24.10.2010 [23:00], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 21×, zobrazeno 5612×

Není těžké vybudovanou pověst ztratit. Ale získat ji zpátky je umění...

S každým slovem couvala dozadu a nakonec se stulila do Jasperovy náruče. Čekal jsem, že na mě bude vrčet, že mě alespoň seřve, ale byl potichu. A jeho myšlenky mluvily jasně.

Věděl, že udělala chybu. A věděl, že jsem měl právo být naštvaný. Přesto se mě snažil mírnit a prosil mě, abych jí to odpustil.

Jenže já nemohl. A i když by to Rose s Esme nevyslovily nahlas, tohle se jim taky nelíbilo. Obě si prošly znásilněním a obě to do teď nemohly vymazat z hlavy. A obě byly na Alice naštvané, že si to nechala pro sebe. I když byla Bella jen obyčejný člověk.

Odešel jsem do pokoje a hodlal vylézt až ráno, kdy jsem chtěl jít za Bellou. Konečně jsem si dal pořádnou sprchu a nakonec si skočil i na lov. Když jsem se vrátil oknem, na posteli mi seděla Rose, v ruce nějakou knížku.

Zarazil jsem se a zamračil se.

„Chci s tebou mluvit,“ prohodila, ale neodtrhla pohled od knížky. Sedl jsem si do křesla naproti ní a čekal. Zaklapla desky k sobě a odložila knihu na postel vedle sebe. Podívala se na mě a povzdechla si.

„Vím, že jsi na Alice naštvaný,“ začala. „A taky vím, že na to máš plné právo. Měla ti to říct, měla zkusit něco udělat. Bůh ví, že chápu, jak se Bella musí teď cítit. Ale na druhou stranu chápu Alice. Bella je pro nás ohrožení, Edwarde,“ řekla a sklonila hlavu. Povzdechl jsem si a unaveně si protřel obličej. „Vím, že to nerad slyšíš, ale je to tak. Ten váš celý vztah může vést jen dvěmi cestami. A obě mají stejné podmínky, které nás můžou ohrozit víc, než si myslíš.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se znepokojeně. Přišla ke mně, dřepla si a chytila mě za ruce.

„Co budeš dělat, až dokončíme školu a budeme se muset zase odstěhovat?“ Nad tou otázkou jsem nikdy neuvažoval. Přesto jsem věděl, co budu muset udělat.

„Prostě odejdu.“ Smutně se uchechtla.

„Jen tak? Po všech těch letech se z ničeho nic rozloučíte a už se nikdy neuvidíte? Nedokážeš od ní odejít. Už teď bys od ní nedokázal odejít, natož za dva roky. Je pro nás příjemné vidět tě šťastného. A i když to vážně nerada přiznávám, ona tě šťastného dělá. A kdybys od ní odešel, trápil by ses. Vy oba.“

„Na co narážíš?“ zeptal jsem se na rovinu. Zrovna teď jsem neměl náladu analyzovat její proslov a číst mezi řádky.

„Alice a její dar. Moc dobře ví, jak by to jednou dopadlo. Proto se tě od ní snaží držet co nejdál. Nechce tě na vlastní oči vidět jako takovou trosku, jak tě vidí ve své hlavě,“ snažila se ji bránit.

„Říkala jsi, že jsou dvě cesty.“ Přikývla a sklonila hlavu.

„Nedokážeš ji opustit. Vím to já a víš to ty. Víme to všichni. Řekneš jí o nás,“ konstatovala.

„Neřeknu. Nemůžu. Bála by se mě.“

„Možná ano, ale stejně to jednou uděláš. Buď proto, že budete mít natolik silný kamarádský vztah, že se jí nedokážeš vzdát, nebo…“ Odmlčela se a podívala se mi zpříma do očí.

„Nebo co?“

„Nebo jí to řekneš proto, že se do ní zamiluješ. Jinou cestu nevidím.“

„Takže chceš, abych jí o nás řekl pravdu?“ zeptal jsem se zmateně.

„Ne, nechci,“ zavrtěla hlavou. „Jen jsem ti chtěla říct, jak to s tebou je. A taky aby ses na Alice nezlobil.“ Vstala a dala mi pusu na tvář. „Uvažuj o tom,“ usmála se a odešla. Zíral jsem na dveře, které se za ní zabouchly, a vážně o tom uvažoval.

Dokázal jsem vzít na vědomí to, co ji z tomu vedlo. A dokázal jsem se vcítit do její situace. Možná bych dokonce jednal stejně. Ale přes to všechno jsem jí nedokázal odpustit. Prostě to nešlo. A vyčítal jsem si to. Jenže na to, abych jí odpustil, bylo ještě moc brzo.

Jenže když ráno začalo svítat, došlo mi, že teď už tak brzy není. Alice byla sestra. A i tohle sídlo bylo dost malé na to, abych se jí vyhýbal.

Ještě než se vyloupla první polovina slunce nad hory, vstal jsem a vydal se dolů. Alice jsem potkal na schodech. Tvářila se smutně a sotva mě zahlédla, sklonila hlavu a přesunula se k druhé straně schodiště. Sešel jsem pár schodů, ale ona mě bez řečí obešla.

„Alice,“ zavolal jsem na ni. Otočila se s unaveným obličejem na mě a její smutné oči se dívaly všude kolem, jenom ne na mě. „Alice?“ zkusil jsem to znovu. Tentokrát se na mě podívala, ale ten pohled byl nejistý. Když jsem potom roztáhl náruč a usmál se, změnil se na překvapený a nakonec se usmála a vrhla se mi do náručí.

Kolem krku mě objala natolik, až jsem se nemohl nadechnout.

„No to by stačilo, ne?“ zasípal jsem z posledních zásob vzduchu, když už mě tak drtila celkem dlouhou dobu. Odtrhla se a tentokrát jí na tváři hrál úsměv.

„Promiň,“ špitla a dala mi pusu na tvář.

„Ale slib mi, že jakoukoli další vizi mi nebudeš skrývat.“ Ne moc ochotně, ale nakonec přikývla. Usmál jsem se na ni a když Carlisle prohlásil, že jede do práce, nechal jsem se svézt s ním.

Nechtěl jsem tam jet moc brzo, protože její máma včera přemýšlela o tom, že tam zajede ještě před prací. Díky Carlislovi byla k Belle návštěva pouštěna od rána až do večerních hodin. A jelikož nedostala v práci volno, chtěla tam zajet hned brzy. V tuhle hodinu už by měla odjíždět.

„Udělám potřebné věci a přijdu se na ni podívat,“ řekl mi potom před tím, než jsme se rozdělili a zatímco on zamířil do své pracovny, já se vydal k jejímu pokoji. Nikoho jsem tam nečekal, takže když jsem otevřel dveře a všiml si dívčí postavy sedící na židli, překvapilo mě to.

A nebyl jsem jediný překvapený.

„Angela Weberová?“ zeptal jsem se, jak jsem se snažil vzpomenout si, jak se ta dívka jmenuje.

Přikývla.

„Paní Swanová a moje máma jsou kamarádky. Takže když včera přijela z nemocnice, volala mámě a řekla jí, co je s Bellou.“ Zvedla ke mně uslzené oči a rukou, kterou nedržela tu Bellinu, si pár stečených slz utřela. „Nechám vás tu. Jenom jsem ji chtěla vidět.“ Chtěla se zvednout, ale zadržel jsem ji.

„Ne, klidně zůstaň. Mně nevadí, že tady jsi. A Bella o tom stejně neví.“ Chvíli váhala, ale nakonec se posadila zpátky.

Přisunul jsem si k posteli židli z koupelny a opřel se o ni.

Chvíli jsme oba mlčky zírali na Bellu, když jsem to ticho nevydržel.

„Znáte se dobře?“ zeptal jsem se potichu, přesto se mi to zdálo dost hlasité.

Slyšel jsem, jak se jí trochu zrychlil tep, a povzdechla si.

„Byly jsme nejlepší kamarádky už odmalička. Říkaly jsme si všechno. Hrály jsme si spolu, chodily jsme spolu do školky, když nám začala puberta, probíraly jsme kluky a drbaly holky. Is byla úžasná holka. Na škole ji všichni zbožňovali a učení jí taky šlo. Jenže potom se stala ta neho-“ Přikryla si pusu dlaní a otočila se na mě.

„Vyprávěla mi o tom, co se tehdy stalo jejímu otci.“ Evidentně se jí ulevilo, že neprozradila něco, co neměla, a pokračovala.

„Potom se stala ta nehoda a Bella se uzavřela do sebe. Její máma ji nepodržela. Většinu dne trávila u mě a vyprávěla mi, jak jí to máma vyčítá, jak jí to vyčítají všichni. Chtěla jsem jí pomoct, ale vážně jsem netušila jak. A potom začala chodit do barů a začala fetovat.“ Popotáhla a snažila se mrkáním zahnat slzy, ale zrovna dvakrát se jí to nedařilo. „Prosila jsem ji, aby toho nechala. Dokonce jsem jí vyhrožovala, že si má vybrat mezi drogami a mnou, ale ani to nepomohlo. I když si vybrala drogy, nedovedla jsem ji opustit. Jenže potom mě odstřihla ona sama. Byla z ní troska a s nikým se nebavila. Dokud jsi nepřišel ty,“ řekla a konečně se na mě podívala. „Nevím, jak jsi to dokázal, ale jsem ti vděčná,“ usmála se a podívala se zpátky na Bellu. Seděla tak jenom chvíli. Potom si utřela slzy a prohlásila, že musí do školy alespoň na pár hodin, a rozloučila se.

Díval jsem se na ty zavřené dveře a znovu si v hlavě přehrával obrázek Belly z Angeliných vzpomínek. Té Belly, která neměla problémy. Té, které záviděly snad všechny holky na škole. Obrázek Belly, která byla nejoblíbenější mezi žáky i mezi učiteli.

A potom jsem se podíval na Bellu před sebou a obrázek v mé hlavě se roztříštil na milion kousků.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  Jalle (15.12.2012 20:24)

20)  Twilly (08.12.2011 17:37)

19)  Kejt (27.10.2010 11:37)

úžasné rychle další

18)  piskot94 (25.10.2010 19:26)

to bylo strašně hezké, to usmíření Eda s Alice tak to má být... jsem jak na trní, jak to bude pokračovat a kdy se Bella probudí... už v příští kapitolce? a ta bude, brzo, že jo?

17)  Ajjinka (25.10.2010 18:58)

Stejně tvojí Alice nemam ráda, pff
Ale Anglela je chudák.. Snad se to mezi holkama urovná

16)  eElis (25.10.2010 13:36)

Docela mě překvapilo, že Edward Alice tak rychle odpustil. nádherná kapitolka

15)  Silvaren (25.10.2010 11:23)

Moc povedená kapitola.
Ta scéna s Angelou byla tak krásně napsaná - jako bych tam byla.

14)  milica (25.10.2010 10:28)

Moc hezké,

13)  sakraprace (25.10.2010 09:40)

Možná to Alice udělala s nejlepším úmyslem, ale tohle fakt nezvládla a já bych jí tak brzy neodpustila. Angela je moc fajn a já doufám, že se Bella po tomto kapku zberchá a zkusí se dát úplně dohromady a doufám, že jí s tím tentokrát pomůže i její máma

12)  Evelyn (25.10.2010 06:49)

Teda, to Edward odpustil Alici dost rychle. Upřímně, tohle bych jí jen tak nezapomněla...
Jinak samozřejmě velmi zdařilé a scéna v nemocnici s Angelou docela dojemná

10)  Ewik (25.10.2010 06:28)

Moc hezký díl

9)  Yasmini (24.10.2010 23:58)

Z Angely mám radost. Doufám že Bella se z toho dostane.
Alici bych asi tak rychle neodpustila. Počkala bych do večera.
Zamiluje se? (to jsou ale všetečné otázky)

a klaním se s Y.

4)  Nebraska (24.10.2010 23:19)

áchjo
Perfektně jsi napsala ten rozhovor s Rose A já si fakt nedokážu tipnout, co bude dál, jsi neuvěřitelná!

3)  anamor (24.10.2010 23:18)

Povedený dílek jako vždy
já už nevim co mam psátheart* *
jen asi to že chci další

2)  semiska (24.10.2010 23:17)

Ree, moc krásný, povedlo se ti to. Snad bude Bella brzy v pořádku, moc si to přeju. Jsem taky moc ráda, že Edward odpustil Alici, aspoň trochu. Je to pro něj jistě těžké, ale snad se z toho dostane. Rose ho přivedla na myšlenky, nad kterými je teď důležité přemýšlet... Doufám, že si vybere správně.

1 2   »