21.07.2010 [21:15], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 10×, zobrazeno 4125×

Komu není rady, tomu není pomoci. Zvlášť v tomto případě.

Déšť bubnoval o okna pokoje a silný vítr máchal větvemi stromů o vše, co mu stálo v cestě. Nebe se každou chvíli blýskalo a jeden z hlasitých hromů mě probudil z divného snu. Otočila jsem se na druhý bok a zkoušela usnout. Nebyla jsem zrovna velkou fanynkou bouřky, a když se mi teď každou chvíli blýsklo do obličeje, naděje na spánek byla mizivá. Přesto jsem na pár minut usla.

Když jsem se znovu vzbudila, teprve se rozednívalo. Vítr ustával a déšť už taky nebyl tak intenzivní. Vymotala jsem se z deky a v krátké košilce a hrubých ponožkách se doklopýtala až k oknu. Natáhla jsem se na špičky a snažila přes mříže co nejvíc zjistit, jak je venku. I přes zavřené okno však byl cítit vzduch plně nasycený deštěm. Podívala jsem se na hodiny na nočním stolku a uznala, že půl páté je vážně brzo na to, abych se začala chystat do školy. S povzdechem jsem si zalezla zpátky do postele a na chvíli zavřela oči.

„I'm sitting here in a boring room. It's just another rainy Sunday afternoon. I'm wasting my time, I got nothing to do. I'm hanging around, I'm waiting for you. But nothing ever happens, and I wonder.“ Už se stmívalo, ale přesto bylo světlo až do pozdních hodin. Okolní svět jako by neexistoval. Už pár minut jsme nepotkali jediné auto, jediného člověka. Jen my jsme rádiem a našim zpěvem narušovali celkový klid. Možná jsme vyplašili i pár srnek, ale v tuhle chvíli jsme si užívali pohodu a úžasně prožitý den. V tu chvíli jsem byla nejšťastnější holka na světě. Ale nic nemá trvat dlouho…

Raději jsem zase vstala, protože přesně tyhle myšlenky mě dostaly tam, kde teď jsem. Do těchhle průserů.

Namířila jsem si to do koupelny a pořádně se přidržovala stěn, abych na těch kachličkách nespadla. Pohled do zrcadla taky nebyl zrovna povzbuzující. Jenže já o sebe už nějaký ten měsíc nedbala. Vlezla jsem pod sprchu a na kohoutkách naštelovala studenou. Ani ta mě neprobrala. Nikdy mě ledová sprcha neprobrala, tak proč jsem v to teď doufala? Začaly mi drkotat zuby. Studenou vodu vystřídala teplá a příjemná. Pod ní jsem se dokázala úplně uvolnit a alespoň na chvíli na nic nemyslet. Jen jednu věc jsem z ní vytěsnit nedokázala – tu dokonalou tvář se zvláštním zabarvení očí a se smyslnými rty. Naštěstí mě z tohohle přemýšlení studená voda dokonale probrala.

Natáhla jsem se pro ručník a nechala froté, ať mi dokonale osuší pokožku. Po špičkách jsem docupitala až na kobereček u umyvadla a ze skřínky si vytáhla kartáček. Do pokoje jsem už běžela pěkně čistá a taky promrzlá. Natáhla jsem na sebe nějaké domácí oblečení a když mi zakručelo v břiše, šla jsem si připravit nějakou snídani.

Máma vstala dvě hodiny později a když sešla do kuchyně, zleknutím vykřikla.

„Co tady tak brzo děláš?“ zeptala se vystrašeně a chytala se za srdce. Zvedla jsem pohled od knížky a zahuhlala, že jsem nemohla spát. Unaveně si protřela oči a nalila si čerstvou kávu, kterou jsem uvařila. Ospalecky se doklopýtala až ke stolu a sedla si na protější židli.

„V kolik potřebuješ vyjet?“ zeptala se a trochu usrkla z hrníčku. „Sakra!“ zabědovala, když si polila kávou župan. Znovu jsem pomalu zvedla pohled a když se trochu uklidnila, odpověděla jsem jí.

„Nemusíš mě vozit, dojdu to.“ Zvedla obočí a pochybovačně se na mě podívala. „Klidně potom můžeš zavolat do školy, jestli jsem dorazila,“ dodala jsem naštvaně.

„Když já nevím,“ povzdechla si. „Chtěla bych ti zase věřit, ale nepůjde to tak rychle.“

Tentokrát jsem si povzdechla já, zaklapla jsem knihu a odešla do pokoje. Naštvaně jsem se rozvalila na posteli a založila si ruce na hrudi. Trvalo jen pár sekund, než jsem slyšela sunutí papučí po podlaze, a potom mírné zaklepání. Vešla dovnitř, aniž bych ji vyzvala.

Smutně se na mě podívala a posadila se na postel vedle mě.

„Promiň. Jen teď nevím, co od tebe můžu čekat.“ Neodpovídala jsem, jenom jsem se převrátila na bok, zády k ní. „Bello, nemůžeš na mě být naštvaná za to, že tě chci chránit.“

„Vím, že jsem udělala chybu, ale nemusíš mě pořád hlídat,“ sykla jsem a snažila se o tón, ve kterém nebudou slyšet vzlyky, které chtěly ven.

„To je dobře, že sis to uvědomila. Otázkou zůstává, jestli s tím hodláš něco dělat.“ Zase jsem neodpovídala. Krom toho, že tentokrát bych vzlyky nezadržela, nevěděla jsem, co bych měla odpovědět. Slyšela jsem tiché rezignované pousmání, a potom mi její teplá ruka odsunula z tváře vlasy a na tom samém místě jsem ucítila její rty.

„Obleč se. Hodím tě alespoň k poště,“ zašeptala a odešla. Přetočila jsem se zpátky na záda a v pažích sevřela malý polštář. Z očí se mi spustily slzy. Slzy vzteku. Na sebe, na mámu. Na tátu. Na všechny kolem. Trucovitě jsem si je utřela a polštářek hodila někde do prostoru pokoje. Vyhoupla jsem se do sedu a chvíli uvažovala, co dělat. Nakonec jsem se přeci jen šla obléct.

„Odpoledne jsi pozvaná k tomu výslechu,“ začala, sotva jsme vyjely.

„Už jsem ti jednou říkala, že tam prostě nejdu,“ odpověděla jsem rezignovaně a koukala dál z okénka spolujezdce.

„Bello, čeho se bojíš? Pokud je usvědčíš, zůstanou ve vězení. Už se ti nic nestane.“

„Nejsem práskačka,“ vyjela jsem na ni. „Krom toho, k cajtům ani nepáchnu. Jestli sis nevšimla, nemáme spolu zrovna vřelý vztah.“

„Sakra, Bello! Nejsi jediná, kvůli které je dobré, aby je zavřeli,“ naštvala se. „Chceš, aby ublížili i dalším? Chceš, aby měl někdo méně štěstí než ty? Protože jestli je pustí, tak se nezmění.“ Věděla jsem, že má pravdu. Ale nebyla jsem připravena proti nim svědčit. „Nikdo z nich se nezmění,“ dodala šeptem a snad si myslela, že ji neuslyším. Slyšela jsem.

„Bello,“ zadržela mě, než jsem stihla zavřít za sebou dveře, „kdyby sis to rozmyslela, zavolej mi. Půjdu tam s tebou,“ usmála se prosíc. Protočila jsem oči a zabouchla za sebou dveře. Škola byla asi deset minut cesty, ale já nejdříve zamířila jinde.

Pár metrů od pošty byl bankomat. Vyhrabala jsem z tašky kreditku, a z lístečku, který ležel v obalu karty, jsem zadala PIN. Jak jsem říkala, máma byla vždycky jedna z těch, které nosily kartu i PIN u sebe. Štěstí pro mě. Vybrala jsem pár stovek a vydala se ke škole.

Došla jsem tam akorát se zvoněním, takže jsem se nezdržovala a zamířila rovnou na hodinu fyziky. Slečna Waittová byla už od pohledu milá a ochotná, avšak trochu mimo. Možná i proto mě jako jediná neodsuzovala a chovala se ke mně stejně jako k ostatním.

Procházela jsem chodbou a snažila se nevnímat vražedné pohledy holek. Nechápala jsem, o co jim jde. Většinou o mě nezavadily pohledem, teď zíraly samy od sebe. Byla jsem z nich tak vykolejená, že jsem do někoho vrazila, až mi vypadly učebnice z rukou.

„Sakra!“ zaklela jsem.

„Promiň,“ ozval se tichá hlas, „neviděla jsem tě.“ Chtěla jsem začít nadávat, ale jediný pohled do její tváře mi zadrhl nadávky v krku.

Už je to tak dávno.

„To nic, Angelo, taky jsem se měla dívat na cestu.“ Nejistě jsem se usmála a začala sbírat všechny papíry kolem. Skoro okamžitě se ke mně přidala.

„Jak se vlastně máš?“ zeptala jsem se opatrně a snad jsem ani nečekala, že odpoví. Ale byla to Angela.

„Jde to. Jenom mám plno volného času,“ řekla smutně. Zvedla jsem k ní pohled a vzala si věci, které mi podávala. Pořád jsme zůstávaly dřepět, když mi to nedalo a musela jsem se zeptat.

„Nevíš, proč na mě teď všichni tak zírají?“ Rozhlédla se kolem a povzdechla si.

„Kašli na ně. Jsou to puberťačky. Jsou naštvané, že se s tebou baví někdo z Cullenových. Zvlášť, že je to Edward.“

„Aha,“ hlesla jsem a konečně se postavila. „Můžeš jim říct, ať si dají pohov, nic s ním nemám.“

„O to nejde. Jde jim o ten princip. Ony se všemožně snaží navázat s ním kontakt už od doby, kdy se přistěhovali. Ty jsi o to nestála a za pár dnů se bavíte,“ vysvětlila. Musela jsem se zasmát.

„Nevím, jestli jdou hádky nazvat bavením.“ Jen s úsměvem pokrčila rameny a nastalo trapné ticho.

„Tak,“ začala nejistě, „já asi půjdu.“ Přikývla jsem a vydala se na další hodinu.

Pauza na oběd už pro mě nebyla takovým utrpením, protože většinu z nich už nezajímalo propalovaní mě, ale jídlo. Já do jídelny ani nešla. Svačinu jsem si udělala už doma, takže jsem se vydala do další učebny a pojedla tam. Krom toho jsem si potřebovala zavolat a chodba nebyla moc dobré místo na soukromý hovor.

Tony slíbil, že mě počká u školy půl hodiny po konci vyučování i s dávkou. měla jsem radost. I když jsem zatím nepociťovala žádné abstinenční příznaky, což bylo divné, byla jsem nervózní, když jsem neměla alespoň trochu u sebe.

Když jsem seděla v šatně, abych se převlékla na poslední hodinu, odpočítávala jsem minuty do konečného zvonění. Do tělocvičny jsem dorazila jako poslední a pohled mi okamžitě padl na člověka, na kterého jsem měla už od včerejška vztek. Neváhala jsem, a vydala se za ním.

Stál sám v zadním rohu místnosti a všiml si mě až pár metrů před ním.

„Proč jsi je napráskal?“ prskla jsem na něj, jen co jsem k němu došla. „Říkala jsem, že nechci, aby ses pletl do mých věcí.“ Nechápavě na mě zíral, a když si všimnul, že jsem domluvila, zhluboka se nadechl a naštvaným hlasem mi odpověděl:

„Nechápu o čem mluvíš. A věř, že se ti budu vyhýbat velkým obloukem, místo abych ti pomáhal.“ Chtěl odejít, ale zadržela jsem ho.

„Moc dobře víš, o čem mluvím. Ti kluci z parkoviště včera. Zatkli je. Ty jediný jsi věděl, co jsou zač, tak neříkej, že jsi to nebyl ty,“ syčela jsem. Podařilo se. Zastavil se a otočil se na mě.

„Já je nikde neudal,“ procedil skrz zuby, ale byl přerušen učitelem, který nás okřikl, že už dávno začala hodina.

Zapojili jsme se do rozcvičky, ale i tak jsem se nenechala odbýt.

„Tak kdo?“

„Kdyby jsi chodila do školy, možná by jsi věděla, že jedna z jejich obětí byla dcera ředitele. Nepřežila to. Nejspíš je tady viděl a zavolal policii on.“ Překvapilo mě to natolik, až jsem přestala cvičit.

„Tara Whiteová je mrtvá?“ zeptala jsem se nevěřícně. S Tarou jsme se poměrně dobře znaly. Je to asi měsíc, co se s námi přestala stýkat, ale nikdy mě nenapadlo, že by mohla být mrtvá.

„Trochu jsi zbledla,“ zasmál se.

„Já jsem Taru znala. Byly jsme celkem kamarádky,“ odpověděla jsem zaraženě.

„Cullen, Swanová!“ zahřměl tělocvičnou hurónský hlas učitele, až jsem nadskočila. „Co kdybyste začali konečně cvičit?“ Protočila jsem oči a zařadila se k ostatním.

Těsně před koncem hodiny jsem měla namířeno do šatny, když mě zastavil učitelův hlas.

„Swanová, Cullen, když jste měli v hodině tolik času, určitě ho máte i teď. Můžete uklidit všechno náčiní.“

„Můžeme?“ ujistila jsem se. „Takže nemusíme?“ Zbrunátněl a křiknul, že já rozhodně musím.

S povzdechem jsem se chytla práce a o Edwarda nezavadila ani pohledem. Trvalo asi dvacet minut, než jsme to měli hotovo. V šatně jsem se zdržela jen chviličku a v rychlosti vylítla ze školy. Parkoviště bylo skoro prázdné a uprostřed něj stál Tony.

Nebyl sám.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Twilly (08.12.2011 15:57)

ou ou ou ... Bello, Bello.. učebnicový příklad jak věci kolem sebe jenom posrat, Ree

9)  Silvaren (02.08.2010 19:42)

Chjo, kdyby si jen Bella nechala pomoct, trdlo jedno. Líbí se mi Edward, vypadá to, že jeho odstup na ni platí.

7)  Ewik (22.07.2010 12:07)

Ta Bella je ale tele. Doufám, že si nic nevezme a nebo jo?
Pěkná kapitola
Těším se na další.

6)  piskot94 (22.07.2010 11:05)

pěkná kapitola, ale Bella je strašná k***a nepříčetní edík se mi ale líbí těším se na další díl!!!!!

5)  Nebraska (21.07.2010 23:01)

Doufám, že tam bude Edward a bude Tonyho držet pod krkem! Nebude, co?
Fakt mě štve, tahle Bella. Zasloužila by naflákat. A ten eda mě taky štve! a nejvíc mě štve Alice - proč něco neudělá?
Ale jinak to bylo výborný, prdelko! A vážně se těším na další

4)  Evelyn (21.07.2010 21:28)

Ree, ree, ree, ty potvoro... Já se tak těšila na tenhle díl a nemohla se dočkat alespoň částečného odhalení Bellina tajemství a ono nic a ještě navíc mě Bella štve. Koupit si dávku? Je to tele, fakt. A ten konec, zlatíčko, asi tě praštím
Jinak se mi to samozřejmě líbilo

3)  Alaska (21.07.2010 21:27)

Tak to jsem tedy taky nečekala, že je nepráskl Edward. Trošku mě děsí, do jakýho průseru se zase Bella dostane. Edward nevypadal zrovna dvakrát ochotnej ji znovu z něčeho pomoct.

2)  anamor (21.07.2010 21:26)

No paráda jak jinak ale ten konec, co to má být! chci další dílek a to rychle

1)  Ajjinka (21.07.2010 21:12)

Ree! Po kolikátý to už píšu? Co ten konec! Ááá! Na tohle si nezvykej, nenene!
Moc povedená kapitola, mně se moc líbila Jsem zvědavá na pokračování, takže brzy!

1