zvykla jsem si a starala se sama o sebe. Ale z toho nevzešlo nic dobrého.

1. kapitola

Seděla jsem v místní cele a čekala, až si mě máma zase přijde vyzvednout.

Další záznam v trestním rejstříku? Žhářství. Jenže tentokrát jsem v tom nevinně. Jenom jsem si zapalovala cigaretu. Copak jsem mohla vědět, že tu sirku odhodím do kaluže benzínu? Stejně to byla jenom stará továrna a scházeli se tam lidé jako já… Bez domova, bez rodiny… Já ji sice měla, ale copak se tomu dalo říkat rodina?

Mříže zarachotily a za nimi stála máma. Konečně jsem mohla jít domů. Jenže máma už mě měla taky dost a po několika měsících se rozhodla zasáhnout.

„Už toho mám plné zuby, Isabello!“ rozkřičela se, když za námi klaply domovní dveře. „Co jsi to zase provedla?“

No super, bylo nás tam plno, ale opět se to hodí na mě. Jak jinak?

„Já za to nemůžu. Nevěděla jsem, že je tam vylitý ten benzín. Byla to prostě nešťastná náhoda,“ bránila jsem se.

„Jsou s tebou jenom problémy a přiděláváš nám starosti.“

„Byla bych v pohodě, kdyby jste se do toho nepletli.“

„V pohodě?“ udivila se a přistoupila ke mně. Chytla mě za ruku a vytáhla rukáv až nad loket. Odkryla tím mé jizvy od injekcí. „Tomu ty říkáš v pohodě? Myslíš, že jsem si toho nevšimla? Nejsem slepá.“

„No a? Je to moje věc,“ křikla jsem a vytrhla jsem jí ruku ze sevření. Rychle jsem si shrnula rukáv a ruce založila provokativně na prsou. „Do tohohle ti nic není.“

„Je! Je mi do toho hodně,“ křičela. „Jsem tvoje matka a ničí mě, když tě takhle vidím.“

„Moje matka? Ty už nemáš právo se takhle nazývat. Nezajímám tě. Od… toho blbého dne ses o mě přestala zajímat. Věčně nejsi doma. Celé dny trčíš v práci a nezajímá tě, co dělám. Nezajímalo tě, jak jsem se trápila já. Myslíš, že jenom ty jsi tady trpěla? Ne, nebyla jsi sama,“ křičela jsem a viděla, jak jí po tvářích stékají slzy. Taky jsem měla namále, ale nechtěla jsem dát svou slabost najevo.

„Bello,“ zašeptala a natáhla ruku, aby mě pohladila. Odstrčila jsem ji pryč.

„Takže se o mě přestaň starat. Tohle už ti nejde. Jako máma jsi selhala a je pozdě na to, aby jsi začala od začátku. Je hodně pozdě.“ Znovu mě chtěla pohladit a já ji znovu odstrčila a utekla do svého pokoje. Zamkla jsem se a svalila se na postel. Sedla jsem si do jejího čela a kolena si přitáhla k hrudníku. Položila jsem si na ně hlavu a konečně se mohla rozbrečet. Proč o mě má najednou takovou starost? Doteď jsem jí byla lhostejná, tak proč teď?

Už je pozdě na to, aby zasáhla.

Už je moc pozdě.

Vztek se ve mně vařil a do žil se mi vléval adrenalin.

Byla jsem plná naštvání na mámu, na sebe, vlastně na všechny kolem. Věděla jsem, co v tomhle případě vždycky následuje a nehodlala jsem dělat výjimku.

Vstala jsem z postele a začala všechno ničit.

Lampa, obrazy, knihy, CD. Všechno mi mizelo pod rukama a tříštilo se o protější stěnu. Musela jsem to ze sebe dostat. Vybít všechen vztek, všechnu úzkost a zlobu. Vybít ze sebe všechny negativní pocity, i když ty nikdy nezmizí. Snažila jsem se všechno eliminovat jen do jednoho kousku mysli.

Když už jsem neměla co házet, svalila jsem se na zem a rvala si vlasy. Myslela jsem na tátu a na ten prokletý den.

„Bell, co tam tak dlouho děláš?“ volal na mě se smíchem.

„No jo, už to bude,“ křikla jsem nazpátek a ještě si pročísla vlasy. Super, vypadám ok. Popadla jsem baťoh a seběhla schody.

„Proboha, Bells, jedeme do přírody, ne na přehlídku,“ řekl se smíchem a zase si mě prohlížel. Vždyť jsem se jenom namalovala a on z toho dělá vědu.

„No co, zvířátka se mě taky nemusí děsit,“ zasmála jsem se. Přikývl, vzal mě kolem ramen a políbil do vlasů.

„Jsi kočka,“ konstatoval.

„Díky, tati,“ zasmála jsem se a sklonila hlavu, aby neviděl, jak jsem se červenala. Znovu se zasmál, tentokrát mé stydlivosti.

„Tak jdeme,“ řekl a gentlemansky mi otevřel dveře.

Pláčem jsem se dost vyčerpala, tak jsem se vrátila do postele a usnula.

Ráno mě vzbudilo bušení na dveře.

„Isabello, vstávej, musíš do školy.“ Jedním okem jsem se snažila zaostřit, ale prudké světlo mě donutilo ho znovu zavřít. Mozek mi pracoval na plné obrátky a snažil se rozpoznat hlas.

Povedlo se.

Sakra, co tady ještě dělá máma?

„Nikam nejdu,“ protestovala jsem a zachumlala se ještě více do peřin. Spánek byl mojí další závislostí a zrovna dneska jsem si ho chtěla vybrat dosyta.

„Já o tom s tebou nemíním diskutovat. Okamžitě odemkni ty dveře a jdi se přichystat do školy,“ křikla, ale mě to nezajímalo. Znovu se ozvalo bušení. „Já s tím nepřestanu, dokud nevylezeš z té postele,“ varovala mě.

„Tak si to užij,“ zamumlala jsem a dál spokojeně ležela. Po chvilce to přece jen vzdala a já do pár chvil znovu usla.

„Vstávej, Isabello!“ drtil mi někdo loket a třásl mi s ramenem. Chvíli mi trvalo, než jsem se probrala a další chvíli, než jsem si uvědomila, že jsem měla zamčeno. Okamžitě jsem se vymrštila do sedu a naštvaně na ni hleděla.

„Jak ses sem dostala?“ křikla jsem na ni.

„Takhle se mnou nemluv,“ okřikla mě nazpátek.

„Měla jsem zamčeno, jak ses sem dostala?“ zeptala jsem se znova a nedbala jejího upozornění.

„Rupert mi pomohl,“ řekla a hlavou pohodila ke dveřím. Ty teď byly vysazené z pantů a na chodbě stál náš soused.

„Už to zvládneš, Renné?“ zeptal se a starostlivě si ji prohlížel.

„Jo, díky,“ usmála se na něj a svou pozornost zase upřela na mě. „Tak vstávej, hodím tě do školy a odpoledne zase vyzvednu,“ řekla a pokusila se o úsměv. O co jí jde? Znechuceně jsem vstala a zamířila do koupelny. Trochu jsem si rozčesala vlasy a vyčistila zuby. Kdysi jsem o svůj vzhled pečovala. Malovala jsem se, pečovala o své vlasy, nehty, postavu. Kupovala jsem si módní oblečení… To všechno je už ale minulostí.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala jsem se a hlavou pohupovala do rytmu písničky z rádia.

„Na jedno místo, které mi doporučili chlapi z práce. Vím, jak máš ráda zvířata a zoo už je ohraná, takže…“ nechal větu vyšumět.

„Díky, tati,“ řekla jsem a vlepila mu pusu na tvář. Zastavili jsme za pár minut u kraje lesa.

„A teď po svých,“ zvolal a vzal mi baťoh ze zadních sedadel. Pár hodin to trvalo, ale potom jsme narazili na malý palouček. Táta mě zatáhl za strom a přiložil si prst na ústa. Nechápala jsem to, ale potom jsem se pozorně podívala na palouk. Páslo se tam 5 srnek a dvě mláďátka.

„Jsou nádherní,“ zašeptala jsem a usmála se.

„Věděl jsem, že se ti tady bude líbit,“ usmál se a vytáhl něco z tašky. Až když se mi u ucha ozvalo tiché cvaknutí, pochopila jsem, že v ruce drží foťák.

Rychle jsem si omyla obličej a přestala na to myslet. Vrátila jsem se do pokoje a v rychlosti se převlékla. Máma dělala něco v kuchyni, tak jsem využila příležitosti a píchla si dávku.

„Máš jídlo,“ řekla máma, když vešla do pokoje. Její pohled přeskakoval ze mě na injekci vedle a zase zpátky na mě.

„Tak s tímhle končíš,“ řekla a vrhla se po tom.

„Ne, nech to. Je to můj život,“ křičela jsem na ni a snažila se jí to vyrvat z rukou.

„Jsi nezletilá, ještě nevíš, co to život je. A pokud v tom budeš pokračovat, tak to ani nepoznáš,“ řekla a i se zbytkem drog vyběhla z pokoje. Běžela jsem za ní, ale nestihla to, než všechno spláchla do záchodu.

„Běž se najíst, za chvíli vyjedeme,“ řekla a znovu spláchla, aby se balíčky ponořily.

„Nemám hlad,“ sykla jsem k ní nenávistně.

„Dobře, tak jedeme hned,“ řekla, chytila mě za loket a dovedla do předsíně. Hodila po mě bundu a boty. Bez protestů, ale s naštvaným obličejem jsem se oblekla a obula. Znovu mě chytila za ruku a táhla do auta. Na dveřích pro jistotu zacvakla dětskou pojistku, abych nemohla utéct, a nasedla na místo řidiče.

„Už tě nezvládám, Bello,“ postěžovala si.

„Ty jsi mě nezvládala nikdy,“ sykla jsem a dívala se z okýnka ven.

„Je to pro mě těžké, ale na léto jsem tě zapsala na jeden tábor.“

„Cože?“ vyjekla jsem a vykulila na ni oči. „To si jako myslíš, že tam budu s nějakýma puberťákama hrát společenské hry a bobříka odvahy? Jsi směšná,“ odfrkla jsem si.

„Ty jsi taky puberťák, Isabello! A ne, takový tábor to není. Tenhle je pro problémové děti,“ zašeptala, ale i tak jsem to slyšela.

„Co? Já nikam nejedu, na to zapomeň. Já žádný problém nemám, to ty.“

„Drogy nejsou problém, Bello? A výtržnictví? Žhářství a záškoláctví? Máš problém, obrovský, a pokud nechceš skončit ve vězení, budeš muset tam.“

„To nemyslíš vážně, že ne?“

„Je to pro tvé dobro,“ řekla a zastavila u školy.

„Pro moje dobro? Kdy se z tebe stala ta starostlivá matka? Tohle je jenom pro tvé dobro. Nenávidím tě,“ křikla jsem a stáhla si okýnko, abych si mohla zvenčí otevřít.

„Jednou mi za to poděkuješ,“ řekla, ale to už jsem práskla s dveřmi a vydala se do školy.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  Jalle (15.12.2012 15:48)

Veľmi pekný perexový obrázok páči sa mi táto Bella

13)  Twilly (08.12.2011 13:39)

Potřebuju rozptýlení od práce a vrhla jsem se na tebe, Ree. Zajímavé téma a zpracování se mi víc jak líbí. Drsňárna života, co? No, tak tedy dobrá. Dvě ženský, co by zasluhovaly řádně na prdel, aby byly sto se vůbec poslouchat a vydržely alespoň pět minut v jednom pokoji. Tím myslím, KONSTRUKTIVNÍCH pět minut!!! Zatím veliký jo, Ree

12)  Yasmini (23.10.2010 12:56)

Drogy opravdu zajímavé téma.
V povídce byla hustá scéna.
Jehla co v ruce vězí,
tváří se, že je to normalní jak město plné věží.
Zatím tleskám a klaním se až k zemi.
Na srdci úzko je mi.
Tak uvidíme co bude dál.
V dáli jako by se někdo smál.
To asi k jiné povídce patří,
tady zatím v dálce jen slzu spatřím.

S Y

11)  blotik (22.05.2010 20:19)

Nemá to chybu. Je to opravdu zajámavá povídka. Jsem zěvdavá, jak to bude pokračovat dál.

8)  Lenka (17.05.2010 22:10)

Zajímavý námět. Jsem zvědavá na pokračování.

6)  Bosorka (17.05.2010 21:11)

Neb - taky jste měli suché toalety asi 50 m daleko v lese?

5)  Silvaren (17.05.2010 18:43)

Wow Je to temný a zatraceně dobrý!

3)  Nebraska (17.05.2010 18:22)

Teeda, na holou by zasloužila, i když ony obě
Tábor, chm... Noční stezka odvahy a diskotéky v jídelně, ach... Cože? Kde jsem to jen skončila?
Jo aha! Že se mi to líbilo

2)  Ajjinka (17.05.2010 18:08)

A Kop A Kop A Kop-anec

1)  anamor (17.05.2010 18:04)

Tak jak se mi to líbí jsem ti už psala a několikrát, ale ono to neuškodí. Je to skvělí
a tak se těším na další dílek
To že námět máš ode mě jsi psát nemusela, lidi totiž bude přitahovat, jako mě, jak skvěle to píšeš komu záleží kdes to sebrala, hlavně že to píšeš ale děkuju.

1