03.10.2010 [21:39], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 22×, zobrazeno 6644×

Instinkt je ten nejdůležitější cit, který máme. Poslechnout ho se v některých případech rovná záchraně života. A nejen našeho.

Ostrov jsem uviděl, sotva jsme vypluli ze zátoky. Nebyl zrovna velký, a podle všeho nebyl ani přírodní. Celý jeho okraj zakrývala stěna připomínající Volterrské hradby. Jen ve Volterře se k obyvatelům chovají lépe. I když je přemění.

Plavba k němu se mi zdála nekonečná. Už se skoro stmívalo, když jsme zakotvili kousek od hlavní brány. Rozhodně mi nebylo příjemně. Vedli mě dovnitř jako vězně. Chyběly mi akorát pouta a koule na noze.

Hned u brány jsem musel projít detektorem kovu a odevzdat mobil, než mě odvedli na pokoj.

Nebyl zrovna velký a rozhodně jsem tam neměl bydlet sám. Tak tak se tam vlezly dvě dvouposchoďové postele a jedna velká skříň.

„Za půl hodiny je večeře. Máš na ni půl hodiny. Jestli přijdeš později, máš smůlu,“ řekl jeden z dozorců a hlasitě zabouchl dveře. Otřásl jsem se hnusem z celé téhle záležitosti a opatrně sundal tašku z ramene. Pár věcí jsem si vybalil do skříně a zbytek nechal v tašce, aby zakrývaly konzervy krve. Tašku jsem potom položil dozadu na skříň, kde se podle usazeného prachu nikdo dlouho nedíval. Krom toho, jediná volná postel byla právě ta nahoře vedle skříně.

Když jsem o pár minut později vycházel na chodbu, abych se dostal do jídelny, byla naprosto prázdná. Prakticky jsem šel jenom podle smradu linoucího se ze severní části budovy. Měl jsem co dělat, abych se držel lidské rychlosti, a doufal jsem, že jídelna bude místo, kde se konečně potkám s Bellou.

Když jsem vešel do té velké místnosti, zvedl se mi žaludek. Pach lidského jídla smíchaný s pachem krve některých narkomanů nedokázala přebít ani krev některých „čistých“ osob v místnosti.

S odporem jsem si vzal jeden ze špinavých táců, ještě špinavější misku a lžíci, a posunul se až k okýnku. Tělnatá kuchařka s nenávistným pohledem nabrala naběračku něčeho, co rozhodně nevypadalo moc vábně, a vykypala mi ji do misky. Smrděla ještě hůře, než vypadala – ta hmota v misce, myslím. Byl jsem si jistý, že i kdybych byl člověk, cítil bych k tomu stejný odpor jako teď. Pohledem jsem prohledával celou místnost a hledal Bellu. Nebyla tady. Ani její vůni jsem nedokázal nikde najít, i když to bylo skoro nemožné.

Posadil jsem se k nejzadnějšímu stolu k dalším dvěma klukům a začal se rýpat v jídle.

„Jenom to sněz. Nevydržíš to ani to zítra a hladově se na to vrhneš. Věř mi, vím, o čem mluvím,“ řekl jeden z nich a dal si do pusy poslední sousto.

„Nebudu toho jíst víc, než je nezbytně nutné,“ odpověděl jsem zamračeně a s odporem se podíval zpátky do misky.

„Když myslíš,“ odpověděl a i s prázdným tácem odešel od stolu. Pozoroval jsem jeho záda, než si mou pozornost vyžádala dívka přetahující se o svůj tác s jedním z dozorců.

„Kde to neseš?“ zeptal se naštvaně a snažil se jí ho vytrhnout z rukou.

„Spolubydlící,“ odpověděla mu stejně naštvaně a bránila se seč mohla.

„Tak ať si pro něj přijde sama.“

„Přišla by, kdyby mohla vstát,“ prskla na něj a v hlavě se jí objevil obrázek na dívku ležící bezvládně na posteli. Tváře naprosto bledé, mastné vlasy a pohublé tváře. Upustil jsem lžíci a konsternovaně na ni zíral, zatímco jí dozorce vytrhl tác z rukou a chytl ji za hubenou paži.

„To je její vina. To asi umře hlady,“ řekl s posměchem. Měl jsem chuť zakroutit mu krkem, ale najít Bellu bylo přednější. „Tohle tady řešíme každou chvíli, kotě. Jídlo neopustí jídelnu. Pokud si pro něj není schopná přijít, je to její problém. Jestli se to stane ještě jednou, vysvětlím ti to o samotě.“ V její tváři se objevilo zděšení a oči jí zvlhly. Přikývla a kvapně opustila jídelnu.

V rychlosti jsem odnesl tác s jídlem a vydal se za ní. Kolem se mísilo tolik vůní, že jsem nebyl schopný určit, která patřila té dívce. Pak jsem zaslechl šoupavé kroky z pravé chodby, to byla moje jediná šance. Naštěstí se to ukázalo jako dobrá volba.

Doběhl jsem ji a chytil ji za paži. Vystrašeně se na mě otočila a vytrhla se mi ze sevření.

„Nesahej na mě,“ křikla vystrašeně.

„Promiň,“ hlesl jsem a ruce svěsil podél těla.

„Co chceš?“ zeptala se nervózně a o krok ustoupila.

„Všiml jsem si toho, co se stalo v jídelně-“

„A?“ přerušila mě.

„Říkala jsi, že to neseš své spolubydlící. Není to náhodou brunetka? Asi sto šedesát centimetrů, hubená postava, hnědé oči, dlouhé vlnité vlasy.“

„Co víš o Belle?“ zeptala se nespokojeně.

„Jsme kamarádi. Musím ji najít. Vím, že se jí něco stalo.“ Ve tváři se jí objevilo pochopení.

„Edward? Ty jsi ten Edward, kterému psala všechny ty dopisy?“

„Ehm… Nejspíš?“ řekl jsem nejistě. Popadla mě za ruku a běžela se mnou až na konec chodby. „To je váš pokoj?“ zeptal jsem se, když se zastavila před jedněmi z dveří.

„Nesmíš tady být, tak buď zticha,“ šeptla a zatáhla mě dovnitř. Měly pokoj samy pro sebe. A na jedné z postelí ležela Bella zabalená do několika dek.

Okamžitě jsem se k ní rozeběhl a kleknul si k ní na zem.

Spala. Moc tvrdě. A její vůně byla taky jiná.

„Co se jí stalo?“ zeptal jsem se zlostně, ačkoliv ona byla ta poslední, která za to mohla nést vinu.

„Byla to feťačka, ne? Takže nejspíš absťák. Nejméně.“

„Copak jí nikdo nepomůže? Od čeho tady jsou? Myslel jsem, že jim mají pomáhat,“ zašeptal jsem zlostně a pohladil Bellu po vlasech.

Smutně se zasmála:

„Jsi naivní. Jde jim jenom o ty prachy od rodičů, o nic víc. Je jim jedno, co se s námi děje. Pokud se o sebe nepostaráme navzájem, máme malou šanci se odsud dostat živí.“

Zavřel jsem oči a měl zlost, že jsem ji nechal odjet. A ještě jsem jí naivně tvrdil, že tady bude v pořádku. Teď jí nikdo nepomáhá, když má absťák. Nejméně.

Zarazil jsem se a otočil se zpátky na dívku za mnou.

„Co jsi myslela tím Nejméně?“ zeptal jsem se nespokojeně a v duchu doufal, že to nebude to, co si myslím.

„Je to holka. Pěkná holka. A dozorci jsou samí chlapi. Co si myslíš, že tady celých těch šest týdnů dělají? Užívají si,“ prskla nenávistně a sesunula se na postel. Nasucho jsem polkl a zhluboka dýchal, abych se vzpamatoval a uklidnil.

„Znásilnili ji?“ procedil jsem skrz zuby a v ruce svíral polštář, abych nerozdrtil něco jiného.

„Nevím,“ rozhodila rukama. „Ale jednou se vrátila divná. Byla trochu rozcuchaná, ubrečená a když jsem se zeptala, co se stalo, jenom se zamkla v koupelně a strávila tam skoro dvě hodiny. Potom už skoro nepromluvila. Napsala ti dopis, několik, ale na žádný jsi jí neodepsal. Respektive se už žádný nedostal přes cenzuru. Celou noc potom šeptala tvoje jméno a vzlykala, ale když jsem ji tišila, vyhodila mě od sebe. A potom propadla do tohohle stavu,“ dokončila a pohodila rukou našim směrem.

Zuřil jsem a lovec ve mně chtěl dostat všechny ty parchanty, co jí tohle udělali. Věděl jsem ale, že jediné, co doopravdy musím udělat, je postarat se o Bellu a co možná nejdřív ji odsud dostat. I kdybych s ní měl přeplavat až na pevninu.

„Kdy jedla naposledy?“

„Dopoledne jsem do ní zkusila narvat čokoládovou tyčinku. To je to jediné, na čem přežívá. Zezačátku se mi povedl jeden, dva obědy pronést, jenže potom mě začali hlídat. Jedna z kuchařek mi potom tajně dávala jídlo. Ale když na to přišli, vyhodili ji. V batohu mám posledních pár tyčinek, které jsem si vzala z domu. Nevím, co budu dělat potom. Krom toho, už ani není schopná pořádně jíst. Všechno vyzvrací a skoro pořád spí. Navlíkla jsem na ni skoro všechno teplé oblečení a pořád se třese zimou.“

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Mellisa,“ špitla.

„Mám nápad, Melliso. Při snídani nějak přilákám pozornost dozorce. Postarám se o to, aby se věnoval jenom mně. Ty mezitím odneseš jídlo a sejdeme se tady, ano?“ Znepokojeně se na mě dívala a potom zavrtěla hlavou.

„Nemůžu. Varovali mě, že jestli mě ještě jednou chytnou, jak odnáším jídlo mimo jídelnu, tak… mě vezmou a vysvětlí mi to o samotě. Nemůžu to udělat.“

„O samotě znamená, že tě…“

„… znásilní,“ přitákala.

Chápal jsem ji, ale potřeboval jsem do Belly dostat nějaké jídlo. Vyložila si můj zamračený výraz špatně a hned se omlouvala.

„Já vím, že se na mě zlobíš, ale musíš mě pochopit,“ prosila.

„Nezlobím se na tebe, jen se snažím vymyslet, jak to udělat.“

„Je to zbytečné. Její žaludek to v sobě stejně dlouho neudrží. Za tu dobu tady musela shodit alespoň pět kilo,“ snažila se mě přesvědčit. Viděl jsem to. Byla úplně jiná. Ztrácela se mi před očima. A právě proto jsem musel něco udělat.

„Musí něco jíst, než ji odsud dostanu.“

„Tak to přeju hodně štěstí. Kdybys na něco přišel, pomůžu ti, ale nenuť mě krást jídlo,“ prosila. Přikývl jsem a znovu se podíval na Bellu. Ten pohled mě bolel. A ano, nesnášel jsem za to všechny kolem.

„Možná bych jí mohl donést do jídelny,“ navrhl jsem nepřítomně a když neodpovídala, otočil jsem se na ni.

„Je to naše jediná šance. Její jediná šance,“ konstatovala. A když jsem potom zaslechl tiché chraplavé „Edwarde“, věděl jsem, že to půjde.

Nevěděl jsem jak, ale půjde!

Musí!

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  anamor (03.10.2010 21:51)

Já to čekala věděla jsem, že tohle přijde. A je to tady, jsme zvědavá co udělá Bella až se probudí a uvidí Edwarda.
No uvidíme jak to půjde a kdy se dostanou ven a hlavně jak
Tak šup piš další

1)  Ajjinka (03.10.2010 21:36)

Panejo, Ree! To je fakt hustý. Nenapadají mě jiný slova. Prostě wow, chudák Bella. Chudák Mellisa. Chudáci všichni.
Nechtěla bych bejt v jejich kůži ani za nic.

«   1 2