16.10.2013 [22:45], Kitsune, ze série Humanity, komentováno 4×, zobrazeno 2396×

Věci se nám dávají do pohybu.

Kapitola osmá

„Věříš na minulé životy?“ vypadlo z Belly najednou, zatímco Angela postavila čaj na stůl ve své kuchyňce a přisedla si k ní. Teď k ní překvapeně vzhlédla, jako by nevěděla, co si o její náhlé změně tématu myslet.

„No,“ začala rozpačitě a bezděky si přejela ukazovákem po spánku, jak to dělala vždycky, když přemýšlela. „Já vlastně ani nevím. Ale asi ano, protože věřím, že každý člověk má duši. A vzhledem k tomu, kolik lidí už na světě žilo... Tolik duší prostě nemůže existovat.“

Bella se na ni zamyšleně dívala a snažila se vymyslet další otázku, aby se neprozradila. Od té noci, kdy se jí zdál ten zvláštní sen, musela neustále přemýšlet o minulých životech a podobných věcech. Přece si tu Kasandru nebo Edwarda nevymyslela!

„A co takhle podoba? Myslíš, že s tou to je stejné? Jakože i teď jsou na světě téměř totožní lidé a ani nejsou příbuzní… Takže, teoreticky, je možné, abych vypadala jako – já nevím – nějaká hraběnka z minulosti?“

„Co já vím, Bello, tohle není zrovna můj obor. Ale asi ano… Tak co se děje? Na něco takového by ses mě neptala bezdůvodně.“ Jako už mnohokrát Angela dokázala, že svoji kamarádku zná a dokáže ji odhadnout. Nic na tom nezměnily ani ty dva roky, kdy se téměř neviděly. Od pohřbu uběhlo čtrnáct dní a Bella zjistila, že v Angelině přítomnosti se zvládá se svým žalem lépe vyrovnat.

Bella se zhluboka nadechla. Doteď nikomu o svém podezření neřekla. Ale nemůže to tajit věčně. Ne, pokud se nakonec nemá zbláznit. I když… na druhou stranu by to možná bylo příjemnější než ta stálá nejistota.

„Víš, ten večer, kdy se to Jacobovi stalo.“ Na chvíli musela zavřít oči, protože vyslovení toho jména jí nedělalo moc dobře. „Jsem něco v tom starém zámku viděla. Byl to obraz ženy, která se jmenovala Kasandra Mancini d’Soissons. A vypadala jako já.“

„Jak moc ti byla podobná?“ zeptala se Angela se zájmem.

„Tohle nebyla jen podoba, Angelo! Téměř jako by mě někdo vyfotil v barokních šatech a tu fotku pak přemaloval v obraz tři století před mým narozením.“

„A nenapadlo tě, jestli to třeba není nějaká vzdálená příbuzná?“

„Samozřejmě, že napadlo. Ale jak to chceš zjistit? Tak dlouhý rodokmen doma určitě nenajdu,“ namítla Bella, ale to nadšení z Angeliných očí nezmizelo.

„A co google?“

„Blázníš? Co tam chceš zadat? Příbuzenstvo Isabelly Blackové?“

„Tak pitomá nejsem, Bello. A na rozdíl od tebe mi jméno Mancini něco říká. Pamatuješ naši éru Angeliky? Tehdy byl Ludvík XIV. ideálem muže a my jsme věděly všechno. Mezi jeho milenkami bylo jméno Mancini. Takže pokud jsme to byly schopné najít před tolika lety, najdu to i teď.“ Angela na nic nečekala a hnala se pro notebook, zatímco Bella seděla s otevřenou pusou nad čajem a snažila se prohrabat kupou informací o jejím oblíbeném panovníkovi ke jménu Mancini.

Cassandre Mancini d’Soissons

„Nula výsledků,“ pronesla Angela zklamaně, když zadaný výraz nebyl nalezen.

„Třeba se to jméno píše na netu jinak. Skus zadat jen Mancini Soissons. Občas se to d‘ vynechává.“ Během pěti sekund naskočil sloupec odkazů, ve kterých se objevil hledaný výraz.

„Hele, Olympias Mancini ze Soissons. Ahá, už vím, to její sestra Marie byla králova milenka a chtěl si ji i vzít, ale Mazarin to překazil. Zajímalo by mě proč, když mohl mít ze své neteře královnu. Ale Bello, podívej!“ Angela zabodla prst do odstavce, který jmenoval Olympiiny potomky.“

„Kasandra,“ vydchla Bella. Nevěřícně zírala na to jméno, jako by nemohla uvěřit, že skutečně ta žena, co vypadala jako ona, existovala i podle internetu. „Podívej se na datum smrti!“

„Bylo jí šestnáct?“ vykulila Angela oči. Ale Bella nemyslela na její věk, ale datum smrti Edwarda de Masen, které objevila ve staré rodinné hrobce. Zemřeli ve stejný den.

…

Ty dva týdny pro něj byly utrpením. Sakra, proč nemůžou jít věci podle plánu? Proč se vždycky musí něco pokazit? Když vyslovila jeho rodné jméno, ani v koutku mysli ho nenapadlo, že by mohla blafovat. Jediné, co v tu chvíli vnímal, bylo šílené štěstí, že si ho pamatuje. Skutečně v tu chvíli uvěřil, že před ním stojí jeho Kasandra, která se znovu narodila se svými vzpomínkami, aby mohli být konečně spolu. Teprve, když utekla, mu došlo, že musela vidět ten obraz v jeho sídle a nejen to. Musela vědět dost o jeho rodině, aby se vůbec do Masenovského paláce dostala.

„Je‘ sot naif!“ zanadával.

V hlavě se mu pomalu rodil plán, ale musel být opatrný. Ta vědma by mohla spatřit, k čemu se chystá a byl si jistý, že ti hlupáci, ta Carlisleova slabomyslná smečka, by mu jeho úmysl překazila. Proto se v poslední době držel od jejich bílého domu co nejdál. Lovil každý den a přemáhal svůj odpor, aby konečně mohl dokončit své poslání a zmizet z této země.

Bude šťastný v ten den, kdy se vrátí domů, do Francie. Kdy dovede svoji Kasandru do rodného paláce, kde toho tolik prožil.

Paříž, Masenovský palác, léta Páně 1675

Starý vévoda nečekal útok na pravou stranu a ve snaze vyrovnat úder zakopl o vlastní nohy. Spadl na záda přímo pod nohy svého vlastního syna. Rozchechtal se.

„Výborně, chlapče! Cítím se jako mrzák! Tak žák předčil učitele, jsem na vás pyšný, synu!“ Vévoda de Masen vstal a popleskal Edwarda po zádech. Ten se usmál a vrátil otci kord, který mu při pádu vyletěl z ruky.

„Jak jste věděl, že budu útočit na vaši levou nohu?“ zeptal se svého syna, kterého miloval celým svým srdcem. Bylo mu vždy trochu líto, že z jeho vlastních rysů nepobral téměř nic, už od plenek bylo jasné, že ten chlapec bude krásný po mamince. Alespoň že v boji zdědil otcovo nadání a snad i schopnost předvídat, jak se zdá.

„Já nevím, otče, prostě jsem to věděl,“ usmál se na něj. Podzimní slunce si hrálo v jeho rudých vlasech téměř jako by byl jedním ze stromů. Ze zelených očí svítilo zvláštní světlo z pocitu pýchy, když viděl svého otce ležet pod sebou. Věděl, že to je špatný pocit, svého otce miloval, obdivoval… ale přitom se mu líbil.

„Élisabeth!“ zvolal vévoda, když spatřil svoji ženu, jak schází do zahrad. „Viděla jsi to? Z toho chlapce nám roste válečník!“ Edward se sám pro sebe usmál. Nebylo to ani tak slovy jeho otce, jen miloval, když otec matce tykal. Už jako malý chlapec obdivoval jejich lásku. A byla vidět více než kdy jindy, když v okolí nebyla živá duše a rodiče se tak mohli oslovovat důvěrně.

„Jistě, drahý,“ usmála se vévodkyně a na chvíli se zastavila u manžela, aby podržela jeho ruce v dlaních. Pak došla k Edwardovi a líbla ho na čelo. A třebaže Edward začal v poslední době dost růst, stále se k němu musela lehce sklánět. Vždyť mu bylo jenom čtrnáct let.

…

Bella odcházela od Angely až za tmy, třebaže nebylo víc než šest hodin. Zimní rovnodennost se rychle blížila a první sníh už ve Forks napadl, aby ho druhý den mohl smýt déšť. Procházela tichou ulicí a vůbec si nevšimla, že ji někdo pozoruje. A když ji něco popadlo za ramena, nestihla ani vykřiknout. Ulice se jí ztratila z dohledu a najednou byla v lese. Úděsná tma ale nebyla děsivější, než hluboké vrčení, které se ozývalo u jejího ucha. Omdlela. Probudil ji oheň. Něco hořelo. Něco hořelo na jejím krku a šířilo se to dál po jejím těle. Jenže ať se rozhlížela, jak chtěla, žádné plameny neviděla. Vykřikla.

PS:

Tohle sice není Olympias, ale její mladší sestra Marie. Docela si umím představit, že by její dcera vypadala jako Bella. Pracovat s realnými postavami je zábava, nikdy nevíte, co najdete :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  emam (17.10.2013 20:36)

Proč ta vzpomínka na dobu, kdy mu bylo čtrnáct? Ale stejně se divím, že Alice nezasáhla. No, jsem zvědavá, jak bude novorozená Bella reagovat

2)  Kitsune (17.10.2013 07:21)

E.C.M.íky za komentář, nejde vždycky potěšit všechny... mimochodem, všechny informace, které holky našly na netu se na netu dají najít, však si zkus zadat do google Mancini Soissons, objevíš přesně to co ony (akorát Kasandra je samozřejmě nastrčená) Jinak tuhle podobu nepřiřazuji ke Kristen, ale k obrázku Belly/Kasandry, kterou mám na svém shrnutí

1