04.07.2013 [14:30], Kitsune, ze série Humanity, komentováno 4×, zobrazeno 2476×

Aby mohl někdy uvažovat o budoucnosti s ní, musel se zvdát lidské krve. Jenže dokáže přestat zabíjet někdo, koho to baví?

Kapitola čtvrtá

Stál v lesíku kousek od Paříže opřený o strom a očima klidně přejížděl po svém okolí. Svoje předchozí rozhodnutí začal zpochybňovat už na cestě sem. Pro jistotu se ještě jednou vrátil do jejího bytu, když byla ona i ten muž pryč. Snažil se sám sebe přesvědčit, že její vůně není tak strašně neodolatelná. Vešel do ložnice a nadechl se. Taky mohl skončit důstojněji, než klečet vrčící na zemi a u úst svírat její košilku.

Takže se vydal sem. Nebyl v dosahu žádný člověk, aby mohl v poslední vteřině změnit názor, jenže jemu se do toho tak nechtělo. Malá hloupá srna se vynořila v křoví dvacet metrů od něj a bojácně se rozhlédla. Povzdechl si a přikrčil se k výskoku. Ani si nevšimla, že ji něco chytilo a už ji položil zpátky do mechu. Znechuceně si otřel ústa rukávem košile, takže na ní zůstalo pár rudých skvrn. Jak jen někdy mohla Kasandra pochybovat, že ji nemiluje víc než sebe?

Bylo to nechutné. Něco takového by dobrovolně nikdy nepodstoupil.

…

„Mám to!“ Bella vběhla do Jacobovy kanceláře a v ruce svírala štos papírů a velký zrezivělý klíč.

Jacob zvedl hlavu od spisu, který zrovna kontroloval a usmál se jejímu nakažlivému nadšení.

„Co je to?“ Usmála se a strčila mu papíry pod nos.

„Rozhodnutí komise,“ prohlásila dřív, než si stihl zběžně přečíst přední stranu. „Vyhrála jsem, palác Masenů se zařadí do seznamu památek. Uvolní dvě stě milionů na rekonstrukci, aby se dal zpřístupnit pro návštěvníky!“ chvilku se na ni užasle díval, než se zvedl ze židle chytil ji do náručí.

„To je úžasné, Bello!“ řekl a políbil ji do vlasů.

„A to všechno kvůli tobě,“ prohlásila, když ji postavil na zem. Zvedla ruku do úrovně očí a pohladila blyštivý prsten na jejím prostředníčku. Usmál se

„Tak, půjdeš se tam se mnou podívat?“ zeptala se nesměle a upřela na něj velké hnědé oči.

„Teď?“ Zvedl obočí a podíval se na hodiny, které ukazovaly půl páté. „Za chvilku se začne stmívat.“

„Prosím, prosím! Čekám na to přes rok!“ Jacob si povzdechl, ale odešel k věšáku, aby si oblékl kabát.

„Tede, prosím tě, pošleš tenhle spis porotě?“ otočil se na svého spolupracovníka a podal mu secvaklé papíry.

„Případ Geofrey vs. Claus?“

„Jo, kdybys byl tak hodnej, ještě dneska,“ usmál se na přítele Jacob a objal Bellu kolem pasu.

„Jasný Jaku, nou problém.“

…

Edward seděl ve svém starém pokoji na polorozpadlém křesle a zíral z okna na Paříž, která se pomalu začala rozsvěcet. Tuhle světelnou hru měl rád. První se vždy rozzářila světla na kovové věži a po ní následovaly řady světel podle ulic, hezky jedno po druhém, až ten světelný řetězec dorazil k rue Saint-Antonie.  Podivné kovové zašramocení ho přimělo se zvednout a přejít na druhou stranu pokoje, kde byl z oken výhled přímo na hlavní silnici a kovovou bránu. Na chvilku byl přesvědčený, že sní, ale opravdu se to stalo. Jeho krásná Kasandra právě otevírala bránu jeho paláce a s kouzelným úsměvem pokračovala k hlavnímu vchodu. Snědého hromotluka za ní si téměř nevšiml.

…

Když Bella procházela starými hlavními dveřmi, které i přes větší stupeň rozkladu stále prokazovaly znaky minulé krásy, myslela na to, že nejspíš sní. Podívat se do tohoto starého paláce toužila už dávno předtím, než zjistila, komu patřil a jak se jeho historie váže k jejímu snubnímu prstenu. Natáhla ruku za sebe, až ji sevřela Jacobova teplá ruka a vešla dovnitř.

„Panebože, Jacobe! Já myslela, že tu nic nebude!“ vykřikla, když se před nimi rozprostřela prostorná vstupní hala, ze které vedly dva mohutné oblouky schodišť do dalšího patra. Ale co bylo zvláštní, že palác působil podivně zatuchlým dojmem obydleně. Bella byla přesvědčená, že všechen majetek byl už dávno, ještě za vlády Ludvíka XIV. zabaven a rozprodán, jenže přímo uprostřed místnosti vedl ze stropu značně ztrouchnivělý lustr, jehož zaprášená ramena zdobily šňůry křišťálů. Jenže lustr si její pozornost neudržel dlouho. Pustila Jacobovu ruku a přeběhla k obrazu, který vysel naproti vstupním dveřím a světlo dopadalo přímo na něj.

„Jaku! Pojď sem!“ zavolala za sebe. „To je on, ten mladík, kterého jsem viděla!“ Dívala se do známé krásné tváře a přemýšlela, proč jí připadají ty zelené oči tak cizí. Když se ale nedočkala odpovědi svého manžela, otočila se a uviděla ho stát stále ve dveřích a s rukama v pěst.

„Jacobe?“ zeptala se ho opatrně.

„Pojďme pryč,“ řekl, jako by ji ani neslyšel a bez přestání neklidně těkal očima po místnosti. Když neodpověděla, podíval se na ni.

„Slyšíš Bello? Je tu cítit… něco, co mě nutí vzít nohy na ramena. Podivně nasládlý pach. Myslím…, myslím, že tu nejsme sami.“

Bella tam stála a dívala se na něj, nedokázala pochopit, o čem to mluví. Necítila tu nic nasládlého, jen typický zatuchlý vzduch, který na starých budovách milovala.  A i když jí jeho podivné chování nahánělo hrůzu, nehodlala utéct, ne teď, když se konečně dostala na konec cesty.

„Nemluv hlouposti, Jacobe. Co by tu bylo? Poslouchej mě, lásko. Jestli chceš jít, tak s i jdi. Ale já nemůžu odejít. Nechci.“ Nečekala jeho reakci a pustila se po mramorových schodech do druhého patra. Nemohla si nevšimnout, že se v prachu rýsují mužské stopy. Slyšela za sebou Jacoba, jak se vydal za ní, takže spolkla hysterii a pokračovala dál. Když tolikrát míjela tento palác a sledovala jeho tichá okna, nemohla si ani zdaleka představit, jak obrovský ve skutečnosti je. Stropy s kazetami se klenuly vysoko nad její hlavou a i přes přibývající tmu viděla zlacení a nejlepší janovský mramor, které zdobily monumentální zdi. Jako by ji něco vedlo přímo ke dveřím na konci chodby. Se skřípotem je otevřela a vešla do něčeho, co připomínalo předpokoj. Ten pokoj vypadal skutečně, jako by tu někdo bydlel. U oken vysely roztrhané záclonky a u stěn stály vyřezávané stolky a skříňky, sice značně omšelé, ale stále krásné. Prošla do ložnice, mohutná postel se zaprášenými poduškami i přes své stáří vypadala překrásně. A naproti ní…

Zastavila se před dalším obrazem, tentokrát to ale nebyl krásný vévoda. Byl to obraz půvabné dívky s tmavýma očima v nadýchaných růžových šatech. Nebylo pochyb, že ta dívka byla skutečně krásná, i když jí chyběly ony podivně oblé rysy, kterými se vyznačovala doba francouzského baroka. Jenže to na ní nebylo nejzvláštnější. Ta dívka totiž vypadala stejně jako žena, která si obraz s široce rozevřenýma očima prohlížela.

Kasandra Mancici d’Soissons, stálo v pravém dolním rohu. Už chtěla šáhnout do kabelky pro fotoaparát, ale výkřik ji přinutil nechat obraz obrazem a rozběhnout se zpět k východu.

„Jacobe!“ vykřikla, když uviděla svého manžela ležícího pod schody. Musel spadnout. Rychle seběhla dolů, ale už když viděla jeho nepřirozeně ohnutý krk, věděla, že je pozdě.

„Oh to ne, to, ne, to ne!“ plakala a snažila se nahmatat puls. Nepovedlo se. Rychle vysypala kabelku do prachu na zemi a vytáhla mobil, aby mohla zavolat záchranku.

„Isabella Swanová, můj manžel spadl ze schodů, bojím se, že je… že je… přijeďte, Masenovský palác na rue Saint-Antonie. Ne, už není určený k demolici. Přijeďte prosím, rychle…“ Ruka jí klesla i s mobilem do klína a tiché vzlyky otřásaly jejím štíhlým tělem. Jako v mátohách hladila Jacoba po tmavých vlasech a šeptem ho utěšovala, že už pomoc jede.

…

Její počínání sledoval mladík schovaný za zábradlím horní galerie. I přes její zjevné utrpení se mu na pohledné tváři rýsoval úsměv. Jeho sok je mrtev. A že je to jeho práce, to se… „Bella“… nikdy nemusí dozvědět.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Kitsune (07.07.2013 20:16)

emam: moc děkuju!
Evelyn: děkuju chvíli jsem zvažovala, jestli nemůžu nechat Jacoba přežít, ale ne musel to chudák odnést
Ivana: děkuju i tobě Jsem ráda, že už se pomalu smiřujete s tím, že tenhle Edward je prostě zmetek vlastně, když jsem si asi před rokem napsala základní rozvrh téhle povídky, v počítači jsem to měla uložené jako "Edward hajzl" takže jsi ho pojmenovala přesně

3)  Ivana (05.07.2013 18:59)

On ho zabil. Tak to som nečakala. Ja tohto Edwarda normálne nemám rada a teda... neprajem mu nič dobré. Možno sa to ešte zmení, ale nemyslím. Je to jeden sebecký hajzel. Pardon za tvrdé slová, no nemôžem inak.
Napísala si to krásne. Hltala som každé slovko. Ďakujem za krásny zážitok.

2)  Evelyn (05.07.2013 17:41)

Tak to jsem nečekala! Jacob byl měnič, ale nevěděl o tom? A Edward... uf, takhle rychlý spád (a pád) mě vážně překvapil.
Skvělá kapitola

1)  emam (04.07.2013 21:14)

Tahle kapitola se mi zatím líbila nejvíc

1