13.10.2010 [20:15], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 24×, zobrazeno 6461×

I když je vám všechno ukradené, když se do něčeho zaplete vaše rodina, přestáváte být nezaujatý pozorovatel a i když je vám to proti srsti, snažíte se pomoct. A s penězi a vizemi budoucnosti to jde lépe.

Bella:

Zase se mi zdálo o té nehodě. O těch světlech a ráně, která se ozvala bezprostředně po nárazu. Tentokrát mě však neprobudil hlas Stevea, ale někoho, kdo tam vůbec nebyl.

„Edwarde,“ zasípala jsem a doufala, že tohle není další z mých blouznění.

„Bello!“ ozval se jeho tichý hlas a na čele jsem ucítila studené prsty, které zaručeně patřily jemu. S lehkou námahou jsem otevřela oči a zírala přímo do jeho šťastné tváře.

„Přišel jsi pro mě,“ usmála jsem se.

„Přece jsem ti to slíbil,“ usmál se a pomohl mi, když jsem se chtěla posadit. „Jak ti je?“ zeptal se starostlivě, když viděl vrstvu mikin, které jsem na sobě měla.

„Špatně,“ řekla jsem popravdě. „Zvedá se mi žaludek. Nevím, jestli z hladu, nebo z toho, že bych měla nějaké jídlo pozřít. Jsem hrozně unavená a je mi zima.“

„Mám už jenom pár posledních tyčinek,“ řekla omluvně Mellisa a jednu z nich mi podala. Vděčně jsem se na ni usmála a roztřesenýma rukama jsem se ji snažila rozbalit. Nakonec mi musel pomoct Edward. Ale sotva jsem ukousla první sousto, žaludek se zhoupl na tolik, že jsem tak tak stihla doběhnout na záchod.

Zrovna teď mi ta zima, kterou jsem celou dobu cítila, dohromady se studeností kachliček dělala dobře. Opřela jsem se o stěnu a zavřela oči. Zpod víček mi steklo pár slz a lemovaly okraj nosu až k hornímu rtu.

„Jsi v pořádku?“ ozval se vedle mě Edwardův tichý hlas a jeho paže se mi obmotala kolem ramen. Otevřela jsem uslzené oči a s pevně semknutými rty zavrtěla hlavou. Potom už jsem se rozbrečela naplno. Přitiskl si mě k sobě a snažil se mě utišit, ale nešlo mu to.

„Chci pryč. Nechci tady být. Už to nevydržím, Edwarde. Je mi čím dál hůř,“ brečela jsem mu do košile a zhluboka dýchala, abych vůbec byla schopná mluvit.

„Dostanu tě odsud, slibuju,“ šeptal mi do vlasů ztrápeným hlasem, ale já moc dobře věděla, že jestli se odsud dostanu dřív, tak jenom proto, že jsem to nezvládla. Zhluboka se nadechl a stiskl mě ještě pevněji a bylo mu jedno, že mu krčím košili v sevření dlaně.

Seděli jsme tam dlouho, a dokonce jsem znovu usla. Probudila jsem se už sama a podle světla, které bylo v pokoji, právě svítalo. Ležela jsem tak ani ne deset minut, když nám přišli zabouchat na dveře, že máme vstávat.

Mellisa vyběhla z postele jako neřízená střela a zamkla se v koupelně. Dveře, které se za ní zavřely, jsem pozorovala až do doby, než je znovu otevřela. Zarazila se v nich a zamračila se.

„Vstávej, musíš se oblíkat, je snídaně.“

„Víš, že tam nezvládnu dojít,“ zahuhlala jsem. Cítila jsem prázdnost žaludku a ústa jsem měla naprosto vyprahlé, ale neměla jsem sílu na to, abych někam šla.

„Musíš. Slíbila jsem Edwardovi, že ti pomůžu na chodbu, potom se o tebe postará on. Tak šup, přece nenecháš takového krasavce čekat,“ popoháněla mě s úsměvem a pomohla mi do koupelny. Chtěla jsem si vyčistit zuby, ale už ani ta pasta mi nedělala dobře. Nakonec jsem si je jen vypláchla vodou a se značným vypětím se došourala zpátky do pokoje.

Mellisa už byla převlečená, takže vzala do ruky deku a druhou rukou mě chytla kolem pasu, aby mě alespoň částečně podpořila. Procházely jsme chodbou a všude kolem nás zběsile pobíhalo několik dalších holek. Pokoje jsme měli na druhé straně budovy než kluci a kromě společných prostor jsme se nesměli navštěvovat.

Když jsme zahnuly za poslední roh, Edward už tam na nás čekal. Nedbal na nějaké předpisy a rychlým krokem došel až k nám.

„Díky,“ směřoval k Mellise, která teď zrychleně oddechovala, jak jí ten kousek se mnou na krku zmohl. Edward si od ní vzal deku, přehodil mi ji kolem ramen a vyzdvihl mě do náruče. Pak už kvapně zamířil do jídelny.

Ten odporný pach se táhl přes celou budovu a nepříjemně mi dráždil žaludek. Naštěstí i přesto zůstával jeho obsah na místě. Pokud tam ještě nějaký vůbec byl.

Posadil mě ke stolu v zadní části místnosti, tak, abych se jednou stranou opírala o stěnu, a zmizel, aby se za chvíli vrátil s tácem jídla. Bála jsem se podívat, co má v misce, ale naštěstí mi podal jenom suchý chleba.

„Tohle by ti nemělo dráždit žaludek,“ řekl a raději si mě opřel o sebe.

Celou dobu mě pozoroval a držel mě, abych nepadala.

Snědla jsem maximálně půlku, přesto mi žaludek protestoval, sotva jsme došli na pokoj. Edward u mě seděl až do večera, a pokud jsem zrovna nespala, snažil se mě rozptýlit.

Byla jsem vděčná za to, že tady je, a věděla jsem, že ať se stane cokoliv, postará se o mě…

Edward:

Měl jsem v plánu ji odsud dostat. Ten plán měl však trhlinku. Nevěděl jsem jak. Verzi s přeplaváním jsem ihned zamítl. Nejspíš by umrzla.

Jenže s každým dnem slábla ještě více. Jídlo jí v žaludku nevydrželo moc dlouho a každý den mě prosila alespoň o malou dávku drog, po které se jí uleví.

Bylo mi mizerně. Každý den do ní cpát jídlo, i když jsem věděl, že to za pár minut vrátí a potom mi zase bude brečet v náručí, bylo vyčerpávající. Psychicky.

Potřeboval jsem pomoc, ale věděl jsem, že žádná nepřijde…

… nebo jsem si to alespoň myslel.

Bella i Mellisa už spaly, když jsem se potichu plížil z jejich pokoje. Noční dozor hrál v kukáni karty a nenapadlo je, že by někdo mohl být tak tichý, že by ho neslyšeli. Jenže sotva jsem vyšel z pokoje, ucítil jsem tak silnou vůni, že nemohla být daleko ode mě. Otočil jsem se a zíral přímo do překvapených očí nějaké dívky. Vypadala starší než všechny ostatní. Možná bych ji spíše tipoval na zdravotní sestru nebo cokoliv jiného, rozhodně ne na jednu z nich.

A když se jí v hlavě objevilo moje jméno, zaskočila mě ještě víc.

„Edward Cullen?“ zeptala se a v očích jí zasvítilo. Přemýšlel jsem, jestli jsem ji někde potkal. Možná ve škole, možná ve městě. Jenže ani moje upíři paměť si na její obličej nedokázala vzpomenout.

„Známe se?“ zeptal jsem se nejistě. Spokojeně se usmála.

„Poslala mě sem vaše sestra,“ vysvětlila a v hlavě si vybavila Alicinu tvář. Nechápal jsem, proč by tady někoho posílala. Zrovna Alice, která s tímhle nechtěla mít nic společného. A nechápal jsem, proč tady poslala zrovna ji. Asi jsem vypadal dost nechápavě, protože se obezřetně podívala kolem a skoro neslyšně mi oznámila, že ve skutečnosti není žádnou svěřenkyní, ale reportérkou Seattle Journal, s jehož šéfem se Alice setkala a kterému tučně zaplatila, aby sem poslal některého ze svých nejlepších lidí. Slíbila jim, že se jim rozhodně povede originální a šokující článek ohledně praktik tábora. A jelikož částka nebyla zrovna nejmenší, přijal to.

„Říkala, že můžu věřit jenom vám. A taky tvrdila, že vás nepřehlédnu. Měla pravdu,“ usmála se a lehce zčervenala. Nějak jsem neměl myšlenky na to řešit, jestli se se mnou snaží flirtovat, nebo jestli to prohodila jen tak.

„Dokážete nás odsud dostat?“ zeptal jsem se, protože to byla jediná věc, která mi vrtala celou tu dobu hlavou. K čemu mi bylo, aby o tomhle místě napsala článek, když bychom tady museli zůstat až do konce?

Zamračila se. Zřejmě se jí nelíbilo, jakým tónem jsem se zeptal. Nebo jsem jí jenom snížil ego, když jsem se jí nevrhl k nohám. Popravdě mi to bylo úplně jedno.

„Pokud se mi to tady nebude zdát, stačí poslat smluvené heslo a dostanou mě odsud.“

„A my?“

„No,“ zaváhala, „pokud to tady bude tak hrozné, jsem si jistá, že sotva ten článek napíšu, postarám se, aby ho viděl šéf policie,“ odpověděla nejistým hlasem a pozorně se na mě dívala.

„Skvělé, takže to bude nejméně dalších pár dní trvat,“ řekl jsem naštvaně a praštil do zdi. Měl jsem chuť použít celou svou sílu, ale pořád jsem si dostatečně uvědomoval, že by to nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Promiň, ale víc toho fakt udělat nemůžu. Mohl bys projevit alespoň trochu vděčnosti,“ řekla naštvaně a možná si ani neuvědomila, že přešla na tykání.

„Já vím, omlouvám se,“ vydechl jsem a protřel si kořen nosu. Potřeboval jsem si odpočinout. Psychicky. Potřeboval jsem být sám a trochu přemýšlet. „Měl bych jít spát. Jsem unavený,“ vymluvil jsem se. Přikývla, popřála mi dobrou noc a zalezla do svého pokoje.

Pomalu jsem odkráčel do místnosti, která měla být mým pokojem, a vylezl na svou postel.

Zdálo se mi, že svítá hrozně brzo. Ale když máte nad čím přemýšlet, čas vám ubíhá rychle. A já měl dalších pár následujících dní o čem přemýšlet.

Novinářka se mi zdála poslední dva dny divná. Pořád se dívala na hodinky a kdykoliv jsem si s ní chtěl promluvit, na něco se vymluvila. Chtěl jsem vědět, jak je to s tím článkem, jestli se už ozvala šéfovi, aby ji odsud dostal. Kdy se odsud dostaneme my, ale neměl jsem šanci. A z jejích zmatených myšlenek jsem toho zrovna moc nevyčetl.

Když jsem tak jednou v noci ležel na posteli a zase se snažil vymyslet nějaký plán, zaslechl jsem na chodbě podivný dusot a myšlenky, které nebyly zrovna nejběžnější. V rychlosti jsem seskočil z postele a otevřel dveře.

Díval jsem se přímo do tváře zamaskovaného muže, který mě zatlačil dovnitř a doporučil mi, abych raději zůstal uvnitř v bezpečí. Byl jsem z toho tak vykolejený, že jsem se ani nebránil, aby mi přivřel dveře před nosem.

Teprve potom mi došlo, co tam všichni dělají a najednou měl chuť Novinářce zlíbat nohy.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  anamor (13.10.2010 20:38)

Jo chudák Bella, konečně se dostane ven. Ale zůstává otázka, jak to zvládne dál? A jeslti se pak její chování vůči Edwardovi nezmění když nebude na něm tak závislá nebo jak to napsat. Co kdžy jí dojdou některé skutečnosti co se jí tam stali? No uvidíme těším se na další

2)  Evelyn (13.10.2010 20:30)

Líbám nohy novinářce i Tobě.
Perfektní! Myslím, že slečnu to tak vzalo, že se ze zážitku jem tak nevzpamatuje...

1)  Ajjinka (13.10.2010 20:19)

Hůůůůstýýýý! Ta paní novinářka je moc príma, myslím, že ji mám ráda
Konečně se odtamtud dostanou, nevěřim, že by tam Bella vydržela ještě nějakou delší dobu Alice je prostě číslo!

«   1 2