03.08.2010 [21:46], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 15×, zobrazeno 3490×
Než někoho odsoudíte za jeho chování, seznamte se s jeho příběhem, abyste věděli, že ho neodsuzujete neprávem.
Cesta domů měla ještě nějakou dobu trvat, tak jsem si to zkusila zkrátit spánkem. Zrovna se mi zdálo o ovocné zahradě a o mně, jak sedím pod stromem a cpu do sebe všechno to ovoce, aniž bych se někdy zasytila, když mě probrala ruka na stehně.
„Vstávej, Bello!“ zasmál se táta. „Musíš mi dělat společnost, jinak tady usnu. A jelikož řídím, tak by to nebylo zrovna nejlepší.“ Unaveně jsem si protřela oči a upravila si vlasy, které se mi za tu chvilku dokázaly zkroutit do neuvěřitelných kudrlin. Zkoušela jsem zaostřit ven, ale jelikož se už zešeřilo, neměla jsem moc šancí. Najednou auto sjelo trochu ke kraji a táta s úsměvem zastavil.
Zase ty blbé vzpomínky. Nenechají mi ani den vydechnout, samovolně se mi vracejí. A teď po mně chce, ať vzpomínám dobrovolně? Ještě nikomu jsem neřekla, co se doopravdy stalo, co mě sem přivedlo. Všichni věděli jen hrubý popis události, nic víc. A já už se potřebovala někomu svěřit. Jen mě nikdy nenapadlo, že by to měl být zrovna on.
Pořád stál přede mnou a čekal na mou odpověď. Rezignovaně jsem si povzdechla a podívala se mu do očí.
„Dobře.“ Překvapila jsem ho. Zmateně zamrkal a vykulil na mě oči.
„Cože?“
„Dobře, řeknu ti to. Ale někde jinde,“ ošila jsem se nervózně. Přikývl.
„Ehm… Tuším, že máš dneska o hodinu víc, takže co kdybych se pro tebe stavil? Hodila by sis věci domů, a potom někam zajdeme,“ navrhnul.
„A tobě nebude vadit, že tě uvidí s feťačkou?“ Zasmál se.
„Myslíš, že mi nějak pošramotíš pověst?“ zeptal se pobaveně.
„Máš pravdu. Ať uděláš cokoliv, pořád tě tady polovina lidí bude brát za boha. Včetně některých kluků,“ podotkla jsem. Vydal ze sebe neurčitý zaražený povzdech a znovu na mě vykulil oči.
„Vážně jsi právě řekla Včetně kluků?“ S širokým úsměvem jsem přikývla a bavila se jeho zaražením. Zazvonilo, což nás oba vrátilo zpátky do reality.
„Tak odpoledne,“ připomněl mi, kdybych na to raději chtěla zapomenout. A já i chtěla. Jenže on by se určitě odbýt nenechal, když už jsem mu to slíbila.
„Odpoledne,“ přikývla jsem a vydala se na svou hodinu.
Teprve teď mi nějak začalo docházet, co jsem mu to vlastně slíbila. Byla jsem zaskočená sama sebou, ale věděla jsem, že z toho nevycouvám. Zaprvé, Edward by mi to nedovolil a zadruhé, byla jsem jedna z těch mála, která své sliby dodržovala. A popravdě, měla jsem takový pocit, že jemu to říct můžu, že to pro mě bude snazší, než to říct komukoli jinému. I tak jsem se na odpoledne netěšila. Jenže zrovna dneska utíkaly hodiny neuvěřitelně rychle. Sekundová ručička hodin teď snad ukazovala uběhnuté minuty a přišlo mi, že sotva jsem přišla do školy, už zvonilo na její konec.
Ze třídy jsem vyšla mezi posledními. Loudala jsem se, nehorázně. A trochu jsem doufala, že on tam ještě nebude.
Byl. Možná tušil, že kdyby přijel později, nečekala bych na něj. Opíral se o kapotu a s pobavením sledoval, jak k němu neochotně jdu.
„Můžeme?“ zeptal se, když jsem k němu došla. Přikývla jsem a nastoupila do auta. Pozornost parkoviště se na nás upírala čím dál více, jak si posunky ukazovali, koho si Edward pozval do auta.
Znechuceně si vedle mě odfrknul, což přivolalo mou zvědavost. Přešel to lehkým mávnutím ruky a vyjel z parkoviště. Za pár minut už stavěl před mým domem, abych si mohla odložit věci.
„Budu hned zpátky,“ slíbila jsem a vyletěla z auta. Batoh jsem odhodila do rohu pokoje a v rychlosti se převlékla do něčeho pohodlnějšího. Zpátky jsem byla snad do dvou minut a se všemi končetinami v pořádku.
„Tak kam?“ zeptal se, ještě než vyjel.
„Napadá mě jedno místo, navedu tě tam.“ Přikývl a vyjel. Dostali jsme se až na začátek sousedního města, k ceduli, která vítá turisty, a těsně před ní je vytvořena lesní cestička.
„Pokud se nebojíš, že to tvoje auto nevydrží, pár metrů napravo je místo, kde můžeme zaparkovat. Dál budeme muset jít po svých,“ usmála jsem se. Byla jsem přesvědčená, že nebude moc nadšený. Nevypadal na zrovna sportovní typ, přestože měl vypracovanou postavu. Ale on mě zase překvapil.
„Dobře,“ řekl s úsměvem, ale potom se zamračil. Ha! Věděla jsem to! „A neurážej moje auto,“ dodal. Sakra!
Nakonec jsem před jeho Volvem, jak mi s radostí osvětlil, musela smeknout pomyslný klobouk. Nejen že to vydrželo, ale málem jsem myslela, že jedeme po normální cestě.
„Je to miláček,“ zasmál se Edward a poplácal ho po střeše.
„Jo, to je,“ souhlasila jsem s ním. „Připraven na menší túru?“
„Já rozhodně. Je to daleko?“
„Proč? Bojíš se, že to nedojdeš?“ zeptala jsem se smíchem.
„Ne, spíše jsem chtěl vědět, jestli tě potom nebudu muset tahat.“
Ušklíbla jsem se. „Mě rozhodně ne!“ řekla jsem naštvaně a vyšla známou trasou do lesa. Dohnal mě takřka vzápětí.
„Kam to vlastně jdeme?“ zeptal se po chvíli tiché cesty.
„Na jedno místo, které mi ukázal táta. Na té louce se většinou pasou srnky, ale těch v poslední době v lese ubylo, takže pochybuju, že by nás rušily.“ Zatvářil se provinile, jako by je on sám likvidoval. Zbytek cesty jsme absolvovali mlčky.
Netrvalo dlouho, než se před námi rozprostřela malá louka plná rozkvetlých květin. Zastavila jsem na jejím jižním cípu a kochala se tou krásou, společně s tím na mě dopadly všechny vzpomínky na ten den. Stekla mi první slza, ale tu jsem ihned setřela. Dneska ne. Dneska nebudu brečet. Dneska ne. Nakonec jsem své nohy přiměla k pohybu a došla do místa, kde jsem tušila prostředek celé louky, a lehla si. Zírala jsem na nebe, které teď hýřilo temnotou. Škoda. Slunce by tomu dodalo na pohádkovosti. Slyšela jsem Edwardovu přítomnost vedle sebe, ale nevěnovala jsem mu pohled. Tříbila jsem si myšlenky.
Když už to na Edwarda bylo asi moc dlouho, potichu se zeptal:
„Co se tedy stalo?“
Zavřela jsem oči a povzdechla si. Posadila jsem se a zadívala se na ruce v klíně. Seděl naproti mě a mlčky mě pozoroval.
„Byly prázdniny,“ začala jsem a lehce se usmála, „táta vymyslel, že si zajedeme na výlet. Všichni, i máma. To ráno jí volali z práce, že má ihned přijet. Neměla na vybranou. Tak jsme nakonec jeli sami dva. Vzal mě sem. Vždycky jsem měla vřelý vztah k přírodě a zvířatům zvlášť, tak mu jeden z kolegů policajtů poradil, že tady se srnky pasou i s mláďaty. Byli jsme tu dlouho. Fotila jsem je, vlastně všechno možné okolo, byl to úžasný den.“ Slzy se mi zase dostaly do očí a snažily se dostat ven. Pevně jsem sevřela rty a zhluboka se nadechla. „Byl už večer, když jsme jeli domů. Cesta až k nám domů byla dlouhá, tak jsem na chvíli usla. Nespala jsem dlouho, táta mě probudil, protože se bál, že usne i on. Nakonec zastavil na kraji silnice a s úsměvem se na mě otočil. Zeptal se mě, jestli chci řídit. Přesvědčovala jsem ho, že to není nejlepší nápad. Řidičák jsem ještě neměla, i když věk na něj už jo. Táta mě řídit učil, uměla jsem to, jen jsem neměla peníze. Přesvědčoval mě, že to zvládnu, cesta byla prázdná a já si s autem rozuměla. Nakonec jsem ho teda vystřídala. Cesta ubíhala vážně v pohodě. Až do Forks. Těsně před ním ze zatáčky vyjel nějaký kamión. Nikdy dřív jsem ve Forks kamión neviděla. Zlekla jsem se ho a jeho světla mě úplně oslnily.“ Potřebovala jsem na chvíli přestat, nabrat novou sílu. A potřebovala jsem se přesvědčit, jestli ještě pořád sedí naproti mně, protože celou dobu, co jsem mluvila, byl zticha. Neslyšela jsem jeho dech, žádné emoce, nic.
„Strhla jsem volant a sjela z cesty přímo do srázu. Snažila jsem se vyhýbat stromům, ale nešlo to, na jeden jsem jela přímo. Věděla jsem, že je to konec, byl přímo na mé straně, jenže těsně před ním strhl táta volant, takže jsme do něj narazili jeho stranou. Ztratila jsem vědomí a probudila se až v sanitce. Všechno mě bolelo. Ptali se mě, jak se jmenuju, kolik mi je atd., ale já se zajímala jen o tátu. Doktoři mlčeli, až jsem pohledem narazila na Steva, tátova kolegu. Byl pro mě jako strejda. Tušila jsem, že když tam nebyla máma, bude v sanitce s tátou. Znovu jsem se jich zeptala, jak na tom je a pohled směřovala právě na Steva. Už podle jeho pohledu jsem věděla, že to nebude nic dobrého, a pak mi trhaně oznámil, že to nepřežil.“ Ty zpropadené slzy mě zase dohnaly a tentokrát už se nedaly zahnat. A já už na to neměla ani sílu. „Doktor mi musel píchnout něco na uklidnění, abych přestala brečet. Udržovali mě tak dva dny, než jsem byla natolik silná to držet v sobě. Na jeho pohřeb mě nepustili. Báli se o můj zdravotní stav,“ uchechtla jsem se smutně. „Když jsem tam šla potom, vyšlo to nastejno. Složila jsem se. Od té doby se to doma změnilo. Máma si mě moc nevšímala a zahrabala se do své práce ještě víc. Dávala mi to za vinu. Polovina lidí mi to dávala za vinu. Snad jediný Steve mě držel při životě. Ale potom ho převeleli do LA a já zůstala sama. Tehdy jsem potkala Annete a zapletla se s tou její partou,“ dořekla jsem stěží a bojovala se slzami.
„Je mi to líto, ale nebyla to tvoje vina,“ řekl potichu a bolestně. Přes slzy jsem se na něj podívala a zavrtěla hlavou.
„Měla jsem zemřít já, ne on. Kdybych si za ten volant nesedla, kdybych netrvala na tom, že si zajedeme na výlet, nic z toho se nemuselo stát,“ vzlykla jsem a zadívala se na nebe. Viděla jsem, jak zvedl ruku a opatrně ji ke mně sunul, ale potom se zarazil. Nevěděl, jestli může, nevěděl, jestli mě to nenaštve. Ale mně to v tuhle chvíli bylo jedno. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě utěšil, a nikdo jiný tady nebyl. Nakonec se přeci jen odvážil a zlehka se dotknul mého ramene. Když jsem neucukla, po kolenou se ke mně přiblížil a opatrně mě objal.
Po dlouhé době jsem si zase připadala v bezpečí.
14) Twilly (08.12.2011 16:36)
Předposlední věta je véééééélice hezká k přecvičování si fantazie... ale taky větička: Zatvářil se provinile, jako by je on sám likvidoval.
13) Yasmini (23.10.2010 21:20)
Miluju Angela. Ta píseň se sem dokonale hodí.
Jen doufám, že tu nebude pointou nanaplněná láska. Mám ráda šťastné konce.
(mantra dnešního dne: jsem sobec, jsem sobec, jsem sobec)
Děkuji
S Y
12) Nebraska (15.08.2010 08:44)
Áchjo, chudák Bella I když jsi nás na to připravovala, takhle napsané je to vážně srdcervoucí
A Eda je úžasnej - my víme, proč ho milujeme, že?
9) Ewik (04.08.2010 17:14)
Smutné a přesto krásné
8) piskot94 (04.08.2010 17:01)
tohle bylo tak smutně krásné Edova nejistota je boží ale tsejně ji objal
krsná kpaitola, budu se těšit na další
7) Pawi (04.08.2010 00:13)
Zo je krásný a dojemný, já normálně brečim Edward je hodnej a doufám že Belle pomůže
6) semiska (03.08.2010 23:59)
To bylo tak krásný a dojemný. Brečela jsem u toho, jen mě neměl kdo obejmout. Snad se o ní Edward postará a nakonec by mohli najít jejich srdce k sobě cestičku... Jé já vymyslela tuhle větu? To není možný???
Těším se na další pokračování
5) Ree (03.08.2010 23:22)
Silvaren, stěžuj si Ajji (), ta mi to měla doopravit, spěchala jsem, nestlihla jsem to. Ale děkuji za upozornění, už jdu na to.
A děkuju i za pochvaly, všem. Vážně mě to těší
4) Evelyn (03.08.2010 22:25)
,,Na té louce se většinou pasou srnky, ale těch v poslední době v lese ubylo, takže pochybuju, že by nás rušili.“ Zatvářil se provinile, jako by je on sám likvidoval.
Tušila jsem, že se stalo něco na tenhle způsob, ale stejně mě to dostalo. Je mi jí strašně líto a ač zrovna drogy nejsou nejlepší řešení problémů, asi bych i byla schopná ji pochopit. Velmi vydařená kapitola, Ree, a výjimečně na tebe nebudu brát kladívko, ale pošlu ti pusu
3) anamor (03.08.2010 22:19)
Kráda jako vždy
na začátku jsem se zasmála s těma klukama
ale pak to bylo smutný ale ten konec jej já se těším na další
2) Silvaren (03.08.2010 22:18)
Moc krásná kapitolka! Je tam pár chybiček (srnky rušily, vzal mě sem), ale ten příběh! Nádhera
1) Ajjinka (03.08.2010 21:59)
Chudák Bella, vlastně se jí ani nedivim, že do toho spadla. Její máma ji nepodržela a teď se diví.. pf...
A on ji objal! Normálně! Rukama! Hůstý
15) Jalle (15.12.2012 17:08)