16.04.2010 [08:05], Nebraska, Povídky jednorázové, komentováno 15×, zobrazeno 3367×

aneb Jde všechno násilím?

„Co to děláš?“ pozorovala jsem zkoumavě Emmetta, který seděl u kuchyňského stolu a byl obklopen třískami. Ty vznikaly tak, že zamyšleně ohryzával obyčejnou tužku. Před sebou měl papír a na něj pár slov, která ale honem zakryl rukou, když jsem přišla blíž.

„Neruš mě. Soustředím se,“ řekl hrozně seriózním hlasem. Tušila jsem, že vymýšlí nějakou neplechu.

„Emmí, řekneš mi, co to děláš?“ pohladila jsem ho po rameni. Otočil ke mně hlavu, mile se usmál, ale pak mu výraz ztvrdl:
„Ne! Až to bude, tak to bude! A teď bych prosil chvíli klidu!“

Nechápavě jsem se otočila na Edwarda, ale ten se jen snažil zamaskovat smích. Vzal mě do náruče a odnesl k sobě do pokoje.

„Co vyvádí?“ vyzvídala jsem, zatímco mě položil na postel, lehl si vedle a přitiskl mě k sobě.

„Uvidíš. Nemůžu tě ochudit o to překvapení,“ mumlal, zatímco mě líbal na uchu, na tvář, na bradu, a krk. S radostí jsem Emmetta pustila z hlavy a nechala se unést vzrušením.

„Honem všichni sem! Už to mám!“ zařval náhle Emmett dole a já se vyděsila. Edward se zamračil a trochu hlasitějším hlasem řekl:

„Emmette, rušíš!“

A znovu se začal věnovat mým rtům. Jenže téměř ihned přestal a zavrčel se vzteklým pohledem upřeným na dveře.

„Okamžitě toho nechte a pojďte dolů!“ ozval se hned za nimi Emmettův hlas. „Nechcete, abych tam vtrhnul a odnesl Bellu, že ne?“

Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechla vážně míněnou výhružku?

Edward si nespokojeně odfrkl a pak mě pohladil po tváři:

„Raději pojď, myslí to vážně. Dáme mu jeho pět minut slávy a zase bude klid.“

Vstala jsem s postele a ruku v ruce s Edwardem sešla dolů. Pět minut slávy? Co ten poťouch zase vymyslel?

V obýváku už byla celá rodina. Carlisle s Esmé vypadali trochu rozpačitě, Esmé se na mě omluvně usmála. Alice se hihňala a koukala do stropu, Jasper si nervózně mnul ruce. Rose stála u okna zády ke všem, ruce měla založené na hrudi a vztekle si podupávala nohou v luxusní lodičce.

„Sednout!“ nakázal Emmett a ukázal nám na volné křeslo. Usadila jsem se Edwardovi na klíně a zavrtala mu hlavu pod bradu.

„Rosie?“ podíval se na svou ženu vyčkávavě. Neotočila se, jen mu ukázala rukou velmi neslušné gesto. Emmett se pyšně usmál a řekl:

“Až později, miláčku, teď si pojď sednout a poslouche, ano?“

Rosalie byla v okamžiku u něj, hrozivě se na něj mračila, stála na špičkách, aby byla co nejblíž jeho obličeji. Vztekle mu píchala ukazováčkem do hrudi a syčela:

„Jestli ses rozhodl mě opravdu ztrapnit, tak pokračuj!“

Emmett jen překvapeně zvedl obočí, ale pak jedním rychlým pohybem popadl Rose do náruče a posadil ji na gauč vedle Carlisla. Krátce jí líbnul na čelo a pak se vrátil doprostřed pokoje. V rukách se mu náhle objevil popsaný, ale hlavně poškrtaný papír. Ten hromotluk si významně odkašlal a spustil:

„Moje milá Rozinka

krásná je jak květinka.

Vlasy má jak sluníčko,

miluju tě, kytičko.

Nosánek má jako knoflík,

miluje tě tvůj Emmettík!“

A uklonil se.

Bylo ticho.

S očima sklopenýma k zemi jsem se snažila nesmát, ale nepatrné otřesy, které jsem cítila v Edwardovi a které znamenaly, že on se snaží o totéž, mi to moc neulehčovaly.

„No?“ udělal Emmett nadšeně. Rychle jsem se rozhlédla po ostatních, ale nikdo z nichnevypadal, že by se chystal něco říct. Všichni zápasili s chichotáním a koukali se všude možně, jen ne na Emmetta. Ten ale dychtivě čekal na pochvalu a já neměla to srdce ho o ni připravit.

„Krása, Emme,“ kuňkla jsem a vydržet se nesmát bylo skoro nemožné. Edwardova ruka mi povzbudivě stiskla rameno.

„Děkuju!“ obdařil mě širokým úsměvem a přesunul svůj pohled na Edwarda:

„Brácha?“

Edward se strašně moc soustředil, poznala jsem to z hlubokého nádechu, který předcházel jeho slovům.

„Na prvotinu dobrý,“ vylezlo z něj potom a hned zabořil obličej do mých vlasů.

„No, mohls prostě říct, že se ti to líbilo,“ napomenul ho Emmett a zaměřil se na své rodiče. Já pevně zavřela oči a snažila se myslet na něco smutného nebo ošklivého, abych ten smích pod povrchem nějak ukočírovala.

„Emmette, miláčku, bylo z toho poznat, jak moc Rose miluješ,“ usmívala se Esmé a mně došlo, že ona jediná netlumí zlomyslný smích. Milovala své děti, milovala Emmetta takového, jaký byl, zcela bez výhrad. A i když literární talent měl prakticky nulový, dokázala to ocenit a byla na něj pyšná. Vehnalo mi to slzy dojetí do očí.

„Díky, mami! A protože jsi tak milá, napsal jsem ti taky jednu!“ rozzářil se Emm, otočil papír na druhou stranu a začal recitovat:

„Esmé,

kde sme?

Zabloudění v lese!

Nebojím se ani malinko,

jsem tu se svou maminkou!“

A znovu vysekl hlubokou poklonu.

Ou. Tak tohle bylo zlé. Tohle už nevydržím. Zabořila jsem blavu Edwardovi do ramene a odmítala se otočit. Bylo to marné, začala jsem se neovladatelně hihňat nahlas a tím spustila lavinu smíchu ostatních. I Esmé si utírala imaginární slzy smíchu. Emmett se mračil, ruce v bok, podrážděně nás pozoroval.

„Tak co je?“ houkl naštvaně. „Já čekám!“

To vyvolalo další salvu veselí. Neovládala jsem své chechtající se tělo, byla jsem úplně vláčná a kdyby mě Edward pevně nedržel, už bych se válela na zemi. Myslela jsem si, že samým smíchem vypustím duši. Jasper se ze všech sil snažil nás uklidnit, ale vždy, když jsem cítila, že mě řehot přechází, toon nevydržel, znovu vyprskl a počátek klidu byl pryč. Budu první člověk, který se uchechtal k smrti!

„Dokud neuslyším sedm komentářů, nepřečtu vám nic dalšího!“ vyhrožoval Emmett. Začala jsem chrochtat. On má v zásobě další?!

Zachránila nás Rosalie. Soce stále ještě hýkala, ale podařilo se jí vstát a dovléct své tělo k Emmettovi. Padla mu kolem krku.

„Mil- Miláčku!“ vydala ze sebe škytavě. „Tohle... Tohle už, heh, prosím, uf, nikdy ne- nedělej!“

Emmett se stále tvářil rozzlobeně. Opatrně od sebe odstrčil Rose a důrazně řekl:

„A dost! Už mě přešla trpělivost! Nikdo odsud neodejde, dokud mi neokomentuje mou báseň!“

Smích mě jako mávnutím kouzelného proutku přešel. On se zlobí! On to myslí vážně! Co mu máme říct? Mám být upřímná? Asi to bude jediné řešení, protože můj močový měchýř dostal tím veselím opravdu zabrat a jestli tu budu muset vydržetještě chvíli, on to nevydrží.

„Emme,“ nadechla jsem se a byla odhodlaná mu říct pravdu.

„Bello, ne!“ vykřikla Alice vyděšeně a v tu chvíli sebou trhl i Edward. Než jsem se nadála, utíkal i se mnou v náručí do lesa. Křečovitě jsem zavřela oči, aby se mi neudělalo špatně.

Doběhl na naši mýtinu a já okamžitě zamířila zpátky mezi stromy. Chtěl se za mnou vrhnout, ale křikla jsem:

„Lidské záležitosti! Nutné!“

O chvíli později jsem se vrátila zpět s obrovskou úlevou. Hned si mě přivinul do náruče a začal se omlouvat:

„Promiň, nevím, co to do něj vjelo. Bral dneska na angličtine Shakespeara a nějak se rozhodl, že bude básník.“

„To je dobrý, jen... Proč jsme utekli?“ nechápala jsem.

„Pravda by se mu nelíbila,“ zamračil se Edward. „Stihl bych ho zpacifikovat, ale měla bys pár modřin, tak jsem vybral úprk.“

Zazvonil mu mobil. Rychle přijal hovor a po chvilce kývl a zase schoval telefon do kapsy. Na můj tázavý dotaz odpověděl:

„Alice. Rose si svlékla tričko a odvedla tak jeho pozornost jinam. Teď s ním měl Carlisle vážný rozhovor a Emmett slíbil, že už bude hodný. Můžeme se vrátit.“

Ráno jsem rozespalá a ještě v pyžamu sešla dolů do kuchyně pro trochu vody. Edward odběhl na rychlý lov, našla jsem na polštáři lístek. U stolu seděl Emmett a něco zuřivě psal. Všude kolem něj byly rozházené popsané papíry, byly jich stovky. V pdstatě celá podlaha v přízemí byla pokrytá jednotlivými listy. Lekla jsem se.

„Emmette, co to děláš?“ špitla jsem. Ani nezvedl hlavu, jen zamumlal:

„To mám za trest od táty.“

Sehla jsem se, vzala jeden papír do ruky a zjistila, že je z obou stran nahusto popsaný jednou jedinou větou:

Komentáře nejsou životně důležité!

Všechny povídky

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Jalle (06.08.2013 12:39)

tieto básničky milujem

14)  Kate (15.07.2013 01:36)

Tohle je prostě... ... ... ... báječný!

13)  DjKasicka (02.04.2012 14:43)

Dokonalé , prostě celý Emmett! smíchy se mi v očích objevily slzy!

11)  ODCULTI (23.07.2011 21:16)

ja se snad udusim smichy to je dobry fakt vybory asi potrebuju doktora co doporucujete

10)  Kristiana (14.06.2011 19:15)

„Dokud neuslyším sedm komentářů, nepřečtu vám nic dalšího!“ Emmett mě naprosto odrovnával. Smála jsem se jako šílená.
Ale existence těchto komentářových vyděčačů, už tolik směšná není. Všichni by si tohle měli povinně přečíst.

9)  ScRiBbLe (07.01.2011 15:26)

Nemůůůůůůůůůžu, pomóc, asi se udusím smíchy.

Emmett , básničky , Rose odvádějící jeho pozornost !

Chvilkama se řežu jako šílená, chvilkama se dojímám a uculuju jako pitomeček!

Krása, děkuji!

8)  MisaBells (09.09.2010 17:03)

Komentáře jsou důležitéééé Jsou, jsou, jsou Chudáček Emmettek! Ale nasmála jsem se... Ta jeho poezie... Hele, kde jsi ji vzala a jak moc to dalo práce Neb??? Já nevím, jestli to mám chválit, nebo... No raději no comment, že? Parádní povídka!

6)  eMuska (29.08.2010 13:24)

Tak táto jednorázovka mi niečo pripomína . Ja tiež zvyknem stepovať a behať z administrácie k poviedke, stále čumačkujem všade navôkol a hľadím, kto mi napísal koment... Asi budem potrebovať tiež takýto trest písať.
Napísala si to prenádherne, Emmett bol strašne roztomilý a... tie verše mi nepripadali až tak zle... ehm... dalo sa to čítať, to rozhodne (myslím Emmetta, nie teba).

5)  Carlie (29.08.2010 13:06)

Emmett je jednoduše so cute (omlouvám se, ale česká slovní zásoba mi na to nestačí).
Parádní dílko

4)  Liri2 (07.08.2010 23:07)

TWl táta tu na mě kouká jak na blázna když se tu řehtám jak idiot. mocinky povedená povídka. zaujala mě díky rozhovoru ze sfungou.

2)  DenyFish (20.04.2010 13:02)

Tohle je výýborný. já bych tedy smích neudržela ani do druhé básničky, ale skvělý) zasmála sem se moc.

1)  Nebraska (16.04.2010 08:07)

Ach! Karolka je génius! :-*

1