04.10.2013 [00:00], Kitsune, ze série Humanity, komentováno 5×, zobrazeno 2228×

Strašně se omlouvám, jsem de*il. Minulá kapitola vyšla někdy v srpnu a teď je začátek řijna a já nemám žádnou pořádnou výmluvu. No, ale zkrátka nekončím, pokračuju a Edward je pořád ten samej šmejd, ne-li větší :)

 

Tak tu máte aspoň dvojtou dávku ;)

Kapitola šestá

Podzim 2010, Forks, stát Washington USA

„Tati!“ zavolala, když uviděla postaršího muže s knírem stát uprostřed letištní haly. Nevšimla si mladíka s bronzovými vlasy, který vystoupil z letadla chvilku po ní a od té doby z ní nespustil oči.

„Bells, dceruško,“ zašeptal policejní náčelník Swan a objal svoji dceru kolem pasu. Když se odtáhla, měla v očích slzy. Charlie trošku znervózněl, se slzami si nikdy nevěděl příliš rady, tak jen zašeptal bezvýznamná slova útěchy a objal ji kolem pasu, aby ji odvedl k autu.

…

Sledoval, jak policejní auto s tichým vrčením nastartovalo a pak se zařadilo do pruhu vedoucího na západ. Během několika vteřin se dostal na střechy a pak už bylo celkem snadné udržet tempo. S tím, jestli ho někdo uvidí, se nezalamoval. Stejně jako vždycky. Když pak auto vjelo do bujné zeleně Olympijského poloostrova, nebylo už nic snadnějšího než běžet podél silnice až k městečku Forks, kde se nepozorovaně propletl mezi několika domy, dokud auto nezastavilo před menším bílým domkem s tmavou střechou. Z domu vyběhla asi čtyřicetiletá žena a objala Bellu. Měly stejný obličej, ale oči, ty nádherné oči, které mu Kasandru připomínaly ze všeho nejvíc, zdědila po otci, který teď nejistě postával opodál s velkým kufrem v ruce. Nakonec ho položil na zem nevšímaje si bláta a přidal se k objetí.

Edward zůstal poblíž až do večera, kdy jeho unavená láska usnula. Pootevřené okno v jejím pokoji přímo vyzívalo k noční návštěvě, ale on si byl téměř jist, že tentokrát by nemusel odolat volání její krve. Na to byl příliš hladový. Namísto toho se odvrátil a rozběhl se směrem k lesu. Musel chvíli běžet, aby se dostal dál od města, než konečně zaznamenal ve vzduchu pach zvířecí krve. Povzdechl si a nasál vzduch nosem, což vyprovokovalo predátora uvnitř. Ale ještě než se stačil rozběhnout k stádu srnek, změnil se směr větru a donesl k němu nasládlou vůni upírů. Byli u něj dřív, než si stihl uvědomit, že je v háji. Bylo jich šest. Je bez šance.

„Říkala jsem to, tady je!“ odval se jasný vysoký hlásek, který nepostrádal upíří melodičnost. Nahrbil záda a otočil se, aby si mohl své protivníky prohlédnout. Tři muži, tři ženy. Zřejmě v párech. Přejel pohledem po všech obličejích a s překvapením si uvědomil, že jednoho z nich zná.

„Carlisle,“ vyslovil jméno, které se mu objevilo na jazyku. Jmenovaný si ho chvíli měřil, jako by si nebyl jistý, kam ho zařadit. Nakonec se usmál a udělal krok vpřed.

„Edward de Masen, jaké překvapení,“ pronesl a zvědavě se díval do jeho očí, jejichž rudost přerušovaly zlatavé tečky. Nemusel mu číst myšlenky, aby viděl tu jasnou otázku v zlatých očích. Malá černovlasá upírka odpověděla dřív než on.

„Touží po lidské dívce, jejíž krev mu zpívá.“ Střelil po ní pohledem a soustředil se na její hlavu. Po tolika stoletích učení už byl schopný svůj dar používat jen tehdy, kdy chtěl. Překvapeně vykulil oči, když v jejích myšlenkách zahlédl sám sebe a krásnou Bellu, jak spolu mluví na pohřbu. Uvědomil si, že to není její živá představivost, ale dar. Bože, dar o tolik výhodnější než má on sám!

„Ty vidíš budoucnost?!“ napůl ji obvinil, napůl se ptal. Usmála se na něj a Edward se zamračil. V tu chvíli se blonďatý upír, který dosud stál za jejími zády, narovnal a stáhl černovlásku za sebe. Edward se na něj poprvé podíval pořádně a bezděky couvnul před jasným varováním, které křičela každá srpkovitá jizva na jeho těle. Ten muž musel prožít peklo, napadlo ho. On sám býval za svého lidského života maršálem Francie, nevděčil za to ani tak své schopnosti s kordem, ale spíše tím, že dokázal uhádnout protivníkův další krok. Nikdy neprohrál a tak se stál nejmladším maršálem, aniž by uměl skutečně bojovat. Tušil ale, že kdyby se dostal do křížku s tímhle upírem, ani čtení myšlenek by ho příliš neochránilo. Ten zjizvený muž byl smrtící stroj – o tom nebylo pochyb.

Malá upírka si z reakce svého druha nic nedělala. Ta její jistota ho rozčilovala, byl zvyklý na to, že je nepředvídatelný.

„Nikdy bych nečekal, že zrovna vy se odhodláte k vegetariánství,“ ozval se opět Carlisle. Edward po něm nebezpečně šlehl očima. Kdyby byly šance alespoň trochu vyrovnané, byla by to jasná výzva k útoku.

„Odvážil jste se mne tak rychle posoudit?“ zasyčel a veškerý svůj hněv soustředil do zatnutých pěstí. Carlisle se jeho reakcí nenechal zaskočit.

„Znám takové upíry, jako jste vy. Nebo býval…“ opravil se. „Nějakou dobu jsem žil s upířími vládci, kteří nechápali můj postoj. Mnoho našinců ho nechápe. A vím, že i když jste nic z toho nevyslovil, viděl jsem váš výraz. Opovrhoval jste mnou pro můj soucit. Takže mi není dost jasné, proč jste byl ochotný změnit stranu.“

„Jak už vaše malá společnice řekla, zamiloval jsem se do lidské dívky. A nechci jí ublížit.“

„Necítím z něj zamilovanost,“ promluvil znovu ten zjizvený upír a měřil si Edwarda chladným pohledem, ze kterého mu nebylo nejlíp. Šest párů zlatých očí se na něj teď upíralo s podezřením.

„To je hloupost, možná to není zamilovanost, je to něco hlubšího. Ta dívka byla v mých snech už za lidského života. A konečně jsem ji našel.“ Ale kdyby měl přiznat pravdu, necítil k té dívce lásku. Snad to byla jen obyčejná touha po něčem, co mu kdysi zmizelo. A on byl zvyklý mít vždycky všechno, po čem toužil. Téměř jako by tehdejší pokoření zmizelo, kdyby nakonec, po téměř třech staletích, dosáhl svého.

„A co chceš vůbec udělat? Zabít ji?! Vzít jí život a udělat z ní zrůdu?!“ vyplivla zlatovlasá kráska, které si doteď skoro nevšiml, protože ji její obrovitý partner zakrýval svým tělem. Znovu si pomyslel něco o opovržení, protože ten blázen zřejmě přenesl své mínění na celou svoji smečku. Nač brát s takovým zhnusením možnost života věčného?

Hned v první sekundě chtěl odpovědět „Proč ne?“, ale včas se rozmyslel. To se zřejmě moc neshodovalo s jeho historkou o hluboké lásce. I když…

„Já nevím,“ s hraným zoufalstvím si povzdechl. „Ona ani neví, že někdo jako já je. Budu se jí dvořit a… uvidím, o co si budoucnost požádá.“ Blondýna se usmála a Edward si v duchu poblahopřál ke svému vrozenému taktu.

„Myslím, že jsme se o tvém dobrém mínění ujistili, tak proč nepokračovat v rozhovoru v našem domě? Jsi naším hostem, jak dlouho budeš chtít.“ Carlisle opět strhl pozornost na sebe. Jeho přechod k tykání byl velice výmluvný. Vyjádřil tak, že mu věří. Edward se usmál a s díky přijal nabídku. Všichni až na zjizveného upíra odcházeli.

Jasper chvíli tiše stál a zamyšleně hleděl směrem, kudy zmizela návštěvníkova nazrzlá kštice. Nelíbilo se mu to, co z toho chlapce cítil. Pomalu se rozešel, ale zase se zastavil.

„Temnota si pro něj přijde,“ řekl tiše aniž by věděl, kde se ta slova na jeho jazyku vzala.

Paříž, Masenovský palác, léta Páně 1679

Svalil se zpátky do peřin se stejně plnou hlavou Kasandry, jako měl předtím. Jak jen mohl doufat, že na ni přitom zapomene?

„Zmiz,“ sykl ke služce, která urychleně vyskočila s hedvábných polštářů a jala se sbírat roztroušené šatstvo. S náručí plnou látky se urychleně uklonila a nahá jen se svými věcmi vyběhla postranním vchodem z pokojů mladého vévody.

Edward chvíli ležel tiše, ve snaze představit si místo té dívky Kasandru. Marně. Stále viděl před sebou její vzdalující se postavu v té blankytně modré róbě, když ho opustila v parcích Versailles.

Nakonec jen zakroutil hlavou a vylezl z postele. I když už byla za okny tma, neměl na spánek ani pomyšlení. V rychlosti si navlékl punčochy a krátké nohavice. Chtěl si ještě dole v salonku zahrát na klavír se sklenkou Portského a zoufalými myšlenkami. Ale když si zastrkoval hedvábnou košili do kalhot, ozvalo se jemné zaklepání. Velmi dobře věděl, kdo to je. Žádná jiná žena neměla tak mírné a příjemné zaklepání.

„Pojďte dál, matko,“ vyzval ji a vzal svíčku, aby rozžal ostatní svícny v pokoji. Věděl, jak nemá ráda tmu.

Élisabeth de Masen plynule otevřela dveře a vstoupila do synova pokoje stejně plynulým pohybem, jako dělala všechno. Edward jí pokynul ke křeslu u krbu a sám se posadil na méně pohodlné sedátko, i když mu bonton dovoloval sedět na lepším místě. Jenže vévodkyně de Masen byla společně s Kasandrou jedinou ženou, kterou kdy respektoval. A Élisabeth by nikdy nedokázal zahanbit nesprávným chováním syna k matce, třebaže bonton velel jinak.

I přes svůj věk byla stále nesmírně krásná. Téměř nikdy nepoužívala žádná líčidla a ani je nepotřebovala. V těchto pochmurných dnech čerň jejích smutečných šatů jen prohlubovala vínové odstíny v  bronzových kadeřích a běl paží a pleti jen zvýrazňovala její téměř posvátnou krásu. Posadila se a na chvíli zavřela oči, jako by si vychutnávala hřejivé plameny v krbu, které její vlasy proměnily v zářící skvost.

„Tak co máte na srdci, matko?“ zeptal se něžně Edward s pohledem upřeným na její tvář. Tento okamžik mu více než kdy jindy připomínal jeho mládí, kdy nevěřil, že jednou potká ženu alespoň z polovice tak skvostnou. Paní de Masen otevřela oči a na chvíli se zdálo, jako by z těch zelených jezer vyšlehl plamen.

„Dejte jí čas, drahoušku. Však ona nakonec přijme vaši nabídku.“ Ovšem, co mohl čekat jiného. Na chvíli zavřel oči, aby se nesnížil ke křiku.

„Prosím, nemluvte mi už o Kasandře. Již jsem se smířil, že se nikdy neožením. Náš rod zůstane bez dědice. Otec se jistě otáčí v hrobě, když to slyší!“

„O čem to proboha hovoříte, Edwarde? Za několik týdnů vám bude osmnáct let, cožpak to je nějaké stáří? Však ta dívka nebude vzdorovat dlouho a i kdyby ano, není to jediná hezká tvářička, kterou potkáte. Vždyť víte, že váš otec mne poznal až -“

„Ano, já vím, téměř ve čtyřiceti!“ zasyčel.

„Ovládejte se, drahý synu. Není nutné se schylovat k hrubosti.“ Élisabeth se natáhla a jemně sevřela Edwardovu dlaň. Zhluboka se nadechl a s výdechem svěsil hlavu.

„Omlouvám se. Chovám se jako hlupák.“

„V lásce je dovoleno všechno, drahoušku -“ Vévodkyně snad chtěla dodat ještě něco, ale vyrušilo ji další zaklepání na dveře, tentokrát rychlé a hlučné.

„Pro rány Boží, co se děje?“ Edward vyskočil do stoje a několika rychlými kroky přešel ke dveřím. Za nimi stál obtloustlý muž s malou obálkou v ruce.

„Omlouváme se, Vaše milosti, ale tohle přinesl posel od paní Markýzi d’Soissons.“

Mladý vévoda bez rozmyšlení chňapl po kusu papíru a bez poděkování zabouchl dveře. U svícne v rychlosti rozlomil pečeť a přečetl si krátký vzkaz.

Dnes v noci.

K.

Edward si ta tři slova musel přečíst několikrát, než dokázal pochopit jejich význam. Obličejem zářícím štěstím vzhlédl ke své matce, která ho sledovala s láskyplným pohledem. Dokázala v jeho srdci číst daleko lépe, než on sám. A nejen v jeho.

„Tak vidíte. Jeďte za ní.“

Na nic nečekal, vzal si vestu a kabátec přehozené přes otoman u postele a v rychlosti se oblékal. Proběhl kolem matky, ale ještě se vrátil a vtiskl jí polibek do vlasů.

Kdyby věděl, že je to naposledy, co ji vidí, udělal by mnohem víc.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  emam (06.10.2013 20:21)

Já to slovo už taky párkrát v životě použila, ale zatím pouze verbálně. Mě spíš překvapilo to spojení. Chvíli jsem musela přemýšlet nad tím, cot o znamená " S tím, jestli ho někdo uvidí, se nezalamoval." Ale možá je to jen tím, že stárnu

4)  Kitsune (06.10.2013 17:37)

emam: děkuji za komentář, i když mě trošku zmátl poukaz na "nezalamoval", můžu se zeptat, v čem ti to připadá divné? Já to slovo používám normálně, takže mi na něm nepřijde nic divného, ale třeba to je prostě jen náš jihlavský slang, na který nejsi zvyklá
BabčaS: Děkuju
lil: děkuju za komentář, pokusím se co nejdřív... do zítra to asi nezvládnu, ale v úterý už asi jo

1)  emam (04.10.2013 16:58)

Zajímavé. Sice mě výraz "nezalamoval" poněkud zaskočil, ale dobrá... Jsem moc zvědavá, jak se děj bude vyvíjet dál a to obvzlášť po Jasperově prohlášení Děkuji, že v psaní pokračuješ. Když už jsem to rozečetla potřebuji znát konec!

1