30.11.2012 [21:30], Ree, ze série Hide your soul, komentováno 13×, zobrazeno 3487×

Základní vlastnosti funkcí: 1) Ohraničená a neohraničená funkce: Funkce f se nazývá OHRANIČENÁ SHORA, jestliže existuje h takové, že pro každé x z D platí, že h je větší nebo rovno f(x).

Funkce f se nazývá OHRANIČENÁ ZDOLA, jestliže existuje D takové, že pro každé x z D platí, že d je menší nebo rovno f(x).

Funkce f se nazývá OHRANIČENÁ, jestliže je ohraničená shora i zezdola.

 

Kapitola věnována ambruši, spasitelce zkomírajících povídek!

Otevřela jsem dveře, překročila práh a nervózně se na něj otočila.

„Ehm… Díky za odvoz,“ řekla jsem váhavě.

„Není zač. Díky, že jsi mi řekla pravdu,“ odpověděl s úsměvem.

„Jo, no, nevím, jestli mi za to budeš děkovat, až se kvůli tomu něco stane.“ Protočil oči a zavrtěl hlavou.

„Nic se nestane,“ uklidňoval mě.

„To, že si to nechceš připustit, neznamená, že se to nemůže stát.“ Uchechtl se a opřel se o rám dveří. O krok jsem ustoupila a shrnula si vlasy za ucho.

„Bello, nic se nestane,“ zopakoval znovu.

„Jak si tím můžeš být tak jistý?!“ nechápala jsem.

„Protože nedovolím, aby se něco stalo. Prostě… přestaň být pesimistická, ano?“

„To nebude tak lehké,“ povzdechla jsem si.

„Měla bys to zaspat,“ odpověděl nakonec.

„Není ani šest hodin, neusnu, promiň.“

„Tak by ses měla nějak unavit,“ navrhl. Překvapeně jsem nadzvedla obočí a mlčky na něj zírala. „Myslel jsem, aby sis šla třeba zaběhat!“ vyhrkl, sotva mu došlo, proč se tak tvářím.

„Díky, ale stihla jsem zjistit, že tohle tělo není zrovna nejšikovnější.

„Po letech upírství to asi není zrovna nejlehčí,“ usmál se.

„Řekla bych, že Miranda byla ještě nešikovnější než obyčejný člověk.“

„Miranda?“

„Jo, původní majitelka tohohle těla,“ upřesnila jsem. „Já se nějak zabavím, neboj.“

„Tak se hlavně snaž myslet na něco pozitivního,“ domlouval mi.

„Dobře,“ slíbila jsem a čekala, až se sebere a odejde. K ničemu se neměl a já taky zrovna nepospíchala, abych ho vyhodila. Připadala jsem si hrozně divně a neměla jsem odvahu přemýšlet nad tím, co se to se mnou děje.

„Tak ahoj.“ Zvedla jsem ruku a trochu mu mávla. Na čele se mu objevila vráska, jak nad něčím přemýšlel, a pak se sklonil a dal mi malou pusu na tvář. Chvíli zůstal ve stejné pozici, takže jsem měla dost času na to, abych trochu natočila hlavu a rukou ho nasměrovala přesně tam, kam jsem potřebovala. Byl překvapený mou iniciativou, ale rozhodně se tomu polibku nebránil.

Přistihla jsem se, jak uvažuju nad nejrychlejší cestou do ložnice. V tu chvíli jsem se zarazila a zamračila se sama nad sebou. Edwardovi to došlo dost rychle, takže teď jsme se o sebe opírali čely a zhluboka jsme oddechovali.

„Měl bych jít,“ zašeptal a o krok ustoupil.

Ne!

„Poděkuj za mě Alice,“ usmála jsem se. Přikývl a po chvilce ticha se otočil a odcházel.

Ne, ne, ne! Nesmí odejít!

„Edwarde!“ zavolala jsem za ním ještě. Nechceš se vrátit a nezůstat jenom u líbání?! „Stavíš se zítra?“ Moje tělo si žilo vlastním životem. Zrovna v tuhle důležitou chvíli jsem nebyla schopná se na něj vrhnout a pár dní ho nepustit z postele. Po několika týdnech konečně pěkný chlap a tohle tělo nereaguje tak jako moje mysl.

„Určitě,“ ujistil mě. Zářivý úsměv. Otočka. Přepychový zadek. Fajn, alespoň na něco tohle tělo reagovalo tak, jak mělo. Ale ne dostatečně.

Vyměnit nádherné vlasy za tuhle slámu? Přežila jsem to.

Vyměnit naprostou obratnost za neohrabanost? Občas se to hodí.

Vyměnit upíří tělo za lidské? Zvykám si.

Vyměnit sexuchtivé tělo za tohle puritánské? Že já pitomá neskočila raději do Heidi!

Pořád jsem měla možnost objevit se ve Volterře, projít nezakousnutá až do sálu a prostě si vybrat nějakou z těch dokonalých upírek. Edward by si zvyknul, že by se líbal s někým jiným, stejně bych to pořád byla já. Ale šance, že by se tohle všechno stalo, je rozhodně mizivější, než to, že mě ta chuť přejde. Nebo že ji zaženu…

Muselo přece existovat něco, čím bych to zahnala. Prostě muselo. Jenom jsem neměla tušení co. A neměla jsem se koho zeptat. Jediní, kterých jsem se mohla zeptat, byl Edward, Alice nebo Ian. Prvním dvěma bych to nikdy neřekla. Takže zbýval jedině Ian.

Když zvedl telefon, zněl obezřetně.

„Bello?“ Jako by čekal, že ho přes telefon něčím praštím.

„Iane, mám takový malý dotaz.“

„Z jakých důvodů potřebuješ dovolenou?“ oddechl si. Zamračila jsem se a chvíli jsem mlčela. Kdybych věděla, jak lehce se dá dovolená získat, rozhodně bych toho už dávno využila.

„Ne, kvůli tomu nevolám.“

„Aha?“ zase zněl značně nejistě.

„Tak by mě zajímalo… Když máš chuť na sex, čím ji zaženeš?“

„Cože?“ vyjekl, až jsem si dala telefon pár centimetrů od ucha.

„Když mají lidé chuť na sex, ale nemůžou, nebo nemají s kým, co udělají?“

„Ehm…“ ozvalo se a pak bylo chvíli ticho. „Bello, je špatný signál, vůbec tě neslyším.“

„Ale já tě slyším dobře.“ Pak se ozvalo nějaké šustění.

„Promiň, Bello, vážně tě vůbec neslyším,“ zněl jakoby z dálky. „Neslyšel jsem, jaký máš problém, ale jestli potřebuješ dovolenou, vezmi si jí tolik, kolik chceš,“ řekl a pak sluchátko ohluchlo. Zamračila jsem se a zklamaně jsem se svalila na pohovku.

A jak jsem tak smutně seděla a uvažovala, jak všechny ty blbé pocity zapudit, ozvalo se zaklepání na dveře. Na malou chvilku jsem zadoufala, že by se mohl vrátit Edward. A zase o tolik jsem se nespletla. Alice měla alespoň stejné příjmení.

„Jsem tady jenom na skok, Edward čeká venku. Můžu dál?“ Překvapeně jsem poodstoupila a pustila ji dovnitř. A sotva jsem se k ní otočila, visela mi okolo krku. „Děkuju!“

„Prosím?“ odpověděla jsem nejistě. „Jsem ráda, že jsem tě tak potěšila, ale… jak jsem to dokázala?“

„Děkuju, že jsi Edwardovi věřila a řekla mu to, A děkuju, že je díky tobě šťastný.“

„On předtím nebyl?“ nechápala jsem.

„Byl, ale ne takhle.“

„Aha. A já za to můžu?“ Shovívavě se usmála, chytila mě za paže a s úsměvem se mi polopatisticky snažila vysvětlit, co že to vlastně chtěla říct.

„Jestli přijde na to, že jsem ti to řekla, budu mít problém, ale cítím, že bys to měla vědět.“

„Necítí pocity náhodou Jasper?“ přerušila jsem ji.

„Buď potichu!“ přikryla mi zdeptaně pusu rukou. „A poslouchej. Edward – můj bratr Edward, který je na světě už přes sto let, po kterém šílí každá ženská v okolí – je zamilovaný.“

„A proč mi to říkáš?“ Chvíli na mě zírala, jestli to myslím vážně.

„Protože je zamilovaný do tebe!“

„To jsem pochopila,“ ohradila jsem se. Zase tak blbé jsme s Mirandou nebyly. Možná nám něco hned nedochází, ale tohle bylo dost jasné i pro nás. „Jenom nechápu, proč mi to říkáš ty.“

„Protože vím, že se bojíš, co by nám mohli Volturiovi udělat. A bojím se, že když ti to brzo neřekne, tak ze strachu utečeš, což by ho položilo a to já nechci. A když se nemůžu spolehnout na svůj dar, tak jsem zoufalá!“ zamračila jsem se.

„Já se ale nechystám utíkat. Ačkoliv bych měla, když jsem vás tak ohrozila.“

„Ale-“ přerušila mě a já zase ji.

„Ale v utíkání jsem nikdy štěstí neměla. Takže budu věřit, že jsem přestala mít smůlu.“ Rozsvítila se jako právě vyšlé sluníčko.

„Je fajn to vědět,“ zhoupla se na patách. „Můžu počítat s tím, že to Edwardovi neřekneš?“

„Můžeš to zkusit.“

„Bello!“

„Budu zticha,“ slíbila jsem jí. Normálně bych to vyslepičila. Nikdy jsem neuměla držet tajemství. Italský hrad tak věděl o všem, co jsem náhodou viděla. Ať už se to týkalo obyčejných upírů, gardy nebo vládců.

Tohle bylo jiné. Alice byla jiná. A Miranda měla city, takže mi přišlo hezké, jakou měla o Edwarda starost.

„Ale doopravdy. Ne jako jsi mi to slibovala, když jsem za tebou byla poprvé.“

„Doopravdy slibuju.“ Objala mě a rychle se vydala ke dveřím.

„Musím jít, než si pro mě Edward dojde. Děkuju,“ mávla na mě a zavřela za sebou dveře.

Zbytek dne jsem strávila s myšlenkami úplně jinými než na jeho začátku.

Když jsem ráno odemykala obchod, vypadalo to na docela dobrý den. Neměla jsem zrovna skvělou náladu, ale rozhodně nejlepší za tu dobu, co jsem byla zase člověkem. Což, když se nad tím zamyslím, nebylo až tak těžké překonat.

Zamkla jsem za sebou a pustila počítač. Chtěla jsem jít dozadu, ale stihla jsem se jenom otočit, když zpoza závěsu vyšel udýchaný Ian.

„Bello!“ zíral na mě překvapeně. „Myslel jsem, že si bereš volno.“ Zamračila jsem se na něj. Po nějaké době mi došlo, že mě v tom telefonu slyšel. Právě že až moc dobře.

„Víš, že jsem ti nevolala kvůli volna,“ zkusila jsem to narovinu.

„Ale každý normální člověk si dovolenou vezme, když mu ji šéf nabídne,“ rozhodil nechápavě rukama.

„Jako bys mi neříkal, že já normální nejsem,“ pokrčila jsem rameny a chtěla ho obejít, ale postavil se mi do cesty.

„Nechceš si ještě skočit do obchodu pro svačinu? Nebo se na chvilku projít?“

„Kdybych tě neznala, řekla bych, že tady máš ženskou.“ Trhnul sebou a přistiženě se na mě podíval. „Aha,“ řekla jsem překvapeně. Nevěřila jsem, že budu mít pravdu. „Tak já tady budu pracovat na počítači a nebudu se dívat, až ji povedeš okolo,“ zaculila jsem se a sedla si.

„Asi mi to bude muset stačit,“ odpověděl sklesle a zalezl zpátky dozadu. Chvíli na to jsem slyšela klapot dámských podpatků a tiché Dobrý den!, když procházela okolo. Zahlédla jsem ji, jenom když vycházela ze dveří, ale i zezadu mi někoho připomínala.

„Není to máma toho kluka z Informačního?“ zeptala jsem se zvědavě, zatímco Ian stále zasněně zíral z okna.

„Říkala jsi, že se nebudeš dívat!“ otočil se na mě naštvaně.

„Jsem ji nechtěně zahlédla,“ omluvila jsem se. Bylo to cílené a on to věděl, ale zapírat nikdy neuškodí.

„Mohla bys to udržet v tajnosti? Nechce, aby to její syn věděl.“

„Ode mě se to nedozví,“ slíbila jsem. „Ale až mu to řekne, řekneš mi o tom, že jo?“ Zkoumavě si mě měřil, ale nakonec jenom přikývl. Už se naučil neptat se.

A den byl zase o něco hezčí. Mít něco na toho blbečka z Informačního bylo prostě k nezaplacení. Kdyby byl na mě první den milý, nic z toho se nemuselo dít. Nemusel prohrávat v pokeru, nemusel odejít domů nahý, nemusel mít trapas v obchodním centru (a v tuhle dobu nejspíš už i na internetu) a nemusel mít trauma z podrobného vylíčení každodenního loučení Iana a jeho mámy. K jeho smůle bude mít hlavně to poslední. A o to se postarám. S chutí.

„Usmíváš se?“ zeptal se překvapeně Edward. „Jsi v práci a usmíváš se?“

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a ignorovala jeho překvapení.

„Jak to, že se usmíváš? Alice od včerejška vypadá nějak podobně. Co jste si řekly tak hezkého, že to má takový účinek?“ zajímal se.

„S tímhle nemá Alice nic společného. Takhle vypadá na mé tváři pomsta,“ obeznámila jsem ho. Zamračil se.

„Mám se začít bát?“

„Měl bys?“ nadzvedla jsem obočí. „Pokud jsi mě neprásknul Italům, tak nejspíš ne.“

„Tak to jsem v bezpečí,“ usmál se. „A kdo že je předmětem pomsty?“

„Znáš toho kluka z Informačního?“

„To je ten, jak z něj Jasper udělal na veřejnosti šílence?“ Úsměv se mi rozlil ještě více. „Takže jo,“ odpověděl si sám.

„Oni ti o tom vyprávěli?“

„Ani nemuseli. Emmett si to pořád přehrával v hlavě.“

„Když on byl na mě už první den hnusný, takže tohle byla taková sladká pomsta.“ Ten úsměv jsem pořád nedokázala sundat. Ten Edwardův zmizel, když se nadechnul ve chvíli, když nějaká ženská vycházela z obchodu. Podíval se k východu a pak svůj vyděšený pohled obrátil na mě.

„Dělej, jako bys mě neznala a jako by se nic nedělo,“ zašeptal tak potichu, že jsem měla problém ho vůbec slyšet. Chtěla jsem se zeptat, o čem to k sakru mluví, ale to už mířil ven.

Ale dřív, než to stihl, se otevřely dveře a Edward se napřímil. Neviděla jsem přes něj, kdo přišel, ale stačilo mi přivítání, abych měla problém udržet se na nohou.

„Edward Cullen, jaká náhoda.“

„Nevěřím, že je to v tvém případě náhoda, Demetri.“

Byla jsem mrtvá. Nebo mě to v příštích pár sekundách alespoň čekalo.

Nebraska/Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  petronela (15.05.2017 19:37)

Skvělá povídka škoda jenom že není dokončena... planujete ji někdy dopsat? Bylo by to vážně super

12)  Ree (25.01.2014 19:04)

Bude. Někdy... až s Neb nebudeme mít tolik práce. Nebo spíše až já nebudu mít tolik práce vzhledem k tomu, že Neb se tomu vyhýbá jako upír slunci...

10)  Iwka (14.03.2013 03:10)

Z těch funkcí na začátku mi málem trefilo.
Nicméně, děvčata, vůbec bych se nezlobila, kdyby třeba náááhodou bylo pokračování...

8)  Marcelle (06.12.2012 11:19)

Sice jsem se musela vrátit o kapitolu zpátky, ale nic to nemění na tom, že jsem moc ráda za Ambřinu aktivitu

5)  Jalle (01.12.2012 09:42)

fuj funkcie v pondelok mám z kvadratickej písomku ten Ian nemal chybu, čo on ešte bude musieť s Bellou prežiť pekne napäté zakončenie, som zvedavá čo sa teraz stane

2)  Kamci (30.11.2012 22:09)

jak Demetri tak hezky jim to začínalo klapat a hned se tam objeví někdo z Voltery

1)  eMuska (30.11.2012 21:59)

né, ach jejo, proč? Demetri? Po tých chvíľach úsmevov?
Áno, som šokovaná, ale pri vás ma to akosi neprekvapuje...
Ste úžasné!
btw tie perexové vety ma desia už rok a furt ich neviem...

1