06.09.2010 [22:17], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 17×, zobrazeno 3618×

A nedá si říct a nedá si říct!

Do školy jsem nedorazila o moc později. Ke konci se chýlila teprve první hodina, a ještě k tomu trigonometrie. Na tu jsem vážně neměla náladu.

Sedla jsem si na opěradlo lavičky a pozorovala okolí. Listy stromů se pohnuly jen o pár milimetrů a i přesto, že bylo slunce za mraky, bylo poměrně teplo, což umocňovala i má košile s tříčtvrtečními rukávy.

Byl tady dokonalý klid, jen občas ke mně dolehl křik z některé z učeben. Ale všechen klid přerušil zvonek, který jsem slyšela až moc dokonale. Dveře byly moc úzké na to, aby se do nich vlezlo tolik studentů, kteří se snažili dostat na čerstvý vzduch, popřípadě potřebovali přejít do jiné budovy, takže bylo slyšet překřikování a nadávky, jak se tlačili před sebe.

Celý ten ruch jsem pozorovala z bezpečné vzdálenosti, přesto mi neunikly občasné opovržlivé pohledy mým směrem. Zvykla jsem si je přehlížet, přesto ve mně každý z nich zanechal něco, čeho se těžko zbavovalo.

Sledovala jsem je až do dalšího zvonění. Chtěla jsem se natáhnout pro tašku, když jsem si všimla něčí postavy sedící vedle mě. Šíleně jsem se zlekla a v rychlosti si přikryla pusu, abych nevyjekla nahlas.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl napůl pobaveným a napůl omluvným hlasem.

„Tak to se ti moc nepovedlo,“ vydechla jsem a úplně zapomněla na hodinu. „Jak dlouho už tady sedíš?“

„Pár minut. Byla jsi do něčeho zabraná, tak jsem tě nechtěl rušit.“ Oba jsme hleděli směrem k lesu a  sledovali lehce se pohupující větvičky stromů.

„Příště mi to raději oznam, jinak bych to už nemusela přežít.“

„Dobře,“ zasmál se a seskočil z lavičky. „Ale teď je hodina, takže bychom měli jít. Krom toho, jestli se nepletu, máš teď profesora Bakera, což znamená, že když tam nebudeš, jsi v háji.“

Měl pravdu. Jonathan Baker je zvláštní profesor dějin, který začíná učivo diktovat, sotva za ním klapnou dveře. Jenže zápisky z jeho hodin už jsem si nepoznamenávala půl roku, takže teď jsem spěchat nemusela. Jenže Edward byl jiného názoru, takže jsem v lavici seděla dřív, než se profesor Baker ukázal. Snažila jsem se dávat pozor, ale prostě to nešlo. Nudila jsem se. Nehorázně. A neměla tu nudu jak zabít.

Otočila jsem se k oknu a sledovala kluky prohánějící se za míčem. Tělocvik se poslední měsíc většinou přesouval ven, pokud se zrovna nebe nerozhodlo, že je potřeba trochu zalít… Fotbal nikdy nebyl mým nejoblíbenějším sportem, ale pořád lepší než dějiny Francie.

Bohužel si mého pohledu všiml Mike. A i když jsem ho vůbec nevěnovala jemu, usmál se a chtěl mi zamávat, ale potom si to rychle rozmyslel. Jeho „pověst“ pro něj byla důležitější než přiznat si, že mě ještě pořád balí. Znechuceně jsem protočila oči a když jsem přesouvala pohled podél hřiště, upoutal mě známý obličej. Edward seděl na trávě a původně pozorujíc fotbal měl teď úsměv od ucha k uchu a pohledem střílel z nervózního Mika na můj znechucený obličej. Lehce jsem zvedla ruku a zamávala mu. Mike to zpozoroval a trochu ublíženým pohledem sledoval Edwardovu zvednutou ruku a mrknutí směrované na mě. Edward svou pověst prostě bude mít, ať udělá cokoliv.

Až když se ozvaly asi dvě zalapání po dechu a další tři povzdechnutí, všimla jsem si, že nejsem jediná, kterou chlapecký tělocvik zaujal. I když já ho nepozorovala za tím záměrem, abych obhlížela mužská pozadí. Respektive to Edwardovo, které se teď zvedlo z trávy a zapojilo se do hry. Edward byl prostě trofej, kterou chtěly mít doma snad všechny holky, od prvaček, přes některé učitelky, až po vdané maminky studentů. A až po mou mámu.

Sledovala jsem celý zbytek hry a s úsměvem kroutila hlavou, když Edward střelil svůj už druhý hattrick. Občas mi připadalo, že by ve svém týmu mohl být jen on, přesto by vyhrál.

Hodina najednou skončila až neuvěřitelně rychle a tomu, že jsem raději neutekla, vděčím biologii s bláznivou profesorkou Cartneyovou, ale hlavně s Edwardem.

Přišel těsně před zvoněním, s úsměvem na tváři a s pro něho tak typickou podmanivou vůní.

„Takže ty a Mike?“ zeptal se se smíchem, sotva dosedl na židli vedle mě.

„A ty a Jessica?“ vrátila jsem mu stejnou mincí. Jen se se smíchem otočil k tabuli a zakroutil hlavou.

Sedět vedle Edwarda bylo zvláštně příjemné. Žádné pohoršené pohledy, žádné odtahování se ode mě, prostě se choval normálně. A potom mě odvedl na další hodinu.

Znovu jsme se setkali, až skončila poslední hodina. Vrazila jsem přímo do něho, když jsem rychle zahýbala za roh, abych se dostala co nejdříve ven. Trochu jsem si nabila čelo, ale naštěstí jsem nesletěla. V tom davu by mě asi ušlapali.

„Tady se někdo těší domů,“ zasmál se, zatímco si probíjel cestu ven.

„Všechno je lepší než tenhle blázinec,“ odpovídala jsem mu a držela se v jeho těsném závěsu. Do půl minuty jsme prošli cestou, která by mně samotné trvala nejméně pět minut.

„Jak to děláš, že ti všichni uhýbají z cesty?“

S úsměvem se na mě otočil.

„Musíš budit respekt. Potom tě raději pouští.“

Nadzvedla jsem obočí a zakroutila hlavou.

„To není respektem. To je tím, že většina holek zůstane stát a pozoruje tě, takže-“

„Ahoj, Bello!“ přerušil mě známý hlas. Překvapeně jsem se za ním podívala a pod schody uviděla Marka.

„Ahoj,“ pozdravila jsem zaskočeně a sešla těch pár schodů k němu. „Co tady děláš?“

„Přišel jsem tě pozvat na oběd,“ usmál se, ale potom se se zamračeným pohledem podíval za mě a dodal: „Teda, pokud neruším.“

„Ne, už jsem měla namířeno domů. Ale ty jsi mě nikdy nezval na oběd, co se děje?“ Vrátil se pohledem ke mně a znovu se usmál.

„Dlouho jsme se neviděli a bylo mi smutno.“ Zasmála jsem se, vůbec se nezměnil.

„Tak jdeme.“ Málem bych zapomněla na Edwarda, který nás stále se zamračením pozoroval, a který se o pozornost přihlásil hlasitým „Bello.“

„Promiň, zapomněla jsem se rozloučit,“ omluvila jsem se. „Uvidíme se zítra.“ Chtěla jsem jít, ale zadržela mě jeho ruka.

„Můžeme si promluvit?“ Zmateně jsem přikývla a podívala se na Marka. Pochopil.

„Počkám na tebe u auta.“

„Vážně s ním chceš někam jít?“ zeptal se, sotva byl Mark mimo doslech.

„Cože?“ nechápala jsem.

„Tak schválně, Bello, odkud se znáte?“ Pořád jsem nechápala, co to do něj vjelo, proč je najednou takový.

„O co ti jde, Edwarde? Jsme kamarádi.“

„Znáte se přes drogy?“ zeptal se a propaloval mě zlostným pohledem. Ráda bych mu řekla, že ne. Ráda bych mu alespoň zalhala, ale to jsem neměla v povaze. Raději jsem mlčela. Odpověděl si sám.

„Takže znáte… Tvůj dealer? Sakra, Bello, zkus se nad svým životem zamyslet. Ničí ti život, copak to nevidíš?“ Naštval mě! Z části tím, že se mi zase pletl do života, z větší části tím, že měl prostě pravdu. Vytrhla jsem mu paži ze sevření a opětovala mu rozzuřený pohled.

„Nech rozhodnout mě, jak si naložím se svým životem.“

„Nechal bych, kdybys s ním nakládala alespoň trochu s úctou,“ sykl a odešel.

Sakra!

Zrovna teď jsem ale nad ním neměla v plánu přemýšlet a raději se rozešla k Markovu autu.

Vzal mě do místní restaurace a nechal nás usadit do kouta, daleko od ostatních. Objednali jsme si jídlo a dvě sklenice vína. Skvěle jsme se bavili, dokud jsem si nepotřebovala odskočit.

Když jsem se vrátila, tvářil se jinak. Obezřetněji, zvláštně.

„Děje se něco?“ Okamžitě nasadil úsměv a zavrtěl hlavou.

„Tak na nás,“ zvedl skleničku a přiťuknul si se mnou. Dívala jsem se mu do očí, ale potom mi pohled sklouzl na skleničku a v tu chvíli jsem se zarazila. Prstem jsem otřela její kraj a nevěřícně se podívala před sebe.

„Co to má znamenat?“ hlesla jsem. Nemohla jsem najít hlas, nemohla jsem tomu uvěřit.

„Co má znamenat co?“ zeptal se. Na moment bych věřila, že jsem se jen sekla, ale jeho oči jsem znala dokonale.

„Tys mi dal něco do pití?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Cože?“

„Sakra, Marku, alespoň mi nelži.“ Shodil masku a zatvářil se naštvaně.

„Je to nové zboží z Kuby. Potřeboval jsem to otestovat.“ Vykulila jsem oči a zhluboka se několikrát nadechla, abych vůbec dokázala promluvit.

„Na mně? Děláš si srandu? Byla jsem testovací králík? Jsem idiot,“ nadávala jsem a vstala od stolu. Chtěla jsem odejít, ale potom jsem se vrátila a chrstla mu tu skleničku do obličeje. To on je idiot!

Utekla jsem domů a až do rána nevylezla z pokoje.

Do školy jsem šla s výčitkami svědomí a s vědomím, že se budu Edwardovi znovu omlouvat.

Potkala jsem ho až před obědem, a když mě uviděl, nevypadal, že by byl zrovna rád. Nechtěl zastavit, ani když jsem na něho volala. Nakonec se otočil, až když jsem ho chytla za paži. Přesto kdyby chtěl, šel by i se mnou dál.

„Copak, Mark nemá čas?“ zeptal se jedovatě. Jo, tohle bude těžší, než jsem si myslela.

„Nebuď protivný,“ prosila jsem ho, ale zbytečně.

„Nejsem protivný, jen konstatuju. Možná že příště by tě měl zachraňovat jenom on, co?“ Zakňučela jsem.

„Včera jsem ho poslala do háje. Dal mi něco do pití. Byla jsem jeho pokusný králík. Naštěstí jsem si toho všimla dřív, než jsem se napila,“ řekla jsem a najednou se jeho výraz změnil.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  Twilly (08.12.2011 17:04)

No jo... na cizího chlapa se vždycinky ochranář chytí, co? A Eďouš je prvotnřídní ochranář.

16)  Yasmini (23.10.2010 22:07)

Sakra, skara, sakra!!!!
Mé pocity:
Aneb hajzlík jedan jak jí to mohl udělat. Panebože co udělá ona. Svěle si poradila a miluju Edwarda.

S Y.

15)  Nebraska (08.09.2010 15:40)

Ten prevít jeden!!!
A ten slaďouš jeden!
A ta šikulka jedna!
I ty jedna!

13)  Iwka (07.09.2010 19:35)

Jo! Alespoň, že to poznala. A že začíná mít výčitky
Edward má na ní dobrý vliv Měli by spolu tedy být častěji... !

12)  sakraprace (07.09.2010 19:28)

Mark je hajzl a Bella je stále pitomá. Těším se až ji Edward trochu "zlomí" a ona půjde trochu do sebe. Jak se zdá tak už je kapku nalomená.Takže držím palce a těším se na další díl.

11)  piskot94 (07.09.2010 17:29)

po delší době delší kapitola bylo to skvělé a Bella mi začíná být víc sympatická, no ještě má ale holka co dohánět a Ed! no bomba! zachránce a snaží se jí varovat slint budu se těšit na další!!!

9)  Ewik (07.09.2010 12:41)

Moc hezký díl
Mark by si zasloužil
Těším se na další díl.

8)  Silvaren (07.09.2010 11:23)

No konečně začíná Belle docházet, že tohle asi není ta správná cesta. HURÁ!
a tímhle jsi mě naprosto dostala:
„Nech rozhodnout mě, jak si naložím se svým životem.“
„Nechal bych, kdybys s ním nakládala alespoň trochu s úctou,“ sykl a odešel.

7)  Alaska (07.09.2010 09:27)

Konečně poznávám starého dobrého Edwarda. Je podivné, jak se mi vpřítomnosti jednoho milého člověka zdá i Bella jako příjemná bytost. Ale měla jsem chuť jí urvat hlavu, když odešla s Markem.
A ten konec... víc napínat nás už snad ani nemůžeš. Jsem zvědavá, na Edwardovu reakci.

3)  semiska (06.09.2010 23:33)

Krásná kapitolka, těším se n dlaší.

2)  anamor (06.09.2010 22:30)

Vážně se vyplatilo si počkat na tenhle dílek a určitě i na další
Přidávám se k ajjince taky miluju Edwarda ono to jinak ani nejde. Moc se mi líbí jak se jí pokouší pomoc.
Ale mohlo to být delší
jinak prfekto a chci další

1)  Ajjinka (06.09.2010 22:20)

Reeeeeeeeeeee! Miluju Edwarda, ani nevim proč, on je skvělej A Mark je pěkná svině.. bleht! Zasloužil by si Ještěže si toho Bella všimla, bůhví jak by to dopadlo..

Ale asi ti povím něco nehezkýho za ten useklej konec, zlá Ree, zlá!

1