07.05.2010 [17:15], Bye, ze série Forest Love, komentováno 24×, zobrazeno 5683×

XIV. Who am I?

XIV. Who am I?

Křuplo to. Zlomená ruka, klíční kost a taky nos. Horlivý Emmett, který už nestačil zabrzdit a srazil ho z boku, dílo dokonal. Tři zlomená žebra navrch. A Jasperova schopnost zůstala ležet ladem.

Emmett ještě stále pro jistotu držel Jacoba v pevném sevření a tisknul ho k zemi. Všichni byli trochu zaražení. Viděli přesně co se stalo, to ano. Ale faktem zůstává, že to, co viděli bylo… nic. Jacob narazil do ničeho.

Teď tlumeně zavrčel.

„Myslím, že už ho můžeš pustit, Emmette,“ promluvil jako první Edward, „říká, že pro dnešek se mnou skončil.“

„Edwarde,“ oslovila ho v duchu Alice.

Otočil se. Klečela na kraji louky a na klíně podpírala pololežící Sunny. Takže to neustála. Doslova. V okamžiku klečel vedle ní.

Carlisle jí zrovna kontroloval zorničky. „Bude v pořádku. Omdlela a taky je trochu v šoku. Edwarde, vemte ji do auta, měla by se zahřát a taky napít.“

„Díky, Carlisle. Myslím, že Jacob tě teď potřebuje víc.“ Edward hovořil ke Carlislovi, ale sledoval přitom na Sunny.

„Jistě, taky jsem to praskání slyšel,“ pronesl Carlisle zamyšleně, vstal a odešel se věnovat Jacobovi.

„Moc mě to mrzí, Edwarde,“ řekla zkroušeně Alice. Měla Sunny ráda. Jinak než Bellu. Nebylo to stejné živočišné nadšení, jako když věděla, že s Bellou prostě budou kamarádky. Sunny přicházela na chuť postupně. Zároveň vnímala, jak se Edward měnil. Byl tu nový - starý Edward. Dávno ztracený bratr. Trápilo ji ale, že co se týče Sunny, je vlastně slepá. A teď ji to mrzelo dvojnásob. Kdyby jenom… Nemuselo se to stát. Aspoň ne takhle.

„To nic, Alice, jestli za to někdo nese zodpovědnost, pak jsem to já,“ povzdechl si. „Odvezeš nás domů?“

Jacob se mezitím odvlekl do lesa. Jasper ho trochu zklidnil, takže k sobě nakonec pustil Carlisla, který prohlédl jeho zranění. Dokonce poté, co se přeměnil, souhlasil s tím, že ho Carlisle („Ale jenom doktor!“) odveze do nemocnice na své oddělení. Tam mu zajistí soukromý pokoj, kde ho osobně ošetří a nikdo se ho nebude vyptávat na původ jeho zranění.

xxx

A zase mě nesl. Tentokrát to ale bylo jiné. Ne proto, že jsem na sobě neměla jeho bundu – tu nechal ráno u mě v pokoji. To já byla jiná. V hlavě tupý pocit a v hrudi ostrá bolest.

Z cesty autem si nic moc nepamatuju.

„A táta?“ zeptala jsem se jenom, když mě Edward posadil na zadní sedadlo, přisedl si ke mně a objal mě kolem ramen.

„Je trochu potlučený, ale Carlisle se o něj postará, neboj,“ uklidňoval mě a přitisknul si mě víc k sobě.

Seděla jsem u Cullenů v kuchyni. A zírala na masivní desku dřevěného stolu. Byl očividně velmi starý - sběratelský kousek. Ale kvalitně zrenovovaný. Přede mnou stál už druhý velký hrnek horkého, důkladně oslazeného čaje. Pomalu jsem do něj ponořila další sušenku. Uvědomila jsem si, že za poslední tři měsíce se ze mě tady stal jediný občasný návštěvník s ryze lidskými potřebami. Od mé první návštěvy se tu už vždycky našlo něco trvanlivého k snědku. To vědomí mě zahřálo víc, než litr horkého čaje.

Fyzicky už jsem na tom byla líp. Jinak to ale bylo horší. Otupělost zmizela. Teď jsem se cítila zrazená a vykořeněná. Nebylo to jako když v pubertě zjistíte, že vaši rodiče nejsou Bozi. Neomylní, spravedliví a vševědoucí. Nevím, možná se to dalo vzdáleně přirovnat k pocitu dospělého člověka, který se právě dozvěděl, že je adoptovaný. Najednou jsem nikam nepatřila. Edwardův coming out - to bylo něco jiného. On už do mého života v podstatě takový vstoupil. S tátou to teď bylo jiné.

Edward mi toho o otci moc neřekl. Jenom mi potvrdil to, co už jsem tušila. Táta byl měnič. Dokázal se, údajně díky nějaké genetické odchylce, změnit ve vlka. Ne obyčejného, byl spíš něco jako vlkodlak. A ta odchylka prý pramenila z existence upírů. Vzala jsem Edwardovo stručné vysvětlení na vědomí jako fakt. Po včerejší noci už jsem se nad takovými věcmi nepozastavovala. Jako by můj mozek najednou začal fungovat jinak. Ještě jsem podvědomě v duchu propátrala quileutské legendy, abych věděla, jaké další nadpřirozené bytosti můžu v budoucnu očekávat.

Edwardovi nedalo moc práce mě přesvědčit, abych dnes v noci zůstala u nich. Vlastně jsem si nedokázala představit, jak vstoupím do našeho pokoje na koleji a budu před Helen předstírat, že se svět nezbláznil, nebo s ní povedu jakoukoliv jednoduchou konverzaci. Jenom jsem jí poslala zprávu, aby neměla starost.

Zpátky přišlo: „Neberete to nějak hopem? Včera první pusa a dneska večeře u rodičů? ;-)“. Moje Helen...

Odpoledne se dům zaplnil. Ze školy a taky z těch pár návštěv tady, jsem se už se všemi Cullenovými znala. A taky s Haleovými. Pamatovala jsem si, jak mi ještě před Vánoci Edward říkal, že se Jasper s Alicí vzali. Tehdy jsem si pomyslela, že jsou na to hrozně mladí. Teď, když jsem znala souvislosti – no, už bylo na čase, po tak dlouhé známosti.

Chyběly jenom Rose a Esmé. Tedy, Rose mi tu vlastně nechyběla. Necítila jsem se v její společnosti dobře. Jasně dávala najevo, že se jí moje přátelství s Edwardem moc nezamlouvá. Až teď mi ale došlo proč asi. Na její reakci, až zjistí, kam jsme s Edwardem dospěli, jsem se opravdu netěšila. Vlastně jsem doufala, že u toho nebudu.

Obě byly na jedné z častých návštěv v Denalii. Edward se už přede mnou o té oblasti několikrát zmínil. Teprve teď jem se ale dozvěděla, že tam bydlí jakási spřátelená upírská rodina. Taky vegetariáni.

Carlisle mě po návratu z nemocnice ujistil, že táta bude v pořádku. Jeho zranění ho nijak neohrožují a zítra ho budu moci navštívit. Najednou jsem ho hrozně potřebovala vidět, nebo aspoň slyšet. Carlisle mě ale zarazil – dal mu utišující léky, takže teď určitě spí.

Alice se ujala mých lidských potřeb. Ukázala mi koupelnu v patře a připravila mi tam hromadu čistého oblečení. Edwardovi naznačila, že sušenky mi k doplnění energie asi stačit nebudou, takže když jem sešla dolů po koupeli, voňavá a čistě oblečená, už na mě čekala čerstvě dovezená čína.

Během jídla jsem poslouchala jejich rozhovor, který se převážně točil kolem jediné věci – záhadně přerušeného tátova útoku. Bylo to něco, čemu nerozumněli. Vida, i pro nadpřirozené bytosti existovaly věci mezi nebem a zemí.

Byla jsem vděčná, že se přede mnou dál chovali, jako lidé. Podle toho, co mi Edward říkal, by jejich přirozené chování asi vypadalo jinak. I když si údajně, většinou ze zvyku, i doma zachovávali lidské způsoby.

Edward se ode mě po zbytek dne prakticky nehnul. Několikrát jsem zaznamenala jeho zkoumavé pohledy. Jako by čekal, že se prostě zvednu a uteču. Jindy zase, když se řeč stočila na tátu, a já zvážněla, mě prostě pevně chytil za ruku.

Blížil se večer. Najednou jsem byla strašně unavená. Všichni jsme seděli v přízemí. Já se na sedačce tiskla bokem k Edwardovi, on mě objímal kolem ramen. Když mi poprvé klesla hlava vstal, vzal mě opatrně do náručre a odnesl do pokoje pro hosty.

Tam mě ale jeho blízkost a vůně probraly a zasáhly nepřipravenou. Dřív, než mě stačil položit na rozestlanou pohovku, jsem ho zlehka políbila na krk – jediný kousek holé kůže, na kterou jsem v tu chvíli dosáhla.

„Sunny,“ vydechnul, „hrozně jsem se bál, že tohle už nebudeš chtít nikdy udělat.“

Vzhlédla jsem k němu. I v šeru pokoje jsem jasně viděla, jak se jeho oči mění ve dvě černé hlubiny. Udělala jsem to znovu.

Ještě jsem zaznamenala, jak se ztěžka nadechl a pak už byly jeho rty přitisknuté na mých, mé tělo přikováno k pohovce, a Edwardovo tělo se tisklo k tomu mému. Hladově mi kradl jedn polibek za druhým a když už jsem sotva popadala dech, se rty přitisknutými k mému krku mi je všechny vracel. Ani jsem si neuvědomila, že se mi podařilo mu přetáhnout triko přes hlavu.

„Sunny!“ odtáhnul se pak se sebezapřením, „tohle jsem ti chtěl říct už včera. Já... nedokážu se úplně ovládat, když jsem s tebou. Teď nejde o krev - to ještě zvládnu. Je to spíš otázka toho, kým jsem... Jsem pro tebe prostě moc silný, a když takhle ztratíme hlavu... mohl bych ti ublížit!“ Ještě jednou se ke mně přitisknul a políbil mě. Potom velmi rychle vstal a odešel.

xxx

Přestože jsem měla oči pevně zavřené a soustředila se, abych na nic nemyslela – to vždycky pomáhalo - spánek nepřicházel.

„Nemůžeš spát,“ konstatoval Edward, když o hodinu později vešel, zavřel za sebou dveře a posadil se na kraj pohovky.

„No, asi už ne,“ potvrdila jsem.

„Tak to jsme dva,“ uchechtnul se. „Co s tím uděláme?“

„Hraješ?“ Kývla jsem hlavou směrem k protější stěně, kde visela za pás pověšená kytara.

„No, je moje,“ přiznal, „ ale neměl jsem ji v ruce už opravdu dlouho.“

Když se znovu posadil, lehce přejel prsty po hmatníku. Pohladil struny. Chvíli ladil. Když byl spokojený, začal zamyšleně vybrnkávat neurčitou melodii. Náhodné kombinace vzájemně ladících tónů, ze kterých nakonec vyplulo pár povědomých.

Poznala jsem ji po prvních třech slovech. Píseň, kterou jsem neslyšela už tak dlouho, že jsem málem zapomněla, jak je krásná. A v Edwardově podání, jen lehce vybrnkaná, tichounce zpívaná podmanivým, melodickým hlasem... Druhou sloku už jsem si v duchu šeptala s ním.

When you're down and out
When you're on the street
When evening falls so hard
I will comfort you
I'll take your part
When darkness comes
And pain is all around
Like a bridge over troubled water
I will lay me down

Už jsem nepotřebovala na nic nemyslet, u třetí sloky jsem usnula.

xxx

Ráno moudřejší večera. Probudila jsem se s čistou hlavou. Najednou jsem přesně věděla kdo jsem. Marie Blacková – dcera vlka. Vlka, který teď ležel zraněný v nemocnici, a kterému jsem zřejmě chyběla úplně stejně, jako on mě.

Svezla jsem se s Carlislem. Edwardovu přítomnost, byť jen vzdáleně tušenou, jsem nehodlala riskovat.

„Sunny, co mi to děláš?“ přivítal mě táta rozechvělým hlasem. Objal mě levou, zdravou, rukou a přitisknul k levému, zdravému, boku.

Vypadal hrozně. Když jsem vešla do pokoje, zrovna opatrně vstával z postele. Pravou ruku měl v ortéze, připevněnou k tělu. V obličeji, kolem zlomeného nosu a pod očima, se mu rozlévala pestrobarevná modřina.

Všimnul si mého zděšeného výrazu. „Neboj, říkal, že nos bude jako dřív.“ Neřekl kdo, ale bylo jasné, že mluví o Carlislovi.

„Tati,“ vydechla jsem mu do trička na prsou. Zase ty slzy.

„No tak,“ konejšil mě, „já se hojím opravdu rychle.“ Nepochopil proč brečím. Ti muži!

„Souvisí to s tím, kdo...“ pokračoval. To je ono, tati. „...jsem,“ dořekl, s heknutím se zase posadil na postel a mávnul rukou k přistavené židli.

A pak už jenom mluvil a mluvil. Jako když se protrhne hráz. Konečně mi to mohl všechno říct.

„No, jednu pozitivní věc bych na tom všem našel. Je jasný, že tebe se náš „dar“ netýká,“ řekl s úlevou. „Ženy ho většinou nedědí, ale jistý jsem si nebyl.“

Napadlo mě to hned. „Takže Billy?“

„Myslím, že on jo,“ uhnul pohledem. Chtěl si promnout kořen nosu, ale včas se zarazil.

Ne, tohle nebude jednoduché.

Radši jsem převedla řeč jinam. „Tati, já ale pořád nechápu, jak ses to… co tady vlastně děláš?“

„Za to vděčíš Renée, Sunny. Když jste s Helen odjely na letiště, přišla si mi postěžovat, žes jí vybrala nějakou tajnou skrýš s pokladem.“

Ovšem, Renée, co neví, nepoví! Věděla jsem, že je citlivá, a v tomhle období zvlášť, ale tak nějak jsem doufala, že to skousne. I když jsem se jí o tom neobtěžovala říct. Neskousla. No nic.

„Vylejvala si mi srdce před Charliem. Když se zmínila o tý fotce, řekl mi, co na ní bylo, a taky že ses chovala tak nějak divně, když jste se o tom bavili,“ uchechtnul se sám pro sebe. „Když jsem si pak vzpomněl, jak Billy říkal, žes mu na letišti smrděla, jako „pytel pozvracenejch plesnivejch brambor“, začalo mi to celý do sebe i s tou Aljaškou zapadat. Zmínil jsem se o tom Leah. Víš... ona je taky jako já…“ řekl tišě.

Proč mě to nepřekvapilo.

„To ji napadlo zavolat sem do nemocnice, a opatrně se poptat na doktora Cullena,“ slovo doktora vyslovil s neskrývaným despektem. „Jistě, máme, známe – takovej milej, mladej, šikovnej, a ty jeho adoptovaný dětičky! Všechny na univerzitě!“ napodobil ženský hlas a protočil oči. „Myslel jsem, že mě klepne! A hned jsem ti chtěl volat. Leah mi ale vysvětlila, že pokud se děje, co jsem si myslel, že se děje, po telefonu z tebe nic nedostanu a taky tě o ničem nepřesvědčím. Měla pravdu, vlastně jsem ani nevěděl, jak bych ti měl do telefonu vysvětlit, že Cullenovic hodnej hošík, je pro tebe smrtelně nebezpečnej,“ odmlčel se. „Pak jsem si uvědomil, že bude nejlepší, když si promluvím rovnou s ním.“ Z toho, jak vyslovil „promluvím“, mi přeběhl mráz po zádech.

„Chytnul jsem hned další let!“ řekl pyšně.

Trochu se napřímil, aby se ke mně mohl víc naklonit. „Sunny, tohle musí skončit,“ řekl pak vážně. „On není pro tebe. On není pro nikoho. Já… ještě dokážu pochopit, že tohle monstrum žije mezi lidma a… abstinuje, ale je to s nima stejný, jako s alkoholikama. Stačí kapka, a je na světě průšvih! To si uvědom. A nepůjde zrovna o vypitou flašku šnapsu!“

„Něco ti povím,“ řekl, když mi položil ruku na rameno a stisknul jej, „teď pojedeš se mnou domů. Získáš odstup. Časem uvidíš, že jsem měl pravdu.“

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

24)  TeenStar (25.08.2016 17:33)

Ja Jakea úplne chápem, vlastne je nádherne otcovský
Ale verím, že rozdeliť týchto dvoch sa mu nepodarí

23)  Bye (06.11.2011 19:51)

Viď. Tenkrát jsem si to nějak neuvědomila, jak krutá jsem k němu zase byla

22)  ambra (06.11.2011 19:33)

Chudák Jacob, zachraňuje další generaci Swanových žen. A tentokrát mu to nevyjde...
Techtle byly dokonalý

21)  Ajjinka (01.09.2011 20:31)

Pánvička? Má někdo po ruce pánvičku? Jacob evidentně potřebuje pánvičkovou medicínu! I když kyj by bohatě stačil... Má někdo kyj? A teď nemyslím žádnou švadlenu kytaristku, chci kyj!
No jo, prostě mě naštval (cenzura)! Chová se jako... typickej Jacob Ok, vyprovodím se sama!

20)  Kristiana (12.06.2011 16:23)

Jakobe, já tě roztrhnu! Sunny si žádnej odstup získávat nepotřebuje. Chjo, ten vlkouš má ale nápady.

19)  Lenka326 (10.06.2011 23:50)

Takže už je jasné, jak to Jacobovi docvaklo, co se děje. A co bude dál? Sunny sice miluje svého tátu, ale připadá mi dost tvrdohlavá, aby se mu dokázala vzepřít. A vypadá to, že Edward je pro ni důležitější. No, nečeká ji nic snadného, jak to nakonec vyřeší????

18)  SarkaS (10.06.2011 16:22)

Správně Jacobe, svatou pravdu díš... No dobře, u Belly bych ho poslala do háje, já vím jsem předpodjatá, ale co nadělám...

16)  kytka (28.01.2011 00:15)

Krásně napsané. Díky za super čtení.

15)  anissska (09.05.2010 21:47)

Ty bláho, jestli ji odveze, tak bude mít víc, jak jednu ruku v ortéze!!!!!!!

14)  Bye (08.05.2010 23:15)

Jejda, omlouvám se, úplně jsem se zapomněla všem poděkovat!

A tentokrát jednička s hvězdičkou pro Popo!!

12)  Popoles (08.05.2010 00:17)

Kosti křupou, bolest tepe,
bojuje se o lásku.
Sunny se tu stresem klepe,
čí život visí na vlásku?

Milosrdná nevědomost halila jí mysl,
nyní neví - kdo je? Co je?
Legendy teď dávají životu nový smysl.

Po své dceři žádá otec -
zapři svůj čistý cit!
Uvidíme, napnutí jsme,
co Sunny bude chtít?

11)  Michangela (08.05.2010 00:05)

Moje oblíbená píseň

10)  athia (07.05.2010 22:32)

Krásna kapitola

8)  Monelien (07.05.2010 18:26)

Úžasnej dílek Jen nechápu, jak si Jacob může myslet, že Sunny pojede poslušně domů když má geny po něm a tvrdohlavé Belle

7)  sakraprace (07.05.2010 18:23)

Nádhera, tak krásné, dokonalé. Ten konec se ti moc povedl. Už vidím, jak Sunny jede poslušně domů

5)  ambra (07.05.2010 16:46)

Tak jo, čekání omlouvá, že bylo o pár slov víc. No a já se budu trapně opakovat, když řeknu, že nám tu roste někdo v přímém přenosu a je to skoro neskutečné!. A jen tak mimochodem - kdyby mi E. na pohovce vedle mě hrál na kytaru a zpíval k tomu S+G, JÁ bych neusnula. Sunny omlouvá její mládí, neví, o co přichází. Znovu - nádherný příběh, který se mě dotýká přímo u srdce

1 2   »