15.08.2010 [01:15], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 15×, zobrazeno 3535×

Vzpomínky možná vyprchávají, ale nikdy se nesmažou. Některé se vám vyrojí, když se hodně soustředíte, ale některé - zvlášť ty, na které chcete zapomenout - se rojí samy od sebe. Neovlivníte to. A někdy to bolí.

Edward:

Vítr ohýbal větve jehličnanů a vytvářel tak naprosto dokonalou atmosféru. Už to bylo nějakou dobu, co jsme tady jen tak leželi a povídali si. Trvalo dlouho, než se utišila, a teď se zase smála a vypadala úplně v pohodě.

Teď jsem byl rád za to, že jsem upír. Odpovídal jsem jí na otázky, vnímal to, co mi říká, ale někde v další části mozku jsem stále zpracovával všechny ty informace.

Teprve teď jsem tak nějak začal chápat, proč je tam, kde je. Proč spadla do drog, proč se vykašlala na školu. Proč se z oblíbené holky stala nenáviděná, v tom lepším případě přehlížená troska. Nemusel jsem tady mít Jaspera, abych věděl, jak se cítí. A já se cítil stejně.

Už jen poslouchat její smutkem protkaný hlas bylo zdrcující. A potom začala vzpomínat na každý detail. Každá sekunda, kterou tehdy prožila, každá myšlenka, každé mrknutí oka, všechno to prožívala znovu. A já se cítil, jako bych seděl na zadní sedačce jejich sedanu a prožíval to s ní. Sekundu po sekundě, až do té nehody.

Vzpomínala na pohřeb a na to, jak všichni utěšovali její mámu. Na to, jak seděla v koutě a jediný, kdo si jí všímal, byl Steve a jeho žena, a taky Angela Weberová.

Teď jsem ji chápal. A věděl jsem, že být na jejím místě, přežít nehodu, kterou jsem původně přežít neměl, vidět zemřít milovanou osobu a nedočkat se pomoci od ostatních, a být člověk, řešil bych to stejně. Nejspíš.

„Nejoblíbenější jídlo zmrzlina, co ty?“ zeptala se a s úsměvem na mě otočila hlavu. Dělal jsem, že přemýšlím. Vlastně jsem přemýšlel. V rychlosti jsem si vybavoval jídla, které jsem za lidského života zkusil, ale dobrá polovina z nich se v dnešní době už nejedla. A říct jí, že ze všeho nejraději si na oběd dám krev pumy, by asi nebylo zrovna nejlepší. A vlastně… ptala se mě na lidské jídlo, tak proč lhát?

„Žádné,“ odpověděl jsem prostě. Jenže ona byla už od přírody hrozně zvídavá.

„Nekecej. Každý má nějaké oblíbené jídlo. Slibuju, že se ti nebudu smát ani kdyby to byli červi.“ Její výraz se změnil na štěňátkovský a prosebně zamrkala.

„Vážně,“ přesvědčoval jsem ji. Zašklebila se. A potom mě to napadlo. „Jsem alergik. Polovinu jídel nesmím, a to, co mi nezakázali, chutná všechno stejně. I bláto by bylo jedlejší.“

„Aha, promiň.“ Stáhla obočí k sobě a v duchu si nadávala. „Ale ve škole jíš,“ vzpomněla si.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ve skutečnosti to jenom rozdrobím a všechno vyhodím do koše. Nechci, aby se to někdo dozvěděl. Je to moje věc a nesnáším, když mě za to někdo lituje,“ řekl jsem a na podporu své lži se zamračil.

„Jasně, promiň,“ omluvila se ihned kajícně a sklopila pohled. Potom ho nesměle zase zvedla a chvíli váhala, jestli se zeptat.

„Co?“ pomohl jsem jí.

„Tak jsem si říkala… To proto jsi tak bledý?“ Musel jsem se zasmát. Byla skvěle nervózní. A hlavně mi perfektně přihrávala do karet.

„Jo. Chybí mi živiny,“ přitakal jsem, ačkoli živin se mi dostávalo ve velkém množství.

„A tví sourozenci? Taky jsou alergici?“ Znovu jsem se musel zasmát, ačkoliv tentokrát jsem o odpovědi musel přemýšlet déle. Přesněji o dvě desetiny sekundy déle.

„Ne. Holky mají málo pigmentu, Esme s Rose to mají v rodině a Alice prodělala nějakou nemoc, kdy dlouho nesměla na slunce, takže teď se hned spálí. Proto raději nevylézá. Carlisle je věčně v nemocnici. Krom toho bydlíme v lese, takže k nám slunce moc nezavítá, zvlášť tady. A když je výjimečně slunečno, jezdíme tábořit – zase do lesa. Takže se prakticky na slunce nedostaneme.“

„Aha,“ hlesla a v hlavě jí ještě doznívaly má slova. Zřejmě jsem ji přesvědčil, za což jsem byl nesmírně rád.

Zvedla se, až se začalo stmívat. Poplašeně se podívala na hodinky a zaklela nad pozdní hodinou.

„Máma mě zabije.“ Prohrábla si vlasy a snažila se zjistit, odkud jsme přišli.

„Vždyť ví, kde jsi.“ Zvedl jsem se a oprášil si kalhoty. Ukázal jsem prstem za ní a usmál se. „Přišli jsme odtama.“ V rychlosti se otočila a klusala lesem k autu. Divil jsem se, že jí to v tak strmém kopci ještě nepodjelo, ale sotva jsem na to pomyslel, už seděla na zemi a vztekala se. Byla rozkošná.

„Kdyby jsi zpomalila, máš menší riziko, že uklouzneš,“ radil jsem jí. Zašklebila se na mě a rozhodila rukama.

„Jenže já čas nemám. Už tak je pozdě. Budeme rádi, jestli nebude úplná tma, dokud nedojdeme k autu. Sakra! Tohle jsem nedala.“ Zavrtěl jsem nechápavě hlavou a natáhl k ní ruku.

„Tak se mě alespoň chytni, aby jsi zase neskončila v poloze ležmo.“ Naštvaně se na mě otočila a zvedla obočí.

„Vtipálek! Počkej, až budeš na té zemi sedět ty!“ Věř mi, že nebudu, Bello! řekl jsem si v duchu, ale pro ni jsem jen pokrčil rameny.

Za tu krátkou dobu, než jsme došli k autu, bylo skóre 10:0 pro mě. Bella padala, jako by měla na nohách brusle místo obyčejných tenisek.

„V pořádku?“ zeptal jsem se s úsměvem, když nastupovala do auta.

„Na zemi neskončil ani jeden,“ zamračila se na mě.

„To proto, že jsem tě chytal,“ zasmál jsem se a nastoupil za volant. Její lehké odfrknutí se ztratilo v zavrnění motoru při startování.

„Můžeš na to trochu šlápnout?“ zeptala se nervózně po pár minutách jízdy.

„Už tak jedu hodně nad povolený limit.“ Podíval jsem se na ni, ale ta jen konsternovaně hleděla z předního okna na cestu, a kdyby jí to nebylo blbé, snad by na ten plyn šlápla sama. Vrátil jsem pohled ke tmavé vozovce a ještě o něco víc sešlápl pedál.

Chybělo pár metrů, abychom míjeli vítací ceduli Forks, když se Bella začala třást.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se a okamžitě snad o polovinu zpomalil. Přikývla, ale pevně sevřená víčka neotevřela. „Bello?“ zkusil jsem to znovu.

„Jo, jsem v pohodě, jeď!“ Nebyl jsem si jistý, že je v pořádku, ale potom jsem uviděl tu zatáčku. Vypadala stejně jako v jejích myšlenkách, jen teď se kousek od krajnice skvěl malý dřevěný kříž – pomníček. Vzpomínka na jejího otce.

Nechal jsem ji, ať se vzpamatuje a promluvil na ni až před jejím domem.

„Vážně jsi v pořádku?“ Vadilo mi ji takhle vidět. Všechno to prožívala znovu. Po kolikáté už? Kolikrát už si přehrávala jen tu nehodu? Ty světla a potom náraz? Kolikrát to přetrpěla znovu? Pořád dokola. A kolikrát ji máma objala, aby ji utišila?

„Jo, jsem v pohodě. Tohle se děje vždycky, když tím místem projíždím,“ usmála se na mě. „Díky za dovoz. I za odpoledne,“ řekla se sklopenou hlavou.

„Nejspíš bych se teď měl omluvit, že jsem se to z tebe snažil dostat, ale… možná jsi to potřebovala někomu říct.“ Přikývla.

„Asi jo. Tak já už půjdu. Ještě jednou díky. A dobrou.“

„Dobrou,“ usmál jsem se a počkal, až vejde do domu. Potom jsem vyjel.

A znovu jsem uvažoval nad jejím osudem. Nad tím, že ji všichni odsuzovali, aniž by znali její důvody. Nad tím, že já byl jeden z nich až do dnešního odpoledne. Bylo mi ze mě samotného špatně a měl jsem chuť vynadat si několika peprnými slovy. Ale minulost nezměníš.

Když jsem dojel domů, zaparkoval jsem v garáži a  vnitřními dveřmi se dostal až do domu. Esme běhala sem tam a uklízela. Ani se nezastavila, když mě uviděla, jen mě zběžně pozdravila. Kluci poslouchali nějaký baseballový zápas a Rose pročítala další z módních časopisů. Sedl jsem si vedle ní a natáhl si nohy na stůl. Nepotřeboval jsem narovnat ztuhlé svaly, jen to bylo jakési uvolňující gesto. Psychicky uvolňující.

„Kdes byl?“ zeptal se Emmett, ale pochyboval jsem, že zaregistruje mou odpověď, protože se ani neotočil od televize, takže jsem mlčel. Ale Rose ne.

„Určitě byl zase s tou jeho holkou,“ řekla nenávistně, aniž by zvedla pohled od časopisu. Emmettovi málem vypadl ovladač z ruky, jak rychle střelil vykuleným pohledem nejdřív na mě a potom na ni.

„On má holku?“ zeptal se zaskočeně.

„Nemám,“ hlesl jsem a zavřel oči. Rose prostě vždycky bude protivná.

„Nechápu, jak ses mohl zamilovat do člověka. A ještě do feťačky,“ odfrkla si.

„Nemiluju ji!“ řekl jsem důrazně, ale oči raději neotevřel. Víčka, jako by mi držely všechen vztek uvnitř.

„No jasně.“ Tentokrát už jsem oči otevřel.

„Mluví pravdu, Rose!“ přimíchal se do toho Jasper. Nevěřícně se na něj podívala a potom pohled stáhla zase na časopis.

„Tím zvlášť tě nechápu. Kamarádit se s feťačkou.“

„Sakra, Rose, zavři zobák. Víš o ní něco? Víš, co ji k tomu dohnalo? Nevíš vůbec nic.“

Překvapeně zamrkala, a potom se jí v očích objevil ten bojovný výraz.

„Tak co tak hrozného se jí stalo?“ prskla na mě.

„Všichni víme, že když by nám někdo ublížil, pomstila by ses. Oko za oko, zub za zub. To preferuješ, že? Co kdybys ale smrt někoho z nás nechtěně zavinila ty? Co bys dělala? A co kdyby ti to všichni ostatní měli za zlé? Zabila svého otce, Rosalie, to se stalo. Ztratila kontrolu nad řízením a aby se nezabila ona, její táta strhl volant a auto narazilo do stromu jeho stranou. Přesto jí to všichni ostatní vyčítali. Její máma, její rodina, kamarádi. Víš kolik lidí se jí zastalo? Tři. Tři lidi a dva z nich se krátce nato odstěhovali. Takže promiň, že chápu její důvody, i když zdaleka neschvaluju jejich řešení!“

Zírala na mě s pootevřenou pusou a naprosto beze slov. A nebyla jediná.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Twilly (08.12.2011 16:48)

Hele a co se stalo s mlčenlivým Eďoušem? Vykecá všechno, co?.... dál

14)  Yasmini (23.10.2010 21:28)

Dostáváš mě do deprese stále hlouběji.
Jsem tak ovlivnitelná (že se za sebe nestydím).
Skvlé, každé slovo

S Y

11)  henna (17.08.2010 10:56)

Bože... To je nádherné... Smutné, že mi po tváři tečou slzy, ale nádherné...

10)  Silvaren (16.08.2010 00:00)

Tedy už jsem myslela, že snad chceš, abych Bellu litovala, ale třetí věta od konce naprosto vystihuje, jak to s Bellou cítím.

9)  Ewik (15.08.2010 18:10)

Moc hezký díl. Pohled Edwarda se mi moc líbí, povedl se ti.

8)  Evelyn (15.08.2010 16:52)

Krása! Edwardův pohled se ti mooooc povedl

7)  sakraprace (15.08.2010 13:09)

Ježiži, tak toto byl doják. Ten konec, jak utnul Rose mě dostal a bulim tu jak malej fakan. Moc díky

5)  lied (15.08.2010 10:52)

konečně ta Ross sklapne ted jsem zvědavá jak se k ní budou chovat ale asi stejně

4)  semiska (15.08.2010 10:41)

Moc pěkná kapitolka. Konečně k sobě pomalu nachází cestu. Lituju Bellu, prošla si hodně věcma a mrzí mě, že ji ostatní tak rychle odsoudili, i když neznali všechno.
Rose se chová tady fakt hnusně jako nána pitomá. Edward ji ale pěkně setřel, zaslouží si to. Už se těším na reakci všech na to, co jim Edward teď řekl.

3)  Nebraska (15.08.2010 09:11)

Asi ho vážně miluju!
A tebe taky!
Rose chápu, a jsem fakt zvědavá, jak se začnou všichni chovat teď

2)  anamor (15.08.2010 01:31)

Já věděla přoč ponocovat Chudák Bella nemá to jednoduhý, ale konečně když Edward vše pochopil a ví jak se cítí, jí může pomoci. Rosalie mě vážně v téhle povídce vytáčí, chová se jako... ale Edward jí to dobře nandal, jsem zvědavá na její reakci, dál v příštím dílku
Neuvěřitelně se na něj těším, jak to bude ve škole

1)  Ajjinka (15.08.2010 01:16)

Teda, Ree! Ty mi dáváš, takhle po ránu Bellu vážně lituju, je fakt, že ji všichni odsoudili dřív, aniž by znali její důvody..
Ale Edward je borec, i když má tu alergii, vzala bych ho třeba na pivo
Pevně doufam, že to Rosalii usadí. Nemám ji v tvé povídce ráda, nánu

1