17.10.2014 [08:00], kikketka, ze série Houslistka, komentováno 4×, zobrazeno 3584×

O dva a půl roku později

 

„Nessie!“ zakřičela jsem na to malé třeštidlo. V rukou pevně držela svoji oblíbenou panenku Rose, kterou shodou okolností pojmenovala po své tetě, a právě v tenhle okamžik se ji snažila nakrmit bramborovou kaší. Bylo vážně úchvatné sledovat, jak si hraje na maminku. Zamatlala už dokonce celý ten umělohmotný obličej. To ale nebylo to nejhorší, kdyby při tom horečném krmení nelétaly ty rozemleté brambory všude okolo.

„Mami,“ kuňkla a zastavila tu plnou lžíci těsně u zašpiněného obličeje panenky.

„Rose už se, myslím, najedla dost, ale tys ještě nesnědla ani lžičku, takže to okamžitě naprav, nebo ti ji vezmu na tak dlouho, dokud mě neposlechneš,“ povídala jsem autoritativně, ale jako by to na to zlobidlo kdy nějak pořádně zabíralo. Tentokrát však naštěstí ano. Ta hračka pro ni znamenala tolik.

„Dobže, ale…“

„Žádné ale! Teta Alice tu bude každou chvíli, aby tě pohlídala, a je tu bordel jako v tanku!“ nadávala jsem jak špaček na drátu a naštvaně přitom mhouřila oči, ruce pěkně výhružně v bok. „Podívej se kolem sebe, všude se válí kaše a máš ji i na svých oblíbených šatech…“

Přerušilo mě šílené vypísknutí mojí holčičky. Hlava pany skončila v talíři, lžíce na stole a jídlo bylo doslova všude. Měla jsem chuť chytit si hlavu do dlaní a bezmocně se na celé kolo rozeřvat. Potřebovala jsem se nějak uklidnit a jak jinak než rychlým úklidem, že? Díky mým zlatým nadlidským schopnostem to bylo skutečně bleskové. Nikdy by mě nenapadlo, že si poloupírství nakonec můžu takhle bezvadně užívat. Všechny lidské smysly se u mě znásobily a já si už dokázala i něco sama ulovit, když mě samozřejmě Jaz s Alicí nechali.

A to bylo málokdy.

Než jsem to ale všechno dala v kuchyni znovu do pořádku, včetně obličeje naší plastové Rose, malá si hlasitě prozpěvovala právě z koupelny. Tohle mě na okamžik malinko vyděsilo. Urychleně jsem se tam rozešla a v duchu prosila toho nahoře, aby zase něco nevyvedla.

Marně!

Nessie stála i s bačkůrkami ve vaně a sprchou se snažila umýt špínu na šatičkách. Voda občas vyšplíchla i mimo, to když se ji snažila líp nasměrovat, takže tu bylo pořádné mokro. Druhou ručkou si pomocí mojí žínky na obličej šmudlila ten bramborový flek. Oči se mi protočily vzhůru a napadlo mě, jestli i její otec byl v dětství takovýhle ztřeštěnec.

Ne, Edward byl vždycky jen idiot. Moje holčička je pouze hrozně šikovná…

„Bože, ty seš ale trdlo… Ukaž!“ Vypnula jsem vodu a vysvlíknula ji z mokrého oblečení a botiček. Znovu zapištěla a vlepila mi jednu mlaskavou pusu na tvář. Bylo to moje zlatíčko a vždycky věděla, jak si mě hned získat. Pokaždé tak bravurně svojí sladkostí odvedla pozornost od kalamit, které právě napáchala, až jsem přemýšlela nad tím, jestli náhodou nemá nějaký skrytý talent. Třeba podmanit si všechny v jejím okolí.

Opláchla jsem vanu, zašpuntovala a začala napouštět vodu. Když už jsme v tom, tak ji Alici rovnou vykoupu. Šaty jsem nacpala do pračky a hned ji i zapnula.

Nessie si do vany mezitím stihla vymáčknout snad čtvrtku pěny do koupele a já ji bohužel nestihla zastavit. Když jsem jí ten flakón konečně vyrvala z rukou, ještě se na mě uraženě zamračila a dala si ruce pěkně výhrůžně v bok, skoro jsem se rozesmála. Zašpuntovala jsem ‚pana jahodu‘ a položila ho vysoko na poličku. Tam její kradmé prstíky nedosáhnou. Prozatím…

„Ještě chvilku zlob a dostaneš na zadek!“ pohrozila jsem. No ta potvůrka po mně jen hodila kukuč raněného štěněte, spodní rtík se jí zachvěl a já si rozhozeně povzdechla. Neposlušná až hanba. Tenhle rarášek byl občas učiněná pohroma. Víc než to… Od doby, kdy se poprvé postavila na nohy, byla už k nezastavení. A že už je to nějaký ten pátek zpátky.

„Ale… tady nám někdo zlobí,“ broukla tiše Alice za mými zády a mnou doslova otřáslo. Jekot jsem zastavila někde v polovině jeho cesty z mých úst. Zato moje princezna okamžitě spustila šílený řehot a spokojeně cákala okolo sebe.

„Teta Alice…“

„Bello, jak to, že ještě nejsi hotová? Za dvacet minut máš vyrážet a nemáš ani vlasy,“ vydechla zhrozeně. „Matthew tu bude přesně za osmnáct minut! Pak už ho nevidím…“

„No jo, pořád, copak si myslíš, že jsem stihla něco víc, než pořád lítat za tímhle čertem?“ postěžovala jsem si naštvaně.

„Já nejsem žádný čelt!“ vybafla na mě uraženě Nessie. Posadila se ve vaně, znovu zopakovala svoje legračně výhrůžné gesto a nakonec vystrčila bradu. Kde to jen okopírovala?

„Ukaž, já ji dokoupu a ty se běž rychle obléknout. Donesla jsem ti ty šaty jak na koncert, tak na potom,“ zaštěbetala Alice, spiklenecky na mě zamrkala a pak se skutečně protlačila až k vaně. Mě v momentě naprosto ignorovala a dál už se věnovala jen mojí neposlušné dceři. A já na nic dalšího ani nečekala a konečně v klidu vyběhla do mojí ložnice.

Na posteli už byly odložené dva vaky. Rozepnula jsem teda ten první, ze kterého na mě vykoukly hříšné minišaty. Tohle si mám jako oblíknout na koncert? Stačí, když se jen trošinku pohnu a bude mi vidět až do krku… Zašmátrala jsem tedy raději ve druhém, který konečně ukrýval decentnější šaty. Hlavně nebyly tak krátké.

Černý samet přesně obepnul moje tělo až pod kolena a já na kůži pocítila tu úžasnou hebkost. Nějakým zázrakem jsem dopnula zip na zádech a podívala se do zrcadla. Všechno, tedy kromě obličeje a vlasů, bylo naprosto dokonalé.

O chvíli později do pokoje naštěstí dorazila moje nejzlatější kamarádka, která už to zlobidlo měla i převlečené.

Jak to jen dělá?

Nessie si v ruce nesla pastelky a papíry. Jakmile mě spatřila, její rozzářený pohled v okamžiku utkvěl na mých tmavých šatech. Tichounce zasněně si povzdechla, ale jinak byla naprosto hodná holčička. Alice ji položila na zem a zaúkolovala, aby nakreslila to, co si přeje k Vánocům. Přece jen už se to blížilo. Přesně za měsíc. A já zbožně zadoufala, že to nebude třeba takový poník. Nebo kůň… Ta střapatá upírka by byla schopná jí pořídit cokoliv, stačilo jen natáhnout ten malý ukazováček!

Jakmile se to moje srdíčko pustilo do malování, Alice se pustila do mě. Za čtvrt hodiny jsem byla jak nalíčená, tak učesaná. Ovšem neobešlo se to i bez rodinných problémů, protože někdy v polovině Aliciných zkrašlovacích procedur Renesmé ztratila zájem o kreslení a chtěla tetě pomáhat malovat na maminku. No to určitě! Horko-težko jsme jí vysvětlily, že to není možné, a tak si to uražené dítě začalo čmárat samo po sobě.

Kolem očí, a tím myslím doslova kolem, se jí linuly fialové oční stíny, tváře a pusu měla zase zmalovanou do purpurové a když jsem ji poprvé uviděla, protože moje malá princezna byla naštvaná a tudíž celou tu dobu otočená zády k nám, myslela jsem, že to se mnou na místě sekne.

„Nessie! Co to děláš!?“ prskala jsem už vážně dopáleně. Ta malá breberka si občas dělala, co chtěla, a mě znovu, jako už několikrát, napadlo, jestli má tuhle nezvladatelnou povahu právě po svém otci. I když jsem ho nenáviděla pořád stejně! Vlastně… v takovýchto chvílích možná i víc, protože podoba těch dvou byla až neuvěřitelná. Jako bych se občas koukala přímo na něj…

„Hotovo,“ přerušila moje vytočené myšlenky Alice. A v okamžení, kdy jsem se podívala do zrcadla, vděčně jsem se na ni usmála. Moje přítelkyně, vlastně teď už téměř sestra, zářila spokojeným úsměvem.

„Neboj, já to z ní dostanu,“ zašeptala pobaveně a pak mi podala ten vak s mini, kabelku a pouzdro s houslemi. „Tohle, myslím, budeš potřebovat,“ dodala usmívajíc se, když prstem ukazovala na boty, a pak si okamžitě vzala uraženou Ness do náruče.

„Tak já utíkám, holky moje,“ pověděla jsem ještě v rychlosti a nazula se do toho čehosi na šílených podpatcích. Chtěla jsem políbit to moje zlatíčko na čelo, ale opětovně si naštvaně založila ručičky a provrtávala mě svým zelenofialovým pohledem. Ty stíny byly šílené! A po kom že tuhle pózu zdědila? No, myslím, že s tímhle Edward neměl nic společného.

„Tak jak chceš, už musím,“ vyhrkla jsem mírně zklamaně a už si to chvátala ke dveřím. Poslední kontrola v zrcadle u věšáku, než jsem na sebe hodila kabátek, schmatla všechny věci včetně kabelky a mohlo se konečně vyrazit. A právě jsem se chystala vzít za kliku, když se ozval šílený pískot. Alice se u mě objevila s omluvným pohledem společně s tím malým rošťákem a Nessie ke mně vztahovala svoje malé ručičky.

Copak se tu děje?

„Mamí, já neci, abys odešla bez pusinky,“ pověděla sladce a roztomile na mě zamrkala.

„A jak to, že tak najednou? Prve jsi mi ji dát nechtěla,“ postěžovala jsem si na oko smutně.

„Teď už ale ci!“ špulila na mě ty rudé rtíky. A vlastně nejen ty, ale pusu měla celou zmalovanou jako klaun. „Že mi to sluší?“ vyhrkla v momentě, kdy si všimla mého zájmu o její barevný obličej.

„No jistě, princezno… Ale víš, jak bys byla ještě krásnější?“ zašeptala jsem mysteriózně.

„Jak?“ pípla s očičkama dokořán.

„Kdybys nechala tetu Alici, aby tě namalovala,“ pověděla jsem v naději, že to z ní moje zlatá kamarádka opravdu dokáže dostat. „A teď tu pusu, protože už musím,“ dodala jsem právě v momentě, kdy se ozvalo bouchání na dveře.

Nessie mi v okamžiku přilepila svoje rtíky na tvář a já asi právě teď měla půlku obličeje rudou. Alice se rychle nahnula s vatou namočenou v krému, aby mě toho nechtěného malování zbavila. Zato moje dcera se jen spokojeně smála. Někdy to byl takový čert, že ji měla problémy uhlídat i Alice, ale co se nakonec dalo čekat? Je to přece hyperaktivní poloupírče…

Otevřela jsem dveře a na chodbě už na mě čekal usmívající se Matty. Přitáhl si mě do náruče a žádostivě políbil na rty. Nemohla jsem odolat a taky se mu nedočkavě pověsila okolo krku. Byl to sice skvělej chlap, ale já ho prostě nedokázala milovat tak, jak by si zasloužil. Hlavně ne potom, co mi udělal… Edward. Nesvěřila jsem svou důvěru nikomu, jen těm opravdu nejbližším. Nestála jsem o další zradu, a pokaždé bylo lepší předvídat a přichystat se na to, než aby mě to pak smetlo jako obrovská dělová koule.

„Strašně moc ti to sluší, zlato,“ vydoloval ze sebe pochvalně a mně se samovolně začervenaly tváře. Přesto bylo něco, co ho upoutalo daleko víc… něco za mými zády, a já přesně tušila, co to je.

„Bože, co jste jí to udělaly?“ vydechl vyděšeně, když jeho oči kmitaly po různých částech obličeje mojí holčičky.

„To si udělala sama,“ pověděla jsem tiše. „A teď jí to pochval, ať už můžeme jít. Nechci přijít pozdě,“ vydechla jsem nedočkavě. Muzika byla jediné milované zpestření mého života, tedy kromě mojí dcery, to byl můj milovaný poklad, který se mi staral o to, abych se nikdy nenudila. No a dařilo se jí to nad míru výborně.

„Že mi to moc sluší?“ vypískla spokojeně moje princezna a radostně si pleskla dlaněmi. Mattovi se znechuceně ohrnul vrchní ret, přesto svou grimasu udolal a vyhrabal někde zespodu jeden rádoby milý úsměv. Natáhl se k ní a políbil ji na tvář.

„No to víš, že… jo,“ dodal nepřesvědčivě. Tak mizernou lež už jsem dlouho neslyšela. Koutky se mu ještě o chlup zvedly a já měla chuť mu jednu střelit. Jeden dobře mířený pohlavek přece nemůže ublížit!

„Měli byste už jít,“ vyhrkla Alice a zamračila se na mého přítele.

„Ukaž, pomůžu ti,“ pověděl omluvně Matt a už mi z rukou bral vak s šaty. Chystala jsem se jít hned za ním, když mě znovu zastavil soprán mého srdíčka. Tohle bylo vážně o nervy. Jak si v tomhle blázinci zachovat zdravý rozum?

„Mamí,“ zakňučela, a tak jsem se ještě v rychlosti otočila. Potlačila jsem to naštvané zavrčení, které mi lehce polechtalo hlasivky, ale kdo by se na ni dokázal zlobit?

„Copak?“ Natáhla jsem ruku a pohladila ji po těch vlnitých bronzových vláskách.

„Tady máš, na…“ Natahovala ke mně ručičku s papírem.

„Co to je?“ zeptala jsem se zmateně. Pohledem jsem se snažila rozlousknout, co tam vlastně namalovala, ale bezúspěšně.

„To je pšeci vánoční dopis, ne?“ zakroutila rozhořčeně hlavičkou. Když jsem si její kresbu, na které byly nějací panáčci, vzala do ruky, můj pohled ji chvilku nechápavě studoval.

„Další panenky?“ vyhrkla jsem první, co mě napadlo, že bude moje malá čiperka chtít.

„Ne!“ vzdychla posmutněle. „Tohle sem já,“ pověděla a ukázala na nejmenší postavičku. „Tohle si ty. A tohle,“ vyhrkla nadějně a očička jí div spokojeně nezářily, když se prstíčkem zapíchla do kroužku, který znázorňoval hlavu té největší postavy, „je pšeci tatínek,“ vydechla spokojeně a mně vyděšeně poskočilo srdce.

Edward, rezonovalo mi v mysli. Jak vůbec přišla na to, že jí chybí tenhle mužský článek? Bože můj, doufala jsem, že se takhle brzo nezeptá, že jí nebude chybět. Ostatní mi tvrdili, že se ještě nevrátil a ani to nemá v plánu. A Alice ho naposledy viděla kdesi v Rusku. Poslední dobou už mi ho ale nikdo nepřipomínal a já jim za to byla opravdu vděčná.

Jenomže moje Renesmé byla od přírody o dost inteligentnější než normální dvou a půlleté dítě. Matthew jí byl jen pouhým strejdou, a pokud by mezi námi mělo být víc než jen chození a krácení si nocí v hotelových pokojích, stejně by jí otce nikdy nenahradil.

„A proč já jsem takováhle?“ zeptala jsem se klidně, i když mi tep hystericky poskakoval.

„Plotože máš v bžíšku miminko,“ zamumlala a ošila se. A já snad dostanu infarkt!

„Cože?“ vyšlo ze mě jen jakési vyjeknutí.

„Cela bysem blačíčka nebo sesčičku! Nevadí mně, jestli to bude kluk nebo holka…“

„Probereme to později, miláčku,“ pověděla jsem prázdně a jen nepřítomně zamrkala. Pravdou bylo, že už zhruba čtvrt roku se s Mattem o tohle snažíme, ale jednoduše to nejde. A já moc dobře věděla proč. Být z části upírem jistě znamenalo být i neplodná. Nebo taky jen z poloviny? Každopádně se to nedařilo a chyba byla jen na mé straně.

„Nech si ho, potom ho se mnou dáš za okno, jo?“ vydechla svoje přání a tvářila se tak šťastně, jak jen malé dítě mohlo být. Alice se na mě naopak soustrastně podívala a konejšivě mi položila ruku na rameno.

„Tak už běž, nebo to nestihneš, Bell,“ vyháněla mě Alice ze dveří. Najednou mi bylo vážně zle. Všechny ty staré vzpomínky se v okamžiku vrátily s přímo ničivou mohutností a vévodil jim ten parchant. Všechno byla jen jeho vina!

Edward a ten jeho znechucený pohled, když ode mě tenkrát odcházel…

Tohle bylo příliš, nechtěla jsem vzpomínat dál, ale mysl si prostě dělala, co chtěla.

Před očima se mi mezitím, co jsem došla k Mattovu autu, odehrálo moje poslední ráno ve škole a nakonec i koupena, nemocnice…

„Bell, děje se něco?“ zeptal se starostlivě Matt a zachumlal mě do té jeho teplé náruče. Nosem jsem vdechovala příjemnou mužnou vůni, která mě ale jako vždy nedokázala vůbec uklidnit. Tiše jsem vzlykla do jeho košile. „Bude to v pořádku, ať už se stalo cokoliv,“ mluvil konejšivě a přitom mě jemně hladil po zádech.

Chvíli trvalo, než jsem se dostala do auta, a nakonec i na místo, kde se měl koncert odehrávat, ale podařilo se to. Jen jsem musela okamžitě přestat rozmýšlet nad minulostí a raději soustředit veškeré síly na to, co mělo přijít na řadu teď. Čekal mě koncert.

Konečně jsem v duchu přestala oplakávat ten věčný a odporný problém jménem Edward a raději se pořádně soustředila na hru. A hned, jakmile jsme odehráli první skladbu a moje tělo se spokojeně uvolnilo v té salvě potlesku našich posluchačů, měla jsem mít mé sólo vystoupení v doprovodu ostatních nástrojů.

Naposledy jsem se tedy otočila dozadu po mých přátelích a zároveň i kolezích, kteří mi můj horlivý zájem opláceli. Má hlava nesměle souhlasně pokývala, že už jsem připravená. Pohledem jsem se vrátila zpět k notám, vypustila veškerý přebytečný vzduch z plic a smyčcem už rozhodnými tahy pohladila struny.

Nástroj v dalším krátkém okamžiku pustil do okolí začátek líbezné skladby Clair De Lune od Debussyho a já se neustále snažila vypnout můj dotěrný šestý smysl, který mi našeptával, že mě někdo v publiku velmi horlivě pozoruje. Musel to být Matty...

Pohled: Edward

Už to bylo pár dní, co jsem se bezcílně potloukal po Seattlu, ale domů jsem se rovnou čarou jednoduše vrátit nemohl. Nedokázal bych se podívat do očí mojí matce nebo komukoliv dalšímu z rodiny. Nakonec to přece byla jen moje vina, že od nás Alice s Jasperem odešli.

Podle občasných telefonátů domů jsem se dozvěděl, že se moji sourozenci nevrátili a ani neozvali, což bylo dost zvláštní. Že by nakonec Alice byla tak silná, aby ani jednou nezatelefonovala Esmé? No, podle všeho asi ano… A já za tu dlouhou dobu nedokázal najít sebemenší náznak toho, kde by se mohli ukrývat.

Tušil jsem, že to bude složité… ale že až takhle? Jako by se vypařili z povrchu zemského. Nebýt Jaspera, už bych je možná našel… nebo taky ne? Vždyť Alice proboha viděla budoucnost. Nemělo smysl se zbytečně snažit, když každý můj následující pohyb na beton předpověděla.

Proč jen jsem to takhle podělal?!

Tanya mi bez přestání volala, i když jsem byl na cestách… Nikdy jsem jí to nezvedl. Nechtěl jsem ji! Pro mě to byla ona, kdo mi dal ten počáteční impulz k tomu, abych to všechno takhle rychle a hezky pokašlal. Nestál jsem o to se s ní vidět. Za to s Irinou ano. Několikrát za mnou i přiletěla, za což jsem jí nakonec byl i pořádně vděčný. Ona jediná se na mě nezlobila i přesto, že věděla všechno… Dokonce se ani slovem nezmínila o tom, že jsem ji podváděl s její nevlastní sestřičkou. Bylo poznat, že je víc do větru než ta puritánka Tanya.

Irina se nevázala a tím mi vlastně dávala daleko víc, než jsem si kdy zasloužil. Poprvé v životě mě napadlo, jestli náhodou ona není důvodem mojí existence, ale… myslí mi pokaždé proplul obrázek jedné hnědooké dívky a vždycky, když jsem na ni jen pomyslel, moje tělo se tak zvláštně napjalo.

Bylo mým posláním omluvit se Belle za to, jak odporně jsem se k ní zachoval. Potřeboval jsem přímo bytostně, aby věděla, že nejsem až takový hajzl, za kterého mě jistě a právem má. Toužil jsem se jí ukázat v lepším světle dřív, než její lidské hodiny naposledy odbijí a já už pak nedostanu čas na to, abych to napravil.

A ta největší záhada, která mě zevnitř doslova ubíjela, byla taková, že ani během všech těch intimních chvilek s Irinou jsem se nikdy nedokázal úplně odvázat. A ani s žádnou jinou. Rozhodně ne tak jako dřív. Něco ve mně odešlo společně s Isabellou a zůstalo s ní. Nedokázal jsem to líp popsat nebo vystihnout, ale přišlo mi, jako by mi ukradla kousek mojí duše… Což byla naprostá blbost.

To já Bellu bez rozmyslu zničil, sebral její čistotu a nakonec zesměšnil. A užíralo mě, že jí zůstal ten pokřivený obraz mojí osoby. Já takový nebyl… Tedy možná byl, ale jen tenkrát!

Měl jsem v plánu se hned zítra vydat do Forks a podívat se domů. Musel jsem se tomu postavit čelem a ne jako prachsprostý zbabělec bloudit nočními uličkami a utápět se vinou.

Esmé mi před dvěma měsíci v telefonu tvrdila, že ve Forks zůstanou ještě nejméně dva nebo tři roky. A i to bylo divné. Už předtím jsme tady nějaký ten čas žili a studovali, a tudíž stěhování mělo být v plánu už minulý rok nebo nejpozději tenhle. No, doufal jsem, že je ještě zastihnu.

Zabočil jsem za roh menší budovy a rozmýšlel nad tím, proč mě Esmé nebo někdo další z rodiny nepřemlouval, abych se vrátil. Vlastně ano. Jen jednou se o to moje matka pokusila, a to hned v začátcích, pak to najednou vzdala, což se jí vůbec nepodobalo. Zajímala se sice, kde jsem, jak se mám, jenomže to bylo tak vše. Nikdy se nezeptala, jestli mám v plánu se vrátit.

Nenáviděla mě teď snad?

Nebo už se Alice s Jasperem vrátili a o mě už nikdo z nich nemá zájem?

Chtěl jsem nad sebou dál lamentovat, když se mi do uší donesla nádherná melodie. A jako očarovaný jsem ten dokonalý souzvuk tónů vysledoval až k menšímu kostelu. Naprosto zmámený jsem vylezl schody a chtěl se dostat dovnitř, ale zastavil mě postarší muž.

„Musíte si počkat, chlapče, nesmím dovnitř pustit nikoho dalšího, dokud neskončí s prvním kouskem,“ pověděl odhodlaně a já jen němě přikývnul. Netušil jsem, proč mě to tam tak magneticky táhlo, vždyť ani klavír se odtamtud prozatím neozýval, ale… prostě jsem nedokázal odolat. Jako zdrogovaný jsem poslouchal a do nosu se mi doploužila i jedna úžasná vůně. Byla mi něčím povědomá, i když jsem ji až tak úplně neznal.

Z mého zamyšlení mě vytrhlo decentní odkašlání.

„Tak už můžete,“ vyhrkl ten fešně vystrojený dědula a otevřel mi menší dřevěné dveře, které byly ještě vsazené do dalších, zato ale obrovských vrat. Potichu jsem se proplížil dovnitř a posadil se co nejdál ode všech okounějících posluchačů. Nechtěl jsem, aby mě v tomhle mém rozpoložení kdokoliv otravoval. Potřeboval jsem anonymitu a samotu. Najít vnitřní mír…

Zhluboka jsem se nadechl a zacítil směsici všech možných lidských pachů a toho, jak to mohlo vonět jen v kostele, přesto tu byla jedna, která jí dominovala.

Oči mi poprvé zalétly na provizorní pódium a naprosto jsem ztuhnul.

Stála tam!

Ani za milión let bych nedokázal zapomenout na to, jak Isabella vypadala. Drobná, štíhlá hnědovláska. Tohle byla skutečně ona v celé svojí kráse a právě se chystala zahrát svoje… sólo?

Neunikl mi snad jediný detail. To, jak jemně a ladně držela smyčec, jak hbitě jí prsty běhaly po strunách. Její tvář, která se maximálně soustředila na hraní, a odehrávaly se v ní přesně ty emoce, které se linuly i z jejího nástroje. Tělo se jí něžně pohybovalo do rytmu a já tu podívanou naprosto fascinovaně pozoroval. Tuhle skladbu jsem znal a miloval ji. Bylo to něco kouzelného… Debussy.

Proč hrála zrovna tohle?

Vypadala tak dospěleji a vyzráleji, než jsem si ji původně pamatoval, což ale bylo naprosto normální. Byla člověk. Boky teď měla o něco širší. Dřív spíš připomínala kluka s moc hezkýma prsama, teď z ní byla dospělá a překrásná žena. Vlasy vyčesané nahoru, šaty, které ji rozkošně obepínaly… Nasucho jsem polkl a poposedl. Cítil jsem horko v celém těle a to by se upírovi rozhodně dít nemělo! Měl jsem pocit, jako by její obrázek ve mně cosi neznámého probudil. Něco, co uvnitř doposud jen tiše spalo. Přesněji… Byl jsem nehorázně nadrženej! Doslova a do písmene a jen já vím, že se to do téhle svaté budovy dvakrát nehodilo.

Myslí mi v sekundě proplula jedna sarkastická myšlenka, že já procestoval téměř celý svět, abych ji pak našel tady v Seattlu! Vztek mi na okamžik sebral vítr z plachet a pomohl mi vyhnat horkost z těla, přesto jsem zůstal relativně klidný. Tohle musel vymyslet jedině Jasper. Ten parchant byl jednička ve svém oboru.

Nebo už s nima snad Bella nežije? Ale co když…

Ne, to by pak Isabellu přede mnou určitě varovala.

Seděl jsem tiše na křehké kovové židličce a v mysli už zbrkle plánoval to, jak se k ní co nejšetrněji přiblížit a omluvit se, aniž by mě v první vteřině neposlala do háje. A to bylo jen mírně řečeno. Vzpomínal jsem na ten její nenávistný pohled, když odjížděla ze školního parkoviště. Kdybych se teď ukázal v plné parádě, tušil jsem, že by mi ihned utekla. Vlastně… pořád jsem ještě nemohl uvěřit, že tohle je skutečně ona. Vůně by tomu celkem napovídala, byla její, ale přesto v ní bylo něco nového… Nepoznaného. Pro mě naprostá záhada.

Studoval jsem kontury jejího obličeje. Vypadala docela unaveně, ale i tak byla až neskutečně nádherná. Takhle uvolněnou jsem ji ještě nikdy neviděl. Bylo poznat, že si to užívá, že hru na housle miluje. Já pro změnu zbožňoval klavír a pokud mi to čas dovolil, i já si rád zahrál.

Že byla moje mysl tak mimo, jsem si uvědomil, až když Bella v doprovodu orchestru dohrála a odešla se posadit na své místo, a veškeré kouzlo okamžiku se rozplynulo. Mohl jsem zase s čistou hlavou uvažovat a spřádat plány, jak se k ní dostat dostatečně blízko, aniž by ji to příliš vyděsilo nebo mi stihla utéct. Ale kdo je tady ksakru upír!?

Když ji budu sledovat, nemůžu tím vlastně nic pokazit.

A jak jsem naplánoval, tak se taky stalo.

Hned po koncertě, jakmile si vychutnala potlesk a odehráli bis, zmizela společně s ostatními kamsi do prostor vyhrazeného jen pro orchestr s vakem od šatů, které jí podal jakýsi špinavý blonďák z první řady. Věnovala mu tak oslnivý úsměv, až se mi na okamžik zatmělo před očima. Kdo to byl? Její manžel? Ale Bella žádný prstýnek neměla. Teda ne ten kroužkovací.

Když se pak o čtvrt hodiny později vrátila, nedokázal jsem od ní odlepit oči. Byla už sice zahalená v černém kabátě, ale vlasy si rozpustila. Jemně se vlnily do půlky zad. Vypadaly tak… tak hebce, až mě z palčivé touhy dotknout se jich naléhavě zalechtaly dlaně.

Co se to se mnou zatraceně děje?

Vyšla ven společně s tím mužem, který se jmenoval Matthew, jak jsem se dočetl z myslí okolo. Nelíbil se mi, protože jeho myšlenky byly jednoduše dost povrchní. Ale zrovna já mu měl tak co vyčítat, že? Bella v okamžiku všechno nepotřebné naházela do kufru auta a pak se přesunula ke skupince. Já byl opodál. Přesněji, přes cestu, schovaný a přikrčený za jednou oprýskanou dodávkou.

To jsem to dopracoval…

„Tak kam to půjdeme zapít?“ optala se jedna vysoká blondýna, která držela pouzdro od basy. Jmenovala se Tamara a momentálně roztěkaně přemýšlela nad tím, kde se asi potuluje její záletnický manžel. Měl tu být s ní, protože její matka hlídala jejich děti.

„Nevím, Tam,“ zazpívala z ničeho nic Bella. Měla tak jiný hlas než dřív… Jemnější. Melodičtější. Celá byla jiná. Bledší, ženštější a kdybych neslyšel, jak jí pravidelně bije srdce, asi bych si myslel, že je z ní taky upír. „Ale slyšela jsem, že v centru před měsícem otevřeli novej klub,“ pověděla docela natěšeně, ale přišlo mi to z její strany trochu předstírané.

„To není vůbec špatnej nápad, zlato,“ zaštěbetal jí u ucha ten idiot a natiskl se na ni tak těsně, až jsem měl iracionální chuť ho rozervat na dva menší.

„Že ne?“ špitl mu svádivě objekt mého zájmu a pak ho ještě líbla na tvář. V hrudi mi najednou tak podivně zavibrovalo. Jemu to však zřejmě nestačilo, protože jí v dlani pohotově uvěznil spodní čelist a přitáhl si ji zpátky do vášnivějšího polibku. A já doslova zuřil jak blázen, i když jsem vlastně vůbec neměl proč. Bella moje nikdy nebyla. Ačkoli ano, ale to jen jednou. Tehdy, když jsem ji využil. Alespoň mě mohlo hřát, že jsem byl jejím prvním, třebaže ona z toho jistě takhle odvázaná nebyla.

Možná bych to mohl napravit?

Bože, úplně se mi sbíhaly sliny… Ale ne z té myšlenky, nýbrž z toho, jakou jsem měl chuť zakousnout toho jejího kamarádíčka. Hlavou mu brouzdala její postava… celá nahá. Byla na něm a on si to pod ní vážně náležitě užíval. Mlsně si představoval, jak si s ní dnes v noci znovu pohraje. A v jedné zasunuté části jeho mozku dokonce toužil po potomkovi. No jistě… Parchant jeden! Kdybych byl na jeho místě, tím jsem chtěl říct obyčejným člověkem, už bych si s Bellou pořídil celou kavalerii malých nájezdníků. A kdyby byli po mámě, bylo by to jen dobře…

Zhrozeně jsem zatřepal hlavou, když mi došlo, nad jakýma kravinama tady vlastně uvažuju. Já děti mít nemohl.  Bella a její přítelíček ano. A podle Mattových myšlenek už dokonce jedno měla. Holčičku.

Ta jeho poslední ukázka Nessie, jak se zřejmě jmenovala, byla nepopsatelně nádherná a ve stejném okamžiku i naprosto děsivá. Podobala se totiž mojí biologické sestře. Ty vlasy a oči… Jako bych se koukal na špatně namalovanou Lanu, když byla ještě dítě.

Co to je za blbej vtip?

Kdybych měl srdce, teď by přímo freneticky tlouklo na poplach.

Kolik že let měla ta malá?

Nedokázal jsem dál věnovat pozornost jejich banálnímu rozhovoru a před očima měl jen obrázek té víc jak dvouleté holčičky. Byla nádherná a neskutečně mě to k ní táhlo. Stejně jako k její matce. Ty zelené oči mi vzaly dech, protože takovou barvu jsem měl i já, když jsem býval ještě člověkem. Vlastně celá moje rodina kromě matky, ta měla oči jak mořskou hlubinu. Kdybych věděl, že to není možný, myslel bych si, že Nessie je moje dcera. Jenomže to z biologického hlediska prostě nebylo možné, přesto…

Uvnitř jako bych měl jistotu, že to tak skutečně je.

Ona musela být moje!

A co je to sakra za jméno?

Sledoval jsem je až do toho zatraceného klubu, kde bylo daleko jednodušší splynout s okolím a pozorovat celou tu jejich hudební skupinku z povzdálí. To, v čem se tam objevila, mě ale znovu naprosto zaslepilo a vyhnalo z hlavy veškeré důležité, ale i přebytečné myšlenky. Cítil jsem, jak mi vzrušení stoupá celým tělem. Koncentrovalo se však hlavně jen do jednoho jediného místa…

Tohle rozhodně nebyla ta stará Bella.

Tahle byla jako to nejžhavější slunce. Kdokoliv se k ní přiblížil, byl oslněný její krásou, a pokud nebylo po jejím, měl jsem pocit, že by dokázala zapálit pouhým pohledem.

Znovu jsem se z transu dostal až poté, kdy se o mě jakože nechtěně otřela nějaká cizí dívka. Lidské ženy mě jako pokaždé nenechaly na pokoji a mně to tentokrát opravdu vadilo. Byl jsem tu totiž inkognito, za účelem odhalení toho tajemství, které mi Isabella tak mistrně ukrývala. Její hlava mi i po těch letech zůstávala pořád uzavřená. Byl jsem opravdu frustrovaný upír, ale rozhodně ne jediný téhle rasy v lokále, jak jsem si vyděšeně uvědomil. A už vůbec ne jediný, kdo právě pozoroval Bellu.

Tohle nebylo dobrý…

A jeho myšlenky nebyly už vůbec dobrý…

 

Prolog +1. kapitola « ¤ » 3. kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!