23.05.2010 [15:00], Bye, ze série Forest Love, komentováno 30×, zobrazeno 5784×

XX. A Glimmer of Hope

XX. A Glimmer of Hope

Stála jsem ve studené kamenné místnosti. Zatuchlý vzduch čpěl plísní a hnijícím dřevem. Dvě malá okna nad úrovní mojí hlavy vpouštěla dovnitř minimum denního světla.

Z dřevěného křesla vedle vyhaslého krbu se zvedla postava v dlouhém černém plášti. Tmavé vlasy jí zplihle tekly po ramenech a zádech. Pomalu se ke mně přibližovala bezvýrazná tvář s krvavě rudýma očima. Ty svoje jsem pevně zavřela.

Na tváři jsem ucítila chladný dech, na krku polibek smrti.

Otevřela jsem oči. Za oknem auta se míhal hustý les. Dvě postavy na předních sedadlech mě vrátily do reality, probudila jsem se do zlého snu.

Řídil Demetri. Za tu dobu, po kterou nás vytrvale pronásledoval, se mé tělo naučilo reagovat chvěním už jen při zvuku jeho jména. Vedle něj seděla drobná dívka s krátkými, světle hnědými vlasy. Té se bál Demetri.

Pod hlavou jsem měla zmuchlaný Carlisleův svetr. Musel ho tam nacpat, když jsem konečně vyčerpáním usnula, aby mě jeho rameno příliš netlačilo do tváře. Jeho vůně tolik připomínala Edwardovu. Pomalu jsem se narovnala. Carlisle si stáhnul svetr z ramene, chytil mě za ruku a povzbudivě ji stisknul.

Nevím, jak dlouho jsem spala. Zelená úrodná nížina posetá špinavými vesničkami, kterými se proplétala naše rozbitá cesta, na níž jsme neustále míjeli spíš koňské povozy než auta, zmizela. Vystřídal ji horský lesnatý kraj, s ještě horší cestou. Terénní auto, ve kterém jsme cestovali, se s ní ale potýkalo bez větších obtíží.

Z něčeho, čemu se s nadsázkou dalo říkat asfaltka, jsme odbočili na lesní cestu. Šplhali jsme do prudkého kopce a já správně odhadla, že naše cesta už brzy skončí.

xxx

Dřív, než jsem stihla sáhnout po klice dveří, objevily se v nich Edwardovy ruce a vytáhly mě z auta. Svíral mě tak pevně, že jsem se nemohla ani nadechnout. Musel cestovat druhým autem s Arem a Alecem – zas tak moc nám zřejmě Aro nedůvěřoval.

Když mě pustil, chtěla jsem si nasadit mikinu. Jeho pohled sklouznul k mým rukám. Chytil mě za zápěstí a vytočil mé paže tak, že se objevily modřiny, kterými byla poseta celá jejich vnitřní strana. Ještě horší - naštěstí ukryté před jeho pohledem pod látkou kalhot - jsem měla na nohou. Blednoucí památka na nejkrásnější chvíle mého života.

„Odpusť,“ řekl tiše a jemně přejel konečky prstů po těch fialových skvrnách.

„Přála bych si, aby nikdy nezmizely,“ skoro jsem zašeptala. Nevěřila bych, že se mi může hlas zlomit dvakrát v jedné větě.

xxx

Cesta sem nám zabrala skoro dva dny. Já tu být neměla. Edward s Carlislem trvali na tom, že z Volterry pojedu domů. Stejně tak by mohli chtít, aby se Země otáčela na druhou stranu! Ať už Edwrad říkal cokoliv, nedokázal zakrýt fakt, jak moc je teď šťastný, že jsem s ním.

Ničemu jsem nerozuměla. Nic mi neřekli, a na nějaké vysvětlování vlastně ani nebyl čas. Z toho chaotického rozhovoru ve Volteře, který spolu vedli dva čtenáři myšlenek a mlčící Carlisle, jsem neměla šanci pochopit téměř nic. Jedinou jistotou bylo, že jim Edward učinil opravdu lepší nabídku – směnili ji s ním za můj život!

Carlisle zpočátku trval na tom, že tu cestu podstoupí on. Nakonec se spolu téměř hádali – i když mluvil vlastně jen Edward, odpovídající na Carlisleovy myšlenky. Edward vyhrál - jenom pro něj má ta cesta smysl.

Ta věc Volturiovy neuvěřitelně lákala a zároveň děsila natolik, že se rozhodli provést ji v utajení. Volterské zdi mají uši a povědomí o tak nebezpečné skutečnosti by mohlo závažným způsobem ohrozit existenci jejich světa.

Rozhodli se, že ideálním místem k uskutečnění té věci bude jakási zřícenina hradu někde v Rumunsku. Nemovitost, která jim připadla, když jejich drahý Felix zahynul při tom politováníhodném incidentu se dvěma jejími původními majiteli. Nebohým Vladimirem a nešťastným Stefanem.

Na misi byli povoláni jen tři nejvěrnější členové gardy. Budou Arovi sloužit jako ochrana, a zároveň se stanou jakýmisi vykonavateli Edwardova činu v době, kdy jeho vůle zeslábne.

Byla učiněna a podepsána dohoda, že ať už to dopadne jakkoliv, budeme všichni moci odejít. O výsledku se ale kromě přítomných nesmí NIKDO NIKDY dozvědět!

xxx

Seděla jsem v tureckém sedu na kožešině a nechala si vyhřívat záda ohněm, rozdělaným v krbu. Přestože byla půlka července, tlusté kamenné zdi nevpouštěly dovnitř žádné teplo. Edward přiložil do ohně další poleno a sednul si naproti mně. Vedle jeho očí by teď hořká čokoláda zářila jako výbuch supernovy. Vzpomínala jsem, jak dlouho už nelovil. Týden? Dva?

Konečky prstů jsem se dotkla tmavnoucích kruhů pod jeho očima. „Potřebuješ se nakrmit,“ hlesla jsem.

Přidržel si moji dlaň na tváři a zavřel oči. Když se na mě znovu podíval, byly ještě tmavší.

Je tohle vůbec ještě možné?

„Já už lovit nebudu,“ zavrtěl hlavou. „Nikdy.“

Snad jenom podvědomě jsem tušila, okolo čeho se všechny ty jejich řeči o Edwardově cestě točí. A moje podvědomí tyto informace velmi správně vyhodnotilo jako duševní zdraví ohrožující a vytěsnilo je do šuplíku Nevědomí.

Moje ruka vyklouzla z té jeho. Jenom jsem němě vrtěla hlavou, a místo praskání ohně poslouchala hukot vlastní krve v žilách.

„Máš se snad vyhladovět k smrti?“ uslyšela jsem svůj hlas. „To má být ta tvoje cesta?“

Povzdechl si.

„Myslíme si… věříme, že právě to není možné. Víš přece, že nás jen tak něco nezabije. Carlisle už to jednou nevědomky zkusil, a byl by to tenkrát dokázal, kdyby na to nebyl sám. Vlastně, myslím, že dnes, s jeho disciplínou, by to dokázal i sám,“ pousmál se, a znovu mě vzal za ruku. „Na tu myšlenku mě přivedl Jacob. Pamatuješ, jak se vloni Carlisle rozplýval nad jeho schopností přestat se měnit a začít znovu stárnout?“

Chvíli jsem přemýšlela. „Ale jak to souvisí s tebou?“

„Jsi chytrá, na to přijdeš sama,“ povzbudivě na mě mrknul. „Co je příčinou existence vlka?“

„Upír?“ odpověděla jsem.

„Správně. Je upír – je vlk, není upír – není vlk.“ Přitisknul si moji ruku k srdci. „A teď: Co je příčinou existence upíra?“

Sledoval mě tak upřeně, jako by mi teď chtěl namísto čtení mých myšlenek, vnuknout ty své. Tušila jsem, kam míří.

„Pití krve…“ vydechla jsem, a on pomalu kývnul hlavou a očima mě vyzval, abych tu myšlenku dokončila. „Ty si myslíš, že když přestaneš pít krev, přestaneš být upírem.“ U posledního slova jsem se zajíkla. Vlastně to měla být otázka, ale vvyšlo to ze mě jako konstatování.

„Ano,“ zaartikuloval bez hlesu.

„Ale co jed ve tvém těle, co přeměna – ty… ty už nejsi takový, jako dřív!“ Já naopak mluvila stále hlasitěji.

„Jsme přesvědčeni,“ trochu se zarazil, „hlavně já jsem přesvědčený, že přeměna je vratný děj.“

„Takže Carlisle tomu nevěří.“ Marně jsem se pokoušela o pevný hlas.

„To ne. Jen neví, jak dlouho to může trvat. Jemu trvalo opravdu dlouho, než začal slábnout. Ale on byl novorozený - v mém případě to zřejmě bude mnohem kratší. A taky…“ skousnul si ret, jakoby řekl něco, co nechtěl.

„Co, A taky…?“ Hlas mi zase přeskočil.

Dýchej!

Uhnul pohledem. „On myslí, že je to příliš riskantní. Není si jistý, co přesně to se mnou udělá.“

Dýchej!!

„A co myslíš ty, že to s tebou udělá?“

„Přestanu být tím, kým jsem – Edwardem Cullenem, a stanu se tím, kým jsem býval – Edwardem Masenem!“ prohlásil s takovou jistotou, jakoby chtěl přesvědčit i sám sebe.

Na tvářích jsem ucítila první slzy.

„A co když se to nepovede? Dovolí ti Aro včas skončit?“

Neřekl nic, jenom se zadíval do plamenů. Oči se mu zvláštně leskly.

„Edwrade?“ naléhala jsem.

Ztěžka se nadechnul a podíval se mi do očí. Jenom zavrtěl hlavou.

Už nebylo co říct.

Zavřela jsem oči. Jako bych tím mohla zabránit té potopě, hrnoucí se zpod mých víček.

xxx

Chtěl to zastavit.

V dlaních ho pálily její horké tváře, když z nich slíbával všechny ty přívaly. Najednou už tu šílenou bolest v krku nevnímal. Cítil jen slanou chuť jejího těla.

Když mu zajela prsty pod triko, na holou kůži zad, zasténal. Její tričko bylo dole dřív, než to jeho. A taky všechno ostatní. Z jeho vlastního oblečení toho tentokrát moc nezbylo.

Tisknul se k jejímu tělu položenému na kožešině přesně takovou silou, že mohla ještě přerývaně dýchat v rytmu zvolna se zrychlujících pohybů jejich zaklesnutých těl.

On sám už hlasitě sténal, když přerývaným šepotem opakovala jeho jméno.

Vůně její zpěněné krve v tom okamžiku nabyla takové intenzity, že musel rychle zatnout zuby do vlastní pěsti, protože do něčeho je zatnout musel!

Pak už nebylo nic.

Jenom Ona, On, Tady, Teď. Pro to stálo za to i zemřít.

xxx

Dlouho jsme se vůbec nepohnuli. Vlny fyzické rozkoše už dávno pominuly, ale ta duševní nás stále konejšivě obklopovala. Nesměli jsme se pohnout – všechno by zmizelo.

V jeho očích se odrážely plameny a jeho kůže vrhala tisíce drobných odlesků. Zblízka jsme na sebe hleděli a snažili se zapamatovat každý detail tváře toho druhého.

Můj dech už byl klidný. On nedýchal.

„Budu muset jít, Sunny,“ řekl nakonec ztěžka. „Začíná pro mě být opravdu těžké setrvávat v tvojí přítomnosti.“

Zavřela jsem oči. Z koutků mi zase vyklouzly slzy. Nadzdvihla jsem hlavu a se rty těsně přitisknutými k jeho uchu, tak, aby to mohl slyšet jenom on, jsem zašeptala: „Miluju tě!“

xxx

Mé jméno bylo Prázdná Náruč.

Nechtěli mě k němu pustit.

Byl zavřený někde ve vlhkých sklepeních pod starou částí hradu. Tu obývali naši společníci. Já a Carlisle jsme pobývali v novější části, aspoň trochu přizpůsobitelné lidskému bydlení.

Carlisle mi toho moc neříkal. Jeho den ode dne zmučenější tvář byla dostatečně výmluvná.

V noci jsem slýchala ty hrozné zvuky a nemohla kvůli nim spát. Pláč se stal mým věrným návštěvníkem. Ve dne jsem se třásla hrůzou z pomyšlení, že už ty zvuky další noc neuslyším.

Zoufale jsem sledovala den za dnem blednoucí modřiny na mých pažích. Jako by spolu s nimi mizelo všechno, co se v mém životě za poslední rok odehrálo.

xxx

Nakonec zeslábnul tak, že ho Carlisle přenesl do svého pokoje. Konečně jsem ho mohla vidět.

Ten pohled byl hrozný. Srazil mě na kolena vedle jeho lůžka.

Neměla by mu být zima, přesto se celý chvěl. Kůže na jeho obličeji byla téměř průsvitná. Bylo zřejmé, že má hrozné bolesti, přesto už nekřičel. Vlastně nebyl schopen ani otevřít oči.

Držela jsem ho za ruku a hladila po vlasech. Nic nevnímal. Pomalu umíral. Cesta, kterou nastoupil, vedla pouze k mé svobodě, nikoliv k jeho. Už teď jsem ji nenáviděla. Cena za ni byla příliš vysoká.

Už mi nezbyly žádné slzy.

Jen poslední možnost. Když Ara donutím, aby to udělal, dohoda bude porušena. Třeba mě upíří jed nezabije. A Edwardovi snad stále zbývala jiskřička naděje. Ještě žil.

Rychle jsem se zvedla a běžela chodbou tam, kde jsem tušila jeho přítomnost. Byl sám. Seděl v tmavé, zatuchlé místnosti v dřevěném křesle vedle vyhaslého krbu.

Najednou jsem úplně přesně chápala podstatu svého daru. A taky to, že jsem schopná útok nejen odrazit, ale i vyvolat. Aniž bych cokoliv řekla, nebo udělala, donutila jsem ho svojí vůlí se zvednout a přistoupit ke mně. Zavřela jsem oči a naklonila hlavu.

Na tváři jsem ucítila chladný dech, na krku polibek smrti.

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  Michangela (23.05.2010 17:59)

Jsem v šoku!!! Takové trápení! A přesto cítím tu sounáležitost. A jsem zvědavá jak to bude pokračovat.

8)  sakraprace (23.05.2010 16:50)

NO to...Bylo to...Já v podstastě nemám slov. Jsem normálně mimo a mám pocit, že jakýkoli popis by byl nedostačující a možná i znevažující. Mám pocit, že bych ten komentář měla šeptat. Děkuji

7)  Karolka (23.05.2010 16:21)

Jsem vděčná. Jsem vděčná, že sedím v uzavřené místnosti a nefouká sem vítr. Protože, kdyby foukal, drobné kousky popela, které teď tvoří moje tělo a drží pohromadě, jen díky tomu, že nedýchám, by se rozletěly do všech stran. Tak moc to bolí... Bylo to v tom přesně takhle, viď Bye? Určitě.

6)  dorianna (23.05.2010 15:53)

Tak tedy Bye, tys mi vyrazila dech... neskutečná nádhera na mě prýštila slovy, které jsem vyloženě hltala. Prostě úžasné, oba jsou ochotni se obětovat pro druhého, a tak držím oběma palce .

5)  Evelyn (23.05.2010 15:45)

Bye, já... nemám slov. Tohle byla snad úplně nejlepší kapitola čehokoliv, co jsem kdy četla. Sedím tu s vyřeštěnýma očima a dolní čelistí kdesi u kolen. Jsem úplně ohromená a lehce mimo. Vážně jsem snad nikdy nečetla nic tak úžasného, perfektního, dokonalého a nádherného. Mám chuť postavit klanět se a momentálně bych asi líbala zem, po níž chodíš... Nejsem nijak narušená, jen naprosto úplně okouzlená Tvým příběhem.
Vůbec nevím, co ke kapitole říct. Nejsem schopná se nijak smysluplně vyjádřit. Chytla jsi mě za srdíčko a FL tam už asi bude mít napořád své místečko

4)  Alaska (23.05.2010 15:30)

Dokonalá Jobovka by bylo, kdyby se z Sunny stal upír a z Edwarda člověk. To už ale přeháním. Naprosto nečekané, nepředpokládané a šokující. Stále si to v hlavě nemůžu srovnat, tohle je fakt extratříde

3)  ambra (23.05.2010 15:29)

Bílé na černém je to ještě sugestivnější. Pokud to je tedy možno ještě stupňovat. Až při druhém čtení mě do morku kostí zraňuje Edwardovo fyzické utrpení - při prvním jsem pádila, abych se dočkala rozseknutí, i když jsem SAMOZŘEJMĚ věděla, že mi ho ještě nedopřeješ... Milování na prahu zániku... A největší utrpení: On ji musí odehnat, ona ho nemůže utěšovat... Vzájemná oběť... Strhující, dechberoucí... Jsem z toho ale strašně smutná a modlím se za ně...

1)  Nebraska (23.05.2010 15:17)

Dop*dele Bye
Tak tohle by mě ve snu nenapadlo. Fakt jsem do poslední chvíle netušila, co se bude dít. Ty mi pod Minnie piš něco o mé fantazii, ty ťunťo
Tohle bylo vážně šílený a dokonalý zároveň. Chudák. Chudáci. Neuvěřitelný.
A teď jsem v háji, protože potřebuju další díl, achjo.
Ale moje naděje na happy end teď možná nelogicky vzrostla. Přestože sad end to může být úplně stejně... Uvidíme
Děkuju, a

«   1 2