27.05.2010 [09:45], Bye, ze série Forest Love, komentováno 117×, zobrazeno 12757×

XXI. This is the End + Epilog + More…

 

Tento díl je pro Tebe, mami.

Ještě naposledy se ohlédl. Seděla před krbem zády k němu, zabalená jenom v dece, kterou přes ni přehodil. Bradu opřenou o kolena, která pevně objímala rukama.

Věděl, že to není možné, přesto by přísahal, že se mu sevřelo srdce. Raději se otočil a rychle za sebou zavíral dveře. Už neviděl, že i ona se otočila - právě včas, aby naposledy zahlédla jeho siluetu ve dveřích.

Odcházel studenou hradní chodbou, osvětlenou pouze několika loučemi. Jeho pevný odhodlaný krok se po několika metrech zpomalil, až nakonec úplně zastavil. Zády se opřel o vlhkou kamennou stěnu a sesunul se po ní na zem. Věděl, že nebude lehké ji v tuto chvíli opustit, ale teď, když to udělal…

Bylo to těžší, než přestat pít lidskou krev, těžší, než rozhodnutí přestat pít jakoukoliv krev a… těžší, než opustit Bellu.

Nevědomky zaujal stejnou pozici, jako před chvílí ona. Neměl strach o sebe, bál se o ni. Připoutal ji k sobě, aniž na to měl právo, a jestli se teď mýlí…

Ne!

Rychle vstal. Věděl, že už na něj čekají. Cestou si ještě v Carlislově pokoji vypůjčil nějaké oblečení. Jemu toho po dnešním večeru moc nezbylo.

xxx

Jeho komnatou se stala jedna z mnoha temných vlhkých kobek v podzemí pod starou částí hradu. Nepotřeboval světlo, viděl i ve tmě, ani teplo, jemu nemohla být zima, přesto obojí postrádal od prvního okamžiku.

Jane s Alecem se usadili v protější kobce a téměř se nevzdalovali. Pouze občas střídavě vyráželi na lov, nebo chodili podávat hlášení o jeho stavu Arovi. Ten se zpočátku ukázal jen zřídka, jeho chvíle teprve měly nastat.

Carlislova přítomnost dělala vše snesitelnější. Tušil to už tehdy ve Venezii, proto mu zavolal. Chtěl ho mít u sebe, jako vědce, lékaře a hlavně otce. A taky jako někoho, kdo po té cestě už před ním kráčel. Viděl na Carlislovi, jak moc ho zraňuje pomyšlení, že z té cesty pro něj nemusí být návratu. Nemluvili o tom. Přesto je to vědomí neustále obklopovalo.

První dny byly hrozné. Takovou žízeň nikdy nezažil. Malý tmavý prostor s nedostatkem podnětů pro jeho mozek ji mnohokrát násobil. Carlisle se snažil ho všemožně rozptylovat, ale nakonec, co mohl dělat jiného, než mluvit, nebo aspoň myslet. A to bylo zoufale málo pro někoho, kdo se veškerou silou své nadpřirozeně vyvinuté mysli soustředí jen na jedno – krev.

A přicházely horší okamžiky. To když Carlisle odešel na lov, nebo dělat společnost někomu, kdo to, jak vyčetl z Carlislových myšlenek, potřeboval stejně, jako on sám. V takových chvílích už nedokázal zůstat v klidu. Nutkavě pak rázoval po kobce a dělal všechny ty zbytečné nervózní pohyby, jako podupávání, ťukání bříšky prstů o sebe, prohrabování vlasů… Výraz „lézt po zdi“ pomalu dostával konkrétní podobu.

Jane s Alecem se o něj zpočátku moc nezajímali. Avšak později, zvlášť ve chvílích, kdy ho Carlisle opouštěl, byli v pohotovosti. Měli mu přeci pomoci, kdyby náhodou zaváhal a pokusil se dostat k potravě. A bylo na nich vidět, jak moc rádi by to pro něj udělali. V jejich myslích se dozvěděl proč. Absolutně nebyli schopni pochopit způsob života jeho a jeho rodiny. Proto jimi opovrhovali.

A skutečnost, že miluje lidskou dívku! Nepředstavitelné.

Že se pro ni obětuje? Šílené!

Že nechce být upírem? Trestuhodné!

xxx

Nikdy předtím nepociťoval rozdíl mezi dnem a nocí. S dokonale vyvinutými smysly viděl ve tmě stejně dobře, jako za bílého dne. Nikdy nebyl unavený, nemusel spát. Teď, ač den a noc v tmavé místnosti bez oken splývaly v jedno, vnímal tu diferenci každou mrtvou buňkou svého těla. Dny ho pouze vyčerpávaly, noci stravovaly. Den mu přinášel utrpení, avšak noc ho přibíjela na kříž.

Už dávno nebyl schopen s Carlislem smysluplně komunikovat. Noční záchvaty zuřivé snahy jakkoliv se zbavit té žízně, se střídaly s denní otupělostí a letargií. Carlisle dělal co mohl, ale všechno mělo stejný účinek, jako kdyby umírajícímu žízní nabízel kus chleba.

Jane s Alecem stále neměli co na práci. Jeho vlastní vůle byla tím posledním, co ještě ovládal. Zvlášť Jane tím byla frustrovaná, potřebovala si nějak vybít svůj vztek, který pociťovala, kdykoliv se na něj podívala. Nakonec k tomu několikrát dostala příležitost. To když Alec lovil a Carlisle věnoval svoji pozornost jinému zoufalci. Ta bolest, když se pod jejím dohledem svíjel v křečích na zemi, byla silnější, než žízeň. Svým způsobem to byla úleva, aspoň nějaká změna. Bolestným výkřikům se však neubránil, na to už byl příliš vyčerpaný.

Nedokázal by přesně říct, kdy to začalo. Bylo to plíživé. Jeho tělo pomalu přestávalo fungovat. Stále častěji upadal do chvilkových bezvědomí. Rozostřoval se mu zrak, začínal špatně vidět, dokonce halucinoval. Vídal výjevy z obou svých životů. Tak jasné, jakoby mu je někdo promítal v kobce na zeď. Občas tu s ním byla Ona. Ale vždycky hned zmizela, to když se jeho vědomí probralo k činnosti a chtělo ji vidět doopravdy.

A začala mu být zima. Ne taková, jakou si pamatoval z lidského života. Ten chlad vycházel z něj samého. Umrzal zevnitř. Jeho tělo správně reagovalo chvěním, avšak účinek to nemělo žádný.

Nakonec nevnímal, jestli je noc, nebo den. Jestli je Carlisle u něj, nebo je tu jen s Jane. Jestli ho Jane mučí, nebo ty křeče zachvacují jeho tělo samy. Ležel na podlaze, téměř bez hnutí. Vlastní křik už neslyšel, možná už nekřičel. Oči už neotvíral, stejně v té tmě nic neviděl.

Pak ho uchopily něčí ruce a on se vznášel. Bláhový záblesk mysli, že je to konečné vysvobození byl rychle zaplašen novou vlnou utrpení.

Ležel na něčem mnohem měkčím, než podlaha kobky. Světlo, které pronikalo do jeho očí skrz zavřená víčka ho bodalo až v mozku. Led uvnitř jeho těla se rozpínal a trhal na kusy vše co pojal. Postupně ho cítil až v konečcích prstů.

V jednu chvíli všechno to utrpení ustalo, a on ucítil známou vůni. Její vůni. Chtěl otevřít oči, ale nešlo to. Žádný pohyb nebyl možný. Jenom to neustálé chvění, které už ani nevnímal. Pak její vůně zmizela.

Led, který už neměl kam postupovat se ve vlně nové bolesti vracel tam, odkud se původně začal šířit, do jeho srdce. Sevřel ho a mačkal tak dlouho, až puklo.

Prudce zalapal po dechu.

xxx

„Aro!“ zaduněl místností Carlislův hlas.

To mě vyrušilo z koncentace natolik, že mi Aro vyklouznul ze soustředěné mysli. Vyrušilo to i Ara, který tou dobou vnímal už jenom krev, pulzující v tepně na mém krku a očekával, že každou chvíli zaplaví jeho ústa. S velmi nespokojeným zasyčením vystřelil své tělo zpátky ke krbu. Výraz, kterým pozoroval Carlisla zpod přivřených víček nevěstil nic dobrého.

„Poslouchej!“ přikázal mu Carlisle.

Mimické výrazivo, které pak Aro předvedl v několika sekundách mě přesvědčilo o tom, že jeho kamenná tvář ve skutečnosti stále dokáže vyjádřit všechny lidské emoce.

Tázavě jsem se otočila ke Carlislovi.

„Ty to slyšet nemůžeš, Sunny, ale k vidění je toho taky dost.“ Jeho hlas zněl úplně jinak, než jsem si ho za posledních čtrnáct dnů zapamatovala. A… usmíval se!

Do Carlislova pokoje jsem doběhla dřív, než oni. Edward tam ležel, stále ve stejné poloze. Chvění jeho těla ustalo a vystřídal ho zvláštní trhaný pohyb hrudníku. Dýchal.

Už zase jsem u něj klečela a držela ho za ruku. Na čele se mu leskly drobounké krůpěje potu. Nevěřícně jsem je setřela dlaní. Přitiskla jsem opatrně svou tvář na jeho hrudník a uslyšela to. Nezaměnitelný rajský zvuk pulsujícího života. Bilo. Trochu pootevřel rty. Zdálo se, že něco říká, ale nic jsem neslyšela.

„Vyslovil tvé jméno,“ ozvalo se za mnou.

Otočila jsem ke Carlislovi svou uslzenou tvář s jedinou otázkou v očích. Jenom se usmál a kývnul hlavou – povedlo se!

Pohled zpátky do Edwardovy tváře teď téměř zastavil moje srdce. Sledoval mě pár jasně zelených očí.

Bylo třicátého července. Právě jsem dostala dárek k devatenáctým narozeninám.

xxx

Epilog

Carlislova přítomnost teď byla darem z nebes. Edward byl velmi slabý, avšak potravu, která ho měla postavit na nohy, nebyl zatím schopen přijímat. Carlisle proto ihned odjel do nejbližší větší nemocnice, kde mu, jako novému a velmi štědrému sponzorovi, ochotně a bez vyptávání poskytli veškeré potřebné léky a vybavení. Carlislův pokoj se tak proměnil v improvizovanou ordinaci.

Považovali jsme za velký úspěch, když se Edward po čtyřiadvaceti hodinách poprvé napil.

Vody!

Pak už se zotavoval velice rychle. Já se od něj téměř nehnula. Nebylo síly, která by mě donutila odejít.

Aro ještě dva dny šokovaně sledoval, jak se Edward uzdravuje. Potom nám všem důrazně připomenul: NIKDO NIKDY!, a společně se svými nohsledy nasednul do auta a odjel. Druhé auto nám blahosklonně přenechal, abychom sami mohli, až to bude možné, odjet.

xxx

Táta už na mě čekal v Seattle´s Best Caffe. Seděl u stejného stolku, jako téměř před rokem. Letištní halou proudily davy lidí, my jsme však vnímali jenom jeden druhého.

Vypadal o pár let starší a já věděla, že je to kvůli mně. Carlisle mu sice tenkrát hned jak dorazil do Volterry volal, že jsem v pořádku, ty dlouhé hodiny nejistoty si na něm přesto vybraly svoji daň.

Můj chabý pokus namluvit mu, že je Edward mrtvý a já zůstávám v Evropě studovat snadno prokouknul.

„Jsi pořád s ním, viď?“ zeptal se jen a bylo vidět, že na odpověď nečeká.

Cítila jsem hroznou bezmoc. Nemohla jsem mu říct nic. Už vůbec ne to, že Edward je teď člověk a on se o mě tedy bude po zbytek života třást zbytečně. Poprosila jsem ho, aby aspoň báchorku o Evropě převyprávěl doma a všem známým.

Když jsme se loučili, viděla jsem ho, přes vlastní slzy, podruhé v životě plakat.

xxx

Hned, jak jsem přistála v Calgary, čekalo mě další loučení. Zatímco jsem byla pryč, pomáhal Carlisle Edwradovi zařídit vše potřebné pro náš nový život. Teď odlétal domů. Aspoň nám slíbil, že nás bude navštěvovat tak často, jak to jenom bude možné, tak, aby si toho nikdo z rodiny nevšiml.

Pro ně jsme byli oba mrtví. To byla cena za naše životy, za naši svobodu.

xxx

Za necelé tři hodiny jsme byli doma. Tak teď budeme říkat domku na okraji městečka Jasper ve stejnojmenném kanadském národním parku. Byla to jasná volba. V říjnu jsme oba nastupovali na univerzitu v Edmontnu. Pro Edwarda snad už poslední z dlouhé řady. Ale nechtěli jsme zatím bydlet ve velkém městě. A nevím proč, bez lesů a deště jsme si náš život nějak nedokázali představit. Aspoň se naše nohy budou dotýkat stejné země na stejném kontinentu, jako nohy našich blízkých, které jsme už nadobro ztratili, nebo je nebudeme moci vídat tak, jak by se rodina vídat měla.

Ukázal mi celý dům. Nebyl ničím zvláštní, ale byl náš. Posledním pokojem, kam mě zavedl byla ložnice.

Poprvé od té doby jsme byli sami. Nevím, jestli jsem to způsobovala já nějakou svojí schopností, nebo jestli to bylo tím, že Edward najednou dokázal vycítit na co myslím. Vzduch kolem nás přímo elektrizoval. Zatím jsme od sebe stáli dva metry.

„Přišla nějaká pošta,“ řekl tajemně, když sáhnul na noční stolek. Vzal do ruky tlustou obálku a podával mi ji.

V obálce byly samé doklady. Všechny na jméno Edward Anthony Masen. Datum narození: stejný den, stejný rok jako já.

„Ale vždyť tobě je teprve sedmnáct,“ kroutila jsem nechápavě hlavou.

Vzal si ode mě své nové doklady a odložil je zpátky. Objal mě a velmi zblízka se mi podíval do očí. Na jeho schopnosti udržet mě, když se mi podlamují kolena se naštěstí nic nezměnilo. Milovala jsem jeho novou vůni. Připomínala vůni Edwarda Cullena, ale byla tak lidská.

„Sunny, já se opravdu v ten den znovu narodil! A sedmnáct mi bylo v roce 1918. Za ty roky, které od té doby uplynuly, si ty dva navíc zasloužím. Koneckonců,“ dodal a pomalu se ke mně nakláněl, „jak bych si tě jako nezletilý mohl vzít?“

Topila jsem se ve smaragdovém moři.

Jeho rty byly hebké a horké.

Jeho náruč měkká.

Jeho srdce splašeně bilo i za to moje.

Nemusel být opatrný. Chtěl.

Nesnažil se být něžný. Byl.

Miloval mě. Žil.

Povídky od Bye

More…

Forest Love by nikdy nevznikla bez Karolky, Nebrasky, Popoles a Hanetky.

A nejspíš by nebyla… taková, nebýt ambry a Evelyn.

Děkuji.

Když jsem psala Prolog a první kapitolu ani zdánlivě jsem netušila, na jak dobrodružnou cestu se vydávám. Příběh měl základní kostru, ale většinou jsem si připadala jako špatný učitel angličtiny – vždy pouze o lekci před svými žáky.

Teď jsem strašně šťastná, že jsem do toho šla, protože jsem dokázala napsat začátek i konec a mezi tím něco, co jste četli.

V době, kdy jsem marně hledala pro povídku nějaký název, mě na Googlu „chňapnul“ a už nepustil budoucí perexový obrázek. Jmenoval se Forest Love.

Všechna místa, popisovaná v povídce skutečně existují.

Na Aljašské univerzitě v Anchorage je skutečně v knihovně umístěno obří foucaltovo kyvadlo a dvě univerzitní budovy skutečně spojuje nadzemní prosklený tubus, kde se Edward a Sunny podruhé potkali.

Pointa – Edwardovo vysvobození z věčného zatracení – mě napadla asi až v půlce příběhu. Prostě se mi nechtělo zase nevyhnutelně dělat ze Sunny upírku, nebo sepsat sad end, což byla pravděpodobnější varianta.

Děkuji všem, kteří zanechali jakýkoliv koment pod jakoukoliv kapitolou Forest Love. To byl motor, který mě poháněl, když to bylo fakt těžký. A že bylo…

Tak, a je to…

xxx

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6

17)  Bye (27.05.2010 21:26)

viki, díky! Vím, že si na zbytečný slova nepotrpíš, tak mě Tvůj dnešní neobvykle dlouhý komentář potěšil

sakraprace, vím, že jsi se mnou byla celou dobu. A věř, že nic neudělá větší radost, než pravidelný čtenář, který zanechá pravidelný komentář!

Popo, (tak už Vás tady mám všechny ), v tom to právě je.
Čistě metaforicky.
Řekněme, že na začátku jsem byla jako suchá houba.
Četla jsem Vaše příběhy a byly to Vaše ruce, které mě máčely ve vší té kráse, napětí, fantazii, lásce, humoru a dokonce i stylu.
Všechny ty ingredience se ve mně nějak poskládaly. A když jsem se pak trochu neuváženě rozhodla, že je pustím do světa, zas to byly Vaše ruce, které mě, prostřednictvím komentářů, ždímaly. A věř, že někdy to bylo fakt na krev.
Tolik metafora. Jenom jsem chtěla znovu zopakovat, že za všechno můžete Vy!
A s těma růžovajma brýlema jsi mě docela prokoukla, já to s tou Alicí vidím taky tak...
Jsou věci, který se prostě neututlaj. A osud je osud.
Ale to už je jiný příběh...

16)  Popoles (27.05.2010 19:52)

Forest love…
No nezení už ten název krásně?
Jako dneska si pamatuji, když jsem četla první kapitolu. Nejprve mne představa, že se Edward zamiloval do Belliny dcery, trochu vadila.
Říkala jsem si, jak by mohl milovat její dceru, když Bella byla tou, která navždy získala jeho srdce? Jak by mohl?
Po několika kapitolách jsem tomu konečně přišla na kloub – tvůj Edward tou bolestnou zkušeností konečně dospěl a Sunny má v sobě kus obou svých rodičů. Naprosto dokonale namíchaná esence pro osudovou lásku.

A tahle poslední kapitola, ten dech beroucí závěr, naprosto originální a jedinečný. Zase mám na krajíčku a dech se mi zadrhává.
Tohle je přesně to co na tvém pasní miluju. Radost, že se to povedlo, euforie, že mohou být spolu a hluboký smutek, že ztrácí celou svou rodinu.
Ta ztráta mi prostě nechtěla do mozku vlézt a tak mi moje fantazie navrhla, že jednou, někdy snad by se mohli náhodou setkat. Že jednou by je Alice mohla zachytit ve vizi… prostě mi to ta moje hlava naservírovala přes růžové brýle.


Myslím, že jsem u prvního komentáře psala něco ve stylu „Sice jsem pro E B, ale …“ a to ALE, bylo přesně to, o čem tu všechny čtenářky tak básní.
Tvoje fantazie,
Tvoje vykreslení charakterů postav,
Tvůj styl, velmi osobitý a čtivý
Tvé vyjádření emocí – stačilo několik slov a vydolovala jsi ze mě slzy
Tvůj jemný humor
Tvá důslednost, udržující Sunny jinou a neokoukanou a přesto jako by se v ní každá z nás viděla


Tohle vše jsi zamíchala a vyčarovala příběh, který nás všechny chytil za srdce. Příběh, který ač je na papíře dýchá a má duši.


Díky Bye

15)  sakraprace (27.05.2010 19:30)

Milá Bye, sedím tiše u monitoru a vstřebávám. Jako labužník si vychutnávám každičké slůvko a pocit z něj pramenící. Byl to jedinečný zážitek a já ti za něj děkuji.

13)  Bye (27.05.2010 13:11)

Hanetko, já to říkala, že máš tu poslední kapitolu napsat za mě. Zvlášť ten druhý řádek přesně vystihuje to, co jsem se trochu neohrabaně pokoušela vyjádřit na skoro devadesáti stranách textu

Dorianno, viď! Mně je z toho taky smutno...

Silvaren, no, já myslím, že VE SKUTEČNOSTI taková přeměna ani není možná. Takže to ber s rezervou

Lipi4, dík. Taky jsem ráda, že se náhodou vyskytuju na tak dokonalém webu

12)  Lipi4 (27.05.2010 12:57)

Jinak ani nejdou vyjádřit má pocity z této povídky, která byla naprosto nádherná a jedinečná jako všechny na tomto dokonalém webu

11)  Silvaren (27.05.2010 12:34)

Přiznám se, že jsem měla problém skousnout přeměnu upíra v člověka, ale oni dva neměli jinou možnost a nakonec jejich příběh skončil přesně tak, jak měl.
Moc děkuju za krásnou povídku

10)  dorianna (27.05.2010 12:16)

Bye závěrečné díly mě neskutečně překvapily , to že Edward se změní zpět v člověka je neuvěřitelný nápad , který jsi nám předložila . Celou povídku jsem jen hltala a teď je mi smutno, že už je závěr , přestože končí dobře .

9)  Hanetka (27.05.2010 12:05)

Jak osud vteřiny nám ukrajuje,
o život věčný moudrý nebojuje.
Jak věřit, že by lásku svou kdy ztratil,
kdo smrtí prošel, přec dvakrát se z ní vrátil?
Teď ruku v ruce navždy mohou jíti
dvě srdce ve společném žití.

8)  Bye (27.05.2010 11:23)

Amisho, taky mě těšilo

7)  Bye (27.05.2010 11:21)

Achjo, já jsem teď vážně hrozně naměkko.
KONEC a Ty Vaše komenty...
Takže nevím, jestli tady nebudu plácat nějaký nesmysly (asi jo), tak mi to odpusťte.

Nebrasko, Tobě děkuju, že jsi mě neúnavně "milovala" pokaždý, když jsem o FL pochybovala. To pomyšlení, že si ji vytiskneš a třeba někdy ještě přečteš, mě bude hřát..., no minimálně ještě několik dnů.

Evelyn, za Tvoji přízeň jsem vděčná o to víc, žes FL nečetla od začátku a tudíž ses musela vracet k prvním dílům. A udělalas to přesto, že námět je pro mnohé opravdu k nepřekousnutí. A chvála nápadu a zpracování od někoho, ke komu vzhlížím pro jeho neotřelé nápady a originální zpracování... eh. Slova jsou jenom slova.

Ambro, nikdy bych nevěřila, že SPISOVATELKA Tvého formátu byť jen koutkem oka zavadí o moje písmenka.
Nikdy bych nevěřila, že ji moje písmenka zaujmou natolik, že dobrovolně přečte DVACET JEDNA kapitol.
Nikdy bych nevěřila, že mi po přečtení té poslední napíše něco, co mé srdce a můj mozek, prostě nebudou moci vstřebat. (ALe to je kec, tomu se vlastně nedivím...)

Karolko, ve skutečnosti je to všechno jenom Tvoje zásluha/vina/chyba (doplnit dle potřeby). Stmívání v Evropě byla první skutečně krásná VĚC, kterou jsem na stmívku objevila. Od té doby jsem už šla vždycky jenom na jistotu. Postupně jsi mě dovedla k Nebrasce, Popoles a Hanetce. A zasela jsi ve mně semínko pokušení taky NĚCO napsat. Jako slepý svého vodiče jsem Tě následovala i sem a bylo to DOBRÉ.

Michangelo, máš pravdu, slova jsou někdy naprd. Jsem šťastná, že jsem Tě pod FL pravidelně vídala.

6)  Amisha (27.05.2010 11:10)

Děkuju za nádherné pohlazení, bylo mi ctí číst tvojí povídku a ráda si ji přečtu znovu.

5)  Michangela (27.05.2010 10:30)

Děkuji. Tvůj příběh je nádherný a více slov se mi ani nechce dodávat. Dík.

4)  Karolka (27.05.2010 10:21)

Milá Bye, právě teď sedím v pracovně u svého počítače, z vedlejšího pokoje ke mně doléhá pisklavý hlas plyšáka Elma, ale já jsem ještě pořád oběma nohama ve Forest Love. Chci ti moc poděkovat za neskutečně nádherné čtení (a dokonce i za tu jednu kapitolu, která mě opravdu na 24 hodin vyřadila z provozu a já ten den pětkrát brečela, kdykoli jsem si na ni jen vzpomněla). Ta poslední část byla ve stejném duchu a stejně krásná jako všechny předchozí a zase jsem brečela. (Vysvětlení: je rozdíl, když mi dojetím tečou slzy. Teď jsem opravdu brečela.) Zamilovala jsem si tvojí Sunny a jsem nadšená z představy, že je ti podobná, a že někde na světě taková žena skutečně existuje (a navíc se s ní můžu znát). A miluju tvého Edwarda, protože si se mnou prostě mohl dělat, co chtěl. To, že se po Belle dokázal znovu zamilovat, jsem mu odpustila už v prvním odstavci.
Mám tě ráda, Bye a děkuju.

3)  ambra (27.05.2010 10:15)

Nikdy bych nevěřila, že někdy dobrovolně přečtu DVACET JEDNA kapitol ff povídky...
Nikdy bych nevěřila, že někomu odpustím, že nechá umřít Bellu...
Nikdy bych nevěřila, že budu skutečně šťastná, že někdo dopustí, aby se Edward UŽ za 22 let znovu hluboce a osudově zamiloval...
Nikdy bych nevěřila, že někdy budu číst dokonale popsanou a dokonale uvěřitelnou přeměnu upíra v člověka...
Nikdy bych nevěřila, že mě ještě může "položit" "popis" (dvoje uvozovky jsou schválně) něčího poprvé (případně podruhé či potřetí)...
Nikdy bych nevěřila, že budu někdy u čtení nahlas vzlykat...
Nikdy bych nevěřila, že budu do nedávna cizího člověka, v jehož hlavě a srdci se narodil ten nádherný příběh, nosit ve své hlavě a svém srdci už napořád...
Vidíte, a přesto se to všechno stalo!
Bye, děkuju...

2)  Evelyn (27.05.2010 10:00)

Bye, s publikací mě předběhla Nebraska, ale já bych asi stejně nebyla schopná vnímat nějaké pravopisné chyby, kdyby tam byly...

Vůbec nevím, co říct. Zpočátku jsem měla k povídce mírnou averzi kvůli jejímu námětu. Edward a dcera Belly - zdálo se mi to divné a jaksi nepřirozené. Ovšem po přečtení jediného dílu jsem okamžitě změnnila názor. Během pár řádků jsi mě přesvědčila, že Edward a Sunny k sobě prostě patří. Jejich láska se zdá být ještě osudovější a nevyhnutelná než v původním příběhu. Zamilovala jsem si Tvůj způsob vyprávění, používané jazykové obraty, volená slova i nápad a jeho zpracování. Na FL není nic, co by mě nechytalo za srdíčko a nezpůsobovalo chvění a šťastný úsměv pokaždé, když jsem objevila nový díl.
Celou povídku jsem četla s očima přilepenýma na obrazovce a hltala každičké slovo. Přestávala jsem vnímat svět kolem sebe a zcela se do FL ponořila. Zdálo se mi, že díky Tobě ten příběh prožívám. Živě a velmi barevně se mi odehrával před očima a já i cítila emoce, které z něj vyzařovaly.
Konec? Nemohl být lepší. Opět, stejně jako téma celé povídky, kdybys mi ho jen řekla bez jakýchkoliv souvislostí, asi by se mi nelíbil. Ale sem se dokonale hodil a já Tě velmi obdivuji za tak originální a úžasný nápad a snad ještě lepší zpracování.
Doufám, že stále platí povolení, abych si povídku vytiskla a nechala svázat, protože se k ní budu strašně ráda vracet. Mám pár knížek, povídek a dokonece pohádek, které čtu stále dokola a jejichž přebaly jsou již značně ohmatané. Forest love jejich řady rozšíří a já už se moc těším, až si ji v klidu přečtu celou najednou.

Děkuji i za tak nádhernou povídku, tleskám, klaním se a znovu děkuji

1)  Nebraska (27.05.2010 09:50)

Bye, děkuju. Zbytek až za chvilku, jo?

Tak, už můžu
Normálně se třepu a slzím a je mi krásně
Tak moc jsem se bála, že to dopadne blbě, nebo že si prohoděj role, a jsem ti neskutečně vděčná, žes nám dopřála tohle.
Mráz jako průvodce zpětné přeměny. Absolutně dokonalé, tak jasné, ale mě by to nikdy nenapadlo. Aro a výrazy na jeho tváři, tím jsi mě vážně dostala.
Marie Masenová, to bude hezké

A FL?
Miluju ji. Jestli ti to nebude vadit, vytisknu si ji a pořídím jí nějaký slušivý kabátek s malou lesní žínkou na obalu.
Nevadilo mi, že se Edward začal motat kolem Sunny, jen jsem se bála, že nedokážu uvěřit tomu, že by ho Bellina dcera dokázala omámit ještě víc, než Bella, navíc když je napůl vlkodlak. A ono jo. Každé slovo jsem ti věřila, každou větu jsem jim věřila. A moc jsem si to užívala.
Miluju tvoje popisy města, parku. Tvůj výběr hudby. Tvého Jacoba.
A Edward a Sunny... Jsou úžasní.
Ty jsi úžasná! Znovu děkuju a posílám pusu a objetí a tleskám a klaním se a je mi neuvěřitelně krásně

«   1 2 3 4 5 6