25.12.2010 [01:15], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 11×, zobrazeno 3491×

Když něco děláte pro někoho jiného, je třeba se přesvědčit, jestli o to vůbec stojí...

Mámě s Angelou jsem napovídala, že jsme se s Edwardem pohádali. Angela ještě vyzvídala kvůli čemu, ale to už jsem nebyla schopná vymyslet. Prosila jsem ji, aby to nechala být. Měla jsem štěstí, že nebyla jedna z těch, které se za každou cenu snažily vypáčit všechno, co se stalo. Angela byla jiná.

Byla zázrak.

Zázrak, který mi pomohl překonat tu počáteční beznaděj.

Zůstala jsem doma pár dní. Mámě se to sice nelíbilo, ale když jsem ji opravdu moc prosila, nakonec podlehla. Po tom táboře mi pár měsíců byla schopná snést i modré z nebe, teď už si to tolik nevyčítala, takže se zase stala matkou. Ale někdy byly chvíle, kdy se musela autorita odsunout stranou. A tohle byla jedna z nich.

Vydržela to týden. Další pondělí jsem do školy musela. Věděla jsem, že setkání s Edwardem se nevyhnu, ale snažila jsem se ho co nejvíce oddálit.

Do školy jsem došla až po zazvonění a do třídy jsem vplula deset sekund před učitelem. Snažila jsem se soustředit na látku, ale nešlo to, nedokázala jsem to. Edward zabíral až moc velkou část mých myšlenek. Nedokázala jsem si ho představit, jak se sklání nad něčím tělem se rty přitisknutými na jeho krku. Teda alespoň ve dne. V noci jsem to viděla až moc živě.

Znala jsem ho skoro dva roky a nikdy mi neublížil. Několikrát mi dokonce zachránil život. Neměla jsem důvod se ho bát. Až na tu „maličkost“ s upíry. Ale já se ho bála. Hrozně jsem se ho bála.

O přestávkách jsem školou procházela se skloněnou hlavou a prakticky poslepu. Neměla jsem odvahu setkat se s ním tváří v tvář, z očí do očí. A pokud jsem ho za ten den vůbec někdy potkala, byla jsem hrozně ráda, že se se mnou nesnaží mluvit.

Jenže před čtvrtou hodinou mi došlo, že je biologie. A tu hodinu jsme si dali společnou.

Šla jsem tam jako na popravu. Srdce jsem cítila až v krku a mírně se mi třásly ruce. Do třídy jsem vešla hrozně pomalu a když jsem ho na našem místě neviděla, značně se mi ulevilo. Jenže nepřišel, ani když zazvonilo. Nejspíš se mi chtěl opravdu vyhýbat, takže si hodiny přeložil. Za ten týden doma jsem přestala mít jakýkoliv přehled.

Profesor přišel zároveň se zvoněním a už u dveří začal vykládat látku. Nevnímala jsem ho.

„Budete chtít pracovat ve trojici, nebo to zvládnete sama?“ zeptal se mě a chvíli mi trvalo, než jsem dokázala z paměti vydolovat, o čem to mluví.

„Já­… asi počkám na Edwarda?“ odpověděla jsem nesměle. Spolupráce s Edwardem mě vůbec netěšila. Vážně jsem se snažila mu vyhýbat, ale na druhou stranu se mi nechtělo pracovat s někým jiným. I když jsem teď byla čistá a většina lidí se se mnou zase normálně bavila, pořád jsem měla nálepku feťačky, a oni by taky nebyli spokojení, kdyby mě k nim pan Riley přiřadil.

„To asi nebude možné. Pan Cullen už na tuto školu nechodí,“ řekl a tím si zase získal mou pozornost.

„Co-cože?“ vykoktala jsem a zatřásla hlavou. Myslela jsem, že jsem slyšela špatně.

„Cullenovi se odstěhovali. Je zvláštní, že to nevíte,“ řekl a na chvíli se odmlčel. „Tak trojice nebo sama?“

„Sama,“ vydechla jsem a dnešní látce už nevěnovala svou pozornost.

Byla jsem naštvaná.

Byla jsem zklamaná.

Byla jsem smutná.

Proč za mnou do háje nepřišel? Proč u nás nezazvonil a neřekl: „Odjíždíme, měj se,“ a zase neodešel? Proč mě z tohohle úplně vynechal?

Jenže potom jsem si své otázky zodpověděla sama – protože jsem mu řekla, že bude lepší, když se přestaneme stýkat. Kvůli mému i máminu bezpečí.

Chtěla jsem to sama. Ještě před dvěmi minutami jsem to chtěla. A teď jsem se cítila hrozně prázdná.

Nepřemýšlela jsem, popadla věci a vyběhla ze třídy.

Slyšela jsem za sebou zaražené volání profesora, ale nebyla jsem schopná ho vnímat. Nebyla jsem schopná vnímat nic, jen to prázdno, které jsem cítila.

Bylo mi špatně, motala se mi hlava, měla jsem závratě. Když nepomohla ani ledová voda, šla jsem domů.

Tedy to jsem si myslela.

Ve skutečnosti jsem šlapala lesní cestou, která vedla jen k jednomu domu.

K jejich domu.

Při životě mě udržovala naděje, že by tam ještě mohli být, že by se teprve stěhovali. Potřebovala jsem, aby tam byli. Potřebovala jsem je zadržet. Potřebovala jsem zadržet jeho.

Ta cesta trvala neuvěřitelně dlouho. A já si celou tu dobu nadávala, jak jsem pitomá, že jsem ho nechala jít. Teď jsem věděla naprosto přesně, jak bych se zachovala příště.

Jenže žádné příště už nemusí být.

Pitomá! Pitomá! Pitomá! Byla jsem hrozně pitomá!

Najednou mi bylo ukradené, jestli mi ublíží. Nemohlo mi být hůř než teď. Nemohl mi ublížit víc než svým odchodem.

Podvědomí mi říkalo, že jdu pozdě, ale snažila jsem se ho nevnímat.

Už jsem skoro nemohla, když se přede mnou objevila poslední odbočka. Ten mírný kopeček jsem ale i přesto vyběhla. Čekala jsem, jestli tam bude. Doufala jsem, že nejdu pozdě. Modlila jsem se, abych ještě měla šanci ho zastavit.

Na první pohled vypadalo všechno stejně. Trávník před domem posekaný a Esmeiny růže ještě rozkvetlé. Na nepatrný okamžik ve mně svitla naděje. Jenže všechno se zhroutilo, když jsem se přes skleněné stěny podívala do domu. Všechen nábytek byl zahalen hromadou nějakých látek a prostěradel a zel prázdnotou. Rozeběhla jsem se ke dveřím a pořádně s nimi zalomcovala. Bylo zamčeno.

„Ne! Ne, ne, ne, ne, ne!!!“ křičela jsem a pořád se snažila otevřít. Veškeré snahy byly marné. Nevytvořily ani nepatrnou škvíru. „Sakra, Edwarde!“

Nevzdávala jsem se ani té naprosto prťavé naděje, ale vypadalo to, že už jsou pryč. Jako poslední naděje mě napadl jeho otec. Je přeci doktor. Ten nejlepší, který tady kdy byl. Určitě nemohl skončit jen tak ze dne na den.

Jenže sestřička mi dokázala, že mohl.

Domů jsem se vrátila ubrečená a s napůl vybitým mobilem v ruce. Snažila jsem se mu dovolat. Zazvonilo to jednou. A potom to ohluchlo. Se slepou nadějí jsem to zkoušela dál, ale ozval se mi už jenom hlas počítače, který oznamoval, že číslo je momentálně nedostupné.

Naprosto bezmyšlenkovitě jsem si sezula boty a pověsila bundu na věšák.

„Za chvíli bude oběd,“ ozval se mámin rozradostněný hlas z kuchyně. Neodpověděla jsem. Potichu jsem došla do dveří a opřela se o jejich rám. Otočila se na mě s úsměvem, který ihned zmizel.

„Odjel,“ hlesla jsem a svezla se po rámu až na zem. Máma ke mně ihned přiskočila a pořádně mě objala. To bylo to, co jsem teď potřebovala. Potřebovala jsem se pořádně vybrečet. Potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat. A hrozně mě to vyčerpalo.

Oběd se nakonec změnil ve večeři, kterou jsem stejně skoro celou nechala. Uvařila jsem si hrnek horké kávy, vzala si deku a zadním vchodem vyšla před dům.

Sedla jsem si na schody, zabalila se do deky a oběma rukama objala hrnek. Už jsem nebrečela. Neměla jsem co. Byla jsem smířená s tím, že už ho nejspíš nikdy neuvidím. A i když mi to rvalo srdce, musela jsem se s tím poprat.

Vzpomínala jsem na všechno, co jsme spolu prožili. Na to, jak mě zachránil, na jeho starostlivý obličej a na tábor. Na to, jak se mě po něm snažil dát dopořádku a na jeho povzbuzování při psaní proslovu.

Usínala jsem s hlavou plnou něho.

Každý den.

Máma mě kontrolovala a jednou jsem ji dokonce načapala, když mi prohledávala skříň.

„Co děláš?“ zeptala jsem se nabroušeně a s rukama založenýma na prsou jsem ji bedlivě pozorovala. Do odpovědi se jí moc nechtělo, ale nakonec s povzdechem odpověděla.

„Promiň, já jen… Nechci, abys znovu začala brát,“ řekla zkroušeně a naprosto mě tím dostala. Prakticky mě to ani nenapadlo. Vážila jsem si života. A právě proto Edward odjel. Takže začít znovu s drogami by znamenalo, že jsem ho odkopla naprosto zbytečně. Život bez drog se mi teď zdál o tolik lepší než s nimi.

Když první sněhové vločky dopadly na moje okno, naděje, že by se vrátili, naprosto opadla.

Věděla jsem to od začátku, ale sněhové vločky byly jakási mez. Teď už se nevrátí. Nikdo z nich.

S povzdechem a hrnkem čokolády v ruce jsem odstoupila od okna a posadila se do křesla.

„Nechceš si udělat menší dovolenou?“ navrhla máma, když viděla, že jsem myšlenkami zase jinde.

„Mám snad kde?“ zeptala jsem se unaveně a zavřela oči.

„Zlatíčko, nedokážu se dívat na to, jak se trápíš. Nechceš si někam zajet? Vezmi Angelu, jeďte se podívat na nějaké památky, hlavně se nějak odreaguj,“ prosila mě.

„Stejně nemám kam­… jet.“ Ke konci jsem lehce zaváhala a v hlavě se mi vynořilo místo, kde bych se ráda podívala. Nebo spíše za kým. „Zasponzoruješ mi jízdenku do Seattlu?“

S úsměvem přikývla a bez řečí se natáhla pro peněženku.

„Řekneš mi, proč chceš zrovna tam?“ zeptala se zvědavě, ale já nehodlala moc meškat a vrhla jsem se do balení těch nejnutnějších věcí.

Za dvě hodiny jsem stála na nádraží s batohem na zádech a jízdenkou v ruce.

„Opatruj se, zlatíčko. A dávej o sobě vědět,“ štkala máma a objala mě.

„Neboj, budu v pořádku,“ slíbila jsem s úsměvem a nastoupila do vlaku. Našla jsem si místo v kupé a ještě než jsme se úplně rozjeli, zamávala jsem jí z okna.

Ta zasněžená krajina, kterou jsem měla možnost pozorovat z okna, byla dokonalá. Připadalo mi, jako by  ji někdo nakreslil, nemohla jsem uvěřit, že taková krása může existovat. A s vůní a zvukem vlaku, který jsem naprosto milovala, to bylo něco neuvěřitelného.

Byla jsem unavená, ale nedokázala jsem zamhouřit oka. V žilách jsem měla adrenalin. Netušila jsem, jestli najdu správný dům, a netušila jsem, jestli v něm vůbec budu vítaná. Přesto jsem se těšila.

V Seattlu nebylo po sněhu skoro ani památky. Jen pár bílých větví a chladné počasí dokazovalo, že už vážně nastala zima. Všude kolem byl shon a já poprvé za celý život děkovala, že můžu žít v takovém městečku, jako bylo Forks.

Nebylo lehké najít správnou ulici. A vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli si ji správně pamatuju. A když jsem potom na zvoncích našla to jméno, které mi utkvělo v paměti, srdce jsem měla až v krku.

A potom jsem stiskla tlačítko.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Twilly (08.12.2011 23:07)

jo, bolí to... a moc... Ree

10)  Silvaren (29.12.2010 12:25)

Chjo, Bella to vážně nemá jednoduché. Ale má u mě velké plus, že se nevrátila k drogám. Nádherně jsi ji vystihla.

9)  Yasmini (26.12.2010 10:51)

Proč tam jela? A proč odjel? Ano nejsou to moc inteligentní otázky. Ale ty mi v příští kapitole odpovíš že?

Díky Y.

8)  piskot94 (25.12.2010 21:33)

on odjel? ach jo...
jakej zvonek? chci další!!!!

6)  semiska (25.12.2010 18:38)

Čí jméno si zapamatovala? Na koho zvoní? ON odjel? Objeví se ještě? Setkají se ještě někdy? HOnnem další a trošku veselejší díl, jinak mě trefí. Napsala si to skvěle. Moc se ti to povedlo.

5)  Kejt (25.12.2010 09:51)

užasné těším se na další uiž aby tu byl

4)  Nosska (25.12.2010 08:41)

To, kam jela, není Cullenovic dům, viď? Myslím, že těm dvěma to bude ještě chvíli trvat, než se k sobě vrátí
Hezký svátky Ree

3)  sakraprace (25.12.2010 08:04)

Oni odjeli??? Odstěhovali se???? No, to snad ne!!!!! A co ten konec?!?!?!? Nutně potřebuji další díl!!!!!!

1)  Ajjinka (25.12.2010 01:16)

Seš hroznej tyran, mrskač trolů, střihač zombie nehtů,... Tohle se nedělá, Ree! Co ten konec, chm?! Co ten konec!
Takže... bych ti - čistě přátelsky - doporučila, aby další kapitola byla co nejdřív, ideálně ÚPLNĚ NEJDŘÍV! nebo... ti seženu dalších 20 like-ů!

1