07.11.2011 [12:30], Cathlin, ze série Edward books, komentováno 17×, zobrazeno 2884×

Další důvod proč ho milovat. :-)

MISKY VAH
(Eclipse – epilog)

Na tváři se mi držel spokojený výraz, jak jsem sledoval nadšenou reakci mé rodiny na tu zprávu. Byli nadšení, že já a Bella se budeme brát. Zvláště Alicino nadšení nebralo konců. Najednou neměla stání. Slyšel jsem, co všechno jí proběhlo hlavou, starosti s uspořádáním svatby. Musel jsem se zasmát.

Její obličej zářil nadšením. „Mám toho tolik co dělat… Bello, jdi si hrát s Edwardem, musím se do toho pustit.“

Ta rozježená potvora se mi snad zdála. Občas jsem si připadal, že ji po celých těch letech pořád dost dobře neznám.

Podíval jsem se na Bellu. Zjevně též, navzdory svému předpokladu, potěšenou příznivou reakcí členů mé rodiny.

„S tátou to bude horší,“ řekla napůl zadumaně, napůl rošťácky.

„Však on se s tím nějak srovná, uvidíš. A teď, co kdybychom odsud vypadli? … Na naši louku? Už se nemusíš schovávat. Nebezpečí ti nehrozí.“ Zvláštní pocit lehkosti a svobody po celé té době, kdy se nás Victoria se svojí armádou věznila.

„Dobrý nápad!“ mrkla na mě.

- - -

Louka byla dnes poklidným, šťastným místem. Mezi mraky prosvítalo slunce. Tráva byla poseta žlutobílými polštářky sedmikrásek. Lehli jsme si na zem, která byla trochu vlhká, ale zdálo se, že to Belle nevadí.

Dotkla se kůže na mé ruce, od které se nyní slunce odráželo v tisících odlesků, a dlouze si ji prohlížela. „…sníh v létě…“ řekla jen a potom si beze slova přitiskla moji ruku ke své tváři. Jedním dlouhým pomalým pohybem přejela svojí tváří po mém předloktí a zavřela přitom oči.

„Hmmm…“ povzdechl jsi si při tom pohybu. Byl tak něžný.

Potom zvedla hlavu a dívala se mi do tváře. „Tvoje oči jsou dnes až moc tmavé.“ V hlase jsem slyšel starost.

„To nevadí… Nemusíš se bát…“

„Já vím. Vždycky jsem to přece věděla…“

Přepadlo mě prosté štěstí z její přítomnosti. A štěstí z očekávání naší svatby. Věděl jsem sice, že je tu ještě jeden problém (jak jí vymluvit její poloviční sebevraždu, která s tím souvisela), ale dnes jsem na to prostě nechtěl myslet. Nemohl jsem na to myslet pořád…

Místo toho jsem ji viděl v bílých šatech. Vedle mě. Zjistil jsem, že se pořád usmívám, bez přestání. Musel jsem asi vypadat jako blázen.

„Třináctého srpna?“ zeptala se náhle. „To by mi zbýval měsíc do narozenin.“

Vzdychl jsem. Zase už jsme byli u věku. „Esmé je o tři roky starší než Carlisle. A taky jim to nevadí.“

Podívala se na mě, pak se postavila, jako by chtěla o něčem promluvit a potřebovala se na to soustředit: „Na mém věku nezáleží až tolik, jak si myslíš. Ale vybrala jsem si svůj život a chci ho konečně začít žít. Nevím, jak ti to mám vysvětlit, ale vždycky jsem věděla, že mě něco takového čeká. Nikdy jsem nezapadala, nikdy jsem nebyla „normální“. Bylo to jako bych se snad už narodila dvacetiletá nebo tak něco… Nezlob se, ale není to jen kvůli tobě, proč najednou tolik pospíchám. Když už vím, co chci a jak to chci.“

Usmál jsem se, ačkoli mě hlodalo vědomí, že doopravdy ví jen málo o tom, co chce. Nemůže vědět dokud si to neprožije… Ale její odhodlání, její momentální přesvědčení a z něj pramenící spokojenost bylo svým způsobem příjemné. Věděl jsem, že teď se konečně cítí dobře.

„Tak tedy třináctého srpna,“ odsouhlasila si. „To ostatní nechám na tobě a na Alici. Udělej to podle svého, tak jak se ti bude líbit. Je na tobě Alici zkrotit, když se ti bude zdát, že sem tam něco přehání. Což je, jak víme oba, nepravděpodobné,“ zasmála se svému vtipu.

Taky jsem se musel usmát. Ačkoli se mé myšlenky potulovaly trochu jinde než její, když jsem ji pozoroval, jak se prochází trávou, a ležel jsem u jejích nohou jako hříšník u nohou bohyně. Její krása mě opět okouzlovala. Jako už tolikrát.

„Některé věci byste ale neměli opomenout. Teď nemyslím takové ty nutnosti jako obléknout mě do bílých šatů, sehnat směšně velké množství květin, stužek a kdoví čeho… Teď myslím na to, že nesmíme zapomenout pozvat některé lidi, pro které to bude… důležité. Charlieho, Renée, Phila, mé přátele… Dlužím jim a budu jim dlužit mnohem víc než takové rozloučení, předtím než zmizím z jejich života. Tedy - nevím, jestli bude Alice chtít pozvat vlkodlaky. Jestli by měla? Nevím, jestli by měla takovým způsobem zkoušet Jacoba… ani netuším, jak by se k tomu mohl postavit…“

Zamračil jsem se. Mluvila o své svatbě, jako by se týkala všech ostatních, jen ne jí. To mi smazalo úsměv z tváře. Myslel jsem, že to pro ni znamená víc. Že to dělá kvůli sobě. Myslel jsem, že to pochopila a cítí to podobně, alespoň do jisté míry podobně, jako já… Bylo možné, že jsem se krutě mýlil?

„Pověz mi, proč to děláš?“ zeptal jsem se neradostně.

„Co?“

„Proč dáváš mně a Alici volnou ruku? Copak tebe se to netýká?“

Dívala se na mě jako by nepochopila moji otázku.

Nepotřeboval jsem nic slyšet nic dalšího. Usvědčila se sama.

Ale takhle to nemělo smysl. Takhle jsem to nechtěl. Aby se nutila… Misky vah se zhouply na druhou stranu.

Vstal jsem a chytil její obličej do svých dlaní. „Odvolávám naši dohodu,“ řekl jsem s povzdechem.

„Cože?“ zalapala po dechu. „Ty couváš?“

„Ne, necouvám. Svojí stranu dohody dodržím. Ale ty jsi z toho venku. Nechci, aby ses do něčeho nutila. Prosím, neber to jako výčitku.“

„Jak to všechno proboha myslíš?!“

„Bello, já chápu, proč to děláš. Snažíš se, aby všichni kolem tebe byli šťastní. Máš to už v povaze… Ale mně je jedno, jak se cítí ostatní, já bych si přál, abys byla šťastná ty.“

„Ale já…“ chtěla něco namítnout.

Přerušil jsem ji. „Uděláme to po tvém. Tak jak si přeješ. Nesmíš mít pocit, že nemáš na vybranou. Mrzí mě, že jsem to doteď neviděl.“ Píchlo mě v hrudi, když jsem pomyslel, jak šťastný jsem byl, když jsem bláhově věřil, že to vnímá podobně jako já. „Můžeme to udělat třeba dnes večer. Tak brzo jak budeš chtít. Promluvím s Carlislem… Poradí mi, jak to nezkazit...“

„Edwarde…!“ zakusovala své zuby do rtů a nesouhlasně kroutila hlavou.

„Neboj, miláčku. Ani na tvoje ostatní požadavky jsem nezapomněl.“

Pravda, bylo to trochu ukvapené, ale jen proto, že jako mávnutím proutku zmizely všechny důvody k tomu to odkládat. Všechno jsem najednou viděl jejíma očima. A najednou jsem jí chtěl dát to, po čem toužila. Bylo hloupé nechávat ji čekat…

Zajel jsem jí rukama do vlasů, rozhodnutý postavit se tváří v tvář možnosti, o kterou tolik stála. A hlavně kvůli ní, ale nejen kvůli ní, měl-li jsem k sobě být upřímný, jsem doufal, že to bude v mých silách. I dnes, ačkoliv na poslední lov jsem si sotva vzpomínal.

Dotkl jsem se jejích rtů těmi svými. Nehýbala se, nereagovala. Ale postupně se její rty začaly probírat k životu. Položila svoje dlaně na moje paže, jako by mě chtěla odstrčit, místo toho je ale nakonec posunula na moje záda. Slyšel jsem, jak její srdce začíná tlouct rychleji. Malinko, váhavě se ke mně přitiskla, jako by ji nějaká síla držela zpět.

Uvědomil jsem si ale, že mě už všechny podobné síly pustily. Nic nám přeci nestálo v cestě. Byl jsem si jistý, že se mohu pokusit. Měl jsem najednou pocit, že jsem silnější, než jsem si dosud myslel. Bylo to tak zvláštní odstrčit svůj utkvělý strach o její bezpečí do pozadí. Ta svoboda, která vznikla na jeho místě, mě přiměla si mnohem jasněji uvědomit, jak moc to chci udělat. Touha a láska mě zaplavila, jako masy vody uvolněné z přehrady.

Líbal jsem ji, až se přitiskla ještě o něco víc. Sladká, nekonečná temnota už byla zase všude kolem nás, nyní o to silnější, že se jí téměř nic nesnažilo zadržet.

Její blízkost povzbudila pálení v mém hrdle a netvor se jako vždy probudil k životu. Snažil se donutit mě upřít pozornost na lákavé křivky jejího hrdla, chtěl, abych se soustředil jen na krev, kterou potřeboval. Celkem zkušeně jsem ty ohavně nízké a dotěrné myšlenky odhodil do kouta. Jako už tolikrát předtím. Neměl jsem nejmenší chuť se tím zabývat… ačkoliv jsem zůstal ostražitý.

Bella pootevřela své rty a ucítil jsem, jak se mi odevzdává. V tu chvíli mě znovu převálcovala lidská touha. Pomalu jsem se překulil a přitiskl ji do studené trávy. Nechal jsem se ovíjet její dvojsečně omamnou vůní. Opatrně jsem na ni přenesl část své váhy.

Ucítil jsem, jak mírně zavrtěla hlavou a zašeptala: „Přestaň, Edwarde, počkej…“

„Proč?“ zamumlal jsem, nadvakrát ztracený v její sladké vůni.

„Já to teď nechci udělat.“ Ucítil jsem, jak mě od sebe odstrkuje.

Neochotně jsem se kousek posunul a donutil se otevřít oči, abych se na ni podíval. Měl jsem přesto pocit, že vidím jen polovinu toho co obvykle, moje mysl byla jinde. „Nechceš? Proč? Miluju tě… Chci tě… právě teď,“ mumlal jsem sotva srozumitelně.

Zírala na mě, její oči doutnaly jako ty moje, nedokázal jsem se soustředit na nic jiného, než na ten žár, tep jejího srdce a horkost v jejích tvářích. Znovu jsem se sklonil a začal jsem ji líbat.

„Prosím!“ vydechla z posledních sil.

Zasténal jsem a odtáhl se.

„Edwarde, takhle to není správně,“ její oči byly vážné.

To mě zmátlo. Měl jsem pocit, že už vůbec ničemu nerozumím. „Jak je to tedy správně?“ nechápal jsem.

„Víš, ta svatba možná pro mě neznamená tolik, co pro tebe. Ale taky to pro mě něco znamená.“ Zadržela dech. „A hodně,“ vydechla, jako by se poprvé přiznala především sama sobě. „Od té doby, co jsem alespoň částečně pochopila… tvoje pocity, které mě ohromily. Nikdy dřív jsem si nedokázala představit, že by to mohlo být takové. Tak protikladné k tomu, jak jsem to vždycky vnímala."

Misky vah se opět převážily.

„Musel jsi mě nějak špatně pochopit,“ pokračovala. „Nemysli si, že je to nějaké sebeobětování, když s tou svatbou souhlasím. Dokážu vidět, co v tom vidíš. Vím, proč ti na tom tak záleží… a od té doby mi na tom záleží taky tak. Chci ti dát, po čem toužíš. Nejen proto, že to chceš ty, ale protože to chci i já… Těším se na ten pocit, když… ti to dám. To je myslím základní podstata lásky, ne?“

Teď jsem zase nebyl schopný promluvit já. Její slova byla tak krásná, že jsem měl pocit, že se mi to jen zdá. Musela se mi zdát. Byla jako anděl, ano, opravdový anděl.

Vzdychla. „Vím, že to vypadá, že o to všechno nejevím dostatečný zájem. Není jednoduché najednou úplně zapomenout na všechno, o čem jsem doteď byla přesvědčená. Asi ve mně pořád bude jistá dávka odmítavosti,“ omluvně se usmála. „A navíc mi dělá radost umožnit Alici i ostatním, aby si to užili. Nemůžu si pomoct,“ zavrtěla hlavou a rozhodila rukama. „Ale přesto to… svatbu… taky chci.“

„Bello…“ řekl jsem ohromeně, užaslý ne dojmem, ale jistotou, že po mém boku se nachází běloskvoucí, zářivý anděl. Přitom jsem kýval na souhlas. „Uděláme to tedy správně… ano.“

Vzala moje paže, omotala si je kolem pasu a nesměle se posunula kousek ke mně. V očích se jí objevilo tajemné jiskření a na tváři usměv. „A... Edwarde, víš, že to taky chci. Ale přece jen, kdybys mohl ještě chvíli počkat…“ dloubla do mě.

Potvůrka. Pohladil jsem ji po tváři a vtiskl ještě jeden polibek, o maličko delší než by měl být. „Vsadím se, že bych mohl,“ odpověděl jsem dvojsmyslně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  Jalle (30.10.2012 17:44)

to je tak nádherne napísané, roztápam sa z toho dokonalé, ďakujem

16)  Cathlin (11.03.2012 22:27)

Ireen, je mi jasné, že ne všichni budou mým vyškrtnutím Rennie (to je taková má dloubavá zkrácenina pro Renesmée... ) nadšeni. Ba dokonce jsem spíše čekala, že mi to všichni omlátí o hlavu - naštěstí se tak nestalo. Každopdáně jsem ráda, že se ti Edward v mém podání tak moc líbil!

14)  Cathlin (14.11.2011 10:40)

Janebko, poučení pro příště!!! Komenty až POTOM!

13)  Janeba (13.11.2011 10:54)

Zjevně už neplatí, KDYŽ CHCI TAK CHCI A TO TEĎ HNED A SE VŠÍM VŠUDY!!!!
To je tak, když si, dřív než napíšu, přečtu komenty ostatních!!!

Děkuji!!!

12)  julie (08.11.2011 22:36)

jo, další důvod,proč ho milovat A tebe taky!

11)  Cathlin (08.11.2011 20:21)

AMO: S tím já mám docela problém, protože Edward je zkrátka hrozně protichůdný ve svém smýšlení. On se tak moc snaží myslet na ostatní a dělat všechno proto, aby jim snesl modré z nebe a aby se o ně co nejlépe postaral, dokonce i navzdory svým vlastním touhám! Ale vždycky se zapomene zeptat, jestli to ten druhý tak chce. No - vždyť říkám! Další důvod ho milovat!

Juli: Jo jo, fakt by m-o-h-l. To jsem si říkala celé první tři knihy...

10)  AMO (08.11.2011 10:17)

Kočičko... já to napsala tak rychle, že jsem nestihla ani pochválit svoji Micinku!
Je to krásné, jako vždy... páááá

9)  AMO (08.11.2011 10:14)

Je to zvláštní, ale tahle kapitola se mi spojuje i s jinými příběhy... nevím, je to tím myšlením neustále na sebe. Nebo spíš... nevím, jak to napsat. Vedením a upřednostněním vlastních zájmů v dobrém smyslu. Takové, já ti to nalinkuji a ty se přizpůsobíš a budeš šťastná. Jsem moc ráda za takový rozbor jeho duše... on ji má! A ještě víc, za jeho uvědomění si. Možná i tohle bylo nutné, aby se konečně naučil poslouchat. A číst mezi řádky... bohužel, my ženy nejsme přímočaré a o spoustu věcí si říct neumíme.
Jen neustále prosíme o víc takových Edwardů a Jacobů... schopných se pro nás obětovat

8)  julie (07.11.2011 21:07)

Jo,taky mi připadá,že by fakt mohl... Panejo,nejkrásnější okamžiky,Cath,díky!

7)  Cathlin (07.11.2011 21:06)

Silvaren: Ježiš, to jsem tuze šťastná. V životě bych nevěřila, že někomu mohu pomoci něco ozřejmit. A že jsem na něj naladěná? No tak to slyším ze všeho nejvíc ráda!!! Děkuji!!!

6)  Silvaren (07.11.2011 20:26)

Musím ti strašně poděkovat, protože až po přečtení téhle kapitoly jsem konečně pochopila, proč Edward tak najednou Belle nabídl vycouvání ze svatby. Díky, díky, díky. Předtím mi to vůbec nedošlo. Jsi na Edwarda nádherně naladěná. Skvěle jsem si to užila.

4)  Cathlin (07.11.2011 19:39)

Bosi, no vidíš! A přitom zrovna tuhle část zmiňuju v tom našem intervijů - že mě naštvalo, že chyběla ve filmu! Tak sis to aspoň osvěžila.

3)  Bosorka (07.11.2011 19:08)

A málem bych zapomněla mooooc pěkný!

2)  Bosorka (07.11.2011 19:08)

Víš, že tohle si vůbec nevybavuju Bych měla oprášit znalosti . ALe kde vzít čas

1