06.04.2011 [20:45], MaiQa, ze série Druhá šance?, komentováno 7×, zobrazeno 2606×

Přiznávám se. Jsem měkota. Chtěla jsem Edwarda ještě trochu podusit, ale prostě jsem potřebovala trochu pohnout v ději. A věřte, že dnešní díl pohnul dějem hodně. Opravdu hodně. Možná se to ale zatím tak nezdá. :)

Zprudka jsem otevřel oči. Ležel jsem na boku, takže jsem ani neměl jak se vyšvihnout. Ale klidně bych se vsadil, že by se to jinak stalo. Byla tma. Podíval jsem se na budík. Půl jedné. Necítil jsem ani špetku unavenosti. Byl jsem až moc čilý. Ten sen mě naprosto vzbudil. A vyděsil. Pořádně. Nikdy jsem nezažil něco takového. Možná včera, ale tohle se s tím minulým snem nedalo srovnávat. Ani trochu. Tenhle byl až moc…děsivý. Ano to je ono. Byl děsivý. A tak moc opravdový. Jejich smutek, můj pocit viny, jako by jsem jim to opravdu udělal. Jako by to ani nebyl sen. Už blázním. Měl bych spát dál. Je moc brzy.

Pokoušel jsem se o to. Opravdu hodně. Chtěl jsem dál spát. Zapomenout tak na ten sen. Zapomenout na vše, ale nedokázal jsem usnout. Nevím jak dlouho jsem se v posteli jen tak převaloval, než mě spánek konečně přemohl. I přesto jsem neměl žádný klidný sen.

****

Spala. Byla tak roztomilá. Bojoval jsem s touhou dotknout se jí. Přesto jsem měl ještě větší nutkán, odejít a najít svou ženu. Sehnul jsem se k ní a políbil ji na čelo. Ze snu se usmála. Byla nádherná. A já o ni přišel. Přešel jsem ke dveřím a ještě naposledy se na ni podíval. Snad se ještě někdy uvidíme.

„Mám tě rád, Nessie. Navždy budu.“ Je tak těžké to říct, když vím, že ona mě neslyší. Z obýváku se ozývá tiše puštěná televize. Nechtějí ji rušit ve spánku. Z pracovny slyším, jak se o něčem dohaduje Bella s Carlislem. Mám tak jít? Vidím ji možná naposledy. Musím tam jít.

Stačí mi jediný pohled na ni abych si uvědomil vše, co jsem jim udělal. Opustil jsem je. Navždy.

„Musí existovat něco, čím by se to dalo vysvětlit,“ její hlas je zlomený. Chce se mi řvát. Copak mě nevidíš? Jsem tu!

„V žádné knize o tom nic není. Prostě se to ještě nikdy nestalo!“

„Musí někde být. Musí, přece nás nemohl jen tak opustit.“

„Neopustil. V našich srdcích bude navždy, s tím si musíme vystačit.“ Bella si ho nevšímá. Brečí. Prosím, nedělej mi to. Už tak to mám hodně těžké. Miluji tě. Z našeho pokoje se ozve pláč Nessie.

****

Tentokrát jsem se do sedu vyhoupl. A pěkně zprudka. Až mi z toho křuplo v zádech a zatočila se hlava. Ještě chvíli to bude takhle pokračovat a sám sebe zmrzačím. V lepším případě. S klením se otočím na budík, ten mě hodně vyděsil. Jak naschvál se právě v té chvíli ozval. S vyděšeným výkřikem jsem spadnul na zem. Zase. Tohle se pomalu začíná stávat denním rituálem. Vzbudit se, spadnout na zem a pak se jít obléct. Alespoň, že jsem se dneska ráno zbavil Amandy, tu bych asi nerozdýchal. Vyhoupnul jsem se nahoru. Ach jo. Dneska je středa, musím ji vyzvednout. S neustálím třením omráčené zadnice jsem se došoural, po několika desetiletích, ke skříni. Když jsem ji otevřel, málem jsem vykřikl znovu, někdo mi změnil oblečení. Na nový. Sakra. Kterej...Beth. Ona je ještě horší než Alice. Tohle není…Alice! Při pomyšlení jejího jména mě zasáhla vlna nostalgie. Ať byla moje rodina jakkoli skvělá, oni byly lepší. Miloval jsem je. Byly mojí součástí. Ať už byly vysnění, nebo ne. Jako by mohly nebýt. Jsou to jen mé sny. Bohužel. Sny, které by možná byly i lepší, než tahle realita. Tedy když pominu to, jak jsem jim v tom snu ublížil. To si nezasloužily. Vůbec. Byly ta nejlepší rodina, kterou mohl člověk mít. I upír. Už blbnu. Opravdu hodně. Upíři neexistuji, Cullenovi taky ne a Bella s Nessie bohužel taky ne. Ať už je myšlenka nato, že by existovali jakkoli nádherná. Moje fantazie si se mnou prostě hraje. Krutě hraje.

No, tak snad strefila moji velikost, když už nic jiného. Přísahám, že jestli mezi košilemi najdu jednu jedinou, která bude na sobě mít třeba jen trochu růžové, zabiju ji. Ihned. A bez přemýšlení.

Ta, kterou jsem si pro dnešek vybral, naštěstí nic růžového neměla. Má štěstí. Zatím přežije. Po cestě do koupelny jsem se k nikým z mé rodiny nesetkal. Naštěstí. S prvními kapkami, které dopadaly na mou kůži, se mi začaly vracet dnešní sny. Všechny pocity. Pohledy. Atmosféra. Podlomila se mi z toho kolena. Byl jsem opravdu takový? Mohl by jsem, kdybych měl manželku a dítě, je opustit? Jen tak, zničehonic? Byl bych tak zlý. Tak špatný? Ukazoval mi snad ten sen to, co jsem ve skrytu své duše? Bezcitné zvíře, které na nikoho nebere ohledy? Ani jsem si pořádně neuvědomil, že mi tečou slzy. Bylo to dlouho co jsem naposledy brečel. Už jsem si to ani nepamatoval. Ani jsem se nesnažil zastavit proud slz. Neměl jsem nato sílu. Ani pomyšlení. A ani jsem po tom netoužil. Svým způsobem mě ty slzy odpovídali na mou otázku. Nikdy bych nebyl schopen jim tak ublížit. Ne dobrovolně. Muselo by se něco stát, abych odešel. Něco zlého. Ano, já bych je neopustil. Kdyby to byla pravda, byl bych s nimi, dával na ně pozor a miloval je. Obě. Ať bych byl cokoliv. Jakákoliv zrůda. I kdybych byl upír.

Hystericky jsem se rozesmál. Já opravdu blázním. Přemýšlím tu o takových blbostech. S takovou budu za chvíli věřit i nato, že upíři opravdu existují. Taková pitomost. Samozřejmě, že neexistují. Jsou to jen vymyšlené potvory, které měli jenom strašit lidi ve středověku. Strašit k smrti. Tak aby se báli chodit večer ven. Tak aby se báli jen sebemenšího zašustění v noci.

„Jsi v pořádku?“ No samozřejmě. Možná si myslí, že jsem se už úplně zbláznil. Nemám k tomu daleko.

„Jo.“ Doufám, že jsem to zařval dostatečně nahlas. Přes tu vodu to taky nemusela zaslechnout. Raději jsem zastavil vodu, nemíním se s ní hádat. Měl jsem co dělat, abych se vyhrabal ze sprchového koutu. Byl moc malý a já jsem ho celý zacpal. Jak jsem se sakra mohl vůbec svést dolů. Musel jsem vypadat jako kačer, když jsem se snažil odecpat odtamtud. Připadal jsem si jako velký špunt.

Málem jsem se sám sebe lekl, když jsem se podíval do zrcadla. Měl jsem rudé oči. Z pláče. Snad to rychle zmizí. Nechci vypadat jak obrácený novorozený. Místo červených duhovek, červené bělmo. Bože. Už mi vážně hrabe. Seber se chlape!

Vyšel jsem z koupelny a doplahočil se dolů. Jako vždy tam už byla celá má rodina. Všichni na mě vyjukaně dívali.

„Cos dělal? Vypadáš jako by ses srazil s náklaďákem,“ ozval se jako první táta. Naštvaně jsem na něj zasyčel. Bezva. Ještě si ze mě bude dělat srandu. Zrovna ze mě a zrovna dneska.

„Vypadáš jako po celodenní kalbě,“ opravila ho má sestra se škodolibým smíchem.

„No tak to doufám ne!“ začala křičet máma vysokým sopránem. Začala mi z toho třeštit hlava. Zmučeně jsem se na ni podíval.

„Ne. Neboj, jenom jsem se nevyspal dobře,“odpověděl jsem jí.

„Jenže to ani trochu neodpovídá tomu, že máš červené oči, že ty jsi si vzal nějakou drogu? Třeba ten jitrocel, jak o něm včera psali v novinách,“ stála si za svým a ani o jeden stupeň nesnížila svůj ječák. Začala se ve mně vařit krev. Doslova.

„No tak jsem brečel, to jsi snad nikdy nedělala?“ rozkřičel jsem se na ni, nechal ji stát uprostřed kuchyně a vypadl z domu. Svým prudkým výjezdem z garáže jsem nejenom málem zničil vrata, ale i své auto. Vynervované dupnutí na plyn ho málem rozpůlilo. Naštěstí jen málem. Taky jsem cestou k Amandě málem zajel tři chodce, naboural čtyři auta a rozjel tři kočky. Nakonec jsem s prudkým dupnutím na brzdu zastavil u jejího domku. No domku, byla to spíš vila a rozhodně nebyla malá. Možná, že si hodně lidí z naší školy myslelo, že právě proto jsem s ní. Bohatství. Je sice víc než pravděpodobné, že hodně klukům by šlo jen o to, ale mě šlo zezačátku hlavně o její povahu. Jenže i ta se po chvíli změnila. Teď jsem s ní spíš byl ze zásady a možná trochu i proto, že jsem se bál jejího otce. Patřil mezi nejvlivnější lidi v Chicagu. Takže mi nezbývalo než čekat, až mě sama opustí. Zatroubil jsem. Byl to pro ni signál, aby vyšla ven. Nemusel jsem čekat dlouho. Za chvíli vylítla z baráku, jako by jí za patami hořelo. Hned jakmile nastoupila do auta, ze zvyku jsem ji políbil. V tom polibku bylo z mé strany asi tolik citu, jako když políbíte žábu. Když jsem se odtáhl, usmála se na mě. V očích ji zajiskřilo a mě ihned došlo co bude následovat.

„Co jste včera dělali s klukama?“ zeptala se. Měl jsem ji bezvadně prokouklou.

„Znáš to,“ odpověděl jsem jí prostě a doufal, že už toho nechá. Nenechala.

„Neznám,“ konstatovala. Jako bych ji to už několikrát neříkal. Raději jsem vyjel do školy.

„Byly jsme v kině.“ To by ji mohlo stačit.

„Na čem?“ zeptala se znovu. Stiskl jsem naštvaně volant. Klouby na prstech mi zběleli. Klid.

„Na ďáblovi,“ odpověděl jsem jí a doufal, že už toho konečně nechá.

„Dneska půjdu po škole nakupovat. Nechtěl by jsi jít se mnou?“ zkusila mě přemluvit. Šokovaně jsem zalapal po dechu. Tohle dokáže jenom ona. Naprosto mě vykolejit. To mě dostatečně nezná?

„Ne. Dneska nemůžu,“ vlastně nikdy nemůžu, když jde o nákupy. Ještě k tomu s tebou, dokončil jsem v duchu.

„Tak snad příště,“ povzdechla si a začala se věnovat domům kolem. Konečně klid. Zbytek cesty ke škole už nepromluvila. Díkybohu. S takovou bych ji za chvíli uškrtil. V nejlepším případě. Možná bych ji ještě trochu mučil. Ne trochu, hodně. S určitostí. Tak lákavá představa. Ježiši! Co se to se mnou děje? Nikdy jsem netrpěl násilnickými představami. Rozhodně ne, když šlo o dívku. Ještě k tomu o tu, se kterou jsem chodil. Ať byla jakkoli nesnesitelná.

Dojel jsem ke škole. Parkoviště už bylo skoro plné. Až na pár míst. Mezi nimi i to moje. Zastavil jsem na něm. Rozloučil jsem se s Amandou a vydal se na první hodinu. Před učebnou na mě čekal Jackson, s úsměvem od ucha k uchu. Když mě uviděl, okamžitě mu zamrzl na rtech. Vydal se mi naproti.

„Copak chlape, zdrhla ti Amanda za jiným?“ zeptal se a uštědřil mi herdu do zad. Byla kamarádská, ale přesto jsem zalapal po dechu. Zasmál se tomu. Jemu se to řekne. Já nepřežívám na steroidech, on snad nic jiného nepozře.

„Možná by to tak bylo lepší,“ zavrčel jsem. Vykuleně se na mě podíval.

„Ale, ale. Tak z velké lásky se vyklubala nenávist.“ Posmíval se mi. Poznal jsem to.

„To ne, ale prostě to už není ono.“ Nebyla to nenávist. Určitě ne. Prostě to už ztratilo své prvotní kouzlo. Otevíral pusu, že mi něco řekne, ale já ho přerušil.

„Nemůžu ji opustit. To sám moc dobře víš,“ odpověděl jsem. Vykuleně na mě zíral.

„Co je?“

„Zrovna tohle jsem ti chtěl říct. Teda, někdy mě vážně děsíš chlape. Hele, takže ti dám pár rad. Vybral sis bezvadného kámoše, já jsem mistr oboru,“ hrdě se bouchl do hrudi. Zadržoval jsem smích. On určitě. Poslední jeho holka s ním vydržela týden. Překonala tím rekord. Doté doby s ním žádná nebyla víc jak tři dny.

„Tak začni,“ pobídl jsem ho a čekal co z něho vyleze. Nasadil tvář pokerového hráče a začal.

„Klíčem k dobrému vztahu je porozumění, úcta k tomu druhému a především…“ zasekl se a urputně se začal soustředit. Zasmál jsem se. No bezva. To je mi teda rad. Kde si to přečetl.

„Kdes to vyhrabal, símtě?“ zeptal jsem se ho na rovinu.

„Ségra si kupuje nějakej časopis pro holky. Tak jsem se ze zvědavosti koukl,“ odpověděl mi.

„A ví o tom Lea?“ Moc dobře jsem věděl odpověď. Nevěděla to. Kdyby ano, Jackson by tu teď nestál. Vlastně bych už nebyl schopen ničeho.

„Ne. Vždyť ji znáš. Zabila by mě v první minutě, kdy by se to dozvěděla,“ odpověděl mi. Usmál jsem se. No jo no. To byl důvod, proč jsem se jeho sestře obloukem vyhýbal. Když jsem ji potkal naposledy, měl jsem dojem, že na mě snad každou chvíli zaútočí a znásilní mě. Přinejlepším. Byla to divoška od pohledu.

Na druhé straně chodby se právě hlasitě zabouchly dveře. Oba jsme se tím směrem podívali. Učitelka, kterou jsme měli mít tuhle hodinu, se právě hrnula naším směrem. Ani jsme se na sebe nemuseli podívat a ve stejné chvíli jsme vpadly do třídy. Všechny pohledy se na nás stočily. Jakmile se ujistily, že nejsme učitelka, zase se začaly věnovat svým kamarádům. Doploužily jsme se k lavici ve chvíli, kdy učitelka vešla. Celá třída utichla a já se začal věnovat učitelce. Přísným pohledem přejela po nás všech a zastavila se u mě. Zlověstně se pousmála.

„Pane Masene, obšťastnil by jste svojí přítomností tabuli?“ zeptala se sladce. Zašklebil jsem se a zvedl se. Zrovna když jsem se neučil. Nato jsem neměl ani pomyšlení. Došel jsem k tabuli a čekal na první otázku. Jakmile padla, okamžitě jsem odpověděl. Byla lehká, ale ty další už byly těžší. I přesto jsem je jakž takž zvládl. Nakonec jsem dostal za B. Na mě dobrý. S radostí, že jsem nad ní pro dnešek vyhrál, jsem málem doskákal k lavici. Konečně i něco pozitivního. Možná se mi štěstěna začíná vracet. Radost mě ale až moc rychle přešla. Uvědomil jsem si, proč jsem znal odpovědi. Ten sen. Pamatoval jsem si vše z něj až moc dobře. Moje mysl pracovala na plné obrátky a perfektně si vše uvědomovala. Bylo to, jako by jsem si vše znovu přehrával. Jako bych si to poprvé nahrál do paměti, abych se potom mohl kdykoli podívat znovu. Bylo to děsivé. Moje paměť nikdy nebyla úžasná. Potom snu se toho změnilo hodně a to jsem ho měl teprve včera večer.

Ozval se hlasitý chrčivý zvuk. Zvoní? Tak brzo? Nebo jsem tak dlouho přemýšlel? Bože. Tohle se mi nikdy nestávalo. Nikdy jsem nedokázal tak dlouho přemýšlet nad jednou věcí. Opravu se toho hodně změnilo.

Vydal jsem se na druhou hodinu, když se na mě namáčkla Amanda. Máme ji společnou. Já nato zapomněl. Nějak stále na něco zapomínám. Hlavně, když se jedná o něco s ní.

„Tak mě napadlo. No, vlastně to navrhla Mandy. Hele, nechtěl by jsi nás dovézt na nákupy?“ zeptala se s nadějí. Uhodla jsi, nechtěl.

„Už jsem ti to jednou říkal, dneska nemůžu,“ zasyčel jsem na ni naštvaně. Zamračila se na mě. Povzdechl jsem si. Naštve se na mě a jsem v hajzlu. Musím něco udělat. Ihned. Zohnul jsem se k ní.

„Máš večer čas?“ zašeptal jsem jí do ucha. Zachvěla se. Přikývla.

„V šest u mě.“ Odtáhl jsem se. Oči jí zářily. Usmál jsem se. Jsem v suchu a s pár hodinami k psychické přípravě k dobru. V té chvíli zazvonilo. Spěchal jsem na hodinu. S ní po boku. Teď se jí jen tak nezbavím. Zase.

Bohužel ani další hodiny jsem neměl klid. Dnes byl jeden z těch dnů, kdy máme až moc společných hodin. Bohužel pro mě. Ona z toho byla nadšená. Snažil jsem se alespoň trochu se usmívat a tvářit se nadšeně. Moc dobře mi to nešlo. Přesto si toho nevšimla. Nejspíš.

Když přišlo poslední zvonění, málem jsem radostí doskákal ke dveřím školy. Jenže jsem se nedostal ani do poloviny cesty ven. Zastavila mě ředitelka a já s ní musel jít k ní do kanceláře. Nervy mi málem praskaly. V ředitelně jsem byl jen jednou a to nebyla nijak příjemná zkušenost. V té době jsem byl v prváku a s klukama jsme trochu blbly. Na holčičích záchodech. No a z toho našeho blbnutí se zpustil alarm. Řešilo se to snad ještě čtyři týdny poté. Měl jsem z toho doma pořádný průser. Od té doby byla máma taková, jaká byla.

„Posaďte se,“ ukázala na bílou židli, která byla naproti té její. Nervozitou se mi třepaly kolena. Měl jsem pocit, jako by jsem se měl každou chvíli složit. Posadil jsem se a čekal. Nevypadala naštvaně, spíše naopak. Proč si mě sakra pozvala?

„Pane Masene, jistě si pamatujete na soutěž, kterou jsme vyhlásily minulý školní rok,“ začala. Soutěž. Ne, nic takového si nepamatuji. A i kdyby. Co s ní mám společného já?

„Hlásily se na ni snad všichni žáci naší školy. Mezi nimi i vy,“ pokračovala a já byl stále více zmatený. Já se do ní hlásil. Jaktože si ji teda ani nepamatuji? To bych snad věděl, kdybych se do nějaké soutěže hlásil. Ještě k tomu dobrovolně. Odmlčela se. Čekala na nějakou mou rekci.

„Soutěže?“ v hlase se mi odrážely všechny mé pocity. Udiveně se na mě podívala.

„Vy jste snad zapomněl? Jedná se výměnný pobyt. Vy na měsíc odjedete k nic a nějaký jejich žák k nám,“ vysvětlovala mi to jako nějakému předškolákovi. Jasně, že jsem věděl, co to ten výměnný pobyt je. Jen jsem nevěděl, že se něco takového dělo i v naší škole. A už vůbec jsem nechápal, co s tím mám já společného. Stále ještě.

„Losovali jsme mezi několika tisíci žáky a vy jste vyhrál. Ale pokud nechcete jet, můžeme místo Vás poslat někoho jiného,“ odpověděla mi zaraženě. Nejspíše její reakce na můj obličej. V téhle chvíli jsem to nějak nepobíral. Takže já jsem vyhrál výměnný pobyt. Počkat! A kam jako pojedu?

„Do jakého města jedu?“ zeptal jsem se jí. Vítězně se usmála.

„Do Forks. Budete v jejich čtvrtém ročníku. Jsou trochu pozadu, oproti nám, takže by to pro vás neměl být problém,“ odpověděla. Jenže já ji po první vyřknuté větě nevnímal. Možná okrajově. Forks? To my snad poslali sami bohové. Možná se konečně dozvím, co je na mích snech pravdy. Třeba se mi potom přestanou zdát.

„Kdy odlítám?“

„Za týden.“ Tak brzo? Problém by v tom neměl být.

„Budu muset vše domluvit s rodiči, ale neměl by v tom být problém. Přecijen jsem už plnoletý.“ Už přes půl roku.S úsměvem přikývla a podala mi štos papírů. S otevřenou pusou jsem se na to díval. Co to sakra. Doufám, že ne to, co si myslím.

„Do zítřka to potřebuji mít vše vyplněné. Když jste plnoletý stačí váš podpis. Přesto vás požádám, abyste informoval vaše rodiče. Přecijen bude student na výměnu bydlet ve vašem domě. Omámeně jsem přikyvoval. Dneska se asi nevyspím. Celý večer strávím nad vyplňováním. Jakmile domluvila, rozloučila se. Jako ve snách jsem si s ní potřásl rukou. Vzal jsem si do náruče ten štos vyšel z budovy. A mám program na odpoledne a večer. Možná, že by nebylo zas tak na škodu, kdyby mi bylo stále sedmnáct. Alespoň by mi to vyplňovali rodiče. Takhle je to na mě. I když. Ne, zas tak zlý nejsem.

Vrazil jsem to na sedadlo spolujezdce a vytáhl mobil. Promiň Amando. Mám na dnešek jiný program. Díkybohu. Alespoň trochu mě rád mít musí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Jalle (22.10.2012 17:09)

v sprche

6)  Nimulienka (17.04.2011 12:50)

Prosím rýchlo ďalšiu kapitolu.

3)  nikolka (06.04.2011 21:55)

smutné a zároveň veselé... a Forks? nájde konečne odpovede na všetko, čo sa okolo neho deje?
krásne

2)  Abera (06.04.2011 21:49)

zajímavý

1