19.05.2010 [15:45], Bye, ze série Forest Love, komentováno 30×, zobrazeno 5663×

XIX. Volterra

XIX. Volterra

V hlavě už se mu rodil plán. Ale ten si uchová pro sebe. Dokud to jen půjde. Byla to naděje. Aspoň pro ni.

Opatrně vysunul ruku zpod jejího těla tak, aby ji nevzbudil. Chvíli vedle ní ještě zůstal ležet a jenom pozoroval, jak klidně spí. Dokázal to. Nezabil ji. Žila - musela žít - právě pro tu lásku, kterou jí večer dal. Víc už jí dát nemohl.

Její život.

Svoji lásku.

Jeho život...

Tiše vstal a sáhnul pro telefon na noční stolek. Pro jistotu za sebou přivřel dveře. Byl to dlouhý hovor. Carlisle na něj ze zoufalství křičel. Nakonec souhlasil, že přijede, ale bylo jasné, že jen proto, aby ho zastavil.

Ještě počká do večera, aby měl Carlisle dost času, a pak pod záminkou lovu odjede. Sunny si snad ničeho nevšimne, aspoň do chvíle, kdy už pro něj nebude cesty zpět a Demetri bude odvolán ze své mise.

Odložil telefon a znovu sedl ke klavíru. Ta melodie, kterou měl v hlavě už od večera měla najednou i slova.

xxx

Vstala jsem z postele. Na podlaze ležel kus oblečení - jeho tričko. Když jsem ho přetahovala přes hlavu, ta vůně mi vše připomněla.

Když dohrál, už jsem stála u něj. Dřív, než jsem stačila něco říct, přitáhl si mě k sobě a oběma rukama mě pevně objal kolem pasu. Aniž by mě pustil, vstal, povolil své sevření jenom natolik, že moje tělo sklouzlo klínem na jeho klín – nohama jsem ho sama objala – a nesl mě zpátky do ložnice.

Ta zoufalá potřeba teď sálala z nás obou. Znovu to bylo opatrné a něžné. Ale taky naléhavé. Jako bychom si chtěli dát víc, než bylo možné.

A to mě jen utvrdilo v mém rozhodnutí. Jenom já měla tu moc rozetnout gordický uzel. Měla jsem pravdu, nikdy by to neskončilo. Nakonec by nás to semlelo a zničilo oba, možná i naše rodiny.

Já už sebe samu ztratila. Dostanou, co chtějí. Dokonce existovala nepatrná naděje, že to přežiju. Tedy v jistém smyslu. Pro Edwarda budu mrtvá tak, jako tak.

Teď už jsem věděla, co mě sem táhlo. Už jsem nechtěla utíkat. Naopak.

xxx

Stmívalo se.

Věděla jsem, že dnes půjde lovit. Byli jsme ubytovaní v centru Venezie, takže si vezme auto a vyrazí někam na venkov. Počítala jsem, že mu to zabere minimálně tři hodiny. Budu mít dost času. Než stihne zareagovat, bude po všem.

Jakoby něco tušil. Vůbec mě nechtěl pustit - málem jsme zase skončili v ložnici. Když za ním zaklaply dveře, rychle jsem si setřela slzy. Na ty teď nebyl čas.

Z klavíru jsem shrábla telefon a spěšně napsala zprávu: „Tati, je to jenom moje rozhodnutí. Nikoho jiného z něj neviň! Miluji tě, Sunny.“ Pak jsem ho vypla.

Sbaleno jsem měla za pět minut. Na tuhle cestu - ať už dopadne špatně, nebo ještě hůř - nic moc potřebovat nebudu. To bylo jasné.

Seběhla jsem na recepci, nechala tam klíče od pokoje a požádala recepčního, jestli by mohl panu Tomblingovi vyřídit, že jsem se šla projít. To by ho mohlo ještě trochu zdržet.

Půjčovna aut byla hned za rohem. Snad nikdy nezavírali. Jejich životní rytmus podléhal místnímu podnebí. Přes den, v největším slunečním žáru, lenošili po kavárnách, nebo jen na židlích vystrčených na ulici. Pili kafe a kouřili. Život tu začínal až večer. Teď se mi to hodilo.

Ještě, že jsem měla svoji kreditní kartu. Z těch deseti tisíc, co mi tam táta vloni uložil, zbývalo víc než dost. To, že použiji kartu na moje pravé jméno, mi už teď nedělalo starosti. Potřeba zůstat inkognito byla pryč.

xxx

Byla sice tma, ale já na cestu neviděla spíš pro slzy. Tři hodiny pláče...

Pak jsem ji poprvé spatřila. Její světla na kopci. Volterra.

Plakat už jsem si zakázala. Bylo to překvapivě snadné. Stejně jsem poslední půlhodinu už jenom naprázdno vzlykala.

Do města jsem vjela jednou z mnoha starověkých bran. Zaparkovala jsem na nejbližším volném místě. Dál už půjdu pěšky. Jenom přibližně jsem tušila co a kde mám hledat, z těch několika náznaků v Edwardově vyprávění. Spoléhala jsem na svůj šestý smysl. Byl to můj osud, tak ať mě sakra vede!

xxx

Na recepci seděl mladý muž. Byl to člověk, o tom nebylo pochyb. Když jsem řekla, kdo jsem, a že mě pan Aro Volturi už očekává, nehnul brvou a zavolal nějaké Gianně. Gianna nebyla člověk, ale každým coulem to, co Edwrad. Jenom její oči byly děsivě jiné. Byla jsem tu správně.

Zabila by mě už jenom tím, že by mě nechala stát v nějaké chodbě, nebo místnosti, kterými jsme procházely. Bylo jich tolik, že bych se z nich už nikdy nevymotala.

Dostaly jsme se k cíli naší dlouhé cesty. Poznala jsem to podle toho, že tentokrát neprošla dveřmi jako první. Jenom je otevřela a pokynula mi, abych vešla.

Byli tři. Seděli na jakýchsi trůnech. Jejich extrémně bledé tváře kontrastovaly s rudýma očima a tmavými plášti. Hned za dvěřmi, které za mnou Gianna s bouchnutím zavřela, jsem se proměnila v solný sloup. Čtvrtým mužem, stojícím před trůny zády ke mně, byl Edward.

xxx

„Bravo!“ zatleskala kreatura, sedící uprostřed. „Konečně jsme všichni!“

To mě trochu probralo. Najednou to naše naléhavé ranní milování a nekonečné večerní loučení dávalo smysl. Loučili jsme se oba. Osud se mi cynicky chechtal.

„Vítám tě, Marie!“ zvedla se tleskající vosková figurína a plavně se ke mně blížila. Byla jsem přesvědčená o tom, že si už navždy budu své jméno spojovat s touto scénou.

V okamžiku mi výhled zakrývala Edwardova široká ramena. Stál zády ke mně těsně přede mnou, jednou rukou si mě přidržoval za sebou. Druhou natáhnul před sebe, dlaní k plujícímu.

„Aro!“ hrozivě zavrčel.

„Ale příteli,“ zaskřehotal Aro, „jsem jenom zvědavý. Vidět zblízka někoho tak nadaného!“ teatrálně vzdychnul.

„Dovolíš?“ pokračoval Aro, přes sílící Edwradovo vrčení. „Rád bych se sám přesvědčil zda se informace naší drahé Iriny o Mariiných darech alespoň zdánlivě blíží skutečnosti.“ Jeho tón teď jasně naznačoval, že se nejedná o prosbu.

„Ujišťuji tě, můj mladý příteli, že Marii opravdu nic nehrozí,“ řekl už tvrdě, když se Edward nehnul ani o píď. „Jak vidíš, i my ti důvěřujem, osobní audienci bez členů gardy u nás jen tak někdo nezíská!“

Edward pomalu ustoupil. Aro stál metr ode mě. Byla jsem rozrušená, ale strach jsem neměla. Pomalu natahoval ruku k mé tváři. Věděla jsem už, jakým způsobem čte Aro myšlenky, takže mě jeho pohyb nepřekvapil. Přesto se zdálo, že musí vyvinout opravdu velké úsilí, aby se jeho ruka k mé tváři skutečně přibližovala.

„Pozoruhodné!“ vydechnul, ještě než se mě dotknul.

A pak jsem ucítila jeho prsty na tváři. Bylo to tak jiné, než když se mě dotýkal Edward. Stejně studené, to ano, ale ten pocit. Jakoby na mě sáhla smrt.

„Ach,“ vydechl jen. A byl pryč.

Znovu jsem ho zaostřila až na jeho trůnu. Pohyboval rty - zřejmě mluvil ke svým bratrům, kteří po celou dobu seděli nehnutě na svých trůnech. Jejich mrtvolná strnulost jim zůstala i teď. Aro se každého dotýkal jednou svou rukou – došlo mi, že s nimi tak komunikuje.

Podívala jem se na Edwarda. Ten bolestný výraz jsem u něj už jednou viděla. Tehdy u jezera, když mi řekl, kdo opravdu je.

„Promiň,“ řekli jsme oba současně.

Chytil mě nejdřív jen za konečky prstů. Pak střelil pohledem k trůnům. Přestože nás všichni tři upřeně pozorovali, zdálo se, že jsou úplně zabráni do svého rozhovoru. Přitáhnul a přitisknul mě k sobě.

„Sunny,“ zamumlal tiše do mých vlasů. „Miluju tě!“

On řekl vše. Já mluvit nemohla. Aspoň jsem se k němu tiskla maximální silou, kterou jsem byla schopna vyvinout.

xxx

Aro dvakrát prudce tlesknul, aby si získal naši pozornost.

„Skutečně by nás velmi zajímalo, drahý Edwarde, jakou lepší nabídku nám chceš učinit.“

„Posluž si,“ řekl Edward a aniž by mě pustil, vztáhnul k němu ruku.

V Arově tváři se zablesklo něco hrozivého. Zřejmě na takové jednání nebyl zvyklý. Jeho zvědavost ale zvítězila. Než jsem mrkla stál u nás, a dotýkal se Edwardovy ruky.

„Takže už druhá?“ řekl udiveně. „Ovšem, v případě zpěvaček...“ pokračoval v samomluvě a zavřel oči. „Matka s dcerou?!“ znovu otevřel oči a zamál se, ale znělo to, jako když kašle starý pes.

Najednou jeho tvář zkameněla v překvapené grimase. Vypadal skoro lidsky. „Vy jste spolu... A dokonce víc než jednou! Tvým druhým darem je sebeovládání!“ vyseknul poklonu Edwardovi, ale sledoval při tom mě. „S něčím takovým jsem se za celý svůj život nesetkal,“ znovu se zasmál, tentokrát svému vlastnímu vtipu.

Ten zvuk skřípání zubů docela určitě vycházel z Edwardových úst.

Aro znovu zavřel oči. „A teď k jádru věci, prosím!“ pronesl přísně, a jeho obličej znovu získal posmrtnou masku.

„To ne!“ zasyčel a ucuknul celým tělem, takže najednou stál dva metry od nás. Překvapení. To byl teď jeho výraz. A každou chvíli se měnil. Tak širokou škálu emocí jsem od něj skutečně nečekala.

„Opravdu fascinující záležitost! Takovou zkoušku ještě nikdo nepodstoupil!“ vyrazill ze sebe šokovaně.

„Já ano,“ ozvalo se za mnou.

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  ambra (19.05.2010 19:37)

OMG, asi budu zvracet, protože tuším, kdo tam je a jakou zkoušku chce podstoupit... a to poté, co jsem do něj čerstvě zamilovaná... Bye, to mi nedělej...
A taky jsem právě dočetla nejkrásnější (i když trochu stručný!) popis druhého milování. O dokonalé gradaci děje a napětí, o tom, že Ti zásadně neutíkají detaily a tak... No, to už je jen moje bla bla, kterým bych si kazila doznívající dojem. Díky

9)  Popoles (19.05.2010 18:12)

Bye, ty jsi se rozhodla nás hromadně skolit zvědavostí a napětím, že?
Tak nádherná kapitola, plná citu.
To jejich loučení a odhodlání se pro toho druhého obětovat... fňuk
Já jsem byla přilepená na monitoru a ani nedýchala. Tak strašně jsem chtěla vědět, co Edward vymyslel a ono bum - někdo za ním (Carlisle?) a konec... vrrrr. Jak to má chudák mé těžce zkoušené osrdí vydržet?

8)  sakraprace (19.05.2010 17:15)

To jak se oba loučili bylo tak dojemné,že brečím jak želva. ale co ten konec? Co vše se Aro dověděl a jaká zkouška? Kdo dorazil? Ježiši, vždyť nebudu spát!!

7)  Hanetka (19.05.2010 16:33)

Hééééé, co? Kdo? Jak? A dál? Co dáL?
No honem, další díl, nebo neusnu! Máš mě na svědomí! Hele, jak se nemůžu dočkat:

6)  Lipi4 (19.05.2010 16:07)

Úžasné, nádherné, ale co ten konec? ......Doufám, že brzy přibude další dílek

5)  Alaska (19.05.2010 16:05)

Už po pár řádcích se mi zdálo, že jsou písmenka nějak rozmazaná, a když jsem dočetla, zjistila jsem, že to je tím, jak se klepu nervozitou,opravdu napínavé a ten začátek - boží.

4)  Nebraska (19.05.2010 15:50)

Héééé
Kde to pokračuje, kde to pokračuje?!

Bye, tohle bylo absolutně... ech... Nemám slov. Ti dva jsou fakt... achjo... Udělala jsi ze mě trosku! Snažím se o souvislý nadšený a pochvalný komentář, ze kterého by bylo jasný, jak moc mě to vzalo a jak moc pořád ještě doufám v happy end, i když sad end ti taky bez odmlouvání uvěřím a pobrečím si... A místo toho tu jen mektám
Ale snad jsi pochopila, že se mi to líbilo

3)  Bye (19.05.2010 15:09)

Až bude další? To je citové vydírání! Víš, jak se na to vaše čtení klepu?

2)  Karolka (19.05.2010 14:56)

Předem hlásím, že tenhle díl si přečtu, až bude další. Moje duševní rovnováha je dnes velmi křehká. Abych nedopadla jako minule.

1)  Evelyn (19.05.2010 14:49)

Bye, tohle je týrání neviňátek! Kapitola byla úžasná a báječná, nic jiného jsem ani nečekala. Dojímala jsem se, kousala si nehty a vychutnávala každičké písmenko textu. Ale co ten konec? Teď do dalšího dílu neusnu

«   1 2