18.06.2011 [18:15], MaiQa, ze série Druhá šance?, komentováno 6×, zobrazeno 2398×

Omlouvám se za dlouho nečinnost. Nejdříve jsem se chystala na školu v přírodě na druhé straně republiky a poté jsem měla hodně testů, ale nakonec jsem si udělala čas napsat další díl.

Takže, Edward potkal Setha, ale to není jediný člověk, se kterým se v dnešním díle setká, nebo promluví. A ještě prozradím, že jedna část v tomto díle je opravdu zlomová, i když se to tak nemusí na první pohled zdát.

Sethův dům byl postaven kousek od hranic. Opravdu jen malý kousek, až mě to překvapilo. Moc se mi nezdálo to, že by mu to Sam jen tak dovolil. Ledaže by Sam už neměl žádnou váhu při rozhodování, nebo už se neměnili. A to by i ukazovalo, proč přišel jen Seth. Jo, asi to tak bude.

„Promiň, není to tu tak luxusní, jak jsi zvyklý,“ omlouval se ihned, jakmile jsem vešel do jeho domu. Usmál jsem se.

„To by jsi měl vidět můj pokoj. Ten je tisíckrát horší, když do něj nevletí máma, nebo Amanda.“ Amandino jméno jsem zasyčel. Sklíčeně se na mě podíval.

„V souvislosti s mámou asi nemyslíš Esme, co? A kdo je Amanda?“ To první bylo spíše konstatování, to druhé už jasná otázka. „Chceš kafe?“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, to je dobrý. Bohužel tím opravdu nemyslím Esme a Amanda? Ta ani nestojí za zmínku. Spíš by mě zajímalo, jak se máš ty. Co se stalo za dobu, co jsem tu nebyl?“ pokusil jsem se to zamluvit. Povedlo se mi to.

„Odstěhoval jsem se sem. Nechtěl jsem být pořád nablízku těm soucitným obličejům. Bylo to, jako by mi snad umřelo mé dvojče, ale já jsem se tak vlastně opravdu cítil. Víš, že jsem mám rád… jako kamaráda,“ dodal po chvíli. Usmál jsem se. Nic jiného by mě ani nenapadlo. „Ale vím, že tvá otázka je spíše zaměřena na něco jiného, nebo spíše na někoho jiného. Musím tě zklamat. Jakmile Cullenovi odjeli, přestali se s námi jakkoliv stýkat. I Jacob je ve svých myšlenkách tajemný jak hrad v Karpatech. Promiň, tak rád bych ti řekl, kde jsou a jak se mají. Opravdu. Ale věřím, že ty je najdeš, když je budeš hledat. Alice ti pomůže,“ usmál se na mě, v kuchyni začal jančit telefon, odešel ho zvednout. Čekal jsem až si dopovídá v tím, kdo mu volal. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych odposlouchával pomocí myšlenek, tedy až do chvíle, kdy mě zavolal do kuchyně s tím, že se mnou chce někdo mluvit.

****

Do konce hodiny mě zastihly ještě další tři vize. Tentokrát byly plné rozhodování jak ze strany Edwarda, tak Setha. Rozcházeli se snad ve všem, jen jedno měli společné, odehrávali se v Sethově domě. Hned, jakmile mě ta myšlenka napadla, věděla jsem, že ji prostě musím použít v praxi. Jen jsem potřebovala, aby už konečně zazvonilo na přestávku, jenže hodiny jakoby dělali přesný opak. Nervózně jsem bubnovala prsty o stůl a jakmile zazvonilo, až moc rychle jsem se vypařila z hodiny. Jasper mi byl v patách a to jsem zrovna teď vůbec nepotřebovala.

„Udělal by jsi pro mě něco?“ Bez váhání přikývl. „Mohl by jsi jít za ostatními a omluvit mě. Potřebuji si něco zařídit. Je to urgentní,“ řekla jsem mu a nadhodila štěněčí oči. Přikývl a odešel. Zákeřně jsem se pousmála a pádila pryč ze školního areálu. Zastavila jsem se o dvě ulici dál, ve chvíli kdy jsem si byla jista, že mě nemohou slyšet a ani mě nepronásledují. Vytáhla jsem mobil z kapsy a našla v seznamu čísel to Sethovo. Vytočila jsem ho a čekala, až mi to zvedne. Dočkala jsem se přesně po třech zazvoněních.

„Seth Clearwater,“ oznámil mi.

„Ahoj, Sethe, tady Alice,“ oznámila jsem mu. „Vím, že to může znít trošičku divně, ale hledám…“

„…Edwarda,“ dokončil za mě.

„Přesně,“ odpověděla jsem. „Mohl by jsi mi ho zavolat?“ Přesně o půl vteřiny později se ozvalo hlasité zavolání. Jen o chvíli později se mi ohlásil Edward. Měl tak podobný hlas mému bratrovi, hlavně nato, že byl člověk.

„Ahoj, Edwarde, možná mě neznáš, ale jmenuji se Alice Cullenová,“ opravdu jsem nevěděla, co přesně mám říkat. Bylo to divné.

„Alice,“ téměř zbožně vyslovil mé jméno, „jsem tak rád, že voláš. Ani nevíš, jak moc. Doteď jsem si nebyl jistý, zda se mi to vše jen nezdá. Teď už vím, že ne,“ úleva v jeho hlase byla téměř hmatatelná. Potutelně jsem se usmála. Najednou mi nepřipadalo divné, že vypadal jako Edwarda. Tím, jak se mnou mluvil jsem se přesvědčila, že to opravdu je on. Nebylo pochyby. Už ne. Najednou jsem měla pocit, že ten kousek v mém mrtvém srdci, který byl jako střep, který se vám zabodává čím dál hlouběji do tkáně, zmizel. Má rodina mohla být zase kompletní, všichni mohly být šťastní. Jen byla potřeba ještě trocha času.

„Co děláš ve Forks? Jakože jsi člověk? Jak je sakra možné, že jsi živý?“ Měla jsem tolik otázek, které jsem chtěla mít zodpovězené.

„Sám nevím, Alice, a jak jsem se dostal do Forks? To je docela na dlouho. Pokud se někdy uvidíme naživo, řeknu ti celý příběh,“ sliboval mi.

„Kde jsi tak dlouho byl?“ zeptala jsem se. Neměla jsem už moc času. Ostatní už mě běžela hledat.

„Nic jsem si nepamatoval. Všechno ti jednou vysvětlím. Můžu ti říct jen jediné. Pokud se budeš chtít někdy setkat, bydlím v Chicagu,“ oznámil mi. Měla jsem pocit, že se mé srdce znovu rozeběhlo.

„My taky, Edwarde.“

„Cože?“ zakřičel mi do telefonu. „Jakto? Odkdy?“ začal chrlit jednu otázku za druhou. Povzdychla jsem si.

„Musím končit, Edwarde. Ještě ti zavolám, ale teď nemohu, už mě hledají. Nedělej nic neuváženého, sleduji tě,“ řekla jsem a ukončila hovor. Zrovna včas. Ve stejné chvíli se objevil Jasper s Bellou a Emmettem na konci ulice. Usmála jsem se na ně a vydala se za nimi.

„Alice, proč jsi sem šla?“ zeptal se Jasper. Porozhlédla jsem se kolem, abych se podívala, na co bych se tu mohla vymluvit. Na nic. Nebylo tu vůbec nic, až na sklady. Otočila jsem se na ně a usmála se.

„Potřebovala jsem si zavolat,“ odpověděla jsem popravdě. Proč jim vlastně lhát, jen budu muset co nejdřív zavolat Sethovi a domluvit se s ním, aby jim neříkal nic o tom, že je Edward zpátky. Jen pro jistotu, kdyby mu volali a věděla jsem, že toho by byly opravdu schopní.

„Komu?“ zeptala se Bella, hlasem který byl víc, než jen nezúčastněný. Byl přímo mrtvý. Ačkoliv jsem byla upír, jakmile to řekla, otřásla jsem se. Měla jsem sto chutí ji vše říct, ale copak jsem mohla? Ne, ještě nebyl ten správný čas, ten teprve příjde a pak jí to řeknu.

„Sethovi,“ odpověděla jsem a vydala se zpátky ke škole. Bez řečí se vydali zamnou. Věděli, že ze mě nic nedostanou, ne pokud nebudu chtít. Byla jsem spokojená, rozhodně o nic nepřicházeli, jednou jim řeknu vše do detailů.

****

Srdce mi sprintovali, žaludek mi dělal salta a můj mozek se dokázal soustředit jen jedinou věc. Volala mi Alice, bydlí v Chicagu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Oni se přestěhovali do města, ve kterém jsem se narodil v obou mích životech.

Rozloučil jsem se Sethem a dal mu své číslo, spolu s ujištěním, že se ještě v blízké době objevím. Toho se nemusel obávat. Sám jsem to chtěl, potřeboval jsem s ním probrat tolik věcí, ale vlastně nejen s ním, ale i s ostatními ze smečky. Nevěděl jsem, kde se to ve mně bralo, ale hrozně jsem toužil potom, abych je znovu viděl. Možná to bylo způsobeno i tím, že jsem potřeboval opravdu uvěřit, že všichni existují. Ani Alice mi v tom nepomohlo, stále se mi to zdálo jako sen. Opravdu vydařený sen. A to i přesto, že celé mé tělo i má mysl na mě přímo řvali, že je to pravda, že jsem je našel, že můžu být rád. Můžu být šťastný.

Nadšení mě nepřecházeli ani poté, co jsem se dostal zpět ke Stanleyovým. Pak radost vystřídal šok. U domu stálo policejní auto, začal jsem se soustředit na myšlenky lidí, kteří byly v domě. Jako pěst mě udeřili myšlenky Charlieho. Bože, kdo ho zavolal, proč? Zhluboka jsem se nadechl a vystoupil z auta. K domu jsem došel až moc rychle, i když jsem se to snažil být co nejpomalejší. Odemkl jsem si dveře a s příslibem, že budu v klidu, jsem otevřel. Vyzul jsem se a šel do obývacího pokoje. Hovor tam šustil, jako by si ani nevšimly, že jsem přišel. A ani mi to nepřipadalo divné, já bych přes tento hluk neslyšel ani svůj dech. Chvíli jsem stál opřený o futra a pozoroval je. Čekal jsem, až si mě někdo všimne. Nikdo nevzhlédl, takže jsem se po chvíli rozhodl, že na sebe upozorním sám.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem. Hovor najednou utichl a všichni se na mě podívali. Pozorně jsem pozoroval reakce Charlieho. Jakmile mě uviděl zalapal po dechu a pozorně si mě začal prohlížet. Poslouchal jsem jeho myšlenky, byly plné srovnávání mě a mého upířího já.

„Edwarde, nevšimli jsme si, že jsi přišel. Dovol, abych ti představila náčelníka Swana,“ vzpamatovala se jako první paní Stanleyová.

„Těším mě, jsem Edward Masen,“ představil jsem se a podal mu ruku. Chvíli jsem čekal a pak ji odtáhl. V tě chvíli jako by se probudil. Vstal a napřáhl ke mně tu svou.

„Charlie Swan, ale říkej mi jen Charlie,“ řekl. Potřásl jsem si s ním rukou, ze srdce mi spadl velký kámen, opravdu jsem si chvíli myslel, že mě bude jen ignorovat, nebo se mu něco stane. Chvíli vypadal na infarkt.

„Dobře, Charlie,“ usmál jsem se a posadil se na jedno z volných křesel. Chvíli bylo ticho, jen se na mě všichni dívali. Dobrá, Charlie na mě nepokrytě zíral. Snažil jsem se ignorovat jeho myšlenky.

„Takže ty jsi příbuzný Edwarda Cullena?“ zeptal se najednou. Přikývl jsem.

„Bratranec,“ odpověděl jsem s klidem. Něco si sám pro sebe zamumlal a poté přikývl.

„Pro jsi tady?“

„Chtěl jsem se o Edwardovi něco dozvědět. Připadalo mi fascinující, že se jmenuji stejně, jako on. Nikdy my nikdo nevysvětlil, jak je to možné. Vlastně jsem před pár roky ani nevěděl, že nějakého bratrance mám, přišel jsem nato naprostou náhodou. Když nám došla pozvánka na jeho svatbu. Nikdo na ni sice nepřijel, ale já jsem se konečně dozvěděl, že mám nějaké žijící příbuzné. Rodiče mi odmalička vtloukali do hlavy, že nikoho dalšího nemáme a pak jsem přišel na tohle. Přijel jsem sem, abych se dozvěděl vše o naší rodině, ale bohužel pozdě,“ odpověděl jsem mu, snažil jsem se znít co nejvíc tragicky. Asi se mi to povedlo, protože o tom dál nikdo nemluvil. Strávil jsem s nimi ještě dvě hodiny a čekal, až se Charlie rozhodne odejít. Jakmile se tak stalo, poprosil jsem ostatní, jestli bych jej nemohl vyprovodit. Nikdo nebyl proti, nejspíš si mysleli, že ho chci požádat o něco, co by mi pomohlo se dopátrat historie mé rodiny. Moc se nezmýlili. Opravdu jsem ho potřeboval požádat o něco spojeného s mou rodinou, ale ne z toho důvody, který si mysleli oni.

Když se chystal odejít, konečně jsem se odhodlal.

„Charlie, nevím, jestli se nemýlím, ale nebyla vaše dcera manželkou mého bratrance?“ zeptal jsem se. Přikývl.

„Mohl bych vás tedy požádat o tom, abyste ji o tomhle nijak neinformoval. Nechtěl bych ji nijak rozrušovat,“ požádal jsem ho. Bez přemýšlení přikývl. Oddychl jsem ji, nechtěl jsem, aby to zatím věděli. Nikdo kromě Alice.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  HMR (10.07.2011 23:31)

1