29.04.2010 [19:45], Bye, ze série Forest Love, komentováno 27×, zobrazeno 5641×

XI. Does God exist?

XI. Does God exist?

Z fotky se na mě svým nezaměnitelným pohledem díval...

xxx

…Edward??

To přece není možné, pomyslela jsem si. Něco se mi muselo stát s mozkem. Nebo s očima. Nebo s obojím. Třeba to není on.

Z menší vzdálenosti už jsem se podívat nemohla.

Ty oči! Je to on! S mamkou?

Na fotce jí mohlo být stejně jako mně. Jedním skokem jsem byla zpátky u Renée a vyškubla jí z ruky  letenky. Zkontrolovala jsem datum. Trocha matematiky.

To by sedělo. Osmnáct let, střední škola, Forks - lovila jsem z paměti maminčinu minulost.

Ne, to nepřichází v úvahu, zaprotestoval můj zdravý rozum.

Ještě jednou jsem se na fotku pořádně podívala. Byl to náš obývák. Jiný nábytek, jinak vymalováno, ale stejné okno, stejné dveře, stejný lustr.

Někdo to musel vyfotit. Děda?

Renée mě celou dobu vyděšeně sledovala. Asi jsem vypadala jako blázen. Dost možná jsem něco zmateně mumlala.

„Co šílíš, prosimtě?“ zeptala se, když se zdálo, že jsem se zase vrátila do reality.

„Já, ne… nic, to nic.“ Tohle snad ani nemůžu nikomu vykládat, uvědomila jsem si. Ale zeptat se můžu…

Příležitost se mi naskytla hned další den odpoledne. Táta se ještě nevrátil z treku. Billy jel ke kamarádovi „poštelovat“ svoje „nový“ auto, co dostal od táty k narozeninám. A Renée se podařilo přemluvit Leah, aby ji vzala do multikina v Port Angeles na nějakou pubertální kravinu.

Zůstali jsme sami.

„Dědo?“ Postavila jsem před něj druhou plechovku piva a přisedla si k němu na gauč.

„Díky. Copak?“

„Tohle jsi fotil ty?“ Šla jsem rovnou k věci.

„Ukaž co to máš?“ Vzal si ode mě fotku. Podržel si ji na délku paže, přimhouřil oči a pak se zachmuřil. „Kdes to vzala?“ zabručel a podal mi ji zpátky.

„Nahoře. Vypadlo to na mě z mámina alba,“ zalhala jsem. S dědou to bylo tak snadný. On nám prostě věřit chtěl.

„Jo, to jsem fotil já.“ Posmutněl. Nikdy se s maminčinou smrtí nesrovnal. Ale kdo z nás jo.

„A co je to za kluka?“ Otevřela jsem nedočkavě Pandořinu skříňku.

„Ten?“ kývnul hlavou k fotce.

„Hm.“ V puse jsem měla najednou jako na poušti. Natáhla jsem se pro Charlieho pivo a přádně si lokla.

„Zlomil tvojí mámě srdce, holčičko, a pak se vypařil i s celou jeho famílií.“ zavrčel.

Druhý lok mi zaskočil, mohla jsem si plíce vykašlat.

„Jakou famílií?“ zeptala jsem se hned, jak jsem to zvládla.

„No, velká rodina. Tatík byl doktor, měli asi pět dětí, všechny adoptovaný,“ pokýval hlavou, jak se ponořil do vzpomínek.

Začala se mi točit hlava. To nemohlo být po pivu. Většinu jsem měla na tričku.

Tak, jdeme zatlouct hřebík do rakve, děvče, povzbudila jsem se v duchu před finálním útokem. „A nepamatuješ si náhodou, jak se ten kluk jmenoval?“

Povzdychl si, zavřel oči a prsty si promnul kořen nosu. „Náhodou jo. Nějakej Edward Cullen.“

Chtěla jsem se ptát dál, zjistit víc o maminčině zlomeném srdci, ale na to už jsem neměla sílu. Doufala jsem, že si Charlie nevšiml, jak jsem musela zblednout. Vypotácla jsem se z pokoje, vyvlekla své téměř bezvládné tělo do schodů a padla na postel.

Můj mozek odmítal poslušnost. Snažila jsem se všechny ty informace nějak uspořádat, ale pořád to byl jenom chaotický vír myšlenek. Musela jsem vypadnout. Rychle jsem na sebe naházela teplý oblečení a seběhla schody.

„Kam se chystáš?“ houknul na mě děda z obýváku.

„Jsem domluvená s Helen, že se u ní zastavím,“ vymyslela jsem si nečekaně pohotově další lež.

Obešla jsem dům, vyšlapala ten kousek zahradou až k lesu a vydala se po své oblíbebé pěšině do jeho nitra. Všude byl klid. V lese zbyl z tlusté sněhové pokrývky jenom tenký poprašek. Šlo se mi dobře. Rytmicky jsem dusala po pěšině.

Znala jsem se dobře. Věděla jsem, co teď potřebuju. Náhle se všechny ty rozházené informace a obrazy v mojí hlavě začaly řadit, jako vojáci na povel.

Všechny ty Edwardovy podivnůstky, které jsem blahosklonně přehlížela. To, jak jsem ho poprvé spatřila na letišti. Edward, stojící na břehu Sixmile lake, bez jakékoliv známky pobavení z povedeného vtipu. Dvaadvacet let stará fotka, ukrytá v podlaze pod mou postelí; s Edwardem, který vypadal, jako by to bylo foceno včera…

Ale pořád mi scházel klíč, který by tomu všemu dal nějaký řád.

Uvědomila jsem si, že stojím na malé mýtince. Trochu to tam profukovalo, dala se do mě zima. Náhle uvnitř mé mysli vyplula na povrch další vzpomínka. Vzpomínka na všechny naše náhodné doteky. Na to, jak byl studený.

To byl ten klíč!

Legendy o Studených, které nám snad stokrát převyprávěl děda Billy. Nikdy jsem se moc nezamýšlela nad tím, co měli vlastně být zač. Teď jsem to najednou věděla naprosto přesně!

Moje tělo, z přemíry informací, dedukcí a zjištění, vypovědělo službu. Rychle jsem se opřela rukou o nejbližší strom a vydávila oběd.

xxx

Seděla jsem v letadle. Vedle mě spala Helen. Dívala jsem se z okna do husté mlhy mraků, a opět se, už snad potisící ponořila do svých teď už uspořádaných myšlenek. A znovu jsem sama sebe přesvědčovala, že mi někde muselo něco uniknout. Nějaká drobnost, která to všechno vysvětlí. Aby se svět zase začal otáčet správným směrem.

V podstatě jsem racionální člověk. Vždycky jsem chtěla věřit v existenci nadpřirozených věcí, věřit v Boha. Ale racionální stránka mojí mysli mi to prostě nikdy neumožnila. Potřebovala jsem důkazy. A ty nikdy nepřišly.

Důkaz, to je ono. Požádám Edwarda o důkaz.

Aby tě ten důkaz nestál život, holčičko!, ozval se varovný hlas v mé hlavě. Zachvěla jsem se.  Nebo aby nestál život někoho jiného...

A co když mi ten důkaz podá? A já to náhodou přežiju. Bude to znamenat, že mýtické bytosti existují? Že existuje Bůh?

xxx

Nechtěl si to přiznat, ale věděl to už dlouho. Dokonce věděl přesně, kdy se to stalo.

Byli spolu na jedné z mnoha výprav po okolí. Zpočátku se v lese necítila moc dobře, ale časem se uvolnila. Na nepříjemný zářijový zážitek už dávno zapomněla.

Zrovna ji pobavil nějakou vtipnou poznámkou. Dělal to rád. Byl spokojený, když se s ním cítila dobře. Otočila se k němu a zvonivě se zasmála.

„Ty vtipálku!“ řekla pak a chvilku ho jen tak s úsměvem na tváři pozorovala.

Byl to jenom okamžik. Ale všechno změnil.

Uvědomoval si, jak na ni působí. Že se jí zrychlí tep, rozšíří zorničky a její hebká snědá pleť získá sytější nádech, když se na něj dívá.

Ale tehdy, kdyby to šlo, by se tep zrychlil jemu.

Byl Nový Rok. Vracel se z lovu. Bezmyšlenkovitě běžel lesem. Zastavil – bylo to tady. Stejný kámen, na který tenkrát stoupla. Stejný strom, o který se opřela, aby neztratila rovnováhu, když se na něj ohlédla.

Už si nic nenalhával.

xxx

Helen se nechtělo v té chumelenici táhnout s kufry, tak šla napřed na parkoviště, aby přistavila auto přímo před východ. Vešla jsem s plně naloženým letištním vozíkem do příletové haly.

Stál tam. Na stejném místě, jako tehdy. Opíral se stejným ramenem o stejný poutač, ruce stejně založené na prsou. Tentokrát se ale nedíval ven. Díval se přímo na mě.

Zůstala jsem stát, jako přikovaná. Vlastně jsem měla mít strach, ale ten pocit, který mě celou pohltil byl jiný. Najednou mi bylo všechno jedno. Zapomněla jsem na uplynulých čtrnáct dní, které jsem prožila jako v horečce. Nezajímaly mě odpovědi na všechny otázky, které jsem mu chtěla položit. Bylo mi jedno, co dělal před dvaadvaceti lety u nás v obýváku. Nechtěla jsem rozluštit záhadu zlomeného srdce. Nestarala jsem se o nějaké důkazy. Co záleželo na tom, kdo doopravdy je?!

Srdce se mi letělo, jako splašený kůň.

Pomalu se narovnal, spustil ruce podél těla a vykročil směrem ke mně. Už jsme nebyli v přeplněné letištní hale. Byla jsem jenom já a on. Sami v celém vesmíru.

Došel ke mně, chladnýma rukama uvolnil vozík z mého křečovitého sevření a odsunul ho stranou. Levou rukou mě objal kolem pasu a přitisknul k sobě. Pravou uklidil neposlušný pramen mých vlasů za ucho, dlaň mi pak položil do týla a palcem mi přejel po tváři.

Měl nečitelný výraz, ale to, co jsem potřebovala vědět, mi prozradily jeho oči. Mohl by mi v tu chvíli říct, že je vyslancem z pekel a bere mě  tam sebou. Bylo by mi to jedno. Přede mnou stál někdo, koho jsem důvěrně znala. Někdo, koho jsem… milovala.

Objala jsem ho, a opřela se čelem o jeho hruď. Tak nádheně voněl. Byla jsem ráda, že mě pevně drží, protože přesně v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že podlomená kolena nejsou žádné klišé.

Taky si ke mně přivoněl. Ucítila jsem, jak mě líbnul do vlasů nad uchem. Pomalu se přesunul na spánek... Na tvář... Do koutku úst... Maličko zaváhal…

Na ústa jsem první políbila já jeho. Zlehýnka, jako bych tu chvilku mohla vyplašit.

A potom políbil on mě. Dlouze a opravdově.

„Ahoj,“ zašeptala jsem, když jsem popadla dech, „co tady děláš?“

„Jenom jsem se přišel zeptat, jestli tě zase můžu vozit.“

„Ehm,“ odkašlala si vedle nás Helen, „to vám to ale trvalo.“

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

27)  TeenStar (25.08.2016 14:47)

Uííííí, a je to tu! Srdce mám až v ponožke

26)  Jalle (06.11.2012 15:09)

úžasné zistenie

25)  ambra (06.11.2011 18:14)

Chudák Charlie .
LETIŠTĚ!!!!!! Ano, historická scéna, ze které budu vždycky hysterická

24)  Ajjinka (01.09.2011 20:03)

Ííí Je to tady!
Na začátku povídky by mě snad ani nenapadlo, že jim budu fandit a ono jo! Sladoušové
No vida, hned je mi líp, když vim, že jsou spolu. Divný, ale krásný!

23)  Kristiana (12.06.2011 16:03)

Konečně věří. Konečně jsou spolu. Jsem zvědavá, co na to poví Jake.

22)  Lenka326 (10.06.2011 23:21)

Je stejná jako máma. Láska je to jediné, na čem záleží. Zapomněla na strach, pochybnosti, vletí mu do náruče, upír neupír, klidně ho políbí.
Je to hodně zvláštní, píšeš skvěle, už mi skoro nevadí, že to není Bella. Že se to prostě mohlo stát, upír, který se podruhé osudově zamiloval. Na druhou stranu, když znám BD, tak vím, že by to mohla být jeho vlastní dcera a to je trochu divné. Ale v tomto tvém světě Cullenovi o možnosti rozmnožovat se asi vůbec nic netuší, že? No, jdu číst dál, ještě aspoň kousek, fakt jsem zvědavá, co bude dál.

21)  SarkaS (10.06.2011 16:37)

Já to úplně chápu, ne že ne Jen se s tím těžce smiřuju, to je jako vzit Romeovi Julii a dát ho do kupy s nejakou jinou Jsem prostě magor já to vím, jen doufám že sis to nevzala osobně

20)  Bye (10.06.2011 16:33)

No, asi takhkle... jako většina autorů jsem do svý prvotiny promítla strašně moc ze sebe - můžeš tomu říkat třebas autobiografie. A tak jsem s klidným srdcem vyšoupla Bellu a do Edwardovy náruče místo ní vrhla Sunny = sebe. Myslím, že víc to nemá smysl rozmazávat

19)  SarkaS (10.06.2011 16:02)

Fuj... Promiň, je mi to líto, děsně mě to mrzí, ale prostě jen fuj. Nemá to nic co dělat s tím jak píšeš, protože co ty vypustíš z prstů je prostě vždycky skvěle napsané, ale upřímně, celou dobu jsem doufala že se ti dva nikdy nedají dohromady. Nehodí se mi k sobě, jako přátelé my byli hrozně sympatičtí, ale tohle ne... Budu doufat, že to nakonec bude jen omyl, ale hádám že mám smůlu co? Já vím je to ff, tak prostě srazím podpatky a budu držet tlamičku

17)  kytka (27.01.2011 23:54)

Setkání na letišti nemělo chybu. Tak že asi tak nějak:

16)  Bye (01.05.2010 18:19)

Ahoj anisssko, ráda Tě vidím! Doufám, že na všechny Tvoje všetečný otázky uspokojivě odpovím v další kapitole Ale ta už bude jenom tady, jo?

15)  anissska (01.05.2010 16:35)

No teda... sem úplně nevýslovně šťastná, že to nikomu nevykecala, hlavně Jackobovi...

A co mělo znamenat to uvítání na letišti?? Co jí řekne Helen a hlavně myslím, že jeho plánem nebude jen ji dovážet do školy...

Už se těším, co řekne na tu fotku a zlomené srdce...

Opravdu krásná kapitola, úplně sem to žrala, div sem neukousla kus obrazovky...

PS: Ještěže sem můžu přidávat komentáře...
PSS: Měj se!

14)  ambra (30.04.2010 12:23)

Jak pech - klíčové setkání a klíčový polibek proběhly v civilizaci, v lese se zatím zdrhalo před medvědem, řezaly se nohy, na stromě se málem nepřežila bouřka a blinkalo se. Naopak - potvrzuje to všechny mé teorie

13)  Bye (30.04.2010 12:17)

Holky, děkuju za hojnost Vašich písmenek, za všechny uslintaný smajlíky i lékařský anamnézy.
Za Edwarda děkuju, že mu odpouštíte, nebo se o to aspoň snažíte Já mu odpustila dávno, je to život a v životě se takový věci dějou. I nohem horší... Koneckonců i upír je jenom člověk
ambro, omlouvám se Ti, ale cítím se teď trochu, no, škodolibě , protože v mojí povídce máš s tím lesem fakt docela pech!

12)  ambra (30.04.2010 11:40)

Bye, já nejsem cvok, i když to tak vypadá. Zase jsem byla chvilku u Sunny, a protože dříve dost často u její mamky, můžu srovnávat. A teď to přijde: Líbací scéna na letišti je lepší než ta loučka! A ne, není to tím, že mám alergii na luční kvítí, nesnáším turistiku a NIKDY se neválím v trávě uprostřed lesa (nechodím do lesa). To letiště ve mně vibruje, kolena se mi taky podlamují, cítím tu dlaň na svém týle...áááá. Dobře! Já tomu tvému opouštěcímu Edwardovi odpouštím!

10)  Popoles (29.04.2010 23:56)

Rozpouští se, slintám a marně se pokouším vzpomenout, kde se asi tak mohou nacházet mé plíce. Až mi dojed jak je používat, dám vědět.
Bye, jsi čarodějka.
Tahle kapitolka byla jako dokonale vyvážená paleta barev. Od chladné modré, přes nadějnou zelenou, až po vášnivou rudou.
Nevím jak lépe to napsat, víc ze mne asi dens nevypadne, takže , vypadám asi takhle a svolávám věrné k provolávání slávy

8)  dorianna (29.04.2010 20:01)

úžasná kapitola , ještě ji stále rozdýchávám a snažím se abych nevypadala jak slintající bernadýn , a tak klaním se ti , tvým neskutečným příběhům ..no prostě

1 2   »